ECLI:CZ:NSS:2015:9.AFS.121.2013:23
sp. zn. 9 Afs 121/2013 - 23
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: KOVOSVIT MAS, a. s.,
se sídlem nám. Tomáše Bati 419, Sezimovo Ústí, proti žalovanému: Odvolací
finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství
v Českých Budějovicích ze dne 6. 12. 2012, č. j. 8307/12-1700, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 11. 2013,
č. j. 10 Af 27/2013 – 42,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Finanční ředitelství v Českých Budějovicích dne 1. 3. 2013 zamítlo odvolání žalobce
proti prvostupňovému rozhodnutí o odvodu za porušení rozpočtové kázně dle §116 odst. 1
písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, a §44a zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových
pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon o rozpočtových
pravidlech"). V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že v postupu správce daně neshledal
nesprávnost ani nezákonnost.
[2] Žalobce proti rozhodnutí o odvolání finančního ředitelství podal žalobu ke Krajskému
soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), ve které namítal nezákonnost
rozhodnutí o uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně. Podáním ze dne 25. 10. 2013 vzal
tuto žalobu zpět. Uvedl, že po podání správní žaloby podal rovněž žádost o prominutí odvodu
za porušení rozpočtové kázně, této žádosti bylo vyhověno. Navrhl, aby soud řízení o žalobě
zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[3] Krajský soud usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí zastavil řízení o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného (výrok I.), žalobci vrátil soudní poplatek ve výši 2000 Kč (výrok II.)
a žalovanému uložil povinnost žalobci nahradit náklady řízení ve výši 13 342 Kč.
[4] Výrok o zastavení řízení krajský soud odůvodnil s odkazem na zpětvzetí žaloby podané
žalobcem, které bylo krajskému soudu doručeno 25. 10. 2013. Žalobci byl k jeho žádosti
prominut odvod za porušení rozpočtové kárně, čímž byl uspokojen a žalobu vzal zpět. Krajský
soud dospěl k závěru, že byly splněny podmínky stanovené §62 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), a řízení z důvodu uspokojení navrhovatele zastavil.
[5] Žalobci byl přiznán nárok na náhradu nákladů řízení podle §60 odst. 3 věta druhá s. ř. s.
Žalobce byl dle krajského soudu uspokojen postupem žalovaného, předmět řízení odpadl.
Současně soud vrátil žalobci i zaplacený soudní poplatek.
[6] Proti výroku I. a III. uvedeného usnesení podalo Odvolací finanční ředitelství, jakožto
nástupce původního žalovaného (dále jen "stěžovatel") kasační stížnost, neboť tyto výroky
považovalo za nezákonné. Poukázal na §44a odst. 9 zákona rozpočtových pravidlech,
podle kterého o porušení daňové kázně rozhoduje platebním výměrem finanční úřad.
Proti tomuto rozhodnutí se lze odvolat k Odvolacímu finančnímu ředitelství, které rozhodovalo
jakožto žalovaný (stěžovatel) o oprávněnosti vyměření odvodu za porušení rozpočtové kázně;
jeho rozhodnutí bylo napadeno žalobou. V mezidobí rozhodl nadřízený stěžovatele, tj. Generální
finanční ředitelství, o prominutí odvodu dle §44a odst. 10, 11 zákona o rozpočtových pravidlech.
Účastníkem řízení o prominutí odvodu není stěžovatel ani finanční úřad jako prvostupňový
správce daně. Prominutí odvodu jim tedy nelze přičítat a tento úkon není možné považovat
za "pozdější jednání odpůrce", jak to v napadeném usnesení učinil krajský soud.
[7] Stěžovatel z uvedených důvodů namítá, že nebyly splněny podmínky §62 odst. 4 s. ř. s.,
neboť žalobce nebyl uspokojen novým rozhodnutím (opatřením nebo provedením jiného úkonu)
odpůrce, zde stěžovatele. Pojem "odpůrce" je v citovaném ustanovení použit v návaznosti
na definici odpůrce dle §33 odst. 1 s. ř. s., ke stejnému závěru dospěl Městský soud v Praze
v rozhodnutí ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 28 Ca 614/2002. Stěžovatel uvádí, že prvostupňový
finanční úřad vyměřil odvod za porušení rozpočtové kázně zcela oprávněně. Generální finanční
ředitelství svým rozhodnutím nenapravovalo chybu, pouze využilo své pravomoci k žádosti
žalobce zaplacení odvodu prominout z důvodů zvláštního zřetele. Důvodem prominutí nemůže
být zjištění, že k porušení rozpočtové kázně nedošlo, neřeší se otázka oprávněnosti vyměření
odvodu. Proto nelze rozhodnutí o prominutí považovat za uspokojení žalobce dle §62 odst. 4
s. ř. s. Pokud vzal žalobce žalobu zpět, mělo být řízení zastaveno dle §47 písm. a) s. ř. s.,
čemuž měl odpovídat i výrok o nákladech řízení, tj. že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
[8] Stěžovatel odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2012,
č. j. 8 Afs 21/2012 – 29, dle něhož se §60 odst. 3 s. ř. s. použije v případech, kdy ze strany
správního orgánu došlo k následné nápravě vlastního pochybení či závadného stavu.
Jak je uvedeno výše, Generální finanční ředitelství rozhodnutím o prominutí odvodu nenapravilo
žádný závadný stav způsobený správcem daně. Napadené usnesení tedy dle stěžovatele
spočívá na nesprávném posouzení právní otázky soudem, proto navrhl zrušení jeho výroku I.
a III. a vrácení věci v tomto rozsahu krajskému soudu k dalšímu řízení.
[9] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[10] Kasační stížnost je opravným prostředkem proti každému pravomocnému rozhodnutí
krajského soudu ve správním soudnictví, není-li stanoveno jinak (§102 s. ř. s.). Dle §104
odst. 2 s. ř. s. je nepřípustná kasační stížnost směřující jen proti výroku o nákladech řízení
nebo proti důvodům rozhodnutí soudu. Nejvyšší správní soud byl při rozhodování o kasační
stížnosti tedy nejprve povinen posoudit, zda je stěžovatelem podaná kasační stížnost ve smyslu
§104 odst. 2 s. ř. s. přípustná.
[11] Stěžovatel v kasační stížnosti napadl kromě výroku o povinnosti žalovaného nahradit
žalobci náklady řízení i zákonnost výroku o zastavení řízení. Domáhá se vydání rozhodnutí
krajského soudu, kterým by řízení bylo též zastaveno, ale dle jiného ustanovení zákona.
[12] V projednávané věci je nutno zdůraznit, že krajský soud zahajuje a vede řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu výhradně na základě aktivity žalobce. Správní orgán tento typ
řízení ve správním soudnictví nemůže bez jakýchkoliv výjimek zahájit. Tomu logicky odpovídá
i ustanovení §37 odst. 4 s. ř. s., dle něhož může vzít návrh zpět pouze navrhovatel,
nikoliv správní orgán. Rozhodne-li krajský soud o zastavení řízení o žalobě, pak z povahy věci
může toto rozhodnutí zasáhnout pouze do sféry práv žalobce, jehož návrh nebude meritorně
projednán. Důsledkem rozhodnutí o zastavení řízení pro správní orgán je výhradně ukončení
řízení vedeného proti jeho rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že neměl právo řízením disponovat,
pak zastavením nemohlo dojít k zásahu do jeho procesních práv. Žádná jiná práva, na kterých
by byl správní orgán poškozen, též nepřicházejí v dané situaci v úvahu.
[13] Jedinou újmu pro žalovaného může představovat akcesorický výrok o nákladech řízení.
Obrana pouze proti nákladům řízení je však ustanovením §104 odst. 2 s. ř. s. vyloučena (shodně
viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 264/07).
[14] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že stěžovatel
v projednávané věci netvrdil, že by mu výrokem o zastavení řízení byla způsobena újma
na jeho právech. Kasační stížností se domáhal vydání rozhodnutí krajského soudu se stejným
výrokem o zastavení řízení. Změna, které mělo být dosaženo kasační stížností, se týkala
pouze výroku o nákladech řízení a důvodům rozhodnutí. Kasační stížnost proti oběma uvedeným
je však dle §104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná (shodně viz usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 12. 2012, čj. 1 Ans 17/2012-33).
[15] Kasační stížnost byla jako nepřípustná odmítnuta dle §46 odst. 1 písm. c) ve spojení
s §120 s. ř. s.
[16] Nejvyšší správní soud pro úplnost uvádí, že řízení o žalobě mělo být na základě zpětvzetí
žalobce zastaveno dle §47 písm. a) s. ř. s., nikoliv podle §62 odst. 4 s. ř. s., jak učinil krajský
soud. Vzhledem k výše uvedenému však k tomuto nesprávnému posouzení nebylo možno
v řízení o nepřípustné kasační stížnosti stěžovatele přihlédnout.
[17] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení
zastaveno nebo žaloba (v tomto případě kasační stížnost) odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2015
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu