ECLI:CZ:NSS:2015:9.AFS.127.2014:29
sp. zn. 9 Afs 127/2014 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce:
TEDOM a.s., se sídlem Výčapy 195, Třebíč, zast. JUDr. Miroslavem Zvěřinou, advokátem,
se sídlem Bráfova 20, Třebíč, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 25. 1. 2012,
č. j. 101/12-1200-701174, a ze dne 25. 1. 2012, č. j. 102/12-1200-701174, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2014,
č. j. 29 Af 40/2012 - 63,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2014, č. j . 29 Af 40/2012 - 63,
se zrušuje ve výrocích II. až IV. a věc se v daném rozsahu vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) shora označený
rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne
25. 1. 2012, č. j. 101/12-1200-701174 a č. j. 102/12-1200-701174. Finanční ředitelství těmito
rozhodnutími zamítlo stěžovatelova odvolání proti rozhodnutím Finančního úřadu v Třebíči
(dále jen „finanční úřad“), kterými byla stěžovateli doměřena daň z příjmů právnických osob
za zdaňovací období roku 2003 ve výši 875 750 Kč a za zdaňovací období roku 2004 ve výši
727 160 Kč.
[2] Finanční orgány hodnotily situaci, kdy stěžovatel do plánu rezerv zahrnul rezervu
na opravu pece DEGUSSA s náklady ve výši 5 120 000 Kč. Tuto rezervu tvořil v letech 2003
a 2004, v každém roce ve shodné výši 2 560 000 Kč. Ve svých rozhodnutích finanční orgány
dospěly k závěru, že rezerva na opravu dvoukomorové pece DEGUSSA nebyla tvořena oprávněně,
a proto ji neuznaly za daňově účinný náklad vynaložený za účelem dosažení, zajištění a udržení
zdanitelných příjmů. Spor byl veden o to, zda majetek, na jehož opravu byla rezerva tvořena, bylo
možno uznat za hmotný majetek ve smyslu §26 odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních
z příjmů, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o daních z příjmů“). Dle
finančních orgánů je totiž na základě §7 odst. 1 zákona č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění
základu daně z příjmů, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o rezervách“),
výdajem (nákladem) na dosažení, zajištění a udržení příjmů rezerva na opravu takového
hmotného majetku, který spadá pod vymezení v §26 odst. 2 zákona o daních z příjmů.
[3] Stěžovatel u samotné pece DEGUSSA evidoval pořizovací cenu ve výši 5 349 Kč,
což nedosahovalo požadované výše 40 000 Kč. Před finančními orgány však tvrdil, že pec
DEGUSSA byla součástí takového souboru hmotných movitých věcí se samostatným technicko -
ekonomickým určením, který je dle §26 odst. 2 zákona o daních z příjmů považován za hmotný
majetek (tento soubor věcí měl mít dle stěžovatele pořizovací cenu 58 076 Kč). Finanční orgány
nezpochybňovaly skutečnost, že z předmětného majetku by bylo možno vytvořit soubor
hmotných movitých věcí se samostatným technicko-ekonomickým určením ve smyslu §26
odst. 2 daného zákona, konstatovaly však, že stěžovatel takový soubor řádně nev ytvořil.
[4] Finanční orgány totiž shledaly, že stěžovatel nenaplnil ustanovení právních předpisů
o nutnosti evidovat soubor movitých věcí zvlášť (§26 odst. 2 zákona o daních z příjmů).
Finanční ředitelství ve svém rozhodnutí uvedlo, že je -li takový soubor vytvořen, je třeba jej
považovat za jeden hmotný majetek s jedním inventárním číslem. Stěžovatel však jednotlivé
položky jím tvrzeného souboru evidoval pod vlastními inventárními čísly. Soubor nebyl zařazen
do žádné odpisové skupiny, ačkoli to §26 odst. 2 zákona o daních z příjmů vyžaduje. Dále
finanční orgány shledaly, že stěžovatel uváděl výši daňového odpisu u každé z položek zvlášť,
a to navíc tak, že se jeho procentní výše mezi jednotlivými položkami lišila. V tom byl spatřován
rozpor s §56 odst. 2 písm. e) vyhlášky č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení
zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které
jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví, ve znění účinném v rozhodné době
(dále jen „vyhláška č. 500/2002 Sb.“). Dle tohoto ustanovení se soubor hmotných movitých věcí
se samostatným technicko-ekonomickým určením odpisuje jako jeden celek. Na základě těchto
úvah pak bylo v rozhodnutí o odvolání konstatováno, že soubor movitých věcí nebyl vytvořen.
[5] Finanční ředitelství se dále neztotožnilo s tím, že na samotné peci DEGUSSA stěžovatel
provedl technické zhodnocení v hodnotě 46 462 Kč.
[6] Krajský soud ve výroku I. napadeného rozsudku spojil obě žaloby proti rozhodnutím
finančního ředitelství ke společnému projednání. Výrokem II. žaloby zamítl a ve výrocích III.
a IV. rozhodl o nákladech řízení.
[7] Krajský soud v napadeném rozsudku, který je dostupný z www.nssoud.cz, uvedl, že dle
§26 odst. 2 písm. a) zákona o daních z příjmů jsou za hmotný majetek považovány i soubory
hmotných movitých věcí se samostatným technicko-ekonomickým určením, jejichž vstupní cena
je vyšší než 40 000 Kč a mají provozně -technické funkce delší než jeden rok. Dle §26 odst. 2
zákona o daních z příjmů je soubor movitých věcí nutno evidovat zvlášť a zapisuje
se do odpisové skupiny podle hlavního funkčního předmětu. Krajský soud dále poukázal na §56
odst. 2 písm. e) vyhlášky č. 500/2002 Sb.
[8] Krajský soud dále konstatoval, že ze seznamu movitých věcí, které mě ly dle stěžovatele
tvořit soubor movitých věcí, je patrné, že nebyl určen hlavní funkční předmět. Každá věc
zařazená do seznamu měla vlastní inventární číslo a není jasné zařazení do odpisové skupiny
definované hlavním funkčním předmětem. Pro každou věc, která měla dle stěžovatele tvořit
součást souboru movitých věcí, byla individuálně stanovena odpisová sazba. Požadavek zákona
na jednotné evidování souboru movitých věcí splněn nebyl.
[9] Napadený rozsudek rovněž obsahuje poukaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 1. 2005, č. j. 2 Afs 1/2003 - 47, který potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 7. 2. 2003, č. j. 15 Ca 609/2000 - 17 (publ. pod č. 551/2005 Sb. NSS), dle něhož
„[z] definice pojmu hmotného majetku jako souboru movitých věcí se samostatným technicko- ekonomickým
určením je tedy zřejmé, že se jedná o takové věci, které jsou způsobilé k samostatnému použití a jejichž funkční
určení nezbytně nevyžaduje, aby byly užívány s dalšími věcmi. Za hmotný majetek proto nelze považovat soubor
movitých věcí, jehož součásti tvoří podle §121 odst. 1 občanského zákoníku příslušenství věci hlavní […].“
O takový případ se však dle krajského soudu jednalo v nynější věci, což sám stěžovatel potvrdil
tím, když uvedl, že jednotlivé součásti jeho souboru movitých věcí nebyly způsobilé
samostatného užití a že musí fungovat společně. Definice hmotného majetku v §26 odst. 2
zákona o daních z příjmů jednoznačně vylučuje, aby jako hmotný majetek byl brán soubor věcí,
které samostatně užít nelze, což však byl dle krajského soudu případ stěžovatele .
[10] Krajský soud se dále vyjadřoval k otázce, zda na peci DEGUSSA byla provedena oprava
nebo zda šlo o technické zhodnocení. Shrnul zde obsah rozhodnutí finančního ředitelství, které
dospělo k závěru, že nejdříve došlo k demontáži stávajících kabelových rozvodů, včetně
rozvaděče a rozvodného panelu, a následně došlo k montáži strukturované kabeláže včetně
rozvaděče. Krajský soud poukázal na závěr rozhodnutí o odvolání, že stěžovatel postupoval
správně, když původně zaúčtoval výměnu kabeláže jako opravu. Soud dále uvedl, že z důkazů
dle finančního ředitelství nevyplývalo, že by byly vyměněny původní analyzátory, opravou byla
původním analyzátorům pouze navrácena jejich kontrolní funkce. Jediným podkladem, který
stěžovatel předložil k prokázání, že se jednalo o technické zhodnocení a nikoliv o opravu, bylo
vyjádření dodavatele, společnosti KOM plus, ze dne 9. 9. 2008. Krajský soud se ohledně
charakteru provedených prací ztotožnil se závěry finančního ředitelství a uvedl, že téměř veškeré
podklady svědčí o tom, že byla skutečně provedena a původně správně zaúčtována oprava pece.
Vyjádření dodavatele téměř po pěti letech od provedených prací nemohlo být bez dalšího
způsobilé vyvrátit dosavadní situaci. Stěžovatel zůstal pouze u tvrzení, která však uspokojivým
způsobem nedokázal.
[11] Krajský soud neshledal žádnou ze žalobních námitek důvodnou, a proto žalobu zamítl
jako nedůvodnou.
II. Obsah kasační stížnosti
[12] Stěžovatel se s rozsudkem krajského soudu neztotožnil a podal proti němu kasační
stížnost, v níž namítl, že byly splněny požadavky §26 odst. 2 písm. a) zákona o daních z příjmů
na jednotné evidování souboru movitých věcí. Byl totiž určen hlavní funkční předmět, to vyplývá
z názvu inventární karty „01 Soubor majetku – pec dvoukomorová GKUQ 2/70/65/110“. Byly splněny
i požadavky na údaje o vstupních cenách, datech pohybu v rozsahu souboru atd. Z toho, že nebyl
dodržen požadavek na odpisování souboru majetku jako celku, nelze dovozovat, že soubor vůbec
nebyl vytvořen. K §56 odst. 2 písm. e) vyhlášky č. 500/2002 Sb. stě žovatel poznamenal,
že odpisové sazby jsou sazbami maximálními, ale daňový poplatník není nucen využít jejich
maximální výši, nýbrž může provést odpis v nižší sazbě.
[13] Stěžovatel má dále za to, že nedodržení ustanovení o jednotné evidenci ještě nemá
za následek, že hmotný majetek jako soubor movitých věcí se samostatným technicko -
ekonomickým určením vytvořen nebyl.
[14] K té části napadeného rozsudku, která vycházela z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem sp. zn. 15 Ca 609/2000 potvrzeného Nejvyšším správním soudem, stěžovatel uvedl,
že jednotlivé součásti souboru jsou způsobilé k samostatnému užití. Krajský soud tak nesprávně
hodnotil otázku, zda jsou jednotlivé součásti souboru způsobilé k samostatnému užití, navíc
se jí ani v dostatečném rozsahu nezabýval, v tomto směru jeho rozhodnutí stěžovatel považuje
za nepřezkoumatelné. Navíc pokud by měl platit závěr krajského soudu, že předmětné movité
věci tvoří příslušenství věci hlavní, pak by dle odkazovaných rozsudků příslušenství a věc hlavní
tvořily jeden hmotný majetek v hodnotě 58 076 Kč, na který by však již šlo tvořit rezervu
na opravu ve smyslu zákona o rezervách.
[15] Za nepřezkoumatelný byl v kasační stížnosti označen i závěr napadeného rozsudku
vyslovený ve vztahu k technickému zhodnocení. Krajský soud vyhodnotil vyjádření dodavatele
strukturované kabeláže na pec jako nezpůsobilé zvrátit dosavadní důkazní situaci s ohledem
na to, že toto vyjádření bylo učiněno téměř 5 let po provedení dodávky. Jinak nebyla jeho
vypovídací hodnota zpochybněna a ani jiné důkazní prostředky s ním nejsou v rozporu.
Stěžovatel tak uvedl, že hodnocení krajského soudu spočívá na nedostatku důvodů.
[16] Stěžovatel navrhl, aby napadený rozsudek krajs kého soudu byl zrušen ve výrocích II.
a III. a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
[17] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyjádřil nesouhlas s námitkou, že by ve vztahu
k otázce technického zhodnocení byly závěry krajského sou du nepřezkoumatelné. V bodě [28]
napadeného rozsudku je shrnuto hodnocení finančního ředitelství, které krajský soud vyhodnotil
jako velmi podrobné. Krajský soud se s takovým hodnocením v bodě [29] svého rozsudku
ztotožnil a mohl si tak dovolit na podrobné závěry odkázat. Stěžejním důkazem ohledně
technického zhodnocení byla faktura, následná tvrzení stěžovatele a dodavatele jsou pak
v rozporu s obsahem této faktury ohledně rozpisu použitého materiálu.
[18] Žalovaný navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[19] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, stěžovatel je v řízení o kasační
stížnosti zastoupen advokátem. Důvody kasační stížnosti odpovídají důvodům podle §103
odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Zdejší soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rámci
uplatněných důvodů, zároveň zkoumal, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[20] Finanční orgány v nynější věci prověřovaly oprávněnost zahrnutí rezervy na opravu pece
DEGUSSA mezi daňově účinné náklady vynaložené za účelem dosažení, zajištění a udržení
zdanitelných příjmů. K bližším podrobnostem jejich hodnocení zdejší soud odkazuje na body [2]
až [4] shora a uvádí, že krajskému soudu byla k posouzení předložena otázka, zda s těžovatel
vytvořil či nevytvořil soubor hmotných movitých věcí se samostatným technicko -ekonomickým
určením ve smyslu §26 odst. 2 písm. a) zákona o daních z příjmů.
[21] V §26 odst. 2 daného zákona je uvedeno: „ Hmotným majetkem se pro účely tohoto zákona
rozumí a) samostatné movité věci, popřípadě soubory movitých věcí se samostatným technicko- ekonomickým
určením, jejichž vstupní cena (§29) je vyšší než 40 000 Kč a mají provozně-technické funkce delší než jeden rok,
[…]
Souborem movitých věcí se samostatným technicko-ekonomickým určením se rozumí dílčí část výrobního
či jiného celku. Soubor movitých věcí je nutné evidovat zvlášť tak, aby byly zajištěny průkazné technické
i hodnotové údaje o jednotlivých věcech zařazených do souboru, určení hlavního funkčního předmětu a o všech
změnách souboru (přírůstky, úbytky) včetně údajů o datu změny, rozsahu změny, vstupních cenách jednotlivých
přírůstků nebo úbytků, celkové ceny souboru věcí a dále částky odpisů včetně jejich změn vyplývajících ze změny
vstupní ceny souboru movitých věcí. Soubor movitých věcí se zařazuje do odpisové skupiny podle hlavního
funkčního předmětu.“
[22] Finanční orgány ve svých rozhodnutích vycházely z toho, že charakter jednotlivých
položek ve stěžovatelem označeném souboru věcí by umožňoval vytvoření souboru hmotných
movitých věcí se samostatným technicko-ekonomickým určením ve smyslu §26 odst. 2 písm. a)
zákona o daních z příjmů. Shledaly ovšem, že takový soubor nebyl řádně vytvořen. Ve zprávě
o výsledku daňové kontroly k tomu Finanční úřad v Třebíči na stranách 8 a 9 uvedl: „ v případě,
že by soubor movitých věcí z jednotlivých samostatných věcí uvedených ve výše uvedené tabulce 1skutečně vytvořen
byl, nepochybně by splňoval ustanovení §26 odst. 2 zákona č. 582/1992 Sb., o daních z příjmů, v platném
znění. Z předložených důkazních prostředků však bylo jednoznačně zjištěno, že soubor movitých věcí vytvořen
nebyl a jednotlivé movité věci, ze kterých měl být soubor tvořen, byly evidovány a odpisovány samostatně, což není
v rozporu s §26 odst. 2 zák ona č. 582/1992 Sb., o daních z příjmů, v platném znění, protože z tohoto
ustanovení nevyplývá povinnost tvořit soubor movitých věcí. “ V obdobném smyslu se vyjádřilo i finanční
ředitelství, které v rozhodnutích o odvoláních uvedlo, že „vytvoření souboru ze samostatných movitých
věcí záleží výhradně na vůli daňového subjektu, ale současně musí být splněny podmínky uvedené v §26 odst. 2
ZDP.“ Problém spatřovalo v tom, že dle jeho názoru soubor nebyl stěžovatelem evidován tak,
jak to právní předpisy vyžadují, a v různých procentních odpisech uvedených u jednotlivých
položek souboru, nikoli však v tom, že by z daných věcí nebylo vůbec možno soubor vytvořit.
[23] Nejvyšší správní soud konstatuje, že právě uvedená východiska rozhodnutí finančních
orgánů byla zcela popřena závěrem krajského soudu uvedeným v bodě [22] jeho rozsudku. Zde
krajský soud uvedl, že ve stěžovatelově případě s ohledem na zákonnou definici souboru
movitých věcí v §26 odst. 2 písm. a) zákona o daních z příjmů nebylo možno takový soubor
dle krajského soudu ani vytvořit.
[24] Krajský soud uvedl, že za soubor movitých věcí ve smyslu daného ustanovení nelze brát
věci, které nelze užít samostatně, což však byl dle jeho názoru případ nynějšího stěžovatele.
Konstatoval přitom, že samotný stěžovatel potvrdil, že jednotlivé součásti předmětného souboru
nejsou způsobilé samostatného užití. Krajský soud v daném ohledu odkazoval na rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 2. 2003, č. j. 15 Ca 609/2000 – 17, kde je uvedeno
„Z definice pojmu hmotného majetku jako souboru movitých věcí se samostatným technicko- ekonomickým určením
je tedy zřejmé, že se jedná o takové věci, které jsou způsobilé k samostatnému použití a jejichž funkční určení
nezbytně nevyžaduje, aby byly užívány s dalšími věcmi. Za hmotný majetek proto nelze považovat soubor movitých
věcí, jehož součásti tvoří podle §121 odst. 1 občanského zákoníku příslušenství věci hlavní, které je určeno
k tomu, aby bylo s hlavní věcí trvale užíváno. Příslušenství věci tak vždy tvoří spolu s věcí hlavní jeden hmotný
majetek.“
[25] Nejvyšší správní soud zastává názor, že za stavu, kdy krajský soud uvedl, že v případě
stěžovatele vůbec nebyla splněna definice souboru movitých věcí, čímž popřel východiska
finančních orgánů, se měl vyslovit k tomu, jaký dopad to má na přezkoumávaná správní
rozhodnutí a možnost tvořit rezervu na opravu. Z bodu [22] napadeného rozsudku nelze
vyrozumět, jak na dané předměty, u nichž byla zkoumána schopnost tvořit soubor movitého
majetku, krajský soud nahlížel (z rozsudku je patrné jen negativní hodnocení, že nemohlo
jít o soubor movitých věcí). Představovaly dle krajského soudu zmíněné předměty „jeden hmotný
majetek“ ve smyslu citovaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem? A pokud ano,
mohl na něj stěžovatel tvořit rezervu na opravu za toho stavu jeho evidence, který je patrný
ze spisu? Vyloučit nelze ani, že krajský soud na zmíněné předměty, u nichž konstatoval,
že nemohou naplnit definici souboru hmotných věcí, nahlížel jinak, než že tvoří „jeden hmotný
majetek“. Z napadeného rozsudku totiž není patrné, jak na dané předměty hleděl a hlavně jaké
konsekvence to má do možnosti oprávněně tvořit rezervu na opravu. Zdejší soud konstatuje,
že mezi stranami sice bylo sporné to, zda v nynější věci byl řádně vytvořen soubor movitých věc í,
není však možné opomíjet, že spor o tvorbu souboru movitých věcí byl veden především
pro jeho dopad na možnost tvořit rezervu na opravu. Lze tak shrnout, že z rozsudku krajského
soudu nelze seznat, proč žalobu zamítal, když popřel jedno ze základních východisek rozhodnutí
finančních orgánů, na kterém stál jejich závěr o tom, že stěžovatel rezervu na opravu nemohl
promítnout do daňově účinných nákladů.
[26] Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že stěžovatel ve své žalobě neuplatňoval námitky
proti té části hodnocení finančních orgánů, že povaha věcí umožňovala vytvoření souboru
movitých věcí se samostatným technicko-ekonomickým určením ve smyslu §26 odst. 2 písm. a)
zákona o daních z příjmů. To lze označit za nesporné mezi stranami (viz argumentace v žalobě
pod bodem 1. na č. l. 4 obou spisů krajského soudu). Stěžovatel naopak napadal závěry
finančních orgánů o tom, že z evidenčního hlediska takový soubor vytvořen nebyl, k čemuž
se vázaly i námitky do způsobu odpisování.
[27] Na tomto místě lze poznamenat, že krajský soud se ve svém dílčím závěru, že jednotlivé
věci z tvrzeného souboru nejsou schopné samostatného užití, opíral o vyjádření samotného
stěžovatele. Ten skutečně ve svém vyjádření ze dne 10. 7. 2008 (doručeném finančnímu úřadu
dne 11. 7. 2008 a evidovaném pod č. j. 91839/08), které učinil v rámci projednávání předběžných
výsledků daňové kontroly, uvedl, že „pec Degussa nemůže fungovat samostatně, nýbrž pouze spolu
s ostatními položkami seznamu.“ Finanční úřad se však s tímto tvrzením ve zprávě o výsledku
daňové kontroly neztotožnil a dále s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem
sp. zn. 15 Ca 609/2000 uvedl, že pokud by platilo dané tvrzení stěžovatele, šlo by o příslušenství
věci hlavní a z daných předmětů by nešlo tvořit soubor movitýc h věcí dle §26 odst. 2 zákona
o daních z příjmů. Uvedené hodnocení finančního úřadu pak stěžovatel již nezpochybňoval,
naopak v kasační stížnosti (její části VI.) uvedl, že jednotlivé součásti tvrzeného souboru jsou
způsobilé k samostatnému užití, lze však z nich dle jeho tvrzení utvořit jeden funkční celek.
[28] Krajský soud tak v dalším řízení v prvé řadě vyhodnotí, zda je nezbytné,
aby přezkoumával tu část argumentace finančních orgánů, dle níž povaha věcí umožňovala,
aby z nich byl vytvořen soubor movitých věcí se samostatným technicko-ekonomickým určením.
Nejvyšší správní soud na daném místě nemůže krajský soud zavazovat k žádnému výsledku
takového posouzení. Pokud však krajský soud shledá za nutné se k této otázce vyslovovat,
vyvaruje se výše popsaných pochybení (srov. zejména bod [25] shora).
[29] Kasační námitky směřují i proti hodnocení krajského soudu, kterým potvrdil závěry
finančních orgánů o tom, že stěžovatel nevytvořil soubor movitých věcí ve smyslu §26 odst. 2
písm. a) zákona o daních z příjmů, a to s ohledem na nedodržení evidenčních požadavků
a s ohledem na to, že ke každé položce tvrzeného souboru uváděl odpis v jiné procentní výši.
Nejvyšší správní soud považuje za předčasné se těmito námitkami zabývat. Zhodnocení,
zda vůbec bude mít reálný význam pro věc takové námitky posuzovat, se totiž odvíjí od toho,
jakým způsobem bude krajský soud ve svém novém rozhodnutí reagovat na požadavky zmíněné
v bodě [28] shora.
[30] Význam však má zhodnotit námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
v hodnocení, které se vztahovalo k otázce technického zhodnocení. Oprávněnost tvorby rezervy
na opravu pece DEGUSSA stěžovatel dovozoval též z toho, že před tvorbou rezervy na peci
proběhlo technické zhodnocení v hodnotě 46 462 Kč, což mělo zvýšit její vstupní cenu,
aby i sama o sobě splňovala kritéria pro hmotný majetek dle §26 odst. 2 písm. a) zákona o daních
z příjmů.
[31] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku stěžovatel spatřoval v tom, že dle jeho
názoru se krajský soud omezil jen na konstatování, že vyjádření dodavatele, kterým stěžovatel
hodlal doložit tvrzení o technickém zhodnocení, bylo učiněno až téměř 5 let od provedení
dodávky. Nejvyšší správní soud uvedené námitce nepřezkoumatelnosti nepřisvědčil.
[32] Krajský soud se ztotožnil se závěry odvolacího rozhodnutí, jehož podstatný obsah v bodě
[28] napadeného rozsudku taktéž rekapituloval. Tyto závěry finančního ředitelství pak krajský
soud převzal též jako své hodnocení. Napadený rozsudek tak v daném ohledu spočíval na tom
hodnocení, že z faktury z roku 2003 od dodavatele POLÁČEK Martin KOM PLUS vyplynulo,
že na peci DEGUSSA došlo k demontování stávajících rozvodů včetně rozvaděče a rozvodného
panelu a jejich nahrazení strukturovanou kabeláží. Krajský soud převzal i hodnocení finančního
ředitelství, že z faktury nevyplývá, že by byly vyměněny původní analyzátory (tj. že by došlo
k namontování kyslíkové sondy). Vyjádření dodavatele ze dne 9. 9. 2008 pak finanční ředitelství
neosvědčilo za důkaz mj. z důvodu, že kyslíková sonda nefiguruje na faktuře z roku 2003
od dodavatele, ale ve vyjádření dodavatele se hovoří o tom, že součástí dodávky byla montáž
kyslíkové sondy, která se dle tohoto vyjádření měla podílet na zlepšení přesnosti složení ochranné
atmosféry.
[33] Hodnocení krajského soudu, který zpochybnil vyjádření dodavatele i tím, že bylo učiněno
až 5 let od uskutečnění dodávk y, tak nebylo výhradním důvodem pro závěr, že stěžovatel
neprokázal uskutečnění technického zhodnocení, jak se stěžovatel snažil navodit v kasační
stížnosti.
[34] Naopak toto hodnocení krajského soudu se prolínalo s argumentací v rozhodnutí
o odvolání, se kterou se krajský soud ztotožnil a kterou převzal do svého rozsudku. Kromě
již výše rekapitulovaných důvodů obsažených v napadeném rozsudku krajský soud s odkazem
na zjištění finančního ředitelství zmínil, že stěžovatel původně posuzovanou dodávku zaúčtoval
jako opravu pece DEGUSSA, a ačkoli pak v průběhu daňové kontroly provedl účetní opravu
spočívající v zaúčtování dodávky jako technického zhodnocení, ponechal fakturovanou částku
i v daňově účinných nákladech na opravu pece.
[35] Krajský soud ve svém rozsudku pak zmínil, že stěžovatel zůstal pouze u tvrzení, která
nedoložil, což lze vztáhnout k tvrzení uplatněnému v žalobě, že kyslíková sonda je běžnou
součástí rozvaděče, a proto dle stěžovatele nebyla ve faktuře uvedena na samostatném řádku.
K tomuto tvrzení stěžovatel v žalobě skutečně nenabídl důkaz a s tím, co bylo předloženo
v daňovém řízení, se krajský soud vypořádal výše shrnutým způsobem.
[36] Nejvyšší správní soud tak může konstatovat, že hodnocení krajského soudu bylo daleko
hlubší, než tvrdil stěžovatel v kasační stížnosti, proto napadený rozsudek nemůže být hodnocen
jako nepřezkoumatelný. K samotnému věcnému hodnocení krajského soudu se v daném ohledu
kasační námitky nevztahovaly, proto Nejvyšší správní soud pouze ověřil, že předmětné závěry
napadeného rozsudku jsou přezkoumatelné, po věcné stránce je však nemohl prověřovat
s ohledem na dispozitivní zásadu.
V. Závěr a náklady řízení
[37] Nejvyšší správní soud z důvodů uvedených výše v bodech [22] až [26] dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná, proto dle §110 odst. 1, věty první, s. ř. s. napadený rozsudek
ve výrocích II. až IV. zrušil a věc v daném rozsudku vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Výrok I. napadeného rozsudku o spojení věcí kasační stížností napaden nebyl. Stěžovatel
sice nenapadl ani výrok IV. rozsudku krajského soudu, jde však o výrok o nákladech řízení,
který je závislý na výroku II., kterým byly žaloby zamítnuty. Rozsahem kasační stížnosti není dle
§109 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní soud vázán tehdy, jde-li o závislý výrok. Zdejší soud dále
uvádí, že o věci bylo rozhodnuto bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., který takový
postup předpokládá.
[38] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozsudku
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2015
JUDr. Radan Malík
předseda senátu