ECLI:CZ:NSS:2015:9.AFS.132.2014:59
sp. zn. 9 Afs 132/2014 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce:
Technické sporty Východní Morava, se sídlem Palackého 1128, Holešov,
zast. Mgr. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem Wilsonova 217/7, Přerov,
proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno,
proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 21. 12. 2011, č. j. 13871/11-1302-700225,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2014,
č. j. 29 Af 23/2012 – 68,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2014, č. j. 29 Af 23/2012 – 68,
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 21. 12. 2011, č. j. 13871/11-1302-
700225, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační
stížnosti v celkové výši 20 826 Kč, k rukám jeho zástupce Mgr. Vlastimila Němce,
advokáta se sídlem Wilsonova 217/7, Přerov, do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla dle §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti shora uvedenému rozhodnutí Finančního
ředitelství v Brně (dále jen „odvolací správní orgán“). Tím bylo zamítnuto jeho odvolání proti
rozhodnutí Finančního úřadu v Holešově (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 9. 3. 2011,
č. j. 10666/11/322970703437, kterým mu byla doměřena daň z přidané hodnoty za první čtvrtletí
roku 2009 a související penále, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.
[2] Odvolací správní orgán se ve svém rozhodnutí ztotožnil se závěrem správního orgánu
I. stupně, který konstatoval, že stěžovatel prodal Zlínskému kraji nemovitosti v areálu letiště
Holešov nacházející se v lokalitě, kde měla být dle záměru kupujícího vybudována průmyslová
zóna. Uzavřením smluv převzal závazek nadále nevyvíjet v této lokalitě svoji činnost
a za znemožnění využití nemovitostí a letiště mu byla vyplacena kompenzace dle dohody
o poskytnutí kompenzací ze dne 6. 11. 2008 uzavřené mezi ním a Zlínským krajem.
Dle odvolacího správního orgánu stěžovatel neprokázal, že by mu vznikla konkrétní újma.
Z obsahu dohody naopak vyplývá, že přijal závazek zdržet se dalších požadavků na jakákoliv
plnění, tj. zdržet se určitého jednání. V posuzovaném případě tím poskytl službu dle §14 odst. 1
písm. d) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“).
[3] Krajský soud dospěl k závěru, že z obsahu dohody o poskytnutí kompenzací nepochybně
vyplývá, že nejde o dar ani jinou podporu ze strany Zlínského kraje. Jedná se o nepojmenovanou
smlouvu uzavřenou dle §51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů. Zlínský kraj, kterému byly peněžní prostředky poskytnuty jako dotace, je následně
použil k uhrazení investiční akce, kde již šlo o jeho soukromoprávní vztah se stěžovatelem,
který našel svůj odraz v kupní smlouvě a v dohodě o poskytnutí kompenzací.
[4] Je zřejmé, že pozbytím nemovitostí byla stěžovateli způsobena újma. Zlínský kraj tuto
skutečnost nepopírá a smlouvu o poskytnutí kompenzací uzavřel za jasným účelem. Měl
eminentní zájem na tom, aby nemovitosti pro výstavbu průmyslové zóny byly včas převedené,
oproštěné od jakýchkoliv závazků, vyklizené a byly vyloučeny další požadavky související s jejich
prodejem. Tento cíl vyplývá i z toho, že částka na základě uzavřené dohody měla být vyplacena
až poté, co vlastnické právo k nemovitostem bude vloženo do katastru nemovitostí, budou
ukončeny veškeré nájemní a podnájemní vztahy a nemovitosti budou vyklizené. Stěžovatel přijal
za poskytnutou částku určitý závazek, podřaditelný pod §14 odst. 1 písm. d) zákona o dani
z přidané hodnoty. Na tom nic nemění skutečnost, že částka, která byla za tuto službu
poskytnuta, měla kompenzovat újmu, která mu v souvislosti s prodejem a vyklizením nemovitostí
vznikla.
[5] Pokud stěžovatel předesílá, k jakým závěrům měl odvolací správní orgán dospět, jestliže
by všechny smlouvy hodnotil v jejich vzájemné souvislosti, soud uvedl, že jde o jeho subjektivní
názory. Z napadeného rozhodnutí je patrné, že si odvolací správní orgán byl vědom provázanosti
jednotlivých smluv.
[6] Soud závěrem podotkl, že se shodnou částkou zabýval rovněž v řízení vedeném
pod sp. zn. 29 Af 205/2011, a to z hlediska daně z příjmů právnických osob. V tomto řízení
potvrdil správnost rozhodnutí správních orgánů, jestliže byla z uvedené částky doměřena daň
z příjmů právnických osob.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[7] Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, ve které uplatňuje námitky,
jež podřazuje pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[8] Krajskému soudu především vytýká nepřezkoumatelnost jeho rozsudku. Soud bezezbytku
přebírá závěry správních orgánů, aniž by se vypořádal s argumentací vznesenou v žalobě.
Konkrétně s tím, že Zlínský kraj i stěžovatel si v době uzavření kupní smlouvy byli vědomi,
že v souvislosti s převodem vlastnického práva k nemovitostem bude vyplacena částka
54 004 140 Kč tvořená součtem kupní ceny (27 132 140 Kč) a náhradou újmy (26 872 000 Kč)
podle znaleckých posudků v obou případech zpracovaných společností TOP AUDITING, s.r.o.
Dále si byli vědomi, že uzavřením kupní smlouvy a vyplacením kupní ceny již stěžovatel nemá
důvod ani možnost cokoliv činit nebo čehokoliv se zdržet, neboť stav vniklý uzavřením kupní
smlouvy mu takové jednání neumožňuje. Zlínský kraj nemohl s ohledem na pravidla Programu
na podporu podnikatelských nemovitostí a infrastruktury Ministerstva průmyslu a obchodu
zaplatit celou částku 54 004 140 Kč, neboť byl limitován výší obvyklé ceny stanovené znaleckým
posudkem na ocenění nemovitostí, a potřeboval k tomu, aby mohl čerpat dotaci na další částku
převyšující znaleckým posudkem stanovenou obvyklou cenu nemovitostí, vykázat další vyplacené
prostředky jako kompenzaci újmy, čehož dosáhl.
[9] Z těchto argumentů je zřejmé, že stěžovatel posuzoval všechny s prodejem související
smlouvy nikoliv izolovaně, ale ve vzájemném komplexu, neboť jeho zájmem bylo dosáhnout
ve výsledku inkasa částky 54 004 140 Kč, na kterou si převáděné nemovitosti cenil. Částka byla
účelově a formálně rozdělena na dvě části vzhledem k existenci překážky na straně Zlínského
kraje neumožňující mu vykázat a čerpat celou částku jako skutečnou kupní cenu.
[10] Krajský soud měl vyhodnotit, že úhrada újmy je ve srovnání s výší kupní ceny zcela
nepřiměřená. I to svědčí závěru, že měla představovat jenom technicko-právní instrument
umožňující Zlínskému kraji zaplatit stěžovateli jím požadovanou částku za zbavení
se nemovitostí.
[11] Při uzavření jakékoliv kupní smlouvy na nemovitosti má kupující zájem na tom,
aby nemovitosti byly včas převedené, oproštěné od jakýchkoliv závazků, vyklizené a byly
vyloučeny jakékoliv další možné požadavky v souvislosti s jejich prodejem. Předpokládá se,
že tyto zájmy kupujícího jsou vyjádřeny v kupní smlouvě ve sjednané ceně. Není standardní,
aby naplnění uvedených zájmů bylo zajištěno službou prodávajícího spočívající ve zdržení
se něčeho oproti úplatě ve smyslu kompenzace.
[12] Nepřezkoumatelnost skutkových a právních závěrů krajského soudu je zřejmá i z rozporu
mezi verbálním zněním jednotlivých částí dohody o poskytnutí kompenzací a závěrem
odvolacího správního orgánu. Pojem kompenzace je použitý v označení dohody i části znění
jejího článku II odst. 2.3, podle kterého: „Pozbytí vlastnictví příjemce k nemovitostem … a ukončení
užívání Nemovitostí, zejména zánik letiště Holešov, má pro budoucí činnost příjemce zásadní význam a způsobí
mu újmu. Proto se účastníci dohodli, že za vzniklou újmu poskytne poskytovatel příjemci kompenzaci ve výši
stanovené znaleckým posudkem číslo 067/2007, který zpracovala společnost TOP AUDITING, s. r. o. …
Podle znaleckého posudku činí obvyklá hodnota náhrad souvisejících se zánikem veřejného dopravního letiště
Holešov, pro příjemce částku k datu 1. ledna 2007 26.872.000,- Kč.“. To samo o sobě odporuje závěru
odvolacího správního orgánu, že došlo k převzetí závazku zdržet se určitého jednání,
a tím poskytnutí služby. Uvedené podporuje obsah zmiňovaného znaleckého posudku.
[13] S ohledem na výše popsané skutečnosti je rozsudek krajského soudu současně stižen
vadou dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[14] Rozsudek trpí nezákonností spočívající v nesprávném právním posouzení právní otázky.
Správní orgány povýšily formálněprávní rámec celého smluvního vtahu mezi Zlínským krajem
a stěžovatelem nad jeho skutečný obsah, v důsledku čehož dospěly k nesprávnému závěru,
že v posuzovaném případě byla poskytnuta služba dle §14 odst. 1 písm. d) zákona o dani
z přidané hodnoty. Krajský soud se s tímto postupem ztotožnil. Dle článku III odst. 3.1 dohody
o poskytnutí kompenzací je částka 26 872 000 Kč náhradou újmy související s pozbytím
vlastnictví k nemovitostem, se zánikem veřejného dopravního letiště a ukončením užívání
nemovitostí v průmyslové zóně. S ohledem na verbálně formulovaný důvod poskytnutí uvedené
částky nemůže částka představovat úplatu za poskytnutou službu. Krajský soud a odvolací
správní orgán neberou v úvahu celý komplex uzavřených smluv, ani obsahovou a časovou
souvislost jejich uzavření. V kasační stížnosti jsou v této souvislosti rekapitulovány okolnosti
související s prodejem nemovitostí.
[15] Stěžovatel soudí, že napadený rozsudek i rozhodnutí správních orgánů jsou v rozporu
s judikaturou Evropského soudního dvora [konkrétně rozhodnutí ze dne 15. 12. 1993 ve věci
C-63/92 (Lubbock Fine & Co. v Commissioners of Customs and Excise), ze dne 29. 2. 1996
ve věci C-215/94 (Jürgen Mohr v Finanzamt Bad Segeberg), ze dne 18. 12. 1997 ve věci
C-384/95 Landboden-Agrardienste GmbH & Co. KG v Finanzamt Calau)], podle které daň
z přidané hodnoty je primárně určena ke zdanění spotřeby. Proto nemůže být v daném případě
na poskytnutí kompenzace uplatněna. O službu se dále nemůže jednat, neboť poskytovatel
odškodnění z ní nemá přímý prospěch. Platba poskytnutá státem či jednotkou samosprávy
ve veřejném zájmu není úplatou za službu.
[16] Jestliže krajský soud v odůvodnění rozsudku jakoby na podporu svých závěrů dodává,
že částkou, která je předmětem řízení se zabýval rovněž v řízení pod sp. zn. 29 Af 205/2011,
a to z hlediska, zda jde o příjem, který je předmětem daně z příjmů právnických osob, v jehož
rámci potvrdil správnost doměření daně z příjmů právnických osob, je třeba i z tohoto
připomenutí dovozovat nesprávnost jím učiněných závěrů v této věci. Nelze totiž automaticky
ztotožňovat správnost rozhodnutí ohledně daně z příjmů právnických osob se správností
rozhodnutí o doměření daně z přidané hodnoty.
[17] Z vyjádření odvolacího správního orgánu ze dne 12. 3. 2012 podaného v řízení vedeném
před krajským soudem pod sp. zn. 29 Af 205/2011 je zřejmé, že stejný příjem hodnotí zcela
rozdílně. Pokud by daný příjem hodnotil shodně, jako tomu činí ve svém vyjádření, nemohl
by sám dospět k závěru o oprávněnosti doměření daně z přidané hodnoty.
[18] Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského
soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
[19] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti setrval na závěru vysloveném
v napadeném rozhodnutí, že v posuzovaném případě stěžovatel převzal závazek zdržet
se určitého jednání a poskytl tím službu dle §14 odst. 4 písm. d) zákona o dani z přidané
hodnoty. Napadený rozsudek je tak v souladu se zákonem a Nejvyšší správní soud by měl kasační
stížnost zamítnout.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[20] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná a stěžovatel
je zastoupen advokátem. Na základě kasační stížnosti přezkoumal napadené rozhodnutí
krajského soudu v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[21] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností rozsudku
krajského soudu, jakož i rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Pokud by totiž byla tato vada
shledána, mohlo by to bránit přezkumu dalších stížních námitek. Jde o vadu natolik závažnou,
že k ní soud přihlíží z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[22] Nejvyšší správní soud při posuzování této otázky vyšel ze své judikatury, podle které
je rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost mimo jiné tehdy, pokud odůvodnění
není ve vztahu k výroku jednoznačné nebo pokud vůbec neobsahuje právní závěry
vyplývající z rozhodných skutkových okolností (viz např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS). Nepřezkoumatelný
pro nesrozumitelnost je také rozsudek, ze kterého nelze jednoznačně dovodit, jakým právním
názorem je správní orgán po zrušení svého rozhodnutí vázán (viz např. rozsudek ze dne
22. 9. 2010, č. j. 3 Ads 80/2009 - 132), nebo rozsudek, který je vystavěn na rozdílných a vnitřně
rozporných právních hodnoceních téhož skutkového stavu (viz např. rozsudek ze dne
31. 1. 2008, č. j. 4 Azs 94/2007 - 107).
[23] Pokud jde o nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, uvedl Nejvyšší správní soud,
že nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových,
nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady
skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat
případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně
zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly
v řízení provedeny. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána také tehdy,
pokud z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami
se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém
stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč
subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy (rozsudek ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52).
[24] V této souvislosti lze rovněž odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, ve kterém shrnuje svoji předchozí judikaturu, které
„je společné, že není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché,
mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka klíčovou,
na níž je postaven základ jeho žaloby. Nestačí, pokud soud při vypořádávání se touto argumentací účastníka
pouze konstatuje, že tato je nesprávná, avšak neuvede, v čem (tj. v jakých konkrétních aspektech, resp. důvodech
právních či případně skutkových) její nesprávnost spočívá.“
[25] Rozsudek by byl také nepřezkoumatelný, pokud by krajský soud přezkoumal
rozhodnutí odvolacího správního orgánu, které pro absenci odůvodnění nebylo přezkoumání
vůbec způsobilé (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2007,
č. j. 5 Afs 115/2006 - 91).
[26] Předně se Nejvyšší správní soud zabýval nepřezkoumatelností rozhodnutí odvolacího
správního orgánu. Mohl se při tom opřít o výše uvedené závěry o nepřezkoumatelnosti soudních
rozhodnutí, které lze zásadně vztáhnout i na rozhodnutí správních orgánů.
[27] Odvolací správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že se ztotožnil se závěrem
správního orgánu I. stupně, že stěžovatel v posuzovaném případě poskytl službu dle §14 odst. 1
písm. d) zákona o dani z přidané hodnoty, neboť uzavřením smluv přijal závazek nadále nevyvíjet
svou činnost v této lokalitě. Za znemožnění využití nemovitostí a prostor letiště mu byla
vyplacena kompenzace. Služba tak měla spočívat v závazku zdržení se provozování činnosti.
V závěru svého rozhodnutí však poskytnutou službu dle uvedeného ustanovení spatřuje
v závazku zdržet se dalších požadavků na jakákoliv jiná plnění. Odvolací správní orgán přijímá
závěr správního orgánu I. stupně o poskytnutí a obsahu služby, současně však službu spatřuje
v něčem jiném, a to aniž by zdůvodnil, proč se od hodnocení správního orgánu I. stupně
odchyluje (pro případ, že měl v úmyslu závěr správního orgánu I. stupně korigovat). Rozhodnutí
odvolacího správního orgánu je pro uvedený rozpor v posouzení obsahu sporné služby vnitřně
rozporné, a tudíž nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.
[28] Stěžovatel ve svém obsáhlém odvolání proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu
a jeho doplnění vznesl námitku, že správní orgán I. stupně nesprávně vyhodnotil otázku vzniku
újmy, kterou mu mohl způsobit Zlínský kraj. Újmu spatřuje v nemožnosti vyvíjet svou činnost
v areálu letiště Holešov v důsledku prodeje nemovitostí, kdy bude muset dříve nebo později
vytvořit obdobné prostory. Přijaté plnění mu proto mělo umožnit zachování jeho budoucí
činnosti. Uzavřením dohody o kompenzacích se dle jeho názoru Zlínský kraj k této újmě
přihlásil. Stěžovatel rovněž předestřel další alternativy možného posouzení podstaty
poskytnutého plnění poskytnutí daru, dotace či grantu (v případě těchto posouzení poukazuje
na možnou účelovost jednání Zlínského kraje, který má zájem na co největší profinancování
záměru z veřejných zdrojů), plnění bez právního důvodu či plnění poskytnuté z vedlejšího
ujednání ke kupní smlouvě.
[29] K této námitce odvolací správní orgán pouze uvedl, že žádnou z variant toho, co mělo
finanční plnění kompenzovat, neshledal relevantní, neboť to pouze dezinterpretuje záměr
Zlínského kraje vybudovat průmyslovou zónu vyjádřený v dohodě o poskytnutí kompenzací,
ke kterému směřují jednotlivé kroky. Z tohoto důvodu se proto nemůže jednat ani o doplatek
kupní ceny. Závěrem mimo to konstatoval, že stěžovatel neprokázal vznik újmy, ke které došlo
v souvislosti s pozbytím vlastnictví k nemovitostem.
[30] Odvolací správní orgán se s uvedenou námitkou vypořádal zcela nedostatečně, pokud
bez další související argumentace pouze odkázal na dovozený záměr Zlínského kraje vybudovat
průmyslovou zónu. Z rozhodnutí nelze seznat, proč právě tento záměr vylučuje stěžovatelem
nabízené možnosti podstaty poskytnutého plnění, a zcela se tak míjí se vznesenou argumentací.
Záměrem vybudovat průmyslovou zónu bylo nepochybně motivováno i samotné uzavření kupní
smlouvy a tento záměr tedy nemůže být sám o sobě podstatný pro posouzení navzájem
poskytnutých plnění, neboť takový záměr by mohl odůvodňovat i poskytnutí doplatku ke kupní
ceně nebo nahrazení újmy. V rozhodnutí z toho důvodu absentuje úvaha, proč na základě
dohody nemohla být kompenzována újma, jak ji ve svých podáních vymezil stěžovatel, případně
proč nepřicházejí v úvahu další uváděné alternativy. Za nesrozumitelnou pokládá Nejvyšší
správní soud i úvahu, podle níž odvolací správní orgán při nejasnosti obsahu právního úkonu
posoudil projev vůle účastníků podle „písemného slovního vyjádření s použitím běžných interpretačních
metod“. Pokud by totiž skutečně použil gramatický výklad, pak zcela absentuje úvaha,
jak je s tímto výkladem v souladu název dohody, body 2.3 a 3.1, které hovoří o kompenzaci újmy.
Není tak vůbec jasné na základě jakých podkladů a právních úvah odvolací správní orgán
k posouzení projevu vůle dospěl.
[31] Uvedené není způsobilé zhojit ani konstatování, že stěžovatelem nebyl prokázán vznik
újmy. Nejvyšší správní soud považuje za nutné zdůraznit, že v rozhodnutí není jakkoliv
naznačeno, zda a v jakém rozsahu (ohledně jakých skutečností) stěžovatele tížilo důkazní
břemeno, zda a jak byl případně upozorněn na nedostatečnost svých tvrzení a důkazů,
ani to zda by prokázání vzniku újmy bylo způsobilé zvrátit závěr ohledně povahy poskytnutého
plnění jako služby dle §14 odst. 1 písm. d) zákona o dani z přidané hodnoty. Mimo to není
zřejmé, zda a jak se uvedené konstatování dotýká dalších alternativních tvrzení o povaze
poskytnutého plnění.
[32] Odvolací správní orgán se dále vůbec nevypořádal s odvolacími námitkami týkajícími
se následujících otázek: čeho se měl stěžovatel zdržet, pokud rozhodnutí o dalším provozování
letiště bylo nezávislé na jeho vůli a žádné nemovitosti po prodeji nevlastnil; nerovného postavení
smluvních stran, kdy i návrhy smluv připravoval Zlínský kraj; proč Zlínský kraj vyplácel plnění
z dohody o kompenzacích za dodržení smluvní povinnosti, za jejichž porušení hrozila sankce
ve výši 10 000 000 Kč; kvality znaleckého posudku, který byl brán jako neměnný základ
pro stanovení kompenzace; možné účelovosti jednání Zlínského kraje s ohledem na limitní cenu
vykupovaných nemovitostí.
[33] Rozhodnutí odvolacího správního orgánu je z výše uvedených důvodů
nepřezkoumatelné, neboť z něho není zřejmé, z jakých důvodů nepovažoval stěžovatelovu
argumentaci za důvodnou.
[34] Soud v této souvislosti připouští, že formulační kvalita stěžovatelova odvolání a jeho
doplnění nebyla ideální a že některé námitky v nich obsažené byly vzneseny nezřetelně. Nicméně
odvolací správní orgán se se stěžovatelovou argumentací vypořádal zcela nedostatečně a i řadu
jasně vznesených stěžejních námitek nechal bez povšimnutí. Konečně i nosné argumenty jeho
rozhodnutí byly shledány, jak je uvedeno výše, nepřezkoumatelnými.
[35] Krajský soud napadené rozhodnutí přezkoumal, aniž by dovodil, že je nepřezkoumatelné.
Tímto postupem sám zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelností (srov. již citovaný
rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 5 Afs 115/2006).
[36] Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud mimoto zjistil, že krajský soud
se nevypořádal se všemi žalobními námitkami. Tímto postupem porušil §72 s. ř. s.,
podle kterého soud přezkoumává napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, jakož i právo
stěžovatele na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1534/08, podle něhož jsou soudy povinny „svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny
též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem
stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1
Listiny“).
[37] Stěžovatel v žalobě vznesl námitku, že odvolací správní orgán ani správce daně se vůbec
nezabývali tím, že s ohledem na verbálně formulovaný důvod poskytnutí peněžní částky v článku
III odst. 3. 1 dohody o poskytnutí kompenzací ze dne 6. 11. 2008 jako náhrady újmy související
s pozbytím vlastnictví k nemovitostem, se zánikem veřejného dopravního letiště Holešov
a ukončení užívání nemovitostí v průmyslové zóně, vyplacená částka nemůže představovat úplatu
za poskytnutou službu. V této souvislosti poukazuje rovněž na skutečnost, že již z označení
smluvních stran v dohodě o poskytnutí kompenzací jako „poskytovatele“ a „příjemce“ je zřejmé,
že jediným jejím účelem bylo stěžovateli poskytnout sjednanou peněžní částku.
[38] Krajský soud na tuto žalobní námitku nijak nereagoval. Pouze uvedl, že stěžovatel
za poskytnutou finanční částku přijal určitý závazek podřaditelný pod poskytnutí služby
dle §14 odst. 1 písm. d) zákona o dani z přidané hodnoty a že tato částka zároveň sloužila
jako kompenzace vzniklé újmy, aniž by vypořádal vznesenou argumentaci ohledně znění
citovaných ustanovení dohody o poskytnutí kompenzací, resp. tím, zda z nich plyne,
že poskytnutá úplata nemohla být úplatou za službu.
[39] Krajský soud rovněž zcela opominul argumentaci vznesenou ve stěžovatelově replice
ze dne 14. 6. 2012, že pojem „kompenzace“ použitý v označení výše zmiňované dohody i v článku
II. odst. 2.3 této dohody zcela odporuje závěru, že v posuzovaném případě byl přijat závazek
zdržet se určitého jednání a tím byla poskytnuta služba. Žádným způsobem nereagoval
na námitku obsaženou v této replice vztahující se k vyjádření odvolacího správního orgánu
ze dne 12. 3. 2012, v řízení vedeném u krajského soudu pod sp. zn. 29 Af 205/2011,
a to ani z hlediska její případné opožděnosti.
[40] V kasační stížnosti je nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku dále spatřována v tom,
že krajský soud přebral závěry správních orgánů, aniž se vypořádal s argumentací stěžovatele,
konkrétně rekapitulovanou v bodě [8] tohoto rozsudku. V této souvislosti Nejvyšší správní soud
považuje za vhodné uvést, že stěžovatel v žalobě vytýkal odvolacímu správnímu orgánu,
že pokud by nehodnotil uzavřené smlouvy izolovaně, ale ve vzájemných souvislostech, musel
by dovodit uvedené závěry. Protože v napadeném rozhodnutí v tomto kontextu jakékoliv úvahy
scházejí, trpí toto rozhodnutí dle jeho názoru nepřezkoumatelností. Na takto vznesenou žalobní
námitku krajský soud reagoval pouze tak, že se jedná o subjektivní názory a že z napadeného
rozhodnutí je zřejmé, že si odvolací správní orgán byl vědom provázanosti jednotlivých smluv.
Odkázal při tom na shrnutí obsahu napadeného rozhodnutí.
[41] Takové vypořádání žalobní námitky není dostatečné, neboť se míjí s příslušnou žalobní
argumentací. Lze sice souhlasit s tím, že námitka v žalobě nebyla formulována příliš precizně.
V této souvislosti zdejší soud podotýká, že s ohledem na dispoziční zásadu obsah a kvalita žaloby
(jednotlivých žalobních bodů) v podstatě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Nicméně
z námitky tak, jak byla v řízení před krajským soudem vznesena, je zřejmé, jaké skutečnosti
měly být v řízení zohledněny a jakým směrem stěžovatel vedl svoji argumentaci, a to i s ohledem
na podrobné rozvedení provázanosti jednotlivých smluv obsažené v úvodní části bodu
IV. žaloby.
[42] Uvedené lze ilustrovat na dílčím závěru (který měl dle stěžovatelova názoru dovodit
odvolací správní orgán v případě komplexního posouzení smluv), že si obě smluvní strany byly
vědomy, že uzavřením kupní smlouvy a vyplacením kupní ceny již nemá důvod ani možnost
cokoliv činit nebo čehokoliv se zdržet, neboť stav vzniklý uzavřením kupní smlouvy mu takové
jednání neumožňoval. Tento závěr zřetelně podporuje jeho tvrzení, že plnění dle dohody
o kompenzacích nemohlo být službou spočívající v závazku zdržet se určitého jednání nebo
strpět určité jednání nebo situaci dle §14 odst. 1 písm. d) zákona o dani z přidané hodnoty.
Jinými slovy řečeno, uzavřenou dohodou se stěžovatel dle jejího skutečného obsahu nezavázal
k službě spočívající v nečinnosti, neboť oběma smluvním stranám bylo v době jejího uzavření
zřejmé, že prodej nemovitostí takové jednání znemožňuje. Obdobně i další dílčí závěry směřují
k tomu, že obsahem závazku nebylo poskytnutí takové služby, nýbrž že zvolená smluvní
konstrukce měla umožnit překonání limitní ceny pro výkup nemovitostí stanovené znaleckým
posudkem.
[43] Námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu je s ohledem na výše uvedené
důvodná.
[44] Soud sice dospěl k závěru, že jak rozhodnutí odvolacího správního orgánu, tak i rozsudek
krajského soudu jsou v části nepřezkoumatelná, avšak tato skutečnost nebrání přezkumu
rozsudku z pohledu dalších kasačních námitek napadajících závěry, které jsou oddělitelné
od nepřezkoumatelné části rozsudku (viz též usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS). Soud
naopak není v tuto chvíli oprávněn posuzovat z věcného hlediska námitky vznesené v kasační
stížnosti, které se týkají nepřezkoumatelných částí rozsudku a jejichž věcné posouzení by bylo
nyní předčasné (námitka stran znění příslušných částí dohody o poskytnutí kompenzací, námitka
ohledně vyjádření odvolacího správního orgánu ze dne 12. 3. 2012, námitka týkající se účelového
rozdělení celkové platby na dvě části, její nepřiměřenosti a neobvyklosti zvoleného řešení
či námitka absence hodnocení celého komplexu uzavřených smluv).
[45] Jako nedůvodnou hodnotí Nejvyšší správní soud kasační námitku, že nesprávnost
rozsudku krajského soudu plyne i z toho, že na podporu učiněných závěrů, odkazuje
na jím vydaný rozsudek ve věci sp. zn. 29 Af 205/2011. V závěru napadeného rozsudku krajský
soud pouze pro úplnost uvádí, že sporná částka byla posuzována v řízení vedeném pod zmíněnou
spisovou značkou z hlediska daně z příjmů právnických osob a jaký byl výsledek tohoto řízení.
Nelze proto přisvědčit stěžovateli, že by uvedené soud využíval jako podpůrný argument
a že by automaticky ztotožňoval správnost rozhodnutí o doměření daně z příjmů právnických
osob se správností rozhodnutí o doměření daně z přidané hodnoty.
[46] Pro nepřípustnost dle 104 odst. 4 s. ř. s. se zdejší soud nezabýval ani stížní námitkou
opírající se o judikaturu Evropského soudního dvora, že daň z přidané hodnoty je primárně
určena ke zdanění spotřeby, a proto nemůže být poskytnutí kompenzace službou, neboť Zlínský
kraj z ní nemá přímý prospěch, a že platba poskytnutá samosprávnou jednotkou ve veřejném
zájmu není úplatou za službu. Tuto kasační námitku mohl stěžovatel vznést v řízení
před krajským soudem, pokud tak neučinil, nelze tuto aktivitu nyní přenášet do řízení
před Nejvyšším správním soudem.
IV. Závěr a náklady řízení
[47] S ohledem na výše uvedené soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu dle §110
odst. 1, věty první, s. ř. s. Věc však tomuto soudu nevrátil k dalšímu řízení, neboť současně
rozhodl dle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. o zrušení žalobou napadeného rozhodnutí odvolacího
správního orgánu. Věc tak byla vrácena přímo žalovanému k dalšímu řízení, a to na základě
§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., za přiměřeného použití 78 odst. 4 s. ř. s. Již před krajským soudem
totiž byly důvody ke zrušení rozhodnutí odvolacího správního orgánu a charakter vad,
kterými soud zatížil svůj rozsudek, takový postup umožňoval. Obdobné vady totiž byly shledány
jak v napadeném rozsudku, tak i v rozhodnutí odvolacího správního orgánu (nevypořádání
některých obdobných námitek, přezkum nepřezkoumatelných částí rozhodnutí odvolacího
správního krajským soudem). Vrácení věci soudu by tak postrádalo jakékoliv opodstatnění,
protože by v rámci závěrů Nejvyššího správního soudu nemohl učinit nic jiného, než zrušit
rozhodnutí odvolacího správního orgánu ze stejných důvodů, pro které k tomuto přistoupil
Nejvyšší správní soud.
[48] Pokud soud sám nechal bez povšimnutí některé žalobní námitky (viz bod [37] až [39]
tohoto rozsudku), je nutné poukázat na skutečnost, že uvedené námitky s otázkou posouzení
podstaty poskytnutého plnění jakož i s dalšími uplatněnými námitkami natolik úzce
souvisí, že jsou dle Nejvyššího správního soudu samostatně nevypořádatelné. Krajský soud
se tak zejména nemůže zabývat zněním příslušných ustanovení dohody o poskytnutí kompenzací
samostatně, bez toho, aby se zároveň zabýval podstatou poskytnutého plnění dle této dohody
či namítanou účelovostí použité smluvní konstrukce.
[49] V dalším řízení je žalovaný vázán závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu vyjádřeným v tomto rozsudku [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., za přiměřeného použití
§78 odst. 5 s. ř. s.], a to aniž by zdejší soud jakkoliv předjímal, jak žalovaný věc posoudí.
V dalším řízení tak musí odstranit rozpor v hodnocení obsahu služby, kterou měl stěžovatel
poskytnout, a jednoznačně vypořádat opomenuté odvolací námitky, a to i např. tak, že učiní
řádně odůvodněný závěr o (ne)unesení důkazního břemene či o relevanci stěžovatelovy
argumentace pro posouzení poskytnutého plnění jako služby dle §14 odst. 1 písm. d) zákona
o dani z přidané hodnoty.
[50] Nejvyšší správní soud v této souvislosti považuje za nutné upozornit,
že ze stěžovatelových tvrzení plyne, že v případě dotace poskytnuté Ministerstvem průmyslu
a obchodu Zlínskému kraji, která byla následně použita k vyplacení plnění z kupní smlouvy
a smlouvy o poskytnutí kompenzací, mohlo dojít k porušení rozpočtové kázně. Z toho důvodu
by žalovaný s ohledem na jeho povinnosti ohledně kontroly dodržování rozpočtové kázně měl
učinit patřičné kroky k prověření stěžovatelových tvrzení a řádné použití dotace z tohoto pohledu
prověřit.
[51] V případě, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a současně zrušil
i rozhodnutí správního orgánu dle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout kromě nákladů
řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházely zrušenému rozhodnutí krajského
soudu (§110 odst. 3, věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační
stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich náhradě
jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98).
[52] Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vychází soudní řád správní z celkového
úspěchu ve věci. Žalovaný ve věci celkový úspěch neměl, náhrada nákladů řízení mu proto
nenáleží. Stěžovatel měl ve věci plný úspěch, a proto mu zdejší soud dle §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., přiznal náhradu nákladů řízení proti žalovanému. Tyto náklady řízení
jsou tvořeny jednak částkou 8 000 Kč za soudní poplatky (soudní poplatek za žalobu ve výši
3 000 Kč a soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč). Dále jsou náklady řízení
tvořeny částkou 12 826 Kč.
[53] Původní zástupce stěžovatele před krajským soudem učinil v řízení o žalobě
do 31. 12. 2012 celkem tři úkony právní služby, kterými jsou převzetí a příprava zastoupení
[§11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2012], dvě písemné
podání ve věci samé (1 x žaloba, 1x replika k vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti) ve smyslu
§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. V řízení před Nejvyšším správním soudem učinil
původní zástupce stěžovatele od 1. 1. 2013 jeden úkon právní služby, a to podání kasační
stížnosti proti rozsudku krajského soudu. Za každý z úkonů učiněných do 31. 12. 2012 náleží
odměna ve výši 2 100 Kč [§7 bod 5. a §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
účinném do 31. 12. 2012] zvýšená o náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon
právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Za každý z úkonů učiněných od 1. 1. 2013 náleží
odměna ve výši 3 100 Kč [§7 bod 5. a §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, ve znění účinném
od 1. 1. 2013] zvýšená o náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby
(§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy 7 200 Kč za tři úkony právní služby učiněných
do 31. 12. 2012 a 3 400 Kč za jeden úkon právní služby učiněné od 1. 1. 2013. Celkem tedy
10 600 Kč. Původní zástupce i nový zástupce doložili osvědčení o registraci k DPH. K nákladům
řízení o žalobě a o kasační stížnosti se tedy přičítá DPH ve výši 2 226 Kč.
[54] Celková částka za řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem činí
20 826 Kč, kterou je žalovaný povinen uhradit stěžovateli k rukám jejího zástupce Mgr. Vlastimila
Němce, advokáta se sídlem Wilsonova 217/7, Přerov, do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. května 2015
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu