ECLI:CZ:NSS:2015:9.AFS.156.2014:58
sp. zn. 9 Afs 156/2014 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: M.
P., zast. Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem se sídlem 1. máje 97/25, Liberec, proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí
Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2012, č. j. 12470/12-1100-500331, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci ze dne 17. 4. 2014, č. j. 59 Af 8/2013 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se za mí t á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále jen „krajský
soud“), kterým byla jako nedůvodná podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta žaloba proti
shora označenému rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací
orgán“). Odvolací orgán zamítl odvolání proti dodatečným platebním výměrům Finančního
úřadu v České Lípě (dále jen „správce daně“) ze dne 23. 4. 2012, č. j. 90283/12/172911505736,
č. j. 90263/12/172911505736 a č. j. 90491/12/172911505736. Dodatečnými platebními výměry
byla stěžovateli doměřena silniční daň za zdaňovací období roku 2007 ve výši 48 235 Kč a penále
ve výši 9 647 Kč, za zdaňovací období roku 2008 ve výši 46 155 Kč a penále ve výši 9 231 Kč
a za zdaňovací období roku 2009 ve výši 68 500 Kč a penále ve výši 13 700 Kč.
[2] Předmětem sporu je posouzení, zda se při stanovení daně silniční, pokud jde o vozidla,
která nejsou předmětem daně, vychází ze zápisů v registru silničních vozidel, nebo je podstatné
jejich faktické využití. Stěžovatel tvrdí, že posuzovaná vozidla – tj. dvě přípojná vozidla
registračních značek X a X, byla fakticky využívána jako přívěsy za zemědělský traktor, a vozidlo
registrační značky X mělo rovněž zemědělskou úpravu, proto nebyl, jako je jich provozovatel,
povinen hradit za ně silniční daň dle §2 odst. 2 zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění
účinném v posuzované době (dále jen „zákon o dani silniční“). Dle sdělení Městského úřadu
Česká Lípa, odboru dopravy, však bylo v registru vozidel u vozidla registrační značky X uvedeno
„přívěs za NA“, u vozidla registrační značky X „automobilový přívěs sklápěcí“ a vozidlo registrační
značky X bylo evidováno jako „nákladní automobil valníkový“. Současně Městský úřad Česká Lípa,
odbor dopravy, uvedl, že přípojná vozidla nebyla přetypována na zemědělské přívěsy a ani u
posledního vozidla nedošlo v rozhodné době k přestavbě a nebylo přetypováno na zemědělské
vozidlo.
[3] Krajský soud si vytyčil základní otázku „zda žalovaný postupoval v souladu se zákonem, když
při posuzování, zda žalobci vznikla povinnost k dani silniční, vycházel ze zápisů v registru silničních vozidel“.
Při zodpovězení nastolené otázky vyšel z judikatury Nejvyššího správního soudu, zejména
z rozsudků ze dne 18. 5. 2006, č. j. 2 Afs 101/2005 – 67, publ. pod. č. 1358/2007 Sb. NSS,
a rozsudku ze dne 15. 8. 2012, č. j. 1 Afs 54/2012 – 40. Konstatoval, že silniční daň
je vybudována na formálním stavu zápisů v registru silničních vozidel . To platí jak pro silniční
motorová vozidla, tak pro přípojná vozidla. Je pak na provozovateli vozidla, aby včasným
a řádným plněním svých povinností docílil souladu faktického stavu se stavem registračním,
a teprve tímto krokem případně dosáhl zániku svých daňových povinností. Z §2 odst. 3 zákona
č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona
č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně
některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění
účinném v posuzované době (dále jen „zákon o podmínkách provozu vozidel na pozemních
komunikacích“), nelze dovodit, že by u přípojných vozidel byla silniční daň konstruována jinak,
tedy že by správce daně měl povinnost prokázat faktický provoz přípojných vozidel a to, s jakými
vozidly byla přípojná vozidla spojována do soustavy. Pro určení, zda jde o silniční vozidlo
je podstatný druh či kategorie vozidla zapsaná v technickém průkazu vozidla a registru vozidel.
[4] Pokud došlo později (s účinností od 9. 5. 2011) ke změně přípojných vozidel
na zemědělské přívěsy, přestaly být předmětem silniční daně až od tohoto data. Stěžovatel
neprokázal, že by v rozhodné době posuzovaná vozidla nesplňovala alespoň jednu z podmínek
pro zařazení pod předmět silniční daně. Takovým důkazem nemohl být výslech svědka pana Š .
ani místní šetření provedené správcem daně. Tyto navržené žalobní prostředky nebylo možno
osvědčit jako důkazy, které by vyvrátily zjištění správce daně z údajů uvedených v osvědčení o
technické způsobilosti uvedených vozidel a z údajů, které správce daně obdržel od odboru
dopravy Městského úřadu v České Lípě. Takovým posouzením důkazních prostředků a vůbec
postupem odvolacího orgánu nebyl porušen princip legitimního očekávání stěžovatele.
[5] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že odvolací orgán postupoval v rozporu s §115
odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění účinném v posuzované době (dále jen
„daňový řád“), a pokud jde o vozidlo registrační značky X, uvedl, že správce daně i odvolací
orgán správně vycházeli ze zápisu v registru silničních vozidel.
[6] Zbylé námitky soud s ohledem na zaujatý názor neposuzoval, neboť v projednávané věci
nebylo rozhodné to, jak byla posuzovaná vozidla v letech 2007-2009 fakticky používána.
II. Obsah kasační stížnosti
[7] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[8] Namítá, že krajský soud posoudil vymezenou zásadní otázku nesprávně, jelikož dovodil,
že taktéž u přípojných vozidel je zcela určující údaj v registru silničních vozidel, přestože jejich
technický stav, způsob použití i údaj v technickém průkaze, byly odlišné a svědčily o závěru,
že se jednalo o přívěsy k vozidlům, které nepodléhaly dani silniční. Z toho plyne, že ani
po formálně-evidenční stránce nebylo vše zcela souladné (u přípojných vozidel nebylo
v technickém průkazu zapsáno „přívěs NA“). Přesto správce daně i odvolací orgán vycházeli
v průběhu celého řízení striktně z údajů zapsaných v registru vozidel. S touto námitkou se krajský
soud nijak nevypořádal. Přípojným vozidlem je silniční nemotorové vozidlo určené k tažení jiným
vozidlem, s nímž je spojeno do soupravy. U přípojného vozidla je tedy určující, s jakým vozidlem
je fakticky spojeno. Od toho se odvíjí povinnost platit silniční daň. Soud se k tomu vyjádřil pouze
okrajově, a navíc se nevypořádal s námitkou, že odvolací rozhodnutí nebylo v tomto směru
dostatečně odůvodněno. Stěžovatel konstatuje, že posuzovaná vozidla sloužila celou rozhodnou
dobu výhradě jako přípojná vozidla, která byla určena a fakticky mohla být připojena pouze
k zemědělskému traktoru.
[9] Již ve správním řízení poukazoval na to, že závěry správce daně jsou v rozporu
se zákonem č. 341/2002 Sb. (pozn. NSS: jde o vyhlášku č. 341/2002 Sb., o schvalování technické
způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích),
a se směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 94/20/ES ze dne 30. května 1994
o mechanických spojovacích zařízeních motorových vozidel a přípojných vozidel a jejich
připevnění na tato vozidla. Z uvedených předpisů vyplývá, že přípojná vozidla nelze fakticky
připojit za nákladní automobil, protože oko oje má průměr 40 mm, a také, že ta to vozidla nelze
provozovat na pozemních komunikacích, protože nejsou opatřena požadovaným označením
ve formě štítku. Odvolací orgán námitku desinterpretoval, uvedl, že správce daně není
kompetentní posuzovat, zda vozidla splňovala technické požadavky a náležitosti. Na druhou
stranu si správce daně vyžádal vyjádření Městského úřadu v České Lípě, odboru dopravy, ohledně
technických možností připojení přípojného vozidla opatřeného ojí s okem o vnitřním průměru
40 mm. Stěžovatel v průběhu řízení navrhoval vyžádat si stanovisko či posudek kompetentního
orgánu k posouzení této otázky, odvolací orgán k tomu nepřistoupil. Tím porušil povinnosti
vyplývající z §92 odst. 2 daňového řádu.
[10] Základem sporu je to, zda pro určení předmětu daně je rozhodný stav vycházející
z evidence vozidel, odlišný stav dle technického průkazu vozidla, či stav faktický. Odvolací orgán
vyšel z toho, že nebylo prokázáno, že by se jednalo o přípojná vozidla za zemědělský traktor.
Naopak stěžovatel má za to, že v průběhu správního řízení navr hl celou řadu důkazních
prostředků, které svědčily v jeho prospěch. Nemůže při tom být povinován předložením důkazů
o negativní skutečnosti, resp. nemůže jít k jeho tíži, že neexistenci určité skutečnosti neprokáže.
Uplatní se pravidlo vyplývající z negativní teorie důkazní. Bylo naopak na správci daně,
aby tvrzení, že daná vozidla nebyla a ani nemohla být připojena za silniční motorová vozidla,
akceptoval, nebo předložil důkazy, že připojení za nákladní automobily bylo realizováno, tedy
že vozidla byla v jiném technickém stavu než nyní. Jelikož k tomu nedošlo, platí, že je nutno
považovat za prokázané tvrzení stěžovatele.
[11] Odvolací orgán vyhodnotil nesprávně i námitku, že stěžovatel neměl oprávnění
k provozování silniční motorové dopravy, tudíž nemohl posuzovaná vozidla k silniční dopravě
využívat. Tuto skutečnost nepovažoval za relevantní. Správce daně považoval za podstatný stav
zapsaný v evidenci a odmítl provést důkazy na podporu opaku, načež na podnět stěžovatele
provedl výslech svědka a místní šetření, aby ve zprávě o daňové kontrole konstatoval, že v těchto
důkazech neshledává patřičnou relevanci a vrátil se ke své argumentaci o rozhodujícím formálně -
evidenčním stavu. Postupoval tedy v rozporu s legitimním očekáváním, že každý procesní úkon
správního orgánu, zvláště pak v dokazování, má smysl a jeho výsledek má význam z hlediska
dalšího postupu ve věci. Bylo při tom na správci daně, aby v souladu s negativní teorií důkazní
prokazoval svá tvrzení.
[12] Pro závěr, že je rozhodující stav faktický a nikoli form álně-evidenční svědčí i fakt,
že zákonodárce v §2 odst. 2 zákona o dani silniční explicitně nestanovuje, že se musí jednat
o určení vozidel vyplývající z technického průkazu. Pro případy, kdy je tato skutečnost rozhodná,
ji zákonodárce vtělil do příslušného ustanovení (například §4 odst. 1 zákona o dani silniční).
[13] K judikatuře použité krajským soudem stěžovatel uvedl, že rozsudek Nejvyššího
správního soudu ve věci sp. zn. 2 Afs 101/2005 na věc nedopadá.
[14] Vzhledem k výše uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[15] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti s tvrzeními stěžovatele nesouhlasí. Naopak
se ztotožňuje s právním názorem krajského soudu, tento zastává jako jediný možný s odvoláním
na vymezenou právní úpravu a napadený rozsudek považuje za zcela zákonný a v návaznosti
na rozsah odůvodnění netrpící vadou nepřezkoumatelnosti. Odmítá účelovou konstrukci,
že citované judikáty jsou pro posouzení dané věci nepřípadnými, respekti ve že na danou věc
nedopadají. Obsáhle argumentuje na podporu svého názoru i uplatněného postupu, zejména
zdůrazňuje povahu daně silniční jako daně majetkové, opomenutí stěžovatele, jehož povinností
bylo přetypovat vozidla v okamžiku, kdy ke změně na nich došlo, dále uvádí, že nebylo možné
legitimně očekávat, že správce daně bude bezvýhradně akceptovat namítaná tvrzení a navrhované
důkazní prostředky, ale že teprve důkazní řízení osvědčilo, které důkazní prostředky se důkazem
staly a které tuto důkazní sílu vzhledem k tvrzenému postrádají. Argumentuje ve prospěch
přezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího orgánu i soudu.
[16] Dalším podáním ve věci stěžovatel upozornil na rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 28. 2. 2013, č. j. 9 Ca 296/2009 – 30 (publ. pod č. 3003/2014 Sb. NSS), který lze dle jeho
názoru vztáhnout i na nynější věc, přestože Městský soud v Praze rozhodoval o dani
z nemovitostí. Soud dospěl k závěru, že pro správné stanovení základní sazby daně je v případě
stavby nacházející se ve vlastnictví podnikatelského subjektu nezbytné zjištění, zda se jedná
o stavbu, kterou vlastník, popř. jiný subjekt (např. nájemce) skutečně užívá v rozhodné době
pro svou podnikatelskou činnost. Obdobně v nynější věci je podstatné, jakým způsobem byla
vozidla v rozhodném období skutečně zapojována. Závěrem odkázal na civilní judikaturu týkající
se výkladu pojmu „provozování vozidla“, kdy soudy pro určení, zda je vozidlo provozováno
a zda je tedy majitel nebo provozovatel povinen hradit příspěvek České kanceláři pojistitelů
v případě, že toto vozidlo není pojištěno, vycházely také pouze z faktu, že vozidlo bylo
v rozhodném období vedeno v registru vozidel. K tomu upozornil na nález Ústavního soudu
ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2221/13, v němž bylo konstatováno, že neprovedení
dokazování za účelem zjištění, zda bylo vozidlo skutečně provozováno a zaujetí názoru jenom
na základě registru vozidel je závěrem natolik extrémním, že má za následek zásah do práva
na spravedlivý proces.
[17] Žalovaný k tomu dodal, že daň silniční je daní samostatnou, nezávislou a odlišnou
od daně z nemovitostí a je sama o sobě postavena na jiných principech. Proto nelze dané
rozhodnutí na tento případ aplikovat. Dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 7. 2008, č. j. 7 Afs 64/200 8 – 52 (publ. pod č. 1894/2009 Sb. NSS).
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený
rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud, stejně jako krajský soud, považuje za zásadní otázku, zda byl
správný postup správce daně, který při posuzování povinnosti platit daň silniční, vycházel pouze
ze zápisů v registru silničních vozidel.
[20] Klíčové pro posouzení sporné otázky je zejména znění §2 zákona o dani silniční, který
zněl následovně:
§2 Předmět daně
(1) Předmětem daně silniční (dále jen "daň") jsou silniční motorová vozidla a jejich přípojná vozidla (dále jen
"vozidla") registrovaná a provozovaná v České republice, jsou-li používána k podnikání nebo k jiné samostatné
výdělečné činnosti (dále jen "podnikání") nebo jsou používána v přímé souvislosti s podnikáním anebo
k činnostem, z nichž plynoucí příjmy jsou předmětem daně z příjmů u subjektů nezaložených za účelem podnikání
podle zvláštního právního předpisu. Bez ohledu na to, zda jsou používána k podnikání, jsou předmětem d aně
vozidla s největší povolenou hmotností alespoň nad 3,5 tuny (do 3. 7. 2008 s největší povolenou hmotností
alespoň 12 tun) určená výlučně k přepravě nákladů a registrovaná v České republice.
(2) Předmětem daně nejsou
a) speciální pásové automobily a ostatní vozidla podle zvláštního právního předpisu, jakož i zemědělské a lesnické
traktory a jejich přípojná vozidla a další zvláštní vozidla podle zvláštního právního předpisu,
b) vozidla, kterým byla přidělena zvláštní registrační značka.
[21] Stěžovatel má za to, že posuzovaná vozidla spadají pod odst. 2 písm. a) výše citovaného
zákonného ustanovení. Jeho vozidla totiž mají zemědělskou úpravu a fakticky nebyla
v rozhodných zdaňovacích obdobích užívána jiným způsobem než jako přípojná vozidla
za zemědělský traktor, případně jako zemědělské vozidlo. Problematická je skutečnost, že vozidla
byla původně zapsána v registru vozidel jako silniční vozidla (viz §2 odst. 1 zákona o dani
silniční). Pakliže kdykoli později prošla jakoukoli úpravou na zemědělská vozidla, nebyla tato
změna zaznamenána v registru vozidel, a to až do 9. 5. 2011, kdy u vozidel SPZ X a X došlo ke
změně kategorie nákladních přívěsů z O4 na OT4 a tato vozidla přestala být předmětem silniční
daně. S účinností od tohoto data u přípojných vozidel pominuly rozhodné skutečnosti uvedené
v ustanovení §2 odst. 1 zákona o dani silniční. Do té doby je ovšem nutné konstatovat, že
posuzovaná vozidla splňovala všechny podmínky §2 odst. 1 zákona o dani silniční, a tudíž není
pochyb o tom, že stěžovatel byl povinen silniční daň hradit.
[22] Silniční daň je daní přímou a majetkovou. Je primárně vybudována na formálním stavu
zápisů v registru silničních vozidel. O tom svědčí nejen §2 odst. 1 zákona o dani silniční, v němž
je pomocí formálního kritéria vymezen předmět daně, ale i §4 odst. 1 písm. a) téhož zákona, jenž
na základě formálního kritéria určuje, kdo je poplatníkem daně. Jak uvedl zdejší soud ve své
předchozí judikatuře, například v rozsudku ze dne 25. 9. 2013, č. j. 1 Afs 69/2013 – 31: „Silniční
daň je totiž daní majetkovou a jako taková je postavená na úředním zápisu. Jejím základem je formální stav
zápisů v registru silničních vozidel, ne faktický stav vlastnictví nebo užívání. Tento závěr vyplývá přímo
ze zákonných ustanovení i z ustálené judikatury NSS (vedle již cit. judikátu srov. zejména rozsudky NSS
ze dne 15. 8. 2012, čj. 1 Afs 54/2012 – 40, a ze dne 27. 11. 2012, čj. 1 Afs 79/2012 – 42). Takovýto
formální přístup při vymezení jednotlivých konstrukčních prvků daně je u majetkových daní obvyklý. … Je plně
na úvaze zákonodárce, zda je určitá daň konstruována tak, že zohledňuje toliko formální stav zápisu v evidenci,
nikoliv skutečné majetkové vztahy do evidence nepromítnuté nebo promítnuté nesprávně.“
[23] Silniční daň je konstruována právě tak, že rozhod ující je formální stav zápisu v evidenci.
Tentýž názor zaujal Nejvyšší správní soud již ve vícero svých rozhodnutích, zejména ve výše
citovaných rozsudcích ve věci sp. zn. 2 Afs 101/2005 a ve věci sp. zn. 1 Afs 54/2012,
či v rozsudku ze dne 31. 7. 2008, č. j. 7 Afs 64/2008 – 52. Ani v nynějším případě nemá důvodu
se odchylovat.
[24] Krajský soud v napadeném rozsudku i žalovaný ve svém rozhodnutí zohlednili judikaturu
zdejšího soudu a vyšli z formálního stavu zápisů v registru silničních vozidel. Takový postup
nelze označit za přepjatě formalistický. Naopak takový formální přístup je při vymezení
jednotlivých konstrukčních prvků daně u majetkových daní obvyklý. Je pak na majiteli
či provozovateli vozidla, aby střežil svá práva, včasným a řádným plněním svých povinností
docílil provedení příslušných zápisů v evidenci a teprve tímto krokem dosáhl zániku svých
daňových povinností.
[25] Z pohledu zdejšího soudu je proto pro vyměření silniční daně zcela bezvýznamné faktické
využívání posuzovaných vozidel. Pro věc jedině významný je stav formální, daný požadavky
shora citovaného §2 odst. 1 zákona o dani silniční. Z formálního stavu v evidenci plyne,
že vozidla byla v registru vozidel zapsána jako silniční vozidla naplňující znaky předmětu daně dle
§2 odst. 1 zákona o dani silniční, tj. jako silniční motorová vozidla, případně přípojná vozidla,
registrovaná a provozovaná v České republice. Jakkoliv stěžovatel tvrdí, že daná vozidla používal
výhradně k zemědělským účelům, v daném kontextu to nemohlo mít vliv na vyjmutí vozidel
z předmětu daně.
[26] Z předmětu daně jsou vyjmuta vozidla dle §2 odst. 2 zákona o dani silniční, tj. speciální
pásové automobily a ostatní vozidla dle zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních
komunikacích, zvláštní vozidla dle téhož předpisu, jakož i vozidla, kterým byla přidělena zvláštní
registrační značka. Pro nyní posuzovanou věc je rozhodné zejména vymezení tzv. zvláštních
vozidel. Zvláštní vozidlo je vozidlo vyrobené k jiným účelům než k provozu na pozemních
komunikacích, které může být při splnění podmínek stanovených zákonem k provozu
na pozemních komunikacích schváleno (viz §2 odst. 2 zákona o podmínkách provozu vozidel
na pozemních komunikacích). Kategorii zvláštních vozidel pak vymezuje §3 odst. 2 téhož
předpisu, který rozděluje zvláštní vozidla na následující základní druhy: zemědělské nebo lesnické
traktory a jejich přípojná vozidla, pracovní stroje samojízdné, pracovní stroje přípojné,
nemotorové pracovní stroje nebo nemotorová vozidla tažená nebo tlačená pěšky jdoucí osobou,
vozíky pro invalidy s motorickým pohonem, pokud jejich šířka nebo délka přesahuje jeden metr,
jejich konstrukční rychlost převyšuje 6 km/h nebo jejich maximální přípustná hmotnost
převyšuje 450 kg. Pro účely uvedeného zákona se zvláštním vozidlem dále rozumí mobilní stroj,
průmyslové zařízení schopné přepravy nebo vozidlo bez karoserie, ve kterých je zabudován
spalovací motor.
[27] Aby mohlo být vozidlo považováno za zvláštní vozidlo, musí být vyrobené k jiným
účelům než k provozu na pozemních komunikacích. Posuzovaná vozidla však byla vyrobena
jako silniční vozidla určená právě k provozu na pozemních komunikacích. Teprve jejich úpravou
bylo dosaženo toho, že by je bylo možné řadit mezi zvláštní vozidla. Takováto úprava však musí
být promítnuta do registru vozidel, jelikož vozidla již byla evidována jako silniční vozidla a jejich
úpravou došlo k založení rozporu mezi formálním a faktickým stavem, který musí být uveden
do souladu.
[28] Stěžovatel nepopírá, že posuzovaná vozidla byla zapsána v registru vozidel tak, jak tvrdí
žalovaný, ale má za to, že vzhledem k faktickému stavu vozidel, jsou tato vyjmuta. Takový výklad
však není s ohledem na formálně-registrační princip, na němž je silniční daň vystavěna, možné
přijmout. V §2 odst. 1 zákona o dani silniční je jako jeden z hlavních předpokladů vymezení
předmětu silniční daně uvedena registrace vozidla. V kontextu tohoto ustanovení je potom třeba
vykládat i jeho odstavec 2. Pro pozitivní vymezení předmětu daně je tedy registrace vyžadována,
a bylo by přinejmenším nelogické, kdyby pro negativní vymezení předmětu daně registrace
vyžadována nebyla. To tím spíše, pokud k přeměně na vozidlo naplňující znaky speciálního
pásového automobilu a ostatních vozidel dle zákona o podmínkách provozu vozidel
na pozemních komunikacích, zvláštního vozidla dle téhož předpisu či vozidla, kterému byla
přidělena zvláštní registrační značka, došlo až po jeho zápisu do registru vozidel jako silničního
motorového vozidla nebo přípojného vozidla dle §2 odst. 1 zákona o dani silniční. Pouhou
změnou faktického stavu by tak byla negována formální registrace vozidla, která je jedním
z hlavních předpokladů pro naplnění definice předmětu daně.
[29] Je potom věcí vlastníka či provozovatele vozidla, aby faktický stav uvedl do souladu
s formálním, tj. aby se postaral o zápis změny vozidla do registru vozidel, a to v souladu
se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“, tedy „právo přeje bdělým“ či „nechť si každý střeží
svá práva“. Stěžovatel tak měl možnost vymanit se z povinnosti platit silniční daň, jelikož tak pro
rozhodná zdaňovací období neučinil, musí sám nést důsledky. Teprve zanesením změny
do registru vozidel došlo u přípojných vozidel k zániku předpokladů dle §2 odst. 1 zákona o dani
silniční, a proto teprve od tohoto okamžiku (konkrétně od 9. 5. 2011), není stěžovatel povinen
silniční daň za přípojná vozidla hradit. Dle informací plynoucích ze správního spisu k zániku
povinnosti hradit daň za další posuzované vozidlo SPZ X nedošlo, tudíž ve vztahu k němu
daňová povinnost nezanikla.
[30] S ohledem na povahu silniční daně, právní úpravu i přiléhavou judikaturu, je třeba,
jak je uvedeno výše, vyjít ze zápisu v registru vozidel. Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje
s právním názorem vyjádřeným v napadeném rozsudku. Krajský soud se sice nezabýval všemi
žalobními námitkami (na což sám upozornil v závěru svého rozhodnutí – viz bod [6] tohoto
rozsudku), s ohledem na zaujatý právní názor to však nelze označit za vadu rozhodnutí, neboť
tyto námitky nemohly být s ohledem na to jakkoliv relevantní.
[31] Pro úplnost musí Nejvyšší správní soud konstatovat, že krajský soud ve svém rozsudku
nezohlednil ani některé námitky, které nebylo možno zahrnout pod zbylé námitky, které neposuzoval,
neboť v projednávané věci nebylo rozhodné to, jak byla vozidla v letech 2007 – 2009 fakticky používána.
Jde především o námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího orgánu z důvodu, že měl
svévolně dovozovat názory správce daně; tímto způsobem nelze zhojit nevypořádání se správce
daně s námitkami. Nevypořádání této námitky je vadou, která však neměla vliv na zákonnost
rozsudku, jelikož situace, kterou popisuje stěžovatel ani nepřichází do úvahy. V souladu
s judikaturou zdejšího soudu totiž správní soudy chápou rozhodnutí správního orgánu I. stupně
a správního orgánu II. stupně jako jeden celek. Proto pokud odvolací orgán doplnil nebo upřesnil
rozhodnutí správce daně ve svém rozhodnutí, nezatížil ho vadou nepřezkoumatelnosti (k tomu
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2010, č. j. 1 Afs 42/2010 - 52).
[32] Dále krajský soud dle stěžovatele nezohlednil dílčí námitku, že (i) správce daně i odvolací
orgán pominuli okolnost, že jimi deklarovaný typ přípojných vozidel nebyl v dané době zapsán
v příslušném technickém průkaze jako přívěs NA, tedy ani po technické stránce nebylo možné
oprávněně dospět k závěrům, které v dané věci finanční orgány učinily; a dále v kasační stížnosti
znovu zopakoval i námitku, že (ii) zákonodárce v §2 odst. 2 zákona o dani silniční explicitně
nestanovuje, že se musí jednat o určení vozidel vyplývající z technického průkazu vozidla - pro
případ, kdy je tato skutečnost rozhodná, ji zákonodárce vtělil do příslušného ustanovení zákona
o dani silniční (například §4 odst. 1 uvedeného zákona). V těchto případech se jednalo pouze
o dílčí tvrzení na podporu žalobní námitky, že pro posouzení povinnosti hradit silniční daň
je rozhodný faktický stav. Povinnost soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí však nemůže být
pojímána tak široce, že by bylo třeba vždy vyslovit podrobnou odpověď na každé jednotlivé
tvrzení účastníka řízení (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04,
publ. jako N 3/36 SbNU 19, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, publ. jako N 108/41
SbNU 349, či ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09, publ. jako N 207/54 SbNU 565).
[33] Pokud jde o první námitku (i) citovanou v bodě [32], nebyla v žalobě formulována
dostatečně určitě, aby ji bylo možné chápat jako řádnou žalobní námitku. Neuvádí, jaké údaje
byly zapsány v technických průkazech vozidel a zda se liší od zápisu v registru vozidel,
ani nespecifikuje, co z toho dovozuje.
[34] Druhou námitku (ii) krajský soud v zásadě implicitně vypořádal, z napadeného rozsudku
je zřejmé, že jí nepřisvědčil, a stejný názor zastává i Nejvyšší správní soud. Pro stanovení silniční
daně je rozhodující stav zápisu v registru vozidel, jak plyne z výše uvedené argumentace zdejšího
soudu, a je věcí vlastníka či provozovatele vozidla, aby si ohlídal, že stav zápisu v registru
odpovídá skutečnosti. Pokud je dle §2 odst. 1 zákona o dani silniční podstatným prvkem
pro naplnění definice předmětu silniční daně rozhodující registrace vozidla, je nelogické, aby pro
zánik povinnosti platit silniční daň, byla registrace zcela nepodstatná. Při posuzovační ustanovení
§2 odst. 2 zákona o dani silniční je třeba vycházet nejen z jazykového znění, ale je třeba
přihlédnout i ke smyslu, účelu a logice zákonného ustanovení.
[35] Přestože v kasační stížnosti stěžovatel namítal, že se krajský soud nevypořádal ani s jeho
námitkou, že je určující, s jakým vozidlem je přípojné vozidlo fakticky spojeno do soustavy, zdejší
soud má za to, že námitka byla vypořádána a to vyjádřením názoru, že: „Ustanovení §2 odst. 3
zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích obsahuje pouze definici přípojného vozidlo
jako silničního nemotorové vozidla určeného k tažení jiným vozidlem, s nímž je spojeno do soustavy. Rozhodně
z něj nelze dovodit, že by u přípojných vozidel měla být daň silniční konstruována jinak, tj. že by byl správce daně
povinen prokázat faktický provoz přípojných vozidel na pozemních komunikacích, respektive to, s jakými vozidly
byla v rozhodném období přípojná vozidla spojována do soustavy, jak tvrdí žalobce.“ Nad rámec vypořádání
krajským soudem Nejvyšší správní soud doplňuje, že není pro účely silniční daně možné
posuzovat přípojná vozidla podle toho, s jakým vozidlem jsou aktuálně zapojována do soustavy.
Pokud by měl být takový výklad správný, pak by nebylo možné dohledat, za jaké období
je poplatník povinen silniční daň platit a za jaké nikoli. Lze totiž připustit situaci, kdy by určité
vozidlo bylo možno využívat jako přípojné vozidlo za zemědělský traktor i například za nákladní
automobil, a v takovém případě by bylo v podstatě nedohledatelné, kdy a jak bylo přípojné
vozidlo použito. To zejména pokud by byla změna v připojení snadno proveditelná a přípojné
vozidlo by bylo možné použít oběma způsoby třeba i v jednom dni. Pokud by měl být takový
výklad správný, nebylo by možné nikdy zjistit skutečný stav užívání vozidla.
[36] V doplnění kasační stížnosti ze dne 19. 1. 2015 stěžovatel poukazoval na rozsudek
Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 9 Ca 296/2009, který se týkal daně z nemovitostí,
a rozvíjel argumentaci výkladem pojmu „provozování vozidla“ pro účely určení povinnosti hradit
příspěvek České kanceláři pojistitelů v případě, kdy vozidlo není pojištěno. Tyto námitky byly
poprvé uplatněny až více než půl roku po uplynutí lhůty pro doplnění kasační stížnosti stanovené
v usnesení ze dne 26. 5. 2014, č. j. 9 Afs 156/2014 – 13. S ohledem na §106 odst. 3 s. ř. s., který
říká, že jen ve lhůtě k doplnění kasační stížnosti může stěžovatel rozšířit důvody kasační stížnosti,
jsou tyto námitky opožděně uplatněné a Nejvyšší správní soud se jimi proto blíže nezabýval. Nad
rámec povinnosti pouze konstatuje, že rozsudek Městského soudu v Praze se nezabýval otázkou
vztahu faktického stavu a údajů zapsaných v příslušném registru a neřeší tedy stejnou otázku jako
je řešena v nynější věci.
[37] Dalšími námitkami, které obsahují argumentaci ohledně faktického využívání
posuzovaných vozidel a možnosti je využívat pouze k zemědělským účelům, se Nejvyšší správní
soud nezabýval (stejně jako předtím krajský soud), neboť jejich vypořádání by bylo vzhledem
k právnímu názoru zdejšího soudu nadbytečné.
IV. Závěr a náklady řízení
[38] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou
kasační stížnost zamítl. O věci při tom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.,
dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidl a bez jednání.
[39] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho ú řední činnosti nevznikly.
Z uvedených důvodů soud rozhodl, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. května 2015
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu