ECLI:CZ:NSS:2015:9.AFS.301.2014:52
sp. zn. 9 Afs 301/2014 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: Mikulovská
rozvojová s.r.o., se sídlem Náměstí 158/1, Mikulov, zast. Mgr. Antonínem Strouhalem, advokátem
se sídlem Dvořákova 4, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 27. 9. 2012,
č. j. 13992/12-1302-708158, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 10. 10. 2014, č. j. 30 Af 118/2012 - 90,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobkyni se v rac í zaplacený soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti ve výši 1 000 Kč, který jí bude vrácen z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla jako
nedůvodná podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství
v Brně (dále jen „odvolací orgán“). Rozhodnutím odvolacího orgánu ze dne 27. 9. 2012,
č. j. 13992/12-1302-708158, byl změněn k odvolání stěžovatelky dodatečný platební výměr
Finančního úřadu v Mikulově (dále jen „správce daně“) ze dne 20. 6. 2011,
č. j. 38578/11/300970708346, kterým byla stěžovatelce doměřena daň z přidané hodnoty
(dále též „DPH“) za zdaňovací období prosinec 2009 ve výši 32 906 Kč a současně bylo sděleno,
že vznikla zákonná povinnost uhradit penále v částce 6 581 Kč, tak, že dodatečně vyměřená daň
byla snížena na částku 30 264 Kč a penále na částku 6 053 Kč.
[2] Hlavní spornou otázkou v projednávané věci je, zda stěžovatelka mohla za uskutečněná
zdanitelná plnění spočívající v realizaci (zajištění) akcí „Mikulášská besídka“, „Vánoce s Dádou“,
„Vánoce pod radnicí“ a „Silvestr na náměstí“ účtovat sníženou sazbu DPH, či nikoliv.
[3] Krajský soud se zabýval námitkou, že o vyměření daně bylo v projednávané věci
rozhodováno v rozporu se zákonem opakovaně, aniž bylo předcházející rozhodnutí správce daně
zákonným způsobem zrušeno. K tomu konstatoval, že daň za předmětné období byla nejprve
vyměřena konkludentně dle §46 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), přičemž vyměření daně bylo
na základě podání posouzeného správcem daně jako odvolání změněno rozhodnutím o odvolání
ze dne 16. 3. 2010, č. j. 10117/10/3009708346. Právní moc tohoto rozhodnutí nebránila správci
daně vydat dodatečný platební výměr. Vyšel při tom z příslušné právní úpravy i judikatury
Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek ze dne 17. 4. 2008, č. j. 2 Afs 71/2007 - 60, a ze dne
3. 2. 2005, č. j. 2 Afs 80/2004 - 72, publ. pod č. 547/2005 Sb. NSS; všechna zde citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Dále soud konstatoval,
že na službu poskytnutou stěžovatelkou, spočívající v zajištění kulturní akce, nelze uplatnit sníženou
sazbu daně. Ona snížená sazba DPH by mohla být uplatněna pouze v případě vstupného, tedy
v případě poskytnutí oprávnění ke vstupu na kulturní akci. Služba poskytnutá městu Mikulov není
službou spočívající v poskytnutí práva pro město Mikulov ke vstupu na kulturní akci
(město Mikulov bylo jejím pořadatelem).
[4] Soud nepřisvědčil ani obecné námitce, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě
nedostatečně zjištěného skutkového stavu a neúplného dokazování. Dle soudu veškeré relevantní
skutkové okolnosti byly správcem daně i odvolacím orgánem řádně zjištěny. Na základě listin
předložených stěžovatelkou správní orgány dovodily, že nebyla poskytnuta městu Mikulov služba,
u níž by se uplatnila snížená sazba; s tímto závěrem se soud ztotožnil. K námitkám týkajícím
se nepřihlédnutí k předávacím protokolům, které prokazují předání vstupenek na akci městu
Mikulov, soud uvedl, že odvolací orgán nezpochybnil skutečnost, která má z tohoto důkazu
vyplývat, tedy že došlo k předání vstupenek městu Mikulov, ovšem tato skutečnost neprokazovala
oprávněnost uplatnění snížené sazby DPH. Totéž hodnocení se týká i navrhované svědecké
výpovědi p. D.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Stěžovatelka brojí proti rozsudku krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Má za to, že soud nesprávně posoudil právní otázky. Došlo
i k vadám řízení, protože skutková podstata, z níž soud vycházel, nemá oporu ve spisech a je s nimi
v rozporu, byl porušen zákon o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost.
[6] Namítá nezákonnost napadeného správního rozhodnutí, neboť jím bylo rozhodnuto o věci
již pravomocné rozhodnuté. Daň byla již dříve vyměřena jiným rozhodnutím správce daně. Nyní
bylo o stejné věci rozhodnuto opakovaně, a to aniž by bylo předcházející pravomocné rozhodnutí
správce daně zrušeno cestou řádných či mimořádných opravných prostředků. Došlo
tak k opětovnému vyměření daně.
[7] Dále stěžovatelka namítla, že žalovaný v napadeném rozhodnutí dochází k nesprávným
právním závěrům, že poskytnuté služby spadají do základní sazby daně. Stěžovatelka pro město
Mikulov na základě smlouvy o zajišťování kulturních akcí ze dne 1. 1. 2009 v daném období
uspořádala kulturní akce „Mikulášská besídka“, „Vánoce s Dádou“, „Vánoce pod radnicí“
a „Silvestr na náměstí“, na které oprávnění vstupu, tedy vstupné, převedla za úplatu na město
Mikulov. Dle přílohy 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), je do snížené sazby daně
řazeno plnění spočívající v poskytnutí oprávnění ke vstupu na kulturní akce. V této souvislosti
stěžovatelka odkazuje i na znění odst. 7 přílohy č. III. směrnice Rady č. 2006/112/ES ze dne
28. 11. 2006, o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „směrnice 2006/112”), který
stanoví, že předmětem snížené sazby daně mohou být mj. i „oprávnění ke vstupu na představení,
do divadel, do cirkusů, na trhy a veletrhy, do zábavních parků, na koncerty, do muzeí, do zoologických zahrad,
do kin, na výstavy a na podobné kulturní události nebo do podobných kulturních zařízení“. Jelikož v rámci
posuzovaného plnění stěžovatelka oprávnění ke vstupu převedla za úplatu na město Mikulov,
toto plnění podléhá snížené sazbě daně.
[8] Poukazuje na to, že převážná část plnění fakturovaného městu Mikulov spočívala
v tzv. „přefakturaci” služeb odebraných od příslušných dodavatelů (kulturní vystoupení uměleckých
souborů a skupin apod.). Tito dodavatelé rovněž poskytovali a fakturovali svá plnění ve snížené
sazbě daně. Je tedy zřejmé, že i v případě přímé fakturace městu Mikulov by z těchto plnění byla
odvedena snížená sazba daně. Z tohoto důvodu je třeba na posuzované plnění vztáhnout sníženou
sazbu daně.
[9] Správce daně praxi stěžovatelky, tj. zaúčtování posuzovaných plnění ve snížené sazbě daně,
již potvrdil, a to rozhodnutím ze dne 12. 12. 2007, č. j. 40269/07/300970/3153, kterým plně
vyhověl jejímu odvolání a aproboval sníženou sazbu daně u plnění stejného charakteru, jako
v posuzované věci. Následná změna praxe správce daně byla nepředvídatelná, čímž došlo k zásahu
do stěžovatelčina legitimního očekávání. Nesouhlasí s názorem krajského soudu o nemožnosti
přihlédnout k této námitce, neboť ji považuje za rozšíření námitky ve věci nepřípustného
opakovaného vyměření.
[10] Poslední kasační námitka spočívá v tom, že správce daně a žalovaný v řízení předcházejícím
vydání napadeného rozhodnutí postupovaly v rozporu se základními zásadami dokazování. Nebyl
proveden podstatný důkaz spočívající ve výslechu svědkyně J. D. Nebylo přihlédnuto k předávacím
protokolům prokazujícím předání vstupenek na akci městu Mikulov. Správce daně neprokázal
existenci jakýchkoli skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost a správnost stěžovatelčiných
účetních záznamů.
[11] Stěžovatelka tak navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu
řízení.
[12] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvádí, že se ztotožňuje se závěry krajského soudu.
Ohledně námitky opakovaného vyměření daně poukázal na §143 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb.,
daňového řádu, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „daňový řád“), který stanoví,
že ukončený a pravomocný výsledek vyměřovacího řízení není překážkou doměření daně, děje-li
se doměření na základě daňové kontroly. K použitelné sazbě daně na posuzované plnění uvedl,
že stěžovatelka kulturní akci uspořádala, nevybírala na ni ale vstupné od jednotlivých návštěvníků.
Nic na tom nemění ani nesporný fakt, že vlastnila vstupenky, které předala městu Mikulov. Výběr
vstupného ale nerealizovala, a tak neposkytla službu podléhající snížené sazbě daně.
[13] K namítané nedostatečnosti zjištění skutkového stavu žalovaný uvedl, že provedení
navrhovaných důkazů by bylo nadbytečné. Mezi účastníky není sporné to, zda stěžovatelka městu
předala listinné vstupenky, které byly dále prodávány. Sporná není účetní evidence stěžovatelky,
ale právní posouzení toho, jaká sazba daně se na poskytované služby vztahuje.
[14] Ze všech uvedených důvodů navrhuje žalovaný kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3, 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[16] K námitce, že dodatečným platebním výměrem bylo nezákonně rozhodnuto o věci
již jednou pravomocné rozhodnuté, lze uvést, že dle §46 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků
platí, že „zjistí-li správce daně po vyměření daně, že tato stanovená daňová povinnost je nesprávně nižší oproti
zákonné daňové povinnosti, dodatečně daň vyměří ve výši rozdílu mezi daní původně vyměřenou a daní stanovenou,
a to dodatečným platebním výměrem, a takto dodatečně stanovenou daň současně předepíše.” Dále se v tomto
ustanovení uvádí, že „právní moc rozhodnutí o původním vyměření daně není jejímu dodatečnému stanovení
na překážku“. Obdobnou úpravu obsahuje i daňový řád. Z ustanovení §143 odst. 1 vyplývá,
že „daň lze doměřit na základě dodatečného daňového přiznání nebo dodatečného vyúčtování, nebo z moci úřední.
Právní moc dosavadních rozhodnutí o stanovení daně není jejímu doměření na překážku”. Dle odstavce 3
„k doměření z moci úřední může dojít pouze na základě výsledku daňové kontroly […]“.
[17] Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že Finanční úřad v Mikulově vydal
rozhodnutí o odvolání ze dne 16. 3. 2010, č. j. 10117/10/300970708346, jímž v rámci
autoremedury v plném rozsahu vyhověl odvolání, které směřovalo proti konkludentnímu vyměření
daně z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2009. Jako odvolání bylo posouzeno
dodatečné daňové přiznání, v němž stěžovatelka zvýšila částku uskutečněných zdanitelných plnění
a částku daně na výstupu v souvislosti s fakturou dle smlouvy o propagaci pro odběratele Ing. M.
a v němž dále zvýšila částku přijatých zdanitelných plnění a daně na vstupu v souvislosti s fakturou
na dodávku tichých vín od dodavatele Ing. M. a fakturou za školení od dodavatele BEZPO-EKON,
s. r. o. Tato plnění nebyla zahrnuta v řádném daňovém přiznání. Dne 13. 7. 2010 správce daně u
stěžovatelky zahájil daňovou kontrolu (mimo jiné) daně z přidané hodnoty i za právě posuzované
zdaňovací období. Daňová kontrola byla zahájena ještě za účinnosti zákona o správě daní a
poplatků, v jejím průběhu však dnem 1. 1. 2011 vstoupil v účinnost daňový řád. Jelikož dle §264
odst. 1 daňového řádu se daňová řízení zahájená za účinnosti předešlé právní úpravy dokončí dle
daňového řádu, daňová kontrola byla dokončena již dle této právní úpravy. Na základě výsledků
kontroly správce daně stěžovatelce dodatečným platebním výměrem ze dne 20. 6. 2011 doměřil za
posuzované období u konkrétních plnění poskytovaných městu Mikulov daň z přidané hodnoty, a
to ve výši rozdílu mezi základní a stěžovatelkou původně uplatňovanou sníženou sazbou. Zároveň s
tím jí uložil povinnost uhradit penále.
[18] Postup správce daně na základě citované právní úpravy nelze hodnotit jako nezákonný.
V autoremedurním rozhodnutí o odvolání ze dne 16. 3. 2010 správce daně pouze akceptoval,
že stěžovatelka do svého původního daňového přiznání chybně nezahrnula údaje ze tří faktur
(viz bod [17] tohoto rozsudku), předmětem tohoto rozhodnutí ani v náznaku nebylo hodnocení,
v jaké daňové sazbě mají být plnění pro město Mikulov. Až při daňové kontrole správce daně zjistil,
že stěžovatelka u určitých plnění nesprávně uplatňovala daň ve snížené sazbě, ačkoliv jí fakturovaná
plnění podléhala základní sazbě daně. Oba aplikovatelné procesní předpisy možnost dodatečného
vyměření daně dovolují, a to ve výši zjištěného rozdílu oproti dříve vyměřené dani. Daňový řád
využití této možnosti z moci úřední váže na podmínku, že k doměření dojde na základě výsledků
daňové kontroly. Tato podmínka v posuzovaném případě byla splněna. Správce daně se tedy
nezákonného postupu nedopustil, což krajský soud správně aproboval.
[19] Stěžovatelka dále namítá, že sporné služby podléhají snížené sazbě daně, neboť fakticky šlo
o služby spočívající v oprávnění vstupu na kulturní akce.
[20] Dle §47 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty se u služeb uvedených v příloze č. 2
uplatňuje snížená sazba daně. V této příloze je stanoveno, že snížené sazbě daně podléhají
mj. i vstupné na koncerty, filmová a divadelní představení, ohňostroje, výstavy, vyhlídkové věže,
do zábavných parků, cirkusů, muzeí, zoologických a botanických zahrad, historických objektů
a na podobné kulturní události. Dále se v této příloze stanoví, že pro uplatnění snížené sazby daně
se používá Standardní klasifikace produkce (SKP) platná k 1. 1. 2003.
[21] Uvedené ustanovení §47 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty transponuje čl. 98 odst. 2
směrnice 2006/112. Tento článek stanoví, že snížené sazby daně mohou být uplatňovány pouze
u těch kategorií poskytnutých služeb, které jsou uvedeny v příloze III. směrnice. Z bodu 7 této
přílohy vyplývá, že předmětem snížené sazby daně může být oprávnění ke vstupu na představení,
do divadel, na trhy a veletrhy, do zábavních parků, na koncerty, do muzeí, do zoologických zahrad,
do kin, na výstavy a na podobné kulturní události nebo do podobných kulturních zařízení.
[22] Mezi stranami je nesporné, že mezi stěžovatelkou jako dodavatelem a městem Mikulov jako
objednatelem byla dne 1. 1. 2009 uzavřena smlouva o zajišťování kulturních akcí. Předmětem
smlouvy je závazek dodavatele zajistit pro odběratele programově, organizačně a finančně kulturní
a společenské akce, vykonávat další veškeré potřebné činnosti s tímto související podle jeho
požadavků. Dále bylo mezi stranami ujednáno, že poskytovatel služby provede objednateli
vyúčtování ve sjednané a stanovené ceně (ve výši nákladů), a to vždy po skončení jednotlivé akce.
Účastníci řízení rovněž nezpochybňují, že stěžovatelka předala městu Mikulov vstupenky
na zabezpečené akce a nevykonávala přímý prodej vstupenek návštěvníkům akcí.
[23] Za stěžejní pro posouzení věci považuje soud to, že obsahem poskytovaných služeb bylo
zajištění programu akce, výběr hudebních a kulturních produkcí, zábav a zařízení, propagace,
návrhy a realizace výzdoby, veřejný pořádek a čistota, pořadatelská služba a další související služby.
[24] Sporná zdanitelná plnění proto nejsou službou spočívající v poskytnutí práva objednateli
ke vstupu na kulturní akce, ani přímým prodejem vstupenek na kulturní akce, ani pouhým
obstaráním vstupenek na tyto akce; ostatně město Mikulov bylo pořadatelem těchto kulturních akcí.
Předmětem služeb, poskytovaných stěžovatelkou za úplatu městu Mikulov, bylo celkové
organizační zabezpečení ve smlouvách uvedených akcí. Na tomto závěru nemůže nic změnit
ani skutečnost, že součástí objednané služby, tj. organizačního zabezpečení akcí, bylo i zajištění
tisku vstupenek a jejich následné předání městu k distribuci.
[25] Správní orgány nepochybily ani v tom, že neprovedly stěžovatelkou navrhovaný důkaz
výslechem svědka, který měl prokázat právě faktické předání vstupenek městu Mikulov. Tato
skutečnost jednak nebyla sporná a zejména sama o sobě není pro posuzování právní otázky, jaká
sazba daně se na službu sjednanou mezi stěžovatelkou a městem Mikulov vztahuje, určující.
Skutkový stav byl zjištěn dostatečně.
[26] Namítané porušení legitimního očekávání a nepředvídatelné změny správní praxe
stěžovatelka v žalobě neuplatnila. Za uplatnění této námitky nelze považovat vyjádření stěžovatelky
uvedené na vysvětlenou při jednání před krajským soudem, že předchozí přijetí daňového přiznání
správcem daně považovala za normu. Další argumentace ohledně změny praxe správního orgánu
a jejího zasažení do stěžovatelčiných práv v žalobě chybí. Stěžovatelka tedy námitku porušení
legitimního očekávání před krajským soudem neuplatnila, ač tak učinit mohla. Tato kasační námitka
není ani rozhojněním včas uplatněné žalobní námitky týkající se neoprávněného dvojího zdanění,
resp. nemožnosti doměřit daň. Jedná se o zcela samostatné námitky, které spolu žádným způsobem
nesouvisí. Namítá-li stěžovatelka porušení legitimního očekávání až v kasační stížnosti,
pak je taková námitka ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.
[27] Stejným pohledem je nutné posuzovat i námitku stěžovatelky, že převážná část plnění
fakturovaného městu Mikulov spočívala v tzv. „přefakturaci” služeb odebraných od příslušných
dodavatelů. S ohledem na to, že tato námitka nebyla vznesena v řízení před krajským soudem,
nemohl se jejím posouzením dle §104 odst. 4 s. ř. s. soud zabývat.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání
postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní
soud zpravidla bez jednání.
[29] Soud nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
neboť bez prodlení po podání tohoto návrhu rozhodl ve věci samé. Jelikož stěžovatelka již za návrh
zaplatila soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, rozhodl soud o jeho vrácení stěžovatelce.
[30] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., za použití §120
s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
[31] Žalovaný požadoval paušální náhradu nákladů ve výši 300 Kč v souvislosti s jedním
úkonem právní služby, spočívajícím v písemném vyjádření ke kasační stížnosti podle §13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný dovodil, že má nárok na paušální
náhradu nákladů na základě §36 odst. 1 s. ř. s. a nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014,
sp. zn. Pl. ÚS 39/13.
[32] K návrhu žalovaného Nejvyšší správní soud konstatuje, že rovnost účastníků řízení podle
§36 odst. 1 s. ř. s. není nikterak narušena, pokud žalovanému správnímu orgánu není v soudním
řízení správním, ve kterém měl plný úspěch, přiznána paušální náhrada nákladů řízení. Ve smyslu
§13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených
v souvislosti s poskytnutím právní služby advokátovi, přičemž nedohodl-li se advokát s klientem
na jiné paušální částce, činí tato částka 300 Kč za jeden úkon právní služby. Podle nálezu Ústavního
soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, „[z]ásadu rovnosti účastníků řízení ve smyslu článku 37
odst. 3 Listiny základních práv a svobod naplňuje přiznání paušální náhrady coby náhrady hotových výdajů podle
jejich demonstrativního výčtu v §137 odst. 1 občanského soudního řádu i účastníkovi řízení, který advokátem
zastoupen není, a to v situacích, v nichž by účastníkovi řízení zastoupenému advokátem byla přiznána taková
náhrada podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.“ A contrario z citovaného nálezu Ústavního soudu
vyplývá, že paušální náhradu nákladů nelze přiznat účastníku řízení, pokud by mu paušální náhrada
nákladů nepříslušela ani při zastoupení advokátem (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 11. 2014, č. j. 4 As 220/2014 - 20).
[33] Taková situace zcela jednoznačně nastala v nyní posuzované věci. Podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007, č. j. 6 As 40/2006 - 87, publ. pod č. 1260/2007 Sb.
NSS, „[…] v případě, že v soudním řízení správním vystupuje jako účastník orgán veřejné správy v oboru
své působnosti, není v zásadě důvodně vynaloženým nákladem, pokud se v takovém řízení nechá zastoupit. […]
Stejně tak Vrchní soud v Praze konstatoval, že povinnost správního úřadu jím vydané rozhodnutí hájit na soudě
proti správní žalobě představuje samozřejmou součást povinností plynoucí z běžné správní agendy. Nelze proto
spravedlivě žádat na žalobci, aby hradil náklady, vzniklé tím, že správní úřad udělil k zastupování plnou moc
advokátovi (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1998, č. j. 6 A 90/96 - 23).“ Podle
citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu by žalovanému nemohla být přiznána paušální
náhrada nákladů, pokud by byl zastoupen advokátem, a proto ve smyslu citovaného nálezu
Ústavního soudu mu tato náhrada nemůže být přiznána ani v případě, kdy zastoupen není.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2015
JUDr. Radan Malík
předseda senátu