ECLI:CZ:NSS:2015:9.AS.105.2015:40
sp. zn. 9 As 105/2015 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce:
Stavební bytové družstvo OKD Ostrava, se sídlem Vítkovická 3077/16, Moravská Ostrava,
zast. JUDr. Jiřím Pitronem, advokátem se sídlem Nádražní 2775/145, Moravská Ostrava,
proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov 17, Praha 1, proti rozhodnutí
ministra zemědělství ze dne 8. 3. 2011, č. j. 44743/2011-MZE-10000, za účasti osob
zúčastněných na řízení: I) MVDr. P. J., II) MUDr. R. K., zast. JUDr. Františkem Kubínem,
advokátem se sídlem Dlouhá třída 461/3, Havířov – Město, III) Česká republika – Státní
pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2015, č. j. 6 A 83/2011 – 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
III. Osoby zúčastněné na řízení n emaj í p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Řízení u správních orgánů
[1] Ministerstvo zemědělství vydalo dne 29. 10. 2010 k žádosti Pozemkového úřadu Ostrava
rozhodnutí v pochybnostech podle §17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o půdě“). Pochybnosti vznikly pozemkovému úřadu v restitučním řízení; sám pozemkový úřad
měl za to, že pozemky, o kterých se řízení vede, podléhají režimu zákona o půdě, ale Stavební
bytové družstvo OKD Ostrava (povinná osoba v restitučním řízení, později žalobce) bylo jiného
názoru. Ministerstvo zemědělství – Ústřední pozemkový úřad rozhodlo tak, že na tyto pozemky
(specifikované ve výroku) se vztahuje režim zákona o půdě. Žalobce podal proti rozhodnutí
rozklad, ten však ministr zemědělství zamítl dne 8. 3. 2011 a napadené rozhodnutí potvrdil.
II. Rozhodnutí městského soudu
[2] Žalobce napadl rozhodnutí o rozkladu žalobou, v níž polemizoval se závěry žalovaného
a přinášel argumenty pro své tvrzení, podle nějž nebyly sporné parcely ke dni přechodu na stát
parcelami zemědělskými.
[3] Městský soud v Praze žalobu odmítl usnesením ze dne 30. 4. 2015. Účelem rozhodnutí
správního orgánu podle §17 odst. 6 zákona o půdě je podle něj nejen posouzení otázky,
zda se na konkrétní nemovitost vztahuje právní režim tohoto zákona, ale současně s ohledem
na §17 odst. 1 tohoto zákona i posouzení otázky majetkové dispozice s nemovitostí, neboli
určení subjektu, který je s nemovitostí oprávněn hospodařit, tzn. který pro stát jako vlastníka věci
vykonává správu nemovitosti. Proto je třeba považovat rozhodnutí podle §17 odst. 6 zákona
o půdě za rozhodnutí vydané ve věci práva soukromého. Tento závěr vyplývá z ustálené
judikatury civilních soudů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2009 ve věci
sp. zn. 28 Cdo 3260/2008 a ze dne 7. 4. 2010 ve věci sp. zn. 28 Cdo 747/2010) a i soudy
ve správním soudnictví takto judikují.
III. Kasační stížnost žalobce, vyjádření žalovaného
a vyjádření osoby zúčastněné na řízení
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se v kasační stížnosti především obsáhle zabýval samotnou
povahou sporných pozemků – tj. otázkou, zda ke dni převodu na stát byly, nebo nebyly pozemky
zemědělskými; podle jeho přesvědčení se o zemědělské pozemky nejednalo, a proto by tyto
pozemky neměly podléhat režimu zákona o půdě. S usnesením městského soudu nesouhlasil:
má totiž za to, že rozhodnutí správních orgánů podléhají soudnímu přezkumu ve smyslu čl. 36
odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „Listina“); tuto pravomoc mají ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
správní soudy. Městský soud proto podle něj pochybil, když žalobu odmítl.
[5] Žalovaný i osoba zúčastněná na řízení MUDr. R. K. ve svém vyjádření souhlasili
s názorem městského soudu a s tím, že by věc měla být projednána v občanském soudním řízení.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Stěžovatel se mýlí, vychází-li z toho, že veškerá rozhodnutí správních orgánů podléhají
přezkumu ve správním soudnictví, neboť tak stanoví čl. 36 odst. 2 Listiny. Toto ustanovení
ve své první větě říká: Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může
se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Příkaz soudům
k přezkoumávání zákonnosti správních rozhodnutí tedy není bezvýjimečný; zákon může stanovit
jinak, musí však ctít čl. 36 odst. 2 Listiny větu druhou, podle níž z pravomoci soudu nesmí být
vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Jinak však sám zákon může určovat, jakými podmínkami a omezeními se bude řídit přístup
ke správnímu soudu, které typy aktů či jiných postupů správních orgánů nebude přezkoumávat
žádný soud a které otázky, o nichž rozhodl správní orgán, budou v dalším kole svěřeny nikoli
soudům správním, ale soudům jiným.
[7] Příkladem posledně uvedené možnosti je současná úprava části páté zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §244 odst. 1 o. s. ř. platí, že rozhodl-li správní orgán podle zvláštního zákona o sporu
nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§7 odst. 1), a nabylo-li
rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském
soudním řízení. Na tuto úpravu reaguje soudní řád správní ve svém §46 odst. 2: správní soud
podle tohoto ustanovení odmítne návrh tehdy, domáhá-li se navrhovatel rozhodnutí ve sporu
nebo v jiné právní věci, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, anebo
domáhá-li se návrhem přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích
své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. V usnesení o odmítnutí návrhu musí soud poučit
navrhovatele o tom, že do jednoho měsíce od právní moci usnesení může podat žalobu
a ke kterému věcně příslušnému soudu.
[8] Odmítne-li tedy správní soud žalobu podle §46 odst. 2 s. ř. s. – jako se stalo v této
věci - neznamená to, že otázkami, které jsou předmětem žaloby, se už nikdy nebude zabývat
žádný soud. Je však na účastníkovi, aby se řídil poučením soudu a aby případně podal žalobu
k soudu v občanském soudním řízení.
[9] Městský soud žalobu odmítl, neboť spornou věc považoval za věc soukromého práva.
S námitkou nezákonnosti usnesení městského soudu by tedy mohl být stěžovatel úspěšný
jen tehdy, pokud by rozhodnutí žalovaného o tom, zda se na určité pozemky vztahuje zákon
o půdě, bylo rozhodnutím v oblasti veřejného práva, což by zakládalo příslušnost správního
soudu. Tak tomu ale není. Podle §17 odst. 6 zákona o půdě (po 1. 1. 2013 se jedná o §17
odst. 5) v pochybnostech o tom, zda se jedná o nemovitosti, na které se vztahuje tento zákon,
rozhodují příslušné ústřední orgány státní správy republiky. Již v usneseních ze dne 23. 7. 2003,
č. j. 5 A 94/2001 – 21, a ze dne 15. 10. 2003, č. j. 5 A 91/2002 – 16, Nejvyšší správní soud
dovodil, že jde o rozhodnutí ve věcech práva soukromého; totéž zopakoval i v novějším
rozsudku ze dne 18. 9. 2014, č. j. 9 As 36/2014 - 30. To, zda se zákon o půdě na určitou
nemovitost vztahuje, má dopady na to, zda se restituce takové nemovitosti bude řídit zákonem
o půdě nebo zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších
předpisů. Vždy však půjde o restituci, tedy o vypořádání vlastnických práv k nemovitosti mezi
jejím někdejším vlastníkem a státem, resp. organizacemi či organizačními složkami, které posléze
k takové nemovitosti přešlé do vlastnictví státu vykonávaly právo hospodaření či právo užívání.
Takové rozhodování (ať už je provádí úřad, nebo soud) je přitom rozhodováním o soukromém
právu. Dalším možným důsledkem rozhodování podle §17 odst. 6 zákona o půdě jsou dopady
do práva hospodaření mezi různými organizačními složkami státu (viz §17 odst. 1 zákona
o půdě). Právo hospodařit s věcí, jež se nachází ve vlastnictví státu, je součástí vlastnického práva,
jež je obecně upraveno předpisy práva soukromého. Stejným způsobem na věc pohlížejí i soudy
rozhodující v občanském soudním řízení (viz rozsudky citované městským soudem v bodě [3]
shora).
V. Závěr
[10] Ze všech shora uvedených důvodů neshledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[11] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s., podle
kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože se svou kasační stížností neuspěl; úspěšnému
žalovanému pak v tomto soudním řízení nevznikly žádné náklady. Osoby zúčastněné na řízení
by měly právo na náhradu jen těch nákladů řízení, které jim vznikly v souvislosti s plněním
povinnosti uložené soudem (§60 odst. 5 s. ř. s.); taková situace v projednávané věci nenastala.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2015
JUDr. Radan Malík
předseda senátu