ECLI:CZ:NSS:2015:9.AS.120.2015:47
sp. zn. 9 As 120/2015 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: V.
O., zast. Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Otmíče 4, proti žalovanému: Krajské
ředitelství policie Královéhradeckého kraje, se sídlem Ulrichovo náměstí 810/4, Hradec
Králové, ve věci ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 4. 2015, č. j.
30 A 66/2013 – 195,
takto:
I. Kasační stížnost proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
22. 4. 2015, č. j. 30 A 66/2013 - 195, se zamí t á.
II. Výrok II. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 4. 2015,
č. j. 30 A 66/2013 - 195, se zru š u je a věc se v tomto rozsahu v rací
tomuto soudu k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým bylo
určeno, že zásah stěžovatele ze dne 2. srpna 2013 v době kolem 10:03 hodin na silnici II/32324
ve směru od dálnice D11 na Hradec Králové, spočívající ve výběru kauce ve výši 10 000 Kč
od žalobce jako řidiče motorového vozidla, byl nezákonný. Krajský soud tak vyhověl žalobci,
který nezákonnost spatřoval zejména v tom, že písemné potvrzení o převzetí kauce vystavené
zasahujícími policisty v kolonce „Důvody, na jejichž základě policista pojal důvodné podezření, že se řidič
bude vyhýbat přestupkovému řízení“, neobsahovalo srozumitelný a dostatečný popis těchto důvodů.
Policisté totiž uvedli popis skutku a dále pouze: „Jelikož řidič s hlídkou nespolupracoval, vznikla
důvodná obava, že by se mohl vyhýbat správnímu řízení.“
[2] Krajský soud dospěl k závěru, že nebyla splněna podmínka pro vybrání kauce,
tj. že by u řidiče (žalobce) bylo shledáno důvodné podezření, že se bude vyhýbat přestupkovému
řízení. Svůj názor opřel o rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2014,
č. j. 4 Aps 9/2013 – 48, a ze dne 17. 4. 2014, č. j. 4 As 6/2014 – 27 (publ. pod č. 3067/2014 Sb.
NSS), z nichž plyne, že důvody, v nichž zasahující policisté spatřují důvodné podezření,
že se řidič bude vyhýbat přestupkovému řízení, je třeba alespoň stručně uvést již v potvrzení
o převzetí kauce. Potvrzení o převzetí kauce však nemusí být jediným důkazem, kterým bude
důvodnost uložení kauce prokazována. Proto soud provedl, na základě rozsudku Nejvyššího
správního soudu, kterým bylo zrušeno předchozí rozhodnutí krajského soudu v této věci
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2014, č. j. 9 As 239/2014 – 29),
výslechy svědků – obou policistů, kteří coby členové zasahující policejní hlídky od žalobce kauci
vybrali. Z výpovědí svědků soud vyrozuměl, že důvodné podezření, že se žalobce bude vyhýbat
přestupkovému řízení, nabyli jednak na základě povahy spáchaného přestupku [žalobce se měl
dopustit porušení §4 odst. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů, ve znění účinném v posuzované době (dále jen „zákon
o provozu na pozemních komunikacích“), a tím se stal podezřelým ze spáchání přestupku podle
§125c odst. 1 písm. f) bod 7 téhož zákona, jelikož předjížděl ostatní účastníky silničního provozu
v místě, kde to bylo svislou dopravní značkou i vodorovným dopravním značením zakázáno],
respektive trestu, který za tento přestupek žalobci, který je řidičem z povolání (taxikářem) hrozil,
jednak na základě žalobcova chování a jednak na základě vlastních zkušeností při jednání s řidiči
v obdobných případech. Ani jednu z těchto okolností nepovažoval krajský soud za takovou,
která by byla způsobilá založit důvodné podezření, že se žalobce bude vyhýbat přestupkovému
řízení.
[3] Krajský soud vyloučil, že by povaha spáchaného přestupku, respektive hrozba trestu,
mohla vyvolat důvodné nebezpečí, že se přestupce bude vyhýbat přestupkovému řízení.
To by pak znamenalo, že kauce mohou být ukládány bez naplnění jakýchkoliv dalších okolností
automaticky všem řidičům, kteří se takového závažnějšího přestupku dopustí. Navíc je otázkou,
kde by ležela hranice mezi závažnějšími a méně závažnými přestupky. Taková okolnost
by pak mohla být zákonodárcem včleněna přímo do zákona. Soud nesouhlasil ani s tím,
že by u profesionálního řidiče měla být větší hrozba, že se bude vyhýbat přestupkovému řízení.
Takový argument zavání spíše diskriminací této profesní skupiny. Dále soud vyloučil, že by bez
dalšího byla rozhodnou okolností pro uložení kauce, zkušenost policistů, kteří kauci udělili,
s obdobnými případy. Policisté mohou pojmout určité podezření (na základě svých zkušeností),
které ale musí být podloženo objektivně danými okolnostmi.
[4] Poslední okolností, kterou policisté uvedli jako důvod uložení kauce, bylo chování řidiče.
Krajský soud byl však názoru, že popsané chování nebylo způsobilé vyvolat podezření,
že by se žalobce vyhýbal přestupkovému řízení. Ten k výzvě vůz zastavil, předložil všechny
potřebné doklady, podrobil se dechové zkoušce. Fakt, že dlouze telefonoval a následně
komunikoval spíše neverbálně, odpovídal jednou větou nebo mručením, měl ruce v kapsách,
nepředstavovalo dle soudu hrozbu, že se bude vyhýbat přestupkovému řízení. Stejně tak fakt,
že odmítl policistům sdělit své telefonní číslo, telefonní číslo svého nadřízeného či e-mailovou
adresu. Dle provedené lustrace má žalobce v České republice trvalé bydliště a jako taxikář
pravděpodobně i místo podnikání. Policisté zjistili, že se přestupkovému řízení v minulosti
nevyhýbal, ani mu nehrozí pozbytí řidičského průkazu v důsledku dosažení 12 bodů.
Neexistovala tak jediná objektivně daná okolnost, na základě níž by mohlo vzniknout důvodné
podezření, že se žalobce bude vyhýbat přestupkovému řízení. Na podporu svého názoru citoval
krajský soud z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2015, č. j. 7 As 273/2014 – 32
(publ. pod č. 3216/2015 Sb. NSS).
[5] Okolnosti, které by odůvodňovaly podezření, že se žalobce bude vyhýbat přestupkovému
řízení, nevyplývají ani z úředního záznamu ze dne 2. 8. 2013, č. j. KRPH-75732-1/PŘ-2013-
050040. Další dokazování nebylo prováděno z důvodu, že soud považoval zjištění skutkového
stavu za dostatečné a úplné.
II. Obsah kasační stížnosti
[6] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud v napadeném rozsudku nesprávně
vyhodnotil zákonné požadavky kladené na odůvodnění vybrané kauce a jejich vliv na zákonnost
výběru kauce jako takové. Dále sice úplně zjistil skutkový stav, avšak neposoudil jednotlivé
okolnosti případu v jejich vzájemné souvislosti, a vyvodil z něj při jeho vyhodnocení nesprávné
právní závěry. Zároveň jsou v odůvodnění rozsudku rozpory ve výkladu otázky, zda hrozba
ztráty řidičského oprávnění je relevantním důvodem uložení kauce či nikoliv.
[7] Stěžovatel nesouhlasí se závěry krajského soudu, že okolnosti, které policisté uvedli jako
důvody pro uložení kauce, jsou nedostatečné.
[8] Má za to, že druh trestu, který žalobci hrozí, je velmi významnou okolností, která bude
mimo jiné vést k závěru, že se bude vyhýbat přestupkovému řízení. Tento názor koresponduje
se závěry vyjádřenými v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 4 Aps 9/2013
a sp. zn. 4 As 6/2014. Soud zcela opomenul skutečnost, že za spáchaný přestupek hrozí žalobci
trest odnětí řidičského oprávnění. Pokud skutečnost, že řidiči hrozí pozbytí řidičského oprávnění
v důsledku dosažení 12 bodů, je způsobilá vést k domněnce, že se bude vyhýbat přestupkovému
řízení, pak stěžovatel nevidí rozdíl v situaci, kdy řidiči hrozí ztráta řidičského oprávnění
v důsledku spáchání závažného přestupku. S tím se krajský soud nevypořádal. Navíc vůbec nevzal
v úvahu, že hrozba přísnějšího trestu byla jednou, nikoliv však jedinou okolností, která vedla
policisty k důvodnému podezření, že se žalobce bude vyhýbat přestupkovému řízení. Podle
výkladu krajského soudu by tak bylo možné kauci uložit pouze v případě, že řidič nemá trvalý
pobyt na území České republiky nebo pokud výslovně prohlásí, že má v úmyslu
se přestupkovému řízení vyhnout. Takový výklad je příliš zužující. Zákon o provozu
na pozemních komunikacích neuvádí konkrétní okolnosti, které mají policisty vést k podezření,
že se řidič bude vyhýbat přestupkovému řízení, a je tedy výhradně na nich, jak posoudí konkrétní
situaci.
[9] Okolnost, že je žalobce řidičem z povolání, je podle stěžovatele taktéž významná. Řidič
z povolání bude mít zájem na tom, aby pokud možno přestupkové řízení neproběhlo,
jelikož ztráta řidičského oprávnění může v jeho případě vést jistě k existenčním potížím,
neboť by osobně nemohl vykonávat své povolání. Opět se jedná o jednu z okolností,
které policista bere v úvahu, pokud zvažuje uložení kauce.
[10] K významu zkušeností policistů v obdobných případech poznamenává, že tyto zkušenosti
přispívají k celkovému vyhodnocení, zda budou mít policisté podezření, že se řidič bude
přestupkovému řízení vyhýbat. Policisté udělují kauci na základě správního uvážení, kdy berou
v potaz všechny okolnosti daného individuálního případu a do kterého se promítá i jejich
předchozí zkušenost ve službě. Tyto okolnosti zároveň musí vyhodnotit v plném provozu,
tedy za ztížených podmínek, na rozhodování mají minimální časový prostor.
[11] Poslední posuzovanou okolností bylo chování žalobce. Stěžovatel upozorňuje, že žalobce
přestal s policisty komunikovat až po zjištění, že mu nebude udělena pokuta v blokovém řízení,
ale věc bude postoupena správnímu orgánu, neboť mu hrozí trest zákazu činnosti. Má za to,
že pokud žalobce již při pouhém sepisování oznámení přestupku odmítl s policisty komunikovat,
pak bylo na místě se domnívat, a to ve spojení s dalšími okolnostmi případu, že obdobný přístup
bude mít řidič i ke správnímu orgánu. Přístup žalobce ostatně vyplývá i z jeho postoje k věci,
kdy uvedl, že v místě spáchání přestupku nebyl místní, takže spáchání přestupku mohlo být
způsobeno nedbalostním přehlédnutím dopravní značky.
[12] Upozornil dále na rozpor mezi závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci
sp. zn. 4 Aps 9/2013 a ve věci sp. zn. 7 As 273/2014. V zájmu sjednocení judikatury navrhl
předložení věci rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu k vyjádření, za jakých okolností
a v jaké míře je nespolupráce řidiče podezřelého ze spáchání přestupku v silničním provozu
důvodem pro uložení kauce podle §125a zákona o provozu na pozemních komunikacích.
[13] Krajský soud posuzoval jednotlivé okolnosti, které vedly policisty k uložení kauce, přísně
individuálně a odděleně, bez ohledu na jejich vzájemnou souvislost, která je pro posouzení věci
zásadní. To mělo za následek vydání nezákonného rozhodnutí.
[14] Shodně se svým původním rozsudkem ve věci ze dne 30. 7. 2014 dospěl krajský soud
k závěru, že vybrání kauce bylo nezákonným zásahem, a to přesto, že Nejvyšší správní soud
v rozsudku, jímž byl zrušen tento rozsudek krajského soudu, vyslovil názor, že neshledává
podstatný rozdíl mezi odůvodněním výběru kauce řešeným v rozsudku ve věci
sp. zn. 4 Aps 9/2013, a nynějším případem. Krajský soud se neřídil právním názorem vyjádřeným
kasačním soudem ve zrušujícím rozhodnutí.
[15] Dále se stěžovatel domnívá, že soud přiznal žalobci náhradu nákladů v nesprávné výši.
Nesouhlasí s náhradou nákladů za účast na soudním jednání dne 6. 2. 2015, které bylo odročeno
z důvodů výhradně na straně žalobce, a za další poradu s klientem dne 5. 2. 2015, která měla
proběhnout krátce poté, co žalobce zaslal plnou moc svému zástupci elektronicky. Navíc není
uvedeno, jakým způsobem byla porada poskytnuta a záznam o poradě není potvrzen žalobcem.
Pokud šlo o elektronickou či telefonickou komunikaci, toto žalobce neprokázal.
[16] S ohledem na uvedené navrhl, aby soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k novému projednání.
[17] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti vyjádřil názor, že kasační stížnost je nedůvodná
a že ji podala osoba, která není oprávněná jednat jménem (v zastoupení) stěžovatele.
Za stěžovatele je oprávněn jednat jeho vedoucí, případně jiná osoba k tomu oprávněná podle
vnitřních předpisů. Žádný takový vnitřní předpis, který by opravňoval kpt. Mgr. M. M. (která
kasační stížnost podala) k jednání před správními soudy a Nejvyšším správním soudem, nebyl
vydán. Kpt. Mgr. M. není zaměstnancem stěžovatele, proto za něj není oprávněná jednat.
[18] Žalobce nesouhlasí ani s obsahem kasační stížnosti, jelikož hrozba výše trestu nemůže
vyvolat důvodné podezření, že se přestupce bude vyhýbat přestupkovému řízení, důvod výběru
kauce musí být dostatečně určitě specifikován, nestačí nekonkrétní bezobsažné sdělení,
jako v posuzovaném případě, a povolání taxikáře nemůže indikovat, že se bude vyhýbat
správnímu řízení. Žalobce má za to, že dostatečně spolupracoval s policií a pouze využil
své právo nevypovídat a neobviňovat sám sebe. Závěrem uvedl, že není názoru, že by byla
náhrada nákladů řízení vyčíslena krajským soudem špatně. Jednání nebylo odročeno z důvodu
na straně žalobce a advokát žalobce doložil, že proběhla i další porada s klientem, tudíž měl nárok
na náhradu nákladů za oba provedené úkony.
[19] Stěžovatel v reakci na vyjádření žalobce uvedl, že pověřená kpt. Mgr. M. M. byla řádně
pověřena a je policistkou služebně zařazenou na krajském ředitelství. Služební poměr je
specifickým druhem pracovněprávního vztahu. Soudní řád správní umožňuje, aby stěžovatele
zastupoval jeho zaměstnanec nebo člen, což je při extenzivnějším výkladu splněno. Navíc dosud
byla Policie ČR vždy v řízeních před Nejvyšším správním soudem zastupována policisty ve
služebním poměru a nikdy nebyla pochybnost o oprávněnosti podat kasační stížnost jimi
podepsanou.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[20] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a za stěžovatele jedná zaměstnanec s vysokoškolským právnickým vzděláním
ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. (viz odůvodnění níže). Poté přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4
s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je částečně
důvodná.
[21] Pokud jde o žalobcem sporované jednání za stěžovatele v řízení o kasační stížnosti,
Nejvyšší správní soud uvádí, že kasační stížnost byla podána na základě pověření uděleného
ředitelem stěžovatele. Z tohoto pověření, které bylo kasačnímu soudu předloženo společně
s kasační stížností je zřejmé, kdy (26. 11. 2014), kdo (brig. Gen. Mgr. Martin Červíček,
ředitel krajského ředitelství), komu (výše uvedené Mgr. M.) a v jakém rozsahu (mimo jiné i podle
§33 odst. 5 s. ř. s. k jednání v řízení před soudy za ředitele krajského ředitelství nebo pověřeného
vedoucího pracovníka krajského ředitelství ve věcech, kde by rozhodovali nebo vystupovali jako
orgán státu) jej udělil. Pověření tak splňuje všechny podstatné náležitosti.
[22] Podle §33 odst. 5 s. ř. s., nestanoví-li zvláštní zákon jinak, jedná za správní orgán jeho vedoucí,
popřípadě jiná osoba k tomu oprávněná podle vnitřních předpisů. V této souvislosti Nejvyšší správní
soud poukazuje na rozsudek ze dne 14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015 – 56, který se problematikou §
33 odst. 5 s. ř. s. již zabýval a v němž vyslovil, že „správní soudy nemohou znát vnitřní předpisy všech
správních orgánů a z hlediska procesní ekonomie není rozumné ani po správních orgánech žádat, aby v každé věci
předložili své organizační dokumenty. Neexistují-li zásadní skutečnosti zpochybňující oprávnění osoby vykazující
se pověřením od vedoucího příslušného organizačního útvaru správního orgánu jednat jménem správního orgánu,
není možné po soudu žádat, aby nutně odročoval jednání za účelem prověření této skutečnosti. Za zásadní
pochybnost přitom nelze považovat pouhé tvrzení druhého účastníka řízení, nepodložené konkrétními důkazy.
Mohlo by samozřejmě dojít k situaci, že by následně bylo zjištěno, že daná osoba skutečně nebyla oprávněna
jednat jménem žalovaného. V takovém případě by postup soudu trpěl vadou, nicméně taková vada by nutně
nemusela mít vliv na zákonnost vydaného rozhodnutí.“
[23] V nyní posuzovaném případě nevznikly pochybnosti ohledně oprávnění Mgr. M. jednat
za stěžovatele. Kromě pověření byl soudu doložen i popis služebního místa (služební náplň) Mgr.
M., z něhož vyplývá, že zastupování před soudem je náplní její práce. Služební náplň vychází
z vnitřních předpisů stěžovatele, což se žalobci nepodařilo (v souladu s výše citovaným
rozhodnutím ve věci sp. zn. 7 As 83/2015) relevantními důkazy vyvrátit. Soud proto nemá důvod
se domnívat, že pověření Mgr. M. a její vystupování v řízení nebylo řádné.
[24] Dále je třeba zmínit §105 odst. 2 s. ř. s., který stanoví: Stěžovatel musí být zastoupen
advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,
vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
[25] Pojem „zaměstnanec“ uvedený v citovaném ustanovení, je nutno vykládat nikoliv pouze
gramatickým výkladem. Smyslem uvedeného ustanovení je, aby správní orgán „disponující“
osobou, která má požadované vzdělání a splňuje i další požadavky zákona, mohl tuto osobu
využít i pro zastupování před soudem (obdobně samozřejmě platí i pro právnickou osobu). Bylo
by nelogické nutit správní orgán, aby najímal na zastupování v řízení před soudem advokáta, za
situace, kdy může využít za stejným účelem osobu, která má právní vzdělání potřebné pro výkon
advokacie a měla by tak zajistit obdobnou úroveň jednání se soudem, jako kdyby se jednalo
o zastoupení advokátem. Nemá se však jednat o osobu stojící vně dané právnické osoby, ale
o osobu, která je buď členem právnické osoby, nebo k ní má obdobný úzký vztah, jako je
zejména vztah zaměstnanecký. Tento úzký vztah je dán nejen v případě zaměstnanců podle
zákoníku práce, ale i u osob ve služebním poměru, zařazených k výkonu služby u příslušného
správního orgánu. Ostatně lze poukázat na to, že ve služebním poměru jsou ve smyslu zákona
č. 234/2014 Sb., o státní službě, též státní zaměstnanci. Na ně tedy ustanovení §105 odst. 2
s. ř. s. výslovně dopadá, neboť jde podle názvu o zaměstnance, zatímco podle názoru žalobce by
nemělo dopadat na policisty vykonávající službu podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním
poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Doslovný výklad by tak vedl k absurdním závěrům,
neboť by vedl k rozlišování pouze na základě formálního označení, aniž by pro takové rozlišení
byl jakýkoliv racionální důvod.
[26] Je proto zcela v souladu se zákonem, pokud za stěžovatele jedná osoba, která je sice
ve služebním poměru k České republice, ale která je zároveň služebně zařazená a svou práci
vykonává pro stěžovatele.
[27] Stěžejní otázkou je, zda výběr kauce byl oprávněný a zda se tedy jednalo či nejednalo
o nezákonný zásah.
[28] Právní úprava výběru kaucí je obsažena v §125a zákona o provozu na pozemních
komunikacích. V odstavci 1 tohoto ustanovení se podává: Policista je oprávněn vybrat od řidiče
motorového vozidla podezřelého ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních
komunikacích, u kterého je důvodné podezření, že se bude vyhýbat přestupkovému řízení, kauci od 5 000 Kč
do 50 000 Kč, nejvýše však do výše hrozící peněžní sankce za spáchaný přestupek. Z citovaného ustanovení
vyplývá, že pro uložení kauce musí být splněny tři vzájemně související podmínky: (i) kauci
lze uložit osobě, která byla v dané věci řidičem motorového vozidla; (ii) tento řidič musí být
podezřelý ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních
komunikacích; (iii) musí se jednat o řidiče, u něhož je důvodné podezření, že se bude vyhýbat
přestupkovému řízení.
[29] To, že v posuzované věci vystupoval žalobce jako kontrolovaný řidič, není mezi stranami
sporné. Stejně tak není sporné, že byl v posuzované věci jako řidič podezřelý ze spáchání
přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Spornou zůstává
podmínka třetí, tj. zda u žalobce vzniklo důvodné podezření, že se bude vyhýbat přestupkovému
řízení.
[30] Otázkou vybírání kaucí se Nejvyšší správní soud již v minulosti několikrát zabýval.
Například v rozsudku ze dne 27. 4. 2015, č. j. 4 As 47/2015 – 34, konstatoval: „Na institut uložení
kauce nelze klást obdobné požadavky jako na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §68 odst. 3 správního řádu.
Postačí proto srozumitelné a okolnostem věci odpovídající stručné vyjádření, v čem konkrétně policista spatřuje
důvodné podezření, že se řidič motorového vozidla podezřelý ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti
provozu na pozemních komunikacích bude vyhýbat přestupkovému řízení s přihlédnutím k podmínkám,
za nichž je potvrzení o převzetí kauce vystavováno (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 2. 2014, č. j. 4 Aps 9/2013 - 48, dostupné: www.nssoud.cz). Důvodnost uložení kauce přitom neosvědčují
toliko skutečnosti uvedené v potvrzení o výběru kauce, ale rovněž i další okolnosti, které jsou způsobilé prokázat
důvodnost aplikace tohoto institutu. Je tudíž možné při přezkumu důvodnosti uložení kauce vycházet i z jiných
podkladů, např. z obsahu úředního záznamu (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 2. 2014,
č. j. 4 Aps 9/2013 - 48). Není však přípustné, aby důvody výběru kauce byly uvedeny jen v úředním záznamu
či oznámení o podezření ze spáchání přestupku a v potvrzení o výběru kauce přitom zcela absentovaly. V tomto
potvrzení tedy musí být aspoň stručně zmíněny důvody výběru kauce, které pak mohou být podrobněji
specifikovány v dalších písemnostech.“
[31] Pro věc je proto zásadní důvod vybrání kauce uvedený v Potvrzení o převzetí kauce
ze dne 2. 8. 2013. V něm policisté ukládající kauci uvedli: „Jelikož řidič s hlídkou nespolupracoval,
vznikla důvodná obava, že by se mohl vyhýbat správnímu řízení.“ V oznámení přestupku ze dne
20. 8. 2013 je k výběru kauce uvedeno: „Řidič s přestupkem nesouhlasil. Jelikož řidič s hlídkou
nespolupracoval, vznikla důvodná obava, že by se mohl vyhýbat správnímu řízení, byla řidiči uložena kauce
ve výši 10.000,- Kč.“ Z úředního záznamu ze dne 2. 8. 2013 lze zjistit některé další informace: „Řidič
při prošetřování přestupku jen kývl hlavou se slovy já vim. Dále už s hlídkou nespolupracoval, svůj přestupek
odmítl jakkoli komentovat a k ničemu se nevyjadřoval. To vše po předchozím telefonickém rozhovoru s neznámou
osobou. Řidič byl poučen o možnosti se k přestupku vyjádřit, což neučinil a po přečtení poučení dle správního řádu
vše odmítl podepsat. Jelikož svým (pozn. NSS: slovo svým do textu nepatří, evidentní omyl v psaní)
řidič s hlídkou nespolupracoval, vznikla zde důvodná obava, že by se řidič mohl vyhýbat správnímu řízení. Řidiči
byla vyměřena kauce ve výši 10.000,- Kč.“ Z výpovědí policistů, kteří žalobci kauci uložili, při jednání
před soudem vyplynulo, že důvodné podezření, že se bude vyhýbat přestupkovému řízení, nabyli
na základě povahy spáchaného přestupku, resp. trestu, který za tento přestupek hrozí, na základě
toho, že žalobce je řidičem z povolání (taxikářem), dále na základě žalobcova chování
a také na základě vlastních zkušeností získaných při jednání s řidiči v obdobných případech.
[32] První otázkou je, zda potvrzení o převzetí kauce bylo dostatečné, tj. zda obsahovalo
alespoň základní přezkoumatelné důvody pro uložení kauce založené na objektivních
skutečnostech. Nejvyšší správní soud má za to, že pokud se zasahující policisté omezili na pouhé
konstatování, že „Jelikož řidič s hlídkou nespolupracoval, vznikla důvodná obava, že by se mohl vyhýbat
správnímu řízení.“, aniž v potvrzení o převzetí kauce aspoň v hrubých obrysech vysvětlili,
v čem měla tvrzená nespolupráce spočívat a proč na jejím základě pojali podezření, že se žalobce
bude vyhýbat přestupkovému řízení, je takové odůvodnění přinejmenším „na hraně“. I pokud
by ale Nejvyšší správní soud přistoupil na to, že jde o přezkoumatelný důvod uložení kauce,
který byl podrobněji rozveden v dalších písemnostech a při výslechu zasahujících policistů, musel
by konstatovat, že tento důvod není pro uložení kauce relevantní a nedosahuje takové intenzity,
aby na jeho základě mohl policista nabýt důvodné podezření, že se řidič podezřelý ze spáchání
přestupku bude vyhýbat přestupkovému řízení.
[33] Tento názor kasačního soudu lze opřít zejména o jeho rozsudek ve věci
sp. zn. 7 As 273/2014, v němž uvedl: „Fakt, že stěžovatel s policisty nespolupracoval a odmítl podepsat
předmětné oznámení a vyjádřit se k němu, nelze za takový důvod považovat. Lze se jistě pozastavit nad tím,
proč stěžovatel, pokud nesouhlasil s tím, že spáchal přestupek, neuvedl tento svůj názor v příslušné části tiskopisu.
Nicméně pouhou skutečnost, že stěžovatel zaujal komunikačně minimalistický postoj a k přestupku,
z jehož spáchání byl podezřelý, se nevyjádřil, nelze bez dalšího chápat jako snahu vyhýbat se správnímu řízení,
nýbrž de facto jako realizaci jeho práva na volbu libovolné procesní strategie v intencích ust. §73 odst. 2 zákona
č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ta může spočívat rovněž i v mlčení (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115, publ. pod č. 1856/2009 Sb.
NSS). Nejvyšší správní soud si je přitom vědom toho, že úřední záznam obsahuje širší popis skutkového stavu,
jakož i toho, že stěžovatel byl podezřelý ze spáchání přestupku podle ust. §125c odst. 1 písm. f), bod 3 zákona
o provozu na pozemních komunikacích.“
[34] S ohledem na uvedené nelze chování (nespolupráci) žalobce hodnotit jako způsobilé
vyvolat důvodné pochybnosti, že se bude vyhýbat správnímu řízení. Z výpovědí policistů plyne,
že nespolupráci žalobce dovodili z toho, že dlouze telefonoval, poté s policisty komunikoval
pouze neverbálně a verbální projev omezil na jednověté odpovědi, měl po většinu doby ruce
v kapsách, odpovídal mručením „hm, hm“, odmítl sdělit své telefonní číslo i kontakt na svého
nadřízeného. Nejvyšší správní soud v souladu s krajským soudem konstatuje, že žalobce
se nedopustil porušení žádné jemu uložené povinnosti a z jeho jednání nelze vyčíst hrozba
maření přestupkového řízení. Jak již soud uvedl, šlo v zásadě o volbu procesní strategie, která
může spočívat i v mlčení (přestože ji žalobce nastolil až poté, co zjistil, že přestupek nelze
projednat v blokovém řízení a že za něj hrozí sankce zákazu řízení). Z důvodu takto zvolené
procesní strategie nelze řidiči kauci uložit.
[35] Stěžovatel v kasační stížnosti připustil, že takovéto jednání řidiče může být relevantním
důvodem pro uložení kauce ve spojení s dalšími okolnostmi případu. V nynějším případě jsou
však další okolnosti případu zcela irelevantní, jak bude popsáno dále. Soud se ztotožnil
se závěrem krajského soudu, že v posuzovaném případě představovalo uložení kauce nezákonný
zásah.
[36] Ostatní okolnosti posuzovaného případu, tj. druh trestu, který přestupci za spáchání
přestupku hrozí, skutečnost, že přestupce je řidičem z povolání a zkušenosti policistů
v obdobných případech nemají v potvrzení o převzetí kauce žádný podklad, přičemž pod pojem
„nespolupracoval“ tyto okolnosti podřadit nelze. Proto tyto ostatní okolnosti nemohly být brány
v potaz. Uvedený nedostatek nemohl být odstraněn výslechy policistů před soudem (tyto ostatní
okolnosti byly poprvé zmíněny právě až ve výsleších policistů, neobjevily se ani v oznámení
přestupku nebo v úředním záznamu o přestupku). Soud se proto kasační argumentací vztahující
se k jednotlivým ostatním okolnostem posuzovaného případu blíže nezabýval.
[37] Na tomto místě musí kasační soud korigovat odůvodnění rozsudku krajského soudu,
který se ostatními okolnostmi případu zabýval. To vyplynulo zejména z toho, že krajský soud
prováděl výslechy svědků – zasahujících policistů, a v odůvodnění rozsudku na jejich výpovědi
reagoval. Tato část odůvodnění napadeného rozhodnutí je tedy nadbytečná, ovšem
bez jakéhokoli vlivu na přezkoumávaný výrok rozhodnutí a rovněž bez vlivu na zákonnost
napadeného rozhodnutí.
[38] Stěžovatel dále upozornil na údajnou rozpornost judikatury, a to konkrétně mezi
rozsudky ve věci sp. zn. 4 Aps 9/2013 a ve věci sp. zn. 7 As 273/2014. Soud žádný výrazný
rozpor mezi těmito dvěma rozsudky neshledává. V každém z uvedených případů byla řešena jiná
skutková situace, lišil se i popis důvodů uvedených v potvrzeních o převzetí kauce. V rozsudku
čtvrtého senátu bylo v potvrzení o převzetí kauce napsáno, že důvodnost obavy, že se přestupce
bude vyhýbat přestupkovému řízení, vyplývala z „chování, jednání a vystupování“, které bylo v dalších
dokumentech konkretizováno mimo jiné i tím, že se přestupce nevyjádřil k výběru kauce, odmítl
se vyjádřit k vlastnímu přestupku, z jehož spáchání byl podezřelý, a zejména pak odmítl podepsat
oznámení o přestupku, resp. odmítl svým podpisem stvrdit, že byl poučen o průběhu správního
řízení a doručování v jeho rámci. Naopak v rozsudku sedmého senátu bylo v potvrzení o převzetí
kauce uvedeno přímo odmítavé chování přestupce slovy: „řidič nesouhlasí a odmítá podepsat oznámení
o přestupku, kdy mu byla naměřena rychlost v obci 70/95/92 km/h. Rychlost naměřena v obci Karlovy Vary,
ul. Táborská v 10:27 hod.“. V situaci, kterou řešil sedmý senát, tak byl důvod pro uložení kauce
značně omezenější a popsané chování řidiče bylo jediným důvodem pro uložení kauce. Čtvrtý
senát naproti tomu posuzoval i další okolnosti uložení, kauce, které vyplývaly z chování, jednání
a vystupování přestupce. Devátý senát proto neshledal důvod pro postup dle §17 s. ř. s. a věc
nepředložil rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.
[39] Soud z napadeného rozsudku nenabyl dojmu, že by krajský soud nepřihlédl k rozhodnutí
o zastavení věci ze dne 23. 9. 2014, zn. P/2448/2013/OS1/Mich MMHK/171929/2014, jímž
došlo k zastavení řízení o přestupku žalobce, jelikož se správním orgánům nepodařilo
pravomocně skončit řízení o věci ve lhůtě jednoho roku od spáchání přestupku (viz §20 zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích). Krajský soud k tomu uvedl: „Stejně tak bylo pro posouzení zákonnosti
zásahu žalovaného správního orgánu nevýznamné, s jakým výsledkem přestupkové řízení vedené o daném
přestupku příslušným správním orgánem skončilo.“ Rozhodnutí o zastavení řízení na meritum věci
nemělo žádný dopad. S tímto závěrem se kasační soud zcela ztotožňuje, závěry řízení o přestupku
jsou pro posouzení zákonnosti zásahu policistů spočívající ve výběru kauce irelevantní.
Skutečnosti podstatné pro výběr kauce se musí posuzovat k okamžiku výběru kauce, i kdyby
se později ukázalo, že se přestupce přestupku nedopustil. Rozhodné je, že v okamžiku, kdy
policista kauci uložil, byl přestupce ze spáchání přestupku podezřelý.
[40] Dále stěžovatel upozornil na skutečnost, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ve věci
sp. zn. 9 As 239/2014 k nynější věci konstatoval, že „shodně se stěžovatelem neshledává podstatný rozdíl
mezi odůvodněním výběru kauce řešeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2014,
č. j. 4 Aps 9/2013 – 51, a odůvodněním kauce v posuzované věci“. Má za to, že krajský soud tento právní
názor nerespektoval, čímž se dopustil pochybení. K tomu je třeba konstatovat, že uvedená citace
byla v rozsudku Nejvyššího správního soudu uvedena pouze jako obiter dictum a vyjadřovala
tehdejší postoj soudu k otázce výběru kauce. Krajský soud takto „nad rámec“ vyjádřeným názorem
není vázán a nemohl se tak dopustit pochybení tím, že se takovým „předběžným“ vyjádřením
neřídil. V mezidobí došlo k rozvinutí judikatury Nejvyššího správního soudu, dokreslení
prvotního rozsudku čtvrtého senátu a vztažení jeho závěrů i na další situace. Nejvyšší správní
soud i krajské soudy vychází z judikatury aktuální k okamžiku svého rozhodování.
[41] Poslední kasační námitka se týká náhrady nákladů řízení. Taková námitka je přípustná,
jelikož stěžovatelem byl napaden nejen výrok o nákladech řízení, ale i výrok ve věci samé
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2010,
č. j 7 Afs 1/2007 – 64, publ. pod č. 2116/2010 Sb. NSS). Kasační námitka do nákladů řízení je
důvodná. Stěžovatel nesouhlasí s přiznáním náhrady nákladů za další poradu s klientem
přesahující jednu hodinu, která měla proběhnout dne 5. 2. 2015, a s přiznáním náhrady nákladů
řízení za účast na soudním jednání dne 6. 2. 2015.
[42] Pokud jde o náhradu nákladů řízení za poradu s klientem, kterou zástupce žalobce doložil
nedatovaným a nepodepsaným záznamem o další poradě s klientem, ztotožňuje se Nejvyšší
správní soud se stěžovatelem. Přestože doklad o poradě s klientem nemá ze zákona žádnou
požadovanou formu a není vyžadováno, aby byl podepsán přímo samotným klientem, předložený
záznam o další poradě s klientem, který, jak je uvedeno, neobsahuje nejen podpis klienta,
ale ani samotného advokáta, nadto není ani datován, není dle soudu řádným důkazem o proběhlé
poradě. V případě, že porada proběhla, měl zástupce žalobce zcela jistě k dispozici i další
možnosti, jak poradu prokázat. Požádat klienta při poradě o podpis dokladu o tom, že porada
proběhla, není nevhodné. Takový postup je naopak poměrně standardní. Úkon další porady
s klientem přesahující jednu hodinu nebyl náležitě prokázán, proto za něj zástupci žalobce neměla
být přiznána náhrada nákladů řízení.
[43] S námitkou týkající se odročeného jednání dne 6. 2. 2015 kasační soud souhlasí pouze
částečně. Jednání nebylo odročeno z důvodu na straně žalobce, jak se snaží dovodit stěžovatel.
Zástupce žalobce předložil plnou moc, která bez dalšího ruší účinky předchozí udělené plné moci
a krajský soud tak měl jednat s tímto novým zástupcem žalobce. Za účast na odročeném jednání
však zástupci stěžovatele náhrada nákladů nepřísluší. Dle §14 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), však náleží advokátu náhrada za čas
promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby ve výši jedné poloviny mimosmluvní
odměny za účast při jednání, které bylo odročeno bez projednání věci. Zástupce žalobce tak měl
nárok pouze na náhradu za promeškaný čas, a to ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny.
IV. Závěr a náklady řízení
[44] S ohledem na shora uvedené Nejvyšší správní soud zrušil výrok II. rozsudku krajského
soudu a věc v odpovídajícím rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1, věta
první s. ř. s.). Ve vztahu k výroku I. napadeného rozsudku byla kasační stížnost zamítnuta,
neboť nebyla shledána důvodnou (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.). V dalším řízení je krajský
soud podle §110 odst. 4 s. ř. s. vázán právním názorem výše vysloveným. Bude tedy rozhodovat
pouze o náhradě nákladů řízení, přičemž zváží veškeré výše zmíněné argumenty.
[45] Při zamítnutí kasační stížnosti proti výroku rozsudku krajského soudu o věci samé
za současného zrušení jeho výroku o nákladech žalobního řízení rozhoduje o nákladech řízení
o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud, jak vyplývá z již zmíněného usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 7 Afs 1/2007: „Protože se rozšířený senát ztotožnil
s právním názorem předkládajícího senátu ve vztahu v otázce základní, musel ještě zodpovědět i související
otázku, týkající se výroku rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pro procesní situaci, kdy kasační stížnost
ve věci samé je nedůvodná, ale důvodná je do výroku o nákladech řízení. V takovém případě je podle jeho názoru
nutné zrušit pouze výrok krajského soudu o nákladech řízení a ve věci samé kasační stížnost zamítnout.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti v takovém případě rozhoduje Nejvyšší správní soud, neboť řízení
ve věci samé je jeho rozhodnutím ukončeno a v tomto rozsahu tedy Nejvyšší správní soud věc krajskému soudu
nevrací k dalšímu řízení (viz ustanovení §110 odst. 2 věta první s. ř. s. a contrario). Krajský soud by následně
usnesením rozhodl pouze o nákladech řízení před ním, přičemž by byl vázán názorem Nejvyššího správního
soudu. Rozšířený senát též souhlasí se sedmým senátem v tom, že kasační stížnost proti tomuto usnesení krajského
soudu o nákladech řízení by byla nepřípustná podle §104 odst. 2 s. ř. s. (směřovala by totiž jen proti výroku
o nákladech řízení).“
[46] V řízení o kasační stížnosti byl stěžovatel úspěšný ve vztahu k výroku II. napadeného
rozsudku krajského soudu, kdežto ohledně výroku I. byl úspěšný žalobce. Oba účastníci tedy byli
ve stejné míře úspěšní, a proto Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty druhé,
ve spojení s §120 s. ř. s. nepřiznal žádnému z nich právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2015
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu