ECLI:CZ:NSS:2015:9.AS.125.2015:14
sp. zn. 9 As 125/2015 - 14
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalovanému: Okresní soud v Českých Budějovicích, se sídlem Lidická 20, České
Budějovice, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 2015, č. j.
10 A 83/2015 - 10,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á.
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení shora
označeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byla odmítnuta
pro opožděnost jeho žaloba, jíž se domáhal určení, že
a) „ pokyn příslušníků justiční stráže dne 27. září 2012 před čtrnáctou hodinou v budově Okresního soudu
v Č. Budějovicích směrem k žalobci, aby před vstupem odložil na pult všechny kovové předměty, byl
ze své povahy nezákonný“;
b) „požadavek týchž strážníků v týž den, hodinu a místě, aby žalobce prokázal, že takové předměty
nevnáší, jinak nebude vpuštěn dále do budovy soudu, byl ze své povahy projevem libovůle, tedy
nezákonný“;
c) „pokyny týchž příslušníků bezpečnostního sboru na Okresním soudě v Č. Budějovicích v týž den
a hodinu vůči žalobci, aby si sám provedl osobní prohlídku a prohlídku zavazadel, jinak mu nebude
dovolena účast při nařízeném jednání, byly ze své povahy svévolné, tedy nezákonné.“
[2] Krajský soud uvedl, že stěžovatelova žaloba ze dne 5. 1. 2015 byla soudu doručena dne
16. 1. 2015. Dodal, že k tvrzenému nezákonnému zásahu mělo dle žalobních tvrzení dojít dne
27. 9. 2012, stěžovatel proto zmeškal jak subjektivní dvouměsíční lhůtu k podání žaloby,
tak dvouroční objektivní lhůtu. Krajský soud tak žalobu vyhodnotil jako opožděnou a z tohoto
důvodu ji odmítl.
[3] Nejvyšší správní soud konstatuje, že jednou z podmínek řízení před Nejvyšším správním
soudem je povinné zastoupení advokátem. Takové zastoupení se dle §105 odst. 2 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, nevyžaduje tehdy, má-li
stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské
právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
[4] Stěžovatel sám nemá vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie, a ani za něj nejedná další osoba. U stěžovatele je tak obecně
třeba trvat na povinném zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti.
[5] Zdejší soud konstatuje, že stěžovatel, ačkoli musí být v řízení o kasační stížnosti
zastoupen advokátem, svou kasační stížnost podává sám, aniž by byl takto zastoupen
a aniž by se svou kasační stížností spojil návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů.
[6] Dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. není-li stanoveno jinak, soud usnesením odmítne návrh,
nejsou-li splněny podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo nebyl přes výzvu
odstraněn.
[7] Nejvyšší správní soud zastává názor, že byl-li konkrétní stěžovatel v minulosti ze strany
Nejvyššího správního soudu nesčetněkrát zpraven o nutnosti povinného zastoupení advokátem
v řízení o kasační stížnosti, není nezbytně nutné, aby v každém dalším řízení o kasační stížnosti
byl takový stěžovatel znovu a znovu v daném smyslu poučen a vyzván k doložení plné moci
pro advokáta.
[8] Nynější stěžovatel se na Nejvyšší správní soud obrátil ve více než 1 300 případech,
povětšinou svými podáními zahájil řízení o kasační stížnosti. Ze strany zdejšího soudu byl přitom
již mnohokrát poučen o podmínce povinného zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti
a již mnohokrát byl taktéž poučen o tom, že může navrhnout, aby mu byl ustanoven zástupce
z řad advokátů, pokud jsou u něj splněny předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků,
a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv (§35 odst. 8, věta první, s. ř. s.).
[9] Lze proto vycházet ze spolehlivého předpokladu, že Nejvyšší správní soud již v minulosti
stěžovatele dostatečně informoval jak o nutnosti povinného zastoupení advokátem,
tak o možnosti podat návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů. Pro nynější řízení se proto
jeví neefektivním a formalistickým stejnému stěžovateli opětovně adresovat výzvu k doložení
splnění požadavků dle §105 odst. 2 s. ř. s., případně jej poučovat o možnosti podat návrh
na ustanovení zástupce z řad advokátů. Takový postup by ve skutečnosti znamenal, že Nejvyšší
správní soud by stěžovatele znovu nadbytečně informoval o skutečnostech, o nichž objektivně
musí z minulých řízení vědět.
[10] Bez významu není ani skutečnost, že zdejší soud v postupu stěžovatele již mnohokrát
identifikoval snahu vést spor pro spor a snahu prodlužovat svým procesním postupem řízení
(z řady rozhodnutí zdejšího soudu o návrzích nynějšího stěžovatele lze namátkou zmínit
např. usnesení ze dne 28. 2. 2013, č. j. 8 As 130/2012 - 10, či rozsudek ze dne 27. 9. 2013,
č. j. 9 As 85/2013 - 13). Nejvyšší správní soud má proto za to, že po stěžovateli lze v zájmu toho,
aby nebylo řízení jeho postupem jakkoli protahováno, požadovat, aby u těch řízení, kde
je vyžadováno povinné zastoupení advokátem, si toto zastoupení již od počátku zajistil, případně
alespoň podal návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů, a to současně s podáním kasační
stížnosti. S odkazem na shora konstatované lze zopakovat, že v případě stěžovatele není nezbytně
nutné, aby mu soud adresoval výzvy a poučení, které by měly nést informace jemu již
nesčíslněkrát sdělené.
[11] Jak bylo již výše uvedeno, stěžovatel svou kasační stížnost podal sám, aniž by byl
zastoupen advokátem, a ani s kasační stížností nespojil návrh na ustanovení zástupce z řad
advokátů. Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených úvah kasační stížnost odmítl dle §46
odst. 1 písm. a) ve spojení s §120 s. ř. s. pro nesplnění podmínky řízení spočívající v povinném
zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti, aniž by stěžovatele vyzval k doložení plné
moci pro advokáta.
[12] K tomu je možno poznamenat, že obdobný postup vůči stěžovateli aplikuje i Ústavní
soud, který jej taktéž znovu a znovu nevyzývá k doložení plné moci pro advokáta pro řízení před
Ústavním soudem, ale jeho ústavní stížnosti, ve vztahu ke kterým tento požadavek splněn není,
bez jakékoli výzvy odmítá (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2015,
sp. zn. I. ÚS 479/15; ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 478/15; ze dne 5. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS
186/15; či ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. IV. ÚS 484/2015; tato usnesení jsou dostupná
z http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v takových případech vychází z toho, že předešlé výzvy
byly dostatečně způsobilé stěžovateli zprostředkovat informaci o povinném zastoupení
advokátem pro řízení o ústavní stížnosti.
[13] O nákladech řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto dle §60 odst. 3 ve spojení s §120
s. ř. s. Dle uvedených ustanovení žádný z účastníků řízení o kasační stížnosti nemá nárok
na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. června 2015
JUDr. Radan Malík
předseda senátu