ECLI:CZ:NSS:2015:9.AS.142.2015:20
sp. zn. 9 As 142/2015 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce:
M. Z. zast. JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem Kostelní náměstí 233/1,
Litoměřice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 2. 2014, č. j. 2079/14/5000-14306-705194, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 5. 2015, č.
j. 15 Af 25/2014 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žalobce n emá p r áv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým mu
soud nepřiznal osvobození od soudního poplatku.
[2] Krajský soud žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků nevyhověl z toho
důvodu, že hodnotil jím uváděné skutečnosti jako nevěrohodné. Stěžovatel ve své žádosti uvedl,
že v září 2013 přišel o zaměstnání, doposud je veden jako uchazeč o zaměstnání, k čemuž dodal,
že nepobírá žádné sociální dávky. Dále uvedl, že veškeré úspory již vyčerpal, nevlastní žádný
nemovitý majetek, spolu s rodinou, tj. manželkou a dvěma nezletilými syny, bydlí v nájmu,
přičemž nájem je hrazen jeho manželkou z rodičovského příspěvku. Na doklad těchto tvrzení
k žádosti přiložil již vyplněné potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro
osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce (dále jen „prohlášení“).
[3] Z něj soud zjistil, že stěžovatel nemá žádné příjmy, žádný majetek větší ceny a jediný
měsíční příjem jeho rodiny je rodičovský příspěvek ve výši 7 300 Kč. Oproti tomu má žalobce
dluhy ve výši 18 343 Kč, které splácí. Z přiložené nájemní smlouvy o nájmu rodinného domu
dále vyplývá, že na podkladě této smlouvy v pravidelných měsíčních platbách hradí nájemné
ve výši 2 500 Kč a elektrickou energii ve výši určené jejím dodavatelem. Prohlášení hodnotil
krajský soud za nevěrohodné. Po odečtení platby nájemného ve výši 2 500 Kč by rodině o počtu
čtyř osob měsíčně na úhradu základních životních potřeb zbývala pouze částka ve výši 4 800 Kč,
což považoval soud za krajně nepravděpodobné.
[4] Z ustanovení §3 odst. 2 a 3 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o životním a existenčním minimu“), dovodil,
že u rodiny sestávající se ze dvou dospělých osob a jednoho dítěte ve věku jednoho roku
a druhého ve věku osmi let činí měsíční životní minimum domácnosti částku ve výši 9 850 Kč.
[5] Dle krajského soudu není možné, aby rodina stěžovatele měla příjem pouze 7 300 Kč
a současně byla schopna hradit veškeré náklady související s bydlením a zajišťováním svých
základních životních potřeb (např. vyživovací povinnost k jejich synům), a to vše za situace,
kdy rodina jakkoliv nepožádala o pomoc ze strany státu. Stěžovatel v rozporu s poučením
v závěru uvedeného prohlášení musel zamlčet podstatné okolnosti ohledně své finanční situace,
které mohly mít vliv na rozhodování soudu o osvobození od soudních poplatků.
II. Obsah kasační stížnosti
[6] Stěžovatel napadá usnesení krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřazuje pod
§103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Domnívá se, že je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
[7] Má za to, že v prohlášení uvedl pravdivé údaje a žádné okolnosti nezamlčel. Soud
neprováděl žádné dokazování a tvrzení, že zamlčel podstatné okolnosti ohledně své finanční
situace, nemají oporu ve skutkovém zjištění a není to důkazně prokázáno. Soud neuvedl, jaké
podstatné okolnosti své finanční situace měl zamlčet. Soudu nic nebránilo, aby jej vyslechl. Jeho
závěr o tom, že prohlášení je nevěrohodné má být postaven zcela najisto, a nevycházet jen
z krajní nepravděpodobnosti.
[8] Výpočet částky životního minima splňuje rovněž podmínky pro osvobození od soudního
poplatku. Závěry o nemožnosti žít s uváděnými částkami nejsou ničím podložené.
[9] Nejvyššímu správnímu soudu proto navrhuje, aby napadené usnesení krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná (srov.
usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 5. 2014, č. j. 3 As 125/2012 – 43). Na základě kasační
stížnosti přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[11] Soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného usnesení. Vlastní
přezkum rozhodnutí krajského soudu je totiž možný pouze za předpokladu, že toto rozhodnutí
splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno
o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno
ve výroku rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je natolik závažnou vadou, že k ní soud
přihlíží i bez námitky, z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[12] Veškerá výše uvedená kritéria napadené usnesení splňuje. Jedná se o srozumitelné
rozhodnutí opřené o dostatek relevantních důvodů. Je z něj zřejmé, proč krajský soud rozhodl
tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[13] Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného usnesení v tom, že krajský soud
neuvedl, jaké podstatné okolnosti své finanční situace měl zamlčet. Ve věci neprováděl
dokazování, pokud prohlášení považoval za nevěrohodné, mělo to být postaveno najisto.
Nejvyšší správní soud se s uvedenými námitkami neztotožnil.
[14] Smyslem institutu osvobození od soudních poplatků je zabezpečení přístupu k soudní
ochraně i u těch účastníků, kteří se vzhledem ke své majetkové a finanční situaci nachází
v tíživých sociálních poměrech. Je na účastníku samém, aby soudu dostatečně konkrétně popsal
své osobní a majetkové poměry a současně aby projevil zákonem požadovanou aktivitu
a předložil (pokud možno současně se žádostí o osvobození) doklady prokazující jeho
nemajetnost. Nesplní-li účastník tuto svou povinnost, soud výdělkové a majetkové možnosti sám
z úřední povinnosti nezjišťuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2005,
č. j. 7 Azs 343/2004 - 50, publ. pod č. 537/2005 Sb. NSS). Důkazní břemeno k prokázání,
že nemá dostatek prostředků, nese účastník řízení.
[15] Soudy tedy zkoumají, zda účastník řízení v žádosti o osvobození od soudních poplatků
dostatečně konkrétně popsal, v čem spatřuje nedostatek prostředků k úhradě soudního poplatku
a zda takové tvrzení rovněž řádně doložil. Přiznat osvobození od soudních poplatků je totiž
možné jen při kumulativním splnění obou podmínek, tj. při dostatečně určitém tvrzení
o nedostatečnosti prostředků k úhradě soudního poplatku a při doložení takového tvrzení.
Vyplyne-li z uvedených údajů či obsahu spisu, že jsou nevěrohodné, popř. neúplné, soud žádost
zamítne (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2009, č. j. 1 As 39/2009-88).
[16] V projednávané věci krajský soud detailně popsal, z čeho vycházel při hodnocení
majetkových poměrů stěžovatele. Své závěry o nevěrohodnosti tvrzených skutečností dostatečně
a srozumitelně odůvodnil. Nelze se ztotožnit s argumentací stěžovatele, že krajský soud měl
provádět dokazování jeho výslechem, popř. uvádět konkrétní skutečnosti, které zamlčel.
Břemeno tvrzení a břemeno důkazní leželo na stěžovateli. Ten měl svojí aktivitou soudu
dostatečně věrohodně popsat a prokázat své majetkové poměry.
[17] To se však nestalo.
[18] Nejvyšší správní soud se ztotožnil s hodnocením krajského soudu, že není možné, aby
fungující čtyřčlenná rodina byla schopna hradit veškeré náklady související se zajišťováním svých
základních životních potřeb (tj. jídla, ošacení a dalších nákladů souvisejících s běžným chodem
domácnosti) z částky 4 800 Kč (bez úhrady energii a souvisejících služeb na bydlení). Z těchto
prostředků navíc údajně stěžovatel splácí závazky vůči svým věřitelům (Okresní správa sociálního
zabezpečení, Vojenská zdravotní pojišťovna). Argument krajského soudu, že dle zákona
o životním a existenčním minimu by u takové rodiny činilo měsíční životní minimum domácnosti
částku ve výši 9 850 Kč, výše uvedené závěry jen potvrzuje.
[19] Za této situace bylo zcela na místě hodnotit doložené majetkové poměry jako
nevěrohodné. Stěžovatel proto nesplnil dle §36 odst. 3 s. ř. s. podmínky pro přiznání osvobození
od soudních poplatků.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci rozhodl bez jednání
postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní
soud zpravidla bez jednání.
[21] Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá ze zákona právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2015
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu