ECLI:CZ:NSS:2015:9.AS.207.2015:46
sp. zn. 9 As 207/2015 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně
(navrhovatelky): SYNOT TIP, a.s., se sídlem Jaktáře 1475, Uherské Hradiště,
zast. JUDr. Danielem Uličným, advokátem se sídlem Malátova 633/12, Praha 5, proti
žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, a odpůrci: Statutární město
Brno, se sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, proti rozhodnutí ministra financí ze dne
15. 5. 2015, č. j. MF-79713/2014/34/2901-RK, a o návrhu na zrušení opatření obecné povahy
ve formě čl. 3 odst. 1 a přílohy obecně závazné vyhlášky Statutárního města Brna č. 1/2014,
o regulaci provozu loterií a jiných podobných her a stanovení opatření k zabezpečení veřejného
pořádku, ve znění do 31. 12. 2014, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 18. 8. 2015, č. j. 30 Af 57/2015 – 81,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2015, č. j. 30 Af 57/2015 – 81,
se zrušuj e a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Kasační stížností brojí žalobkyně, respektive též navrhovatelka (dále jen „stěžovatel“),
proti v záhlaví označenému usnesení Krajského soudu v Brně (dále také jen „krajský soud“),
kterým tento soud postoupil věc Městskému soudu v Praze jako soudu místně příslušnému
podle §7 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
[2] Stěžovatel podal ke krajskému soudu žalobu proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí
ministra financí, jímž byl zamítnut rozklad proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne
21. listopadu 2014, č. j. MF-26765/2014/34-3, ve věci zrušení povolení k provozu loterie a jiné
podobné hry podle §43 odst. 1 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách,
ve znění pozdějších předpisů. S touto žalobou spojil podle §101a odst. 1, věty druhé, s. ř. s.
návrh na zrušení čl. 3 odst. 1 a přílohy obecně závazné vyhlášky Statutárního města Brna
č. 1/2014, o regulaci provozu loterií a jiných podobných her a stanovení opatření k zabezpečení
veřejného pořádku, ve znění do 31. 12. 2014 (dále jen „vyhláška o regulaci loterií“), jako opatření
obecné povahy v materiálním smyslu. Část A. III. návrhu obsahovala stěžovatelovu argumentaci,
o niž opřela svůj názor, že k projednání věci je místně příslušný Městský soud v Praze i Krajský
soud v Brně a jde proto o příslušnost na výběr danou. Na základě uvedeného si stěžovatel vybral
Krajský soud v Brně.
[3] Krajský soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že z §101a odst. 1, věty druhé,
s. ř. s. vyplývá, že řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy je subsidiární ve vztahu
k řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, které vycházelo z aplikace napadeného
opatření obecné povahy. Soudní řád správní nestanoví jeden místně příslušný soud pro dvě
odlišná řízení vedená společně, tedy v daném případě řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu a řízení o zrušení opatření obecné povahy. Krajský soud proto postupem podle §64
s. ř. s. přiměřeně aplikoval §89 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého platí, že [s]oud, který je příslušný k řízení
o určité věci, je příslušný i k řízení o věcech s ní spojených a o vzájemných návrzích žalovaného, s výjimkou věcí
uvedených v §88. Primárním je řízení o zrušení rozhodnutí ministra financí a subsidiárním je řízení
o zrušení opatření obecné povahy, které je s prvým spojeno. Vzhledem k tomu, že místně
příslušným k řízení o zrušení rozhodnutí ministra financí je Městský soud v Praze, je místně
příslušným i pro spojené řízení.
II. Obsah kasační stížnosti a další vyjádření účastníků
[4] Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, jejíž důvod podřazuje
pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy jej považuje za nezákonné z důvodu nesprávného
posouzení právní otázky. Zároveň zasáhlo do práva stěžovatele na zákonného soudce
garantovaného čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
[5] Stěžovatel dovozuje, že jazykovým výkladem ustanovení §101a odst. 1, věty druhé, s. ř. s.
nelze dojít k závěru, který je obsažen v napadeném usnesení. Pokud příslušná věta zní, že návrh
A lze podat jen společně s návrhem B, není na základě pravidel sémantiky v českém jazyce možné
určit, že návrh A je subsidiární vůči návrhu B, anebo opačně. Takto postavené větě je možné
bez dalšího kontextu přikládat toliko ten význam, že jeden návrh nelze podat bez druhého,
ovšem o jejich hierarchickém vztahu použitá větná konstrukce nic nevypovídá.
[6] Ani použitím systematického či teleologického výkladu nelze dojít k závěru,
k němuž došel krajský soud. Interpretované ustanovení je obsaženo v §101a s. ř. s., tj. v části
pojednávající o řízení o zrušení opatření obecné povahy, a jeho systematické zařazení
tak nasvědčuje tomu, že návrh na zrušení opatření obecné povahy lze považovat za návrh hlavní
a s ním spojenou žalobu proti správnímu rozhodnutí za návrh vedlejší, nikoliv naopak.
Tento závěr potvrzuje i rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku ze dne
19. 12. 2012, č. j. 5 Aos 2/2012-24, ve věci obce Řitka (dále jen „rozsudek obec Řitka“), uvedl:
„Smyslem ust. §101a s. ř. s. dle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby v případě, že je podána např. žaloba
proti rozhodnutí o umístění stavby, přitom žalobce zpochybňuje již samotný územní plán, resp. opatření obecné
povahy, z něhož správní rozhodnutí vychází, byl podán návrh na zrušení opatření obecné povahy současně s touto
žalobou, nikoli samostatně.“ Z uvedeného vyplývá, že ustanovení §101a odst. 1, věty druhé, s. ř. s.
směřuje na situaci, kdy žaloba proti rozhodnutí slouží toliko jako „podvozek“ pro napadení
opatření obecné povahy, jehož bylo při vydání rozhodnutí použito. Jinými slovy, v případě
úspěchu účastníka, na nějž se vztahuje uvedené ustanovení, nastává situace, kdy správní soud
zruší rozhodnutí, jež samo o sobě není nezákonné, toliko proto, že v paralelním řízení zruší jako
nezákonné opatření obecné povahy, kterého bylo při vydání rozhodnutí užito.
[7] Stěžovatel v žalobě primárně argumentuje, že rozhodnutí bylo vydáno na základě
nezákonného opatření obecné povahy, jehož zrušení zároveň navrhuje, ačkoliv vznáší i další
argumenty ohledně nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Pokud by byl v řízení podle §101a
s. ř. s. úspěšný, musí soud v řízení podle §65 s. ř. s. rozhodnutí zrušit z důvodu, že při jeho
vydání bylo použito nezákonného opatření obecné povahy. Těžko lze tedy tvrdit, že řízení
o zrušení opatření obecné povahy má subsidiární povahu vůči řízení o žalobě, které bude
omezeno výhradně na formální úkony.
[8] Krajský soud dále nesprávně interpretoval §89 o. s. ř., když se zejména nezabýval
odkazem na §88, který upravuje výlučnou místní příslušnost soudu, neboť neposoudil, jestli
s. ř. s. obsahuje úpravu výlučné místní příslušnosti. Teorie civilního práva procesního,
z níž je možné vycházet i ve správním soudnictví, rozlišuje příslušnost danou na výběr a výlučnou
příslušnost. V prvním případě je k projednání určité věci příslušných více soudů a záleží
na navrhovateli, který z nich zvolí k podání návrhu. Po podání návrhu platí zásada perpetuatio fori
a ve věci již není možné zahájit řízení u jiného příslušného soudu, neboť je dána překážka
litispendence. Naopak ve druhém jmenovaném případě lze řízení zahájit jen u jediného místně
příslušného soudu.
[9] Soudní řád správní stanoví obecné pravidlo místní příslušnosti v §7 odst. 2. Vůči němu
jsou speciální ustanovení §7 odst. 3 a §101e odst. 4, která stanoví výlučnou místní příslušnost
soudu v daném typu řízení. Ustanovení aplikovatelné na situaci, v níž se nachází stěžovatel,
však neexistuje. Aplikuje-li se přiměřeně §89 o. s. ř. v řízení ve správním soudnictví, je třeba
dospět k závěru, že v řízení o dvou spojených věcech, z nichž ani v jedné není dána výlučná
místní příslušnost, jsou místně příslušné oba soudy připadající v úvahu. Nebyl proto dán důvod
pro to, aby krajský soud vyslovil svou místní nepříslušnost.
[10] S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu
zrušil a věc mu vyvrátil k dalšímu řízení.
[11] Odpůrce se ke kasační stížnosti vyjádřil tak, že posuzování souladu obecně závazných
vyhlášek obcí s ústavním pořádkem přísluší podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy do působnosti
Ústavního soudu, když návrh může být podat podle čl. 95 odst. 2 Ústavy i soud. Pokud by soud
takový návrh podal, stal by se odpůrce účastníkem řízení před Ústavním soudem.
[12] Žalovaný nesouhlasí s tím, že by čl. 3 odst. 1 vyhlášky o regulaci loterií byl opatřením
obecné povahy v materiálním slova smyslu. Opatření obecné povahy je definováno v §171
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „spr. ř.“),
který je zvláštním typem úkonu správního orgánu vůči neurčitému počtu dotčených osob,
který není právním předpisem ani rozhodnutím. Pravomoc zastupitelstev obcí je stanovena
čl. 104 odst. 3 Ústavy. S ohledem na znění vyhlášky o regulaci loterií je zřejmé, že odpůrce měl
v úmyslu vydat obecně závaznou vyhlášku jako právní předpis a nikoliv opatření obecné povahy
podle spr. ř.
[13] Stěžovatel se tedy nemůže domáhat zrušení opatření obecné povahy, neboť v předmětné
věci jde o obecně závaznou vyhlášku obce. Česká právní úprava zná v této souvislosti pouze
institut kontroly obecně závazných vyhlášek prostřednictvím Ministerstva vnitra, které může
podat návrh na jejich zrušení Ústavnímu soudu. Žalovanému není známo, že by Ministerstvo
vnitra takový návrh podalo.
[14] Žalovaný poukázal na postup Městského soudu v Praze v jiné věci téhož stěžovatele,
kde se domáhá obdobných rozhodnutí jako v této věci. V dané věci soud návrh na zrušení
rozhodnutí žalovaného a návrh na zrušení opatření obecné povahy vyloučil k samostatnému
projednání.
[15] Závěrem navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že se kasační stížnost v části
týkající se rozhodnutí žalovaného zamítá a napadené usnesení se potvrzuje, v části týkající
se návrhu na zrušení opatření obecné povahy se zrušuje a věc se vrací krajskému soudu
a stěžovateli bylo uloženo zaplatit žalovanému paušální náhradu hotových výdajů.
[16] Stěžovatel podal k vyjádření žalovaného repliku. Pokud žalovaný zpochybňuje povahu
vyhlášky o regulaci loterií, pak je tato argumentace pro probíhající řízení o kasační stížnosti
irelevantní, neboť Nejvyšší správní soud rozhoduje toliko o otázce místní příslušnosti krajského
soudu. Zda lze napadený akt považovat za opatření obecné povahy v materiálním smyslu,
jak tvrdí stěžovatel, musí posoudit krajský soud, na základě čehož buď návrh projedná,
anebo odmítne. Stěžovatel přitom odkazuje na svou podrobnou argumentaci v žalobě k tomu,
proč je třeba vyhlášku o regulaci loterií považovat za opatření obecné povahy. Z judikatury
Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu vyplývá, že existují případy, kdy je obecně
závazná vyhláška formálně právním předpisem, ale materiálně opatřením obecné povahy.
[17] Z petitu obsaženého ve vyjádření žalovaného se jeví, že krajský soud není příslušný
k projednání žaloby, ale je příslušný k projednání návrhu na zrušení opatření obecné povahy.
Na podporu tohoto závěru však nepřináší žádné argumenty, toliko upozorňuje na skutečnost,
že Městský soud v Praze v obdobném řízení (v němž však o místní příslušnosti soudu nebylo
sporu) vyloučil projednání návrhu na zrušení opatření obecné povahy k samostatnému řízení.
Postup Městského soudu v Praze, na který žalovaný odkazuje, je přinejmenším sporný,
neboť ustanovení §39 odst. 2 s. ř. s. se týká toliko žalob směřujících proti více rozhodnutím
zároveň. Podle názoru stěžovatele měl soud rovnou žalobu a návrh na zrušení opatření obecné
povahy vyhodnotit jako návrhy směřující k zahájení dvou odlišných řízení a přidělit jim odlišnou
spisovou značku. Totožný výsledek obou postupů, totiž že se jedná o dvě oddělená řízení,
však nemá žádný vliv na posouzení místní příslušnosti soudu v jedné, či druhé věci.
[18] Stěžovatel je přesvědčen, že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu a návrh na zrušení
opatření obecné povahy podané společně podle §101a odst. 1, věty druhé, s. ř. s. jsou „spojené
věci“ ve smyslu §89 o. s. ř. Dle názoru stěžovatele je tedy Krajský soud v Brně místně příslušný
v obou věcech. Kasační stížnost však nelze zároveň zamítnout a zároveň jí vyhovět. Pokud
by se Nejvyšší správní soud ztotožnil s názorem žalovaného, musel by přistoupit ke zrušení
napadeného usnesení a v odůvodnění rozsudku uvést, že má krajský soud v každé ze dvou
projednávaných věcí postupovat odlišně. Primárně však nadále trvá na místní příslušnosti
krajského soudu.
[19] Pokud jde o náklady řízení, pak upozorňuje, že o nich Nejvyšší správní soud v tomto
řízení o kasační stížnosti vůbec nebude rozhodovat, neboť o nich rozhodne příslušný krajský
soud až v rozhodnutí o věci samé. Rozebírá i další důvody, pro které by neměly být žalovanému
náklady řízení přiznány.
III. Posouzení kasační stížnosti
[20] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatel je ve smyslu ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. řádně zastoupen.
Poté přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[21] V prvé řadě se Nejvyšší správní soud zabýval tím, zda je v této fázi relevantní obrana
odpůrce i žalovaného, že vyhláška o regulaci loterií není opatřením obecné povahy, ale je obecně
závaznou vyhláškou, tedy právním předpisem obce vydaným podle čl. 104 odst. 3 Ústavy. Pokud
by se o opatření obecné povahy nejednalo, pak by nebyla dána pravomoc správních soudů o věci
rozhodovat [§4 odst. 2 písm. c) a contrario] a vedlo by to k odmítnutí návrhu z důvodu
neodstranitelného nedostatku podmínek řízení [§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[22] K tomu, aby bylo vůbec možné rozhodovat o příslušnosti (věcné či místní) některého
ze soudů rozhodujících ve správním soudnictví, musí být dána jejich pravomoc (viz shodně
např. Potěšil L., Šimíček V. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges, 2014, str. 22 a 35).
Pokud totiž věc do pravomoci správních soudů vůbec nespadá, lze jen těžko určit, který soud
by měl být příslušný o takové věci rozhodovat. Z uvedeného je proto třeba dovodit, že otázku
pravomoci si musí posoudit soud, kterému je podání adresováno, neboť právě na něj
se navrhovatel obrací. Pokud dojde k závěru, že ve věci není vůbec dána pravomoc soudů
ve správním soudnictví, musí návrh odmítnout, aniž by vůbec přicházel v úvahu postup podle §7
odst. 4 nebo 5 s. ř. s. (postoupení věci z důvodu věcné nebo místní nepříslušnosti).
[23] Krajský soud si proto musí v prvé řadě ujasnit, zda vyhláška o regulaci loterií je v rozsahu
tvrzeném stěžovatelem opatřením obecné povahy nebo nikoliv. Pokud dospěje k závěru, že není,
bude namístě návrh na zrušení opatření obecné povahy odmítnout, neboť věc nebude patřit
do pravomoci správních soudů. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení bude v takovém případě
pouze žaloba proti rozhodnutí žalovaného, bude v takovém případě na místě věc postoupit
Městskému soudu v Praze. Pokud krajský soud dospěje k závěru, že se o opatření obecné povahy
jedná a je proto dána pravomoc správních soudů, pak bude pro spojené návrhy soudem místně
příslušným a to z následujících důvodů.
[24] Stěžovatel postupoval při podání žaloby a návrhu na zrušení opatření obecné povahy
podle §101a odst. 1, věty druhé, s. ř. s., která zní: Pokud je podle zákona současně oprávněn ve věci,
ve které bylo opatřením [Nejvyšší správní soud podotýká, že zde se jedná o zjevnou chybu v textu
zákona, správně má být uvedeno „opatření“ – viz shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 10. 2013, č. j. 4 Aos 3/2013 – 33, publ. pod č. 3005/2014 Sb. NSS] obecné povahy užito,
podat ve správním soudnictví žalobu nebo jiný návrh, může navrhnout zrušení opatření obecné povahy jen společně
s takovým návrhem.
[25] Nejvyšší správní soud již dříve dospěl k názoru, že smyslem daného ustanovení je,
aby za situace, kdy je podána žaloba proti rozhodnutí správního orgánu, přičemž žalobce
zpochybňuje již samotné opatření obecné povahy, z něhož správní rozhodnutí vychází, byl podán
návrh současně s touto žalobou, nikoliv samostatně (viz rozsudek obec Řitka). Spojení je dáno
i vzájemným vztahem obou řízení. Pokud soud zruší opatření obecné povahy,
na němž je rozhodnutí založeno, pak takový výsledek povede téměř vždy k tomu, že bude
zrušeno i napadené rozhodnutí. Jde tedy o obligatorně spojené návrhy.
[26] Shodně se stěžovatelem a krajským soudem dochází Nejvyšší správní soud k závěru,
že jde o věci spojené, alespoň na počátku řízení. Nicméně nevidí důvod pro subsidiární aplikaci
o. s. ř., který žádné konkrétní řešení této věci nepřináší. Již z toho, že zákon požaduje, že návrh
musí být podán společně, je zřejmé, že musí být podán pouze k jednomu soudu. To nepochybně
implikuje, že i k řízení je příslušný pouze jeden soud. Je pravdou, že místní příslušnost
pro spojený návrh dle §101a odst. 1, věty druhé, s. ř. s. zákon výslovně neuvádí,
to však neznamená, že ji nelze dovodit výkladem.
[27] Pokud jde o gramatický výklad, pak se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se stěžovatelem,
že ten jasnou odpověď nedává. Ačkoliv se může zdát, že s (hlavní) žalobou proti rozhodnutí
musí žalobce spojit (vedlejší) návrh na zrušení opatření obecné povahy, není význam
jednoznačný. Žalobu proti rozhodnutí sice může podat žalobce samostatně, pak pokud
je rozhodnutí založeno na opatření obecné povahy a možnosti napadení takového opatření
jsou stále otevřeny, může být těžko úspěšný bez toho, aniž by bylo opatření obecné
povahy zrušeno. V takovém případě je tedy pro úspěšnost žaloby nezbytné, aby zároveň napadl
i opatření obecné povahy. Zákon pak požaduje, aby tyto návrhy byly podány společně,
aniž by šlo gramatickým výkladem jednoznačně určit prioritu jednoho nebo druhého
návrhu. Navíc jak připomíná Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 17. 12. 1997,
sp. zn. Pl. ÚS 33/97, naprosto neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace
vycházející pouze z jeho jazykového výkladu. Jazykový výklad představuje pouze prvotní
přiblížení se k aplikovanému právnímu předpisu.
[28] Stěžovatel dále nabízí systematický výklad s ohledem na zařazení příslušného ustanovení
v dílu 7 hlavy II s. ř. s. pojednávající o řízení o návrhu na opatření obecné povahy. Nejvyšší
správní soud souhlasí s tím, že by toto zařazení mohlo nasvědčovat tomu, že příslušný
k projednání obou návrhů je soud, který je příslušný vést řízení o návrhu na zrušení opatření
obecné povahy. Nicméně tento argument nepovažuje za dostatečně přesvědčivý pro určení
místní příslušnosti.
[29] Nejvyšší správní soud dále přikročil k výkladu historickému. Uvedené ustanovení bylo
do s. ř. s. vloženo s účinností od 1. 5. 2005 zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických
komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích),
společně s dalšími ustanoveními, kterými byla správnímu soudnictví svěřena nová pravomoc,
tj. rozhodování o zrušení opatření obecné povahy. V dané době však byla založena věcná
příslušnost v těchto věcech Nejvyššímu správnímu soudu (viz §101c ve znění do 31. 12. 2011).
K řízení o žalobě proti rozhodnutí byl i tehdy příslušný krajský soud. Nicméně i v době
od 1. 5. 2005 do 31. 12. 2011 bylo nutné podat společný návrh. Důvodová zpráva se k různé
věcné příslušnosti nijak nevyjadřovala, ale je třeba dovodit, že zákonodárce tímto založil
pro společný návrh věcnou příslušnost Nejvyššího správního soudu. U věcné příslušnosti
je nepochybně vyloučeno, aby byla dána na výběr žalobci, a proto musel být pro společný návrh
jen jeden věcně příslušný soud. Jen těžko lze dovodit, že by v tomto specifickém případě měl
výjimečně krajský soud příslušnost pro rozhodování o návrhu na zrušení opatření obecné
povahy, které bylo z důvodu obtížnosti svěřeno soudu nadřízenému. Naopak není zcela
neobvyklé, že Nejvyšší správní soud rozhoduje či rozhodoval o některých návrzích jako soud
prvostupňový (viz např. §95, §97 odst. 4 nebo §132 s. ř. s.). Z uvedeného je třeba dovodit,
že pokud by postupoval navrhovatel podle §101a odst. 1, věty druhé, s. ř. s. do 31. 12. 2011,
musel by podat žalobu proti rozhodnutí spolu s návrhem na zrušení opatření obecné povahy
k Nejvyššímu správnímu soudu. Zákonodárce tedy měl záměr, aby o těchto společných návrzích
rozhodoval soud, který je příslušný (byť tehdy věcně) k rozhodování o návrhu na zrušení
opatření obecné povahy. Těžko lze dovodit, že by se tento záměr ohledně příslušnosti
(nyní místní) změnil jen tím, že byla změněna věcná příslušnost z Nejvyššího správního soudu
na krajské soudy.
[30] Pro podporu závěru, že by měl být příslušný ten soud, který je příslušný pro rozhodování
o návrhu na opatření obecné povahy, lze nalézt i argumenty racionálního zákonodárce. Zatímco
rozhodnutí správního orgánu se zpravidla týká pouze jednotlivce nebo několika málo osob,
opatření obecné povahy má dopad na větší okruh osob. U opatření obecné povahy proto není
neobvyklá situace, že návrh na jeho zrušení podá více navrhovatelů, jejichž námitky se nezřídka
překrývají. V takových případech je na místě, aby tyto návrhy byly projednávány jedním soudem,
který o nich má přehled, a podle potřeby může přistupovat ke slučování těchto řízení. I u později
podaných návrhů je vhodné, aby je projednával soud, který již v minulosti o daném opatření
obecné povahy rozhodoval. Není proto rozumné, aby ve výjimečné situaci, kdy jsou spojeny
návrhy podle §101a odst. 1, věty druhé, s. ř. s., byl příslušný pro řízení o zrušení obecné povahy
jiný soud. Naopak odlišná místní příslušnost u žaloby proti rozhodnutí může těžko jakékoliv
obtíže vyvolat.
[31] S ohledem na historický výklad, výklad racionálního zákonodárce a podpůrně
i systematický výklad je třeba dovodit, že místně příslušným k řízení o společném návrhu
podle §101a odst. 1, věty druhé, s. ř. s. je soud, který je příslušný k rozhodování o zrušení
opatření obecné povahy, ačkoliv tato místní příslušnost není v s. ř. s. výslovně uvedena.
Protože je jen jeden místně příslušný soud, nepřichází v úvahu místní příslušnost na výběr daná.
[32] Vzhledem k tomu, že tvrzené opatření obecné povahy v dané věci vydalo město Brno, byl
by místně příslušným soudem Krajský soud v Brně.
IV. Závěr a náklady řízení
[33] Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížností napadené
usnesení krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu
řízení.
[34] Jak správně podotkl stěžovatel, v tomto řízení se o nákladech řízení nerozhoduje.
V rozhodnutí, kterým se řízení končí (§61 odst. 1 s. ř. s.), krajský soud rozhoduje znovu
o náhradě nákladů řízení, a to komplexně. Do těchto nákladů řízení patří jak náklady vzniklé
v novém řízení před krajským soudem, tak i náklady, které vznikly v původním řízení
před krajským soudem a též náklady, které vznikly v řízení o kasační stížnosti. Tyto náklady
přitom tvoří jediný celek a krajský soud o jejich náhradě rozhodne jediným výrokem vycházejícím
z §60 s. ř. s. (viz shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2008,
č. j. 1 As 61/2008 - 98).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2015
JUDr. Radan Malík
předseda senátu