ECLI:CZ:NSS:2015:9.AS.262.2014:13
sp. zn. 9 As 262/2014 – 13
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, ve věci ochrany před
nečinností žalované a proti rozhodnutím žalované ze dne 20. 5. 2013, č. j. 1671/12, č. j. 1677/12, č.
j. 1678/12, č. j. 1679/12, č. j. 1680/12, č. j. 1681/12, a č. j. 1682/12, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2014, č. j. 5 A 135/2013 – 67,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Kasační stížností brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti v záhlaví uvedenému usnesení
Městského soudu v Praze, jímž bylo zastaveno řízení a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo
na náhradu nákladů řízení (dále jen „usnesení o zastavení řízení“).
[2] Žalobou ze dne 3. 6. 2013 podanou ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích
se stěžovatel domáhal určení, že vydání v záhlaví uvedených rozhodnutí žalované o jeho žádostech
o určení advokáta „je svévolné, tedy nezákonné“, a zároveň zrušení těchto rozhodnutí. Mimo
to požadoval určení, že nevydání rozhodnutí o dvou jeho žádostech „je svévolnou nečinností, tedy
nezákonností“.
[3] Krajský soud v Českých Budějovicích postoupil tuto věc k projednání místně příslušnému
soudu – Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“).
[4] Stěžovateli vznikla s podáním žaloby poplatková povinnost ve smyslu §4 zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních
poplatcích“), kterou nesplnil, a proto jej městský soud po postoupení věci opakovaně vyzval
k zaplacení soudního poplatku. Městský soud následně obdržel jeho žádost o osvobození
od soudního poplatku, o níž bylo negativně rozhodnuto, a to usnesením ze dne 12. 3. 2014,
č. j. 5 A 135/2013 - 49. Proti tomuto usnesení podal kasační stížnost, která byla zamítnuta
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2014, č. j. 9 As 126/2014 – 12 (dostupným
z www.nssoud.cz, stejně jako další zde citovaná rozhodnutí zdejšího soudu). Následně
mu byla zaslána výzva k úhradě soudního poplatku ze dne 16. 7. 2014, č. j. 5 A 135/2013 – 63.
Na tu reagoval svým oznámením doručeným soudu 18. 8. 2014, ve kterém městskému soudu sdělil,
že neuhradí „ani jedinou českou korunu za jedinou žalobu“. V souladu s tímto svým sdělením soudní
poplatek neuhradil, a to ani v soudem určené lhůtě, ani později.
[5] Městský soud proto napadeným usnesením zastavil řízení o žalobě z důvodu, že stěžovatel
soudní poplatek nezaplatil.
II. Obsah kasační stížnosti
[6] Zmíněné usnesení napadl stěžovatel kasační stížností. Z množství uplatněných námitek
je zřejmé, že považuje rozhodnutí soudu o zastavení řízení za chybné. Namítl nepřiměřenost lhůty
k zaplacení soudního poplatku a vytknul městskému soudu, že neuvažuje o finančních možnostech
osob v hmotné nouzi, resp. o podmínkách, za kterých si mohou obstarat finanční prostředky.
Správní soudy mají dle jeho názoru v záležitostech poplatkové povinnosti aplikovat zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), nikoliv zákon
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), protože
to vyjadřuje zákon o soudních poplatcích. Část uplatněných kasačních námitek se vztahuje k otázce
jeho neosvobození od soudního poplatku. V kasační stížnosti dále uvedl další své výhrady, jimiž
se snaží zvrátit usnesení městského soudu o zastavení řízení.
[7] Žalovaný nevyužil svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti.
III. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde o rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost přípustná. Důvod kasační stížnosti odpovídá důvodu podle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. Zdejší soud přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Zároveň zkoumal, zda netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná.
[9] Nejvyšší správní soud jen krátce zmiňuje, že netrval na zaplacení soudního poplatku
a povinném zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti. Trvání na těchto požadavcích
by totiž značilo jen řetězení téhož problému, jelikož předmětem přezkumu je usnesení městského
soudu, jímž bylo zastaveno řízení pro nezaplacení soudního poplatku. K danému srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37, a ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 9 As 43/2007 – 77.
[10] Zdejší soud se neztotožnil s námitkou nepřiměřenosti lhůty k zaplacení soudního poplatku.
Při posuzování přiměřenosti lhůty k zaplacení soudního poplatku soud nepřihlíží jen k délce lhůty,
která byla k jeho zaplacení výslovně ve výzvě k zaplacení stanovena (zde šlo v poslední zaslané
výzvě o 30 dní), ale též k době, která uplynula mezi doručením výzvy k zaplacení soudního poplatku
a nabytím právní moci usnesení o zastavení řízení pro jeho nezaplacení. Je to z toho důvodu,
že až do nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku může
být soudní poplatek zaplacen. Dle §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích totiž usnesení
o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen
ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci. Obdobným způsobem
přistupuje k posuzování přiměřenosti lhůty k zaplacení soudního poplatku ve správním soudnictví
i Ústavní soud (viz např. jeho nález ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07, publikovaný jako
N 193/47 SbNU 539, dostupný z http://nalus.usoud.cz).
[11] V nynější věci nabylo usnesení městského soudu o zastavení řízení právní moci dne
3. 9. 2014. Městským soudem určená třicetidenní lhůta k zaplacení soudního poplatku se tak
fakticky prodloužila na více než jeden měsíc a jeden týden (od 22. 7. 2014, kdy stěžovateli byla
doručena výzva k zaplacení soudního poplatku, do 3. 9. 2014, kdy bylo řízení pravomocně
zastaveno), v nichž bylo možno zaplatit soudní poplatek. Zároveň je nutno zmínit dobu,
která uplynula od podání žaloby dne 24. 6. 2013. Lhůta pro zaplacení soudního poplatku tak trvala
více jak rok a dva měsíce. Takovou dobu k zaplacení soudního poplatku nelze zdaleka považovat
za nepřiměřenou (za nepřiměřenou není podle judikatury Nejvyššího správního soudu považována
ani lhůta sedmi dní), jelikož v jejím rámci je možné reálně provést všechny kroky spojené
se zaplacením soudního poplatku (k tomu např. viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 4. 2012, č. j. 2 As 42/2012 – 12).
[12] Pokud je městskému soudu vytýkáno, že neuvažuje o finančních možnostech osob
v hmotné nouzi, lze k této námitce odkázat na rozsudek zdejšího soudu ze dne 11. 4. 2013,
č. j. 4 As 53/2013 – 10, v němž bylo konstatováno: „Při stanovení lhůty k zaplacení soudního poplatku
není soud povinen přihlížet k majetkovým poměrům účastníka řízení, neboť tyto poměry zásadně hodnotí pouze
ve vztahu k případné žádosti o osvobození od soudních poplatků. Délku lhůty přitom soud nemusí podrobněji
zdůvodňovat; postačí, jestliže stanoví lhůtu přiměřenou.“ Jak uvádí i stěžovatel, právní předpisy
předpokládají, že soudcovská lhůta bude přiměřená a soud ji nebude muset následně prodlužovat.
Lhůta k zaplacení soudního poplatku v délce jednoho týdne je dostatečná, celková doba, po kterou
mohl zaplatit soudní poplatek, je jednoznačně přiměřená a nijak nevybočuje z běžné praxe soudů.
[13] Co se týče námitky aplikaci nesprávného procesního předpisu, Nejvyšší správní soud
je v této otázce vázán usnesením rozšířeného senátu ze dne 20. 5. 2014, č. j. 3 As 125/2012 – 43,
podle kterého není správný závěr, že i ve správním soudnictví mají soudy při rozhodování
o soudních poplatcích použít zákon o soudních poplatcích a v otázkách neupravených tímto
zákonem občanský soudní řád. Stěžovatelovu nesouhlasu se závěry vyslovenými v tomto usnesení
proto zdejší soud nepřisvědčil.
[14] Pokud jde o kasační námitky týkající se neosvobození od soudních poplatků, lze uvést, že
tyto námitky nemůžou být předmětem přezkumu v nyní projednávané věci, a jako takové jsou
irelevantní. O kasační stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí krajského soudu o neosvobození od
soudního poplatku bylo totiž již Nejvyšším správním soudem rozhodnuto.
[15] K dalším tvrzením uplatněným v kasační stížnosti zdejší soud konstatuje, že šlo dílem
o nekonkrétní tvrzení, z nichž nebylo možno identifikovat projednatelné námitky proti napadenému
usnesení městského soudu, dílem šlo o vyjádření stěžovatelových názorů k postupu soudu
či povinnostem účastníků bez užší vazby k předmětu nynějšího řízení.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost je nedůvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci rozhodl bez
jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
[17] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterých nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly
v řízení o kasační stížnosti žádné náklady.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2015
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu