ECLI:CZ:NSS:2015:9.AS.263.2014:63
sp. zn. 9 As 263/2014 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobců:
a) KRAJSKÉ REGIONÁLNÍ CENTRUM PRAHY, se sídlem Milíčova 6, Praha 3,
b) KRAJSKÉ REGIONÁLNÍ CENTRUM STŘEDOČESKÉHO KRAJE, se sídlem
Milíčova 6, Praha 3, c) Krajské regionální centrum Jihočeského kraje, se sídlem Husova 5,
České Budějovice, d) Krajské regionální centrum Jihomoravského kraje, se sídlem
Josefská 15, Brno, e) Krajské regionální centrum Kraje Vysočina, se sídlem Polenská 2,
Jihlava, f) Krajské regionální centrum Královéhradeckého kraje, se sídlem Rokitanského 61,
Hradec Králové, g) Krajské regionální centrum Libereckého kraje, se sídlem
Rumunská 655/9, Liberec, h) Krajské regionální centrum Karlovarského kraje, se sídlem
Sokolovská 875/167, Karlovy Vary, ch) Krajské regionální centrum Pardubického kraje,
se sídlem Pernštýnská 7, Pardubice, i) Krajské regionální centrum Plzeňského kraje,
se sídlem Tylova 42, Plzeň 3, j) Krajské regionální centrum České účetní rady pro Ústecký
kraj, se sídlem Velká hradební 484/2, Ústí nad Labem, k) Krajské regionální centrum
Zlínského kraje, se sídlem Zarámí 4077, Zlín, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 12. 2013, č. j. MV-16512-202/VS-
2008, v řízení o kasačních stížnostech žalobců a) – k) proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 30. 9. 2014, č. j. 9 A 23/2014 – 72,
takto:
I. Kasační stížnosti se zamítají .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předcházející řízení
[1] Žalobci napadli u Městského soudu v Praze samostatnými žalobami rozhodnutí
Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 31. 12. 2013, č. j. MV-16512-202/VS-2008.
Žalovaný tímto rozhodnutím podle ustanovení §12 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování
občanů, ve znění pozdějších předpisů, rozpustil občanské sdružení Česká účetní rada,
IČ: 26983567 (dále též „občanské sdružení“), a organizační jednotky České účetní rady ve smyslu
ustanovení §6 odst. 2 písm. e) zákona o sdružování občanů, které byly podle stanov
jmenovaného sdružení označeny jako „Krajské regionální centrum“ a které byly uvedeny
v příloze rozhodnutí žalovaného.
[2] Městský soud v Praze vyzval jednotlivé žalobce k úhradě soudního poplatku. Následně
usnesením ze dne 4. 9. 2014, č. j. 9 A 23/2014 - 42, spojil uvedené žaloby ke společnému
projednání pod spisovou značkou 9 A 23/2014.
[3] Městský soud v dalším řízení usnesením ze dne 30. 9. 2014, č. j. 9 A 23/2014 - 72, zamítl
žádost žalobců o osvobození od soudních poplatků a návrh na ustanovení zástupce. Návrhům
nevyhověl, protože je považoval za zneužití práva daného ustanovením §36 odst. 3 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Přitom vycházel z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 1 As 70/2008 - 74.
[4] Nepříznivou finanční situaci si žalobci podle názoru městského soudu zavinili sami.
Stanovy občanského sdružení totiž předpokládaly celou řadu rozsáhlých a organizačně náročných
aktivit (spolupráce se státními orgány a orgány Evropské unie v oblasti účetních předpisů
a standardů, certifikace účetních poradců, pořádání pravidelných seminářů) a občanské sdružení
čítalo více než 160 organizačních jednotek, přičemž k zajištění chodu těchto aktivit muselo
mít sdružení dostatečné finanční prostředky. Nedostatek finančních prostředků potom vyvolával
otázku, zda-li občanské sdružení mělo nějaké příjmy ze zdrojů majetku, které předpokládaly
stanovy (zápisné, členské příspěvky, dotace, dary, příjmy z vlastní odborné a vzdělávací činnosti).
[5] Městský soud rovněž neuznal tvrzení žalobců, že jednou z příčin finančních
potíží bylo trestní stíhání a zadržení J. Š., statutárního orgánu občanského sdružení. Jmenovaný
byl stíhán a odsouzen po právu (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
29. 5. 2009, č. j. 47 T 9/2008 - 2804, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010,
sp. zn. 9 To 79/2010) za podvody, které spáchal v pozici předsedy správní rady občanského
sdružení. Přes vědomý nedostatek finančních prostředků totiž uzavíral kupní smlouvy s úmyslem
převzít zboží bez jeho zaplacení.
[6] Žalobci dále nijak nedoložili škodu ve výši cca 2,5 miliónu Kč, která jim údajně vznikla
vyrabováním sídla občanského sdružení, když policie po zatčení J. Š. sídlo nestřežila, a obnovu
některých činností od poloviny roku 2012. Ačkoli stanovy občanského sdružení předpokládaly
celou řadu zdrojů, finanční situace sdružení prokázala, že nebylo z těchto zdrojů čerpáno
dostatečně. Navíc se jednalo o dlouhodobý stav, jelikož občanské sdružení nemělo ani dostatek
finančních prostředků k úhradě dluhů v letech 2006 a 2007, kdy J. Š. páchal jménem občanského
sdružení podvody.
[7] Městský soud závěrem uvedl, že možná nezákonnost rozhodnutí žalovaného má vliv
na formulaci žalobních námitek a nikoli na rozhodování o osvobození od soudních poplatků.
Navíc podotkl, že více než 150 žalob podaných organizačními jednotkami je totožného obsahu
jako žaloba občanského sdružení. Jelikož ke zrušení rozhodnutí žalovaného by postačovalo,
aby byla shledána důvodnou žaloba občanského sdružení, další žaloby jsou fakticky nadbytečné.
Městský soud proto považoval za spravedlivé požadovat po žalobcích zaplacení soudního
poplatku. Z důvodu zamítnutí žádosti o osvobození od soudního poplatku nesplnili žalobci
ani podmínky pro ustanovení zástupce podle ustanovení §35 odst. 8, věty prvé, s. ř. s. Žaloby
ale byly formulovány dostatečně určitě a srozumitelně, měly zákonné náležitosti, byly způsobilé
k projednání a uplynula zákonem stanovená lhůta pro jejich rozšíření o další žalobní námitky.
Proto neměl městský soud za splněný ani požadavek nezbytné potřebnosti pro ustanovení
zástupce.
II. Obsah kasačních stížností
[8] Žalobci (dále též „stěžovatelé“), všichni zastoupeni J. Š., brojí kasačními stížnostmi
shodného obsahu proti nadepsanému usnesení městského soudu. Uvádějí, že přestože doložili
nedostatek finančních prostředků, městský soud nevyhověl jejich žádostem z důvodu zneužití
práva daného ustanovením §36 odst. 3 s. ř. s. Žalovaný svým rozhodnutím „zlikvidoval“ činnost
160 organizací, což mělo vliv na jejich fungování, a tato skutečnost nemůže být přičítána
stěžovatelům k tíži. Stěžovatelé žádají soud, aby nespojoval jejich činnost s protiprávním
jednáním jejich statutárního orgánu jako fyzické osoby nebo zástupce jiné „firmy“. Statutární
orgán stěžovatelů spáchal trestný čin spočívající v nezaplacení více jak 20 faktur v letech 2005
až 2007, od února 2008 byl ve vazbě a v roce 2009 byl odsouzen. Naproti tomu organizační
jednotky vznikaly od konce roku 2008 do června 2009. Organizační jednotky s vlastní právní
subjektivitou nemohou nést odpovědnost za dění předcházející jejich vzniku, a proto nemohly
krýt jakoukoli činnost statutárního orgánu v době, kdy ještě neexistovaly. Stěžovatelé dále uvádí,
že zohlednění trestné činnosti statutárního orgánu je mimo rámec zákonné úpravy podmínek
pro osvobození od soudního poplatku. Pokud rovněž žádali o ustanovení zástupce,
neměl městský soud přehlédnout deklarované příjmy, stav finančních prostředků a možnost
si prostředky opatřit. Závěrem se stěžovatelé podivují nad tím, že městský soud považoval
za projev zneužití práva skutečnost, že podané žaloby více než 150 organizačních jednotek
byly obsahově totožné se žalobou občanského sdružení; stěžovatelé si zvolili tento postup
z právní opatrnosti. Městský soud mohl spojit všechny žaloby ke společnému řízení a informovat
o tom stěžovatele. Městský soud ale žaloby nelogicky spojil do několika skupin. Z výše
uvedených důvodů stěžovatelé navrhují, aby zdejší soud nadepsané usnesení městského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[9] Městský soud v přípisu ze dne 29. 10. 2014, který přiložil k předávanému spisovému
materiálu, uvedl, že při rozhodování o osvobození od soudního poplatku přihlédl ke skutečnosti,
že všichni stěžovatelé jsou organizačními jednotkami občanského sdružení, jehož jménem se J. Š.
dopouštěl rozsáhlé majetkové trestné činnosti. Přitom konstatoval, že nemohl všechny žaloby
spojit ke společnému projednání, protože různé žaloby vyžadovaly odlišné procesní postupy
(některé žaloby byly podány opožděně, část žalob byla podána vícekrát a jiné podaly organizační
jednotky bez právní subjektivity).
III. Posouzení kasačních stížností
[10] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasačních stížností
a shledal, že kasační stížnosti jsou podány včas, neboť byly podány ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.) a jsou podány osobou oprávněnou,
neboť stěžovatelé byli účastníky řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.). Nejvyšší
správní soud netrval na zaplacení soudních poplatků a povinném zastoupení advokátem.
V případě kasačních stížností proti usnesení městského soudu o neosvobození od soudních
poplatků a zamítnutí žádostí k ustanovení advokáta by totiž docházelo pouze k řetězení
problému, které by popíralo smysl samotného řízení, a zároveň by nesvědčilo ani zásadě
hospodárnosti a rychlosti řízení, jež se obecně uplatňuje ve vztahu k výkonu celé veřejné správy
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77, toto
a všechna další rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelé uplatnili v kasačních stížnostech a jejich doplněních.
Neshledal přitom vady podle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti. Stěžovatelé podali kasační stížnost z důvodu tvrzené nezákonnosti
[§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[12] Ze spisů zjistil zdejší soud následující podstatné skutečnosti:
[13] Městský soud v Praze usneseními ze dne 11. 7. 2014, č. j. 9 A 23/2014 - 17,
č. j. 9 A 24/2014 - 17, č. j. 9 A 25/2014 - 17, č. j. 9 A 27/2014 - 17, č. j. 9 A 28/2014 - 17,
č. j. 9 A 29/2014 - 17, č. j. 9 A 33/2014 - 17, č. j. 9 A 34/2014 - 17, č. j. 9 A 35/2014 - 17,
a ze dne 9. 7. 2014, č. j. 9 A 26/2014 - 21, č. j. 9 A 30/2014 - 18, č. j. 9 A 40/2014 - 19, vyzval
jednotlivé žalobce k úhradě soudních poplatků.
[14] Žádostmi ze dne 24. 7. 2014 požádali žalobci městský soud o osvobození od soudních
poplatků a o ustanovení právního zástupce. Za příčinu dlouhodobých problémů považovali
trestní stíhání a uvěznění statutárního orgánu, přičemž následně došlo k vyrabování sídla,
které policie nezabezpečila; tehdy došlo ke škodě 2,5 milionu Kč. Žalobci dále uvedli,
že se jim od poloviny roku 2012 podařilo obnovit zejména sdružovací agendu. Namítali
neadekvátní postup žalovaného ve sdružovací agendě a tvrdili, že na základě rozhodnutí
žalovaného došlo ke zhoršení jejich postavení v právních vztazích, což jim zabránilo pokračovat
ve střednědobém stabilizačním plánu k vyřešení tíživých majetkových poměrů. Žalobci neměli
dostatečnou finanční hotovost k úhradě soudního poplatku, nevlastnili žádný nemovitý majetek,
movitý majetek neměl téměř žádnou hodnotu a zřizovatel vedl o podstatnou část majetku řadu
soudních sporů. Součástí žádostí byla přiznání k dani z příjmů právnických osob, potvrzení
o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro účely řízení před městským soudem
a výroční zprávy.
[15] Kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud konstatuje, že prakticky shodnými
kasačními stížnostmi dalších organizačních složek České účetní rady se již v minulosti zabýval,
a to např. v rozsudcích ze dne 8. 1. 2015, č. j. 4 As 202/2014 - 70, ze dne 14. 1. 2015,
č. j. 10 As 223/2014 - 71, ze dne 30. 1. 2015, č. j. 5 As 165/2014 - 58. Od závěrů zmíněných
rozsudků zdejší soud ani v nynější věci neshledal důvod se odchýlit a v souladu s nimi, zejména
s rozsudkem sp. zn. 4 As 202/2014, konstatuje následující.
[16] Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod „[k]aždý se může domáhat stanoveným
postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu“.
[17] Podle §36 odst. 3, věty první a druhé, s. ř. s. „[ú]častník, který doloží, že nemá dostatečné
prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat
účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody,
a toto rozhodnutí musí být odůvodněno“.
[18] Podle §35 odst. 8, věty první, s. ř. s. „[n]avrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen
od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit
usnesením zástupce, jímž může být i advokát; hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování osoby uvedené
v odstavci 2 platí v takovém případě stát“.
[19] Nejvyšší správní soud se v usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 1 As 70/2008 - 74, publ. pod č. 2099/2010 Sb. NSS, zabýval podmínkami pro osvobození
neziskové organizace, přičemž vycházel z povahy právnické osoby. Rozhodl, že „[p]ři posuzování
podmínek pro osvobození od soudních poplatků soud podle §36 odst. 3 věty první s. ř. s. zkoumá, zda právnická
osoba má dostatečné prostředky. Pokud právnická osoba vědomě uspořádá svoji činnost tak, aby dlouhodobě
setrvávala bez dostatečných finančních prostředků, ačkoliv jejich vynakládání v souvislosti s vykonávanou činností
je obvyklé a nezbytné, nelze takovou právnickou osobu zpravidla osvobodit od soudního poplatku ve smyslu
§36 odst. 3 s. ř. s.“ Ačkoli soudy mají nemajetnost posuzovat zásadně objektivně, nikoliv zkoumat
subjektivní příčiny tohoto stavu, musí se zabývat otázkou, zda-li není nemajetnost jen předstíraná.
Indicií pro takový stav je „[…] dlouhodobější fungování právnické osoby bez přiměřeného formálního
majetkového zázemí. Jestliže právnická osoba dlouhodoběji funguje v souladu s účelem (cílem), pro který byla
založena či který je předmětem její činnosti, aniž by ovšem byla schopna takové fungování zabezpečit ze zdrojů,
které má sama právně k dispozici, je to indicií, že ve skutečnosti ekonomické zázemí takové osoby tvoří lidé
podílející se přímo či nepřímo, zjevně či skrytě na její činnosti. Takové dlouhodobé fungování tedy naznačuje,
že skutečné ekonomické možnosti dané právnické osoby jsou větší než rozsah majetku, který jí (formálně) právně
patří, a že ve skutečnosti netrpí nedostatkem prostředků, neboť žádná právnická osoba nemůže jako skutečně
samostatná entita dlouhodobě existovat bez dostatečného majetkového zázemí pokrývajícího náklady
na její činnost“. Důkazní břemeno ohledně nedostatku prostředků potom „[…] nese účastník řízení.
V případě, že v řízení vyjdou najevo výše uvedené indicie, je proto na právnické osobě, aby prokázala, že fakticky
nedisponuje prostředky formálně vlastněnými někým jiným, zejména pak fyzickými osobami podílejícími se na její
činnosti či jinými právnickými nebo fyzickými osobami, s nimiž ji pojí faktické vztahy. Jelikož nelze po nikom
požadovat prokázání negativní skutečnosti, bude na právnické osobě, aby podrobně osvětlila všechny relevantní
aspekty své činnosti a popsala, z čeho jsou financovány a jak vysoké faktické náklady vyžadují“. Navíc
rozhodování o osvobození od soudních poplatků je limitováno zásadou zákazu zneužití práva,
jejíž porušení může rovněž vést k zamítnutí žádosti.
[20] V nyní posuzovaném případě nabyl zdejší soud důvodných pochybností, zda-li
je nemajetnost stěžovatelů reálná, respektive zda se nejedná o úmyslné nastavení organizačních
poměrů stěžovatelů ve smyslu shora citované judikatury. Ačkoli předmětem sporu je další
existence stěžovatelů, celá řada indicií, jak správně konstatoval městský soud, nasvědčuje tomu,
že stěžovatelé úmyslně nastavili svoje vnitřní podmínky tak, že nejsou schopni soudní poplatek
uhradit.
[21] Stěžovatelé prvně namítají, že byli neoprávněně nařčeni ze zneužívání práva, přičemž
nesouhlasí s tím, že městský soud vzal v potaz trestnou činnost jejich statutárního orgánu.
K tomu je třeba zdůraznit, že z pravomocných rozhodnutí trestních soudů (rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 25. 5. 2009, sp. zn. 47 T 9/2008, a rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 9 To 79/2010) vyplývá, že J. Š. páchal v letech 2005 až 2007 trestnou
činnost (podvody), kdy celková škoda způsobená třetím osobám dosahuje téměř 10 milionů Kč.
Tuto trestnou činnost páchal J. Š. především prostřednictvím občanského sdružení Česká účetní
rada. Stěžovatelé (prostřednictvím svého statutárního orgánu – odsouzeného J. Š.) tedy nemohou
tvrdit, že městský soud jim nesprávně přičítá protizákonnou činnost jiné osoby. Na tomto závěru
nemění nic ani to, že někteří ze stěžovatelů vznikli až poté, co byla tato zdokumentovaná trestná
činnost páchána. Jakkoli organizační složky občanského sdružení, u nichž to stanovy předvídají,
mají právní subjektivitu, nelze je považovat za osoby zcela nezávislé na sdružení, jehož jsou
organizační složkou. Naopak organizační složky sdílejí právní osud sdružení jako celku.
[22] Městský soud dále správně vycházel z uspořádání majetkových poměrů stěžovatelů, když
nehledě na faktickou finanční situaci shledal rozpory v deklarované aktivitě stěžovatelů a jejich
příjmech. Zatímco stěžovatelé uvádějí jako předmět činnosti řadu odborných a organizačně
náročných aktivit (jejich výčet je obsažen na str. 9 až 10 jednotlivých žalob) a jsou součástí
rozsáhlé sítě organizačních složek občanského sdružení Česká účetní rada, tvrdí všichni shodně,
že jejich příjmy nepostačují na úhradu soudních poplatků. Stav stěžovatelů tak v kontextu jejich
popisované činnosti vzbuzuje důvodné pochybnosti ohledně prezentované a skutečné situace,
což je indicií pro bližší zkoumání, zda-li není nemajetnost stěžovatelů důsledkem záměrného
nastavení organizační struktury. Záměrné nastavení organizační struktury lze v posuzované věci
spatřovat především ve zřízení velmi rozsáhlé a nepřehledné struktury mnoha desítek
organizačních složek sdružení, aniž by to bylo věcně odůvodnitelné (např. počtem členů,
regionálními aktivitami apod.), naopak se nabízí myšlenka, zda takto složitá a rozsáhlá struktura
nebyla vytvořena za účelem znepřehlednění účetních a finančních operací a nemožnosti zjištění
skutečných majetkových poměrů sdružení, případně zda nebyly početné organizační složky
vytvořeny za účelem „rozředění“ finančních zdrojů a majetku tak, aby bylo dosaženo
„nemajetnosti“ jednotlivých právnických osob. Za takové situace nesli stěžovatelé důkazní
břemeno k prokázání, že jejich nemajetnost byla opravdová. Jinými slovy museli prokázat,
že jejich nemajetnost byla pouze aktuální a nejednalo se o průvodní jev, který je navzdory
finanční náročnosti jejich činnosti provázel po delší dobu fungování.
[23] Nejvyšší správní soud vycházel z tvrzení, která stěžovatelé předložili v žádosti
o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelé spatřovali příčinu finančních problémů
v trestním stíhání a uvěznění jejich statutárního orgánu, v důsledku něhož bylo „vyrabováno“ sídlo
občanského sdružení, přičemž stěžovatelé tuto skutečnost nijak nedoložili. Stěžovatelé
poukazovali na jejich snahu o obnovu sdružovací činnosti a na problémy se „střednědobým
stabilizačním plánem“, který měl pomoci vyřešit majetkové potíže, ale byl narušen rozhodnutím
žalovaného; nijak ale neosvětlili, jaké důsledky mohly tyto kroky mít pro jejich finanční situaci.
Nejvyšší správní soud shledal citované výroky za obecná tvrzení, která ale stěžovatelé ničím
nepodložili; v důsledku toho neunesli důkazní břemeno. Městský soud proto rozhodl správně,
pokud stěžovatele neosvobodil od úhrady soudních poplatků a zároveň jim neustanovil zástupce.
[24] Nejvyšší správní soud se dále ztotožňuje i se závěrem městského soudu, který poukázal
na zbytečnou mnohost žalob identického obsahu. Městský soud uvedl, že obsahově shodnou
žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 12. 2013, č. j. MV-16512-202/VS-2008, podala
i Česká účetní rada, jejímiž organizačními jednotkami jsou nynější stěžovatelé. Prostor pro
dostatečnou soudní ochranu proti rozhodnutí o rozpuštění sdružení tak lze spatřovat v řízení
o žalobě občanského sdružení (otázka osvobození samotného sdružení nebyla Nejvyšším
správním soudem v této věci posuzována). Žaloby organizačních jednotek jsou pak nadbytečné,
zejména pokud je obsah jednotlivých žalob identický a všechny žaloby byly podány fakticky
jedinou osobou – J. Š. Městský soud potom srozumitelně zdůvodnil požadavkem odlišného
procesního postupu v jednotlivých případech, proč žaloby rozčlenil do různých skupin, které pak
spojil ke společnému projednání.
[25] S odkazem na rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 1. 2015, č. j. 5 As 165/2014 - 58,
lze dodat, že podávají-li jednotlivé organizační jednotky (pobočné spolky) za těchto podmínek
více jak 150 nadbytečných, obsahově totožných žalob, je spravedlivé po nich požadovat úhradu
soudního poplatku. V opačném případě by přiznání osvobození mohlo být považováno
za narušení principu rovnosti, neboť by občanská sdružení (spolky), která účelově vytvoří
nemajetné organizační jednotky (pobočné spolky), měla snadnější přístup k soudu a mohla
by se opakovaně domáhat přezkumu týchž rozhodnutí. Vznikl by zde prostor k neúměrnému
zatěžování soudního systému prostřednictvím fiktivních právnických osob nemajících jakýkoliv
personální substrát. Za stěžovatele i občanské sdružení (spolek) dle dokumentů, které
má Nejvyšší správní soud k dispozici, v daném případě jedná pouze jediná osoba, a to J. Š.
Jmenovaný vystupuje i jako statutární orgán – krajský účetní rada jednotlivých organizačních
jednotek. Za stěžovatele taktéž předkládal veškerá podání, vypracovával přiznání k dani z příjmů
právnických osob, potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, výroční zprávy,
účetní závěrky a rozpočty.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[26] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených úvah shledal, že městský soud dospěl
ke správnému závěru, když zamítl žádosti stěžovatelů o osvobození od soudních poplatků
a návrhy na ustanovení zástupce. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnosti jako nedůvodné
zamítl (§110 odst. 1, věta druhá, s. ř. s.).
[27] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1, věty první, ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelé byli ve věci procesně neúspěšní, a proto jim nevzniklo právo na náhradu nákladů
řízení. Procesně úspěšnému žalovanému potom žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. února 2015
JUDr. Radan Malík
předseda senátu