ECLI:CZ:NSS:2015:9.AS.266.2015:61
sp. zn. 9 As 266/2015 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: V. P., proti
žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí
žalované ze dne 25. 9. 2015, č. j. 2520/15, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2015, č. j. 30 A 122/2015 – 39,
takto:
I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o kasační
stížnosti se zamí t á .
II. Kasační stížnost se zamí t á .
III. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla věc
postoupena Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) jako soudu místně příslušnému.
[2] Žalobou podanou ke krajskému soudu dne 7. 10. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení
rozhodnutí žalované ze dne 25. 9. 2015, č. j. 2520/15. Tímto rozhodnutím rozhodl předseda
žalované podle §18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii o určení advokáta k poskytnutí právní
služby.
[3] Krajský soud dospěl v napadeném usnesení k závěru, že soudem místně příslušným
k projednání a rozhodnutí věci je městský soud, neboť v jeho obvodu má žalovaná
Česká advokátní komora své sídlo. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012,
č. j. 6 Ads 15/2011 – 143, je pro určení místní příslušnosti správního soudu ve smyslu §7 odst. 2
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), stěžejní sídlo správního orgánu, umístění jeho organizačních útvarů
(poboček, odborů, pracovišť) není rozhodující (in concreto: místní příslušnost krajského soudu
v případě žaloby podané proti České advokátní komoře se řídí jejím sídlem, nikoli umístěním
pobočky).
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[4] Proti usnesení krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností.
[5] Uvádí, že již dříve vzal žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 9. 2015, č. j. 2520/15,
v celém rozsahu zpět. Krajský soud tedy měl řízení o žalobě zastavit a nikoli věc postupovat
městskému soudu. Postupem krajského soudu bude bezdůvodně a zbytečně zatížen městský
soud, hrozí bezdůvodné mrhání státními prostředky, což ve svém důsledku zbytečně
a bezdůvodně zatíží daňové poplatníky.
[6] S ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení
krajského soudu a řízení o správní žalobě zastavil.
[7] Stěžovatel společně s podanou kasační stížností požádal o osvobození od soudních
poplatků a o ustanovení zástupce na ochranu svých práv v řízení o kasační stížnosti. Dále navrhl
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[8] Žalovaná se ke kasační stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřila.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, byla podána včas, a jde o rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost přípustná.
[10] Vzhledem k tomu, že stěžovatel v kasační stížnosti požádal o osvobození od soudních
poplatků a o ustanovení zástupce, Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval těmito žádostmi.
Dle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015,
č. j. 1 As 196/2014 – 19, podáním kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o procesní
otázce podstatné pro žalobní řízení nevzniká stěžovateli poplatková povinnost za kasační
stížnost. V řízení o kasační stížnosti proti procesnímu usnesení krajského soudu se neuplatní
ani ustanovení §105 odst. 1 a 2 s. ř. s., stěžovatel tedy nemusí být v řízení o takovéto kasační
stížnosti zastoupen advokátem.
[11] S odkazem na shora uvedené Nejvyšší správní soud nerozhodoval o žádosti o osvobození
od soudních poplatků, jelikož poplatková povinnost za kasační stížnost stěžovatele v tomto řízení
netíží.
[12] Ohledně žádosti o ustanovení zástupce Nejvyšší správní soud konstatuje, že to, že není
nutné, aby byl stěžovatel v řízení o kasační stížnosti zastoupen, ještě neznamená, že nemůže
o ustanovení zástupce požádat. V projednávané věci stěžovatel o ustanovení zástupce požádal,
je tedy nutné se jeho žádostí zabývat.
[13] Podle §35 odst. 8 s. ř. s. může předseda senátu navrhovateli (zde stěžovateli),
u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba
k ochraně jeho práv, na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát; hotové
výdaje zástupce a odměnu za zastupování platí v takovém případě stát. Z citace uvedeného
zákonného ustanovení vyplývá, že účastníku řízení lze ustanovit zástupce tehdy, jestliže jsou
kumulativně splněny dvě podmínky: 1) jde o účastníka, u něhož jsou dány předpoklady
pro osvobození od soudních poplatků, a 2) jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho práv.
[14] Soud dospěl k závěru, že není splněna druhá podmínka ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s.,
tj. že ustanovení zástupce je nezbytně třeba k ochraně stěžovatelových práv. Kasační stížnost
splnila předepsané náležitosti a lze z ní seznat, z jakého důvodu stěžovatel považuje napadené
usnesení krajského soudu za nezákonné a čeho se domáhá. Kasační stížností bylo napadeno
jednoduché usnesení krajského soudu, kterým byla věc postoupena městskému soudu jako soudu
místně příslušnému. Je tak zřejmé, že ve vztahu k nyní napadenému usnesení nejde o složité
či nepřehledné právní či skutkové hodnocení, v němž by se nemohl stěžovatel sám zorientovat
a pro které by vyvstala reálná potřeba jeho zastoupení advokátem. Nejvyšší správní soud
tedy dospěl k závěru, že v daném řízení není nezbytně třeba stěžovateli ustanovit zástupce
k ochraně jeho práv, proto jeho žádosti o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti
nevyhověl.
[15] Následně přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, zkoumal při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[16] Ze spisu krajského soudu se podává, že krajský soud rozhodl o postoupení věci
městskému soudu dne 15. 10. 2015 (tímto datem je ostatně označeno i napadené usnesení).
Písemné vyhotovení napadeného usnesení však bylo krajským soudem zasláno účastníkům až dne
11. 11. 2015 a téhož dne bylo doručeno jak stěžovateli, tak žalované. Zpětvzetí žaloby bylo
krajskému soudu doručeno dne 19. 10. 2015.
[17] Z výše uvedeného je zřejmé, že v době, kdy krajský soud rozhodoval o postoupení věci
(15. 10. 2015), neměl k dispozici zpětvzetí žaloby. Zastavení řízení z důvodu uvedeného v §47
písm. a) s. ř. s. proto vůbec nepřipadalo v úvahu.
[18] S ohledem na skutečnost, že usnesení o postoupení věci nebylo účastníkům řízení
do 19. 10. 2015 doručeno, nebyl krajský soud svým usnesením o postoupení věci místně
příslušnému soudu vázán. Postoupení věci soudu místně příslušnému i přes doručené zpětvzetí
žaloby (podle §7 odst. 2 s. ř. s. je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo
správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni; dle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 6 Ads 15/2011 – 143, se místní příslušnost v případě
žaloby podané proti České advokátní komoře řídí jejím sídlem, nikoliv umístěním pobočky),
však rozhodně nelze považovat za vadu, která by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
ve věci samé.
[19] Usnesení o postoupení věci místně příslušnému soudu se žádným způsobem nedotklo
stěžovatelových procesních práv a nemohlo ho tedy na těchto právech jakýmkoliv způsobem
zkrátit. Ostatně stěžovatel kromě obecného poukazu na rozpor s důležitým veřejným zájmem
a hospodárnost řízení (zatížení daňových poplatníků), žádné konkrétní dotčení svých procesních
práv, které mu mělo napadené usnesení způsobit, neuvádí.
IV. Závěr
[20] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou
kasační stížnost zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.,
dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[21] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud rozhodl ve věci samé bez zbytečného
odkladu, nerozhodoval již samostatně o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
[22] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalované žádné náklady nevznikly. Z uvedených důvodů soud rozhodl,
že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2015
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu