ECLI:CZ:NSS:2015:9.AS.28.2015:46
sp. zn. 9 As 28/2015 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a Mgr. Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně:
Ventana, a.s., se sídlem Václavská 237/6, Brno, zast. JUDr. Zdeňkou Jedličkovou,
advokátkou se sídlem Bašty 413/2, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského
kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3/5, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
16. 1. 2013, č. j. JMK 131166/2012, sp. zn. S - JMK 131166/2012 OK, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2015,
č. j. 31 A 10/2013 – 46,
takto:
I. Kasační stížnost se za mí t á .
II. Žalovaný je p o v in e n nahradit žalobkyni do třiceti dnů od právní moci tohoto
rozsudku náklady řízení o kasační stížnosti ve výši 3 400 Kč k rukám zástupkyně
JUDr. Zdeňky Jedličkové, advokátky se sídlem Bašty 413/2, Brno.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Magistrát města Brna, Odbor památkové péče (dále jen „magistrát“), rozhodl,
že žalobkyně se dopustila správního deliktu dle §35 odst. 1 písm. c) zákona ČNR
č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní
památkové péči“), za což jí uložil pokutu ve výši 150 000 Kč a dále povinnost uhradit paušální
částku nákladů správního řízení ve výši 1 000 Kč. Uvedeného správního deliktu se žalobkyně
měla dopustit tím, že v době od 22. 12. 2011 do 3. 9. 2012 užívala kulturní památku – objekt k bydlení
v Brně, Mendlovo nám. 8, č. p. 16, pozemek parc. č. 1728, k. ú. Staré Brno, způsobem neodpovídajícím její
památkové hodnotě, a to jako nosič reklamy – reklamní plachty s grafickým potiskem umístěné na uliční fasádě
domu (viz rozhodnutí magistrátu ze dne 3. 10. 2012, č. j. MMB/0332801/2012).
[2] Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, na základě kterého žalovaný změnil
výrok o sankci a snížil ji na částku 90 000 Kč, v ostatním však rozhodnutí magistrátu potvrdil,
a to rozhodnutím citovaným v záhlaví tohoto rozsudku.
[3] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský
soud“), který je společně s rozhodnutím magistrátu zrušil rozsudkem citovaným v záhlaví.
[4] Na úvod soud zdůraznil, že předmětem projednávané věci není přezkum toho, zda stavba
je kulturní památkou a žalobkyně (respektive její právní předchůdce) o této skutečnosti v době
nabytí vlastnictví stavby věděla. Povinnosti žalobkyně jako vlastnice kulturní památky vyplývají
přímo ze zákona.
[5] Poté vymezil sporné otázky, konkrétně zda umístění reklamní (ochranné) plachty na uliční
fasádě domu je slučitelné s povinnostmi žalobkyně a zda stavební povolení, jež mělo zahrnovat
i instalaci této plachty, je stále platné a účinné.
[6] V prvé řadě uvedl, že žalovanému se podařilo prokázat, že dané plachty jsou nositeli
reklamních sdělení. Komunikačním kanálem byla v projednávané věci reklamní plachta umístěná
v uliční fasádě prostřednictvím jednoduché lankové konstrukce . Dále se zabýval otázkou, zda
se nejedná o ochrannou plachtu umístěnou v souladu se stavebním povolením.
[7] Za tímto účelem shrnul, jakým způsobem magistrát popsal zjištěný skutkový stav.
Následně konstatoval, že zákonnost správních rozhodnutí nemůže ověřit, neboť ve správním
spise se nenacházejí všechny listiny, na něž správní orgány v rozhodnutích odkazovaly. Dovodil,
že magistrát prováděl dokazování listinami z jiných správních spisů, do spisu v projednávané věci
však nepořídil jejich kopie a tyto listiny tak nejsou jeho součástí. Proto neměl skutkový stav , který
vzal správní orgán za základ svého rozhodnutí, oporu ve spise. Vzhledem k tomu, že uvedená
vada bránila krajskému soudu v přezkumu žalobních námitek, napadené rozhodnutí i rozhodnutí
magistrátu zrušil.
[8] Z důvodu komplexnosti a hospodárnosti řízení však pokračoval zkoumáním dalších
okolností řešené věci. Zejména nesouhlasil se závěrem žalovaného, že žalobkyně nedoložila
probíhající stavební práce. Ta totiž opakovaně navrhovala provedení důkazů svědeckými
výpověďmi, ze všech navržených svědků však byl vyslechnut jediný. Nadto je názor magistrátu
o umístění reklamní plachty, o kterém svědek také vypovídal, v rozporu s touto výpovědí, aniž
by žalovaný vysvětlil proč. Krajský soud dodal, že závěr magistrátu, že dům není intenzivně
opravován a neprobíhají v něm žádné zásadní práce směřující k obnově ve smyslu zákona
o státní památkové péči, nemá oporu ve spise (žádné podklady nevypovídají o zjištění magistrátu
o této skutečnosti) a je navíc v rozporu s jedinou svědeckou výpovědí. Uvedené výtky lze nejlépe
ilustrovat citací z odůvodnění napadeného rozsudku: „Krajský soud má za zcela neudržitelné,
aby správní orgán na jedné straně konstatoval, že je povinností žalobce, aby prokázal, že probíhá stavba a plachta
je umístěna v souladu se stavebním povolením, k čemuž žalobce navrhne výslech svědků, z nichž jeden tento fakt
potvrdí, a pak správní orgán odmítl výslech dalších navržených svědků s tím, že jsou potencionálně nevěrohodní
a učinil si sám nikterak neodůvodněný závěr s konstatováním, že jednoduše zastává názor jiný.“
[9] Postup magistrátu proto označil za nezákonný a mající znaky svévole. Aby bylo
rozhodnutí přezkoumatelné, správní spis by musel obsahovat důkazně podložené závěry o tom,
jestli stavba probíhá, zda se tak děje v souladu se stavebním povolením, toto povolení
předpokládá ochrannou plachtu, která je i ve skutečnosti umístěna v souladu s ním a plní svou
ochrannou funkci, a teprve poté by se mohl zabývat otázkou, jestli plachta nebrání prezentaci
kulturní památky ve smyslu §9 odst. 1 zákona o státní památkové péči.
[10] Pro úplnost dodal, že delikt popsaný žalovaným dle jeho názoru naplňuje definici
trvajícího přestupku a že architektonická malebnost objektu a jednotlivé prvky fasády se skutečně
nemohou uplatňovat. V této souvislosti však upozornil, že (správní) trestání je vždy až tou
poslední možností řešení problémů a v daném případě bylo možné a snad i účelné uplatnit
opatření podle §10 zákona o státní památkové péči. Závěrem zdůraznil specifičnost trestání
na úseku památkové péče spočívající v tom, že uložené sankce mohou ve svém důsledku vést
k následku nesouladnému s ochranou památek.
[11] Proti rozsudku krajského soudu nyní žalovaný (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační
stížností.
II. Obsah kasační stížnosti a následných vyjádření účastníků řízení
[12] Stěžovatel nejdříve s odkazem na zákon o státní památkové péči uvedl některé povinnosti
vlastníka kulturní památky a zhodnotil, že žalobkyně neužívá kulturní památku způsobem, který
odpovídá jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě a technickému s tavu
ve smyslu §9 odst. 1 tohoto zákona. Reklamní plachta totiž deformuje vnímání
kulturněhistorických hodnot památky jako celku a uplatňuje se jako cizorodý prvek na jejich úkor.
V této souvislosti zmínil i výtvarnou úroveň reklam, velikost reklamní plac hty a její opakované
obměňování.
[13] Dle jeho názoru se žalobkyně uvedeným jednáním dopustila správního deliktu podle
§35 odst. 1 písm. c) zákona o státní památkové péči, což bylo ve správním řízení prokázáno
(došlo ke spáchání deliktu, za který nese objektivní odpovědnost žalobkyně, ta současně
neprokázala, že by vynaložila veškeré úsilí, které by bylo možno požadovat, aby porušení
povinnosti zabránila, jednání je v příčinné souvislosti se škodlivým následkem).
[14] Následná argumentace stěžovatele je založena na tom, že popsaný nezákonný způsob
užívání kulturní památky je sankcionovaný bez závislosti na případném vydaném stavebním
povolení či probíhající stavební činnosti. Na více místech opakoval, že tyto otázky nepovažoval
pro posouzení věci za podstatné, a z kasační stížnosti vyplývá, že se jimi zabýval toliko s ohledem
na námitky žalobkyně. Relevantní dle jeho názoru je, že se jednalo o reklamní plachtu s grafickým
potiskem, pro kterou nebyl zákonný podklad. To, že neexistuje zákonný podklad
ani pro ochrannou síť, které se dovolává žalobkyně, je mimo rámec projednávané věci.
[15] Uvedl také, že spis stavebního úřadu připojil na žádost žalobkyně (ač z něj nic
relevantního nevyplývalo) a po skončení správního řízení jej vrátil stavebnímu úřadu. Nebylo
na něm, aby pro potřeby soudního řízení požadoval předložení správního spisu jiného orgánu.
[16] Navázal vyjádřením k návrhům žalobkyně na výslech dalších svědků. Ty dle něj neměly
přímou vazbu k předmětu řízení a rozhodné okolnosti byly dostatečně zjištěny prostřednictvím
jiných důkazních prostředků, proto navrhované důkazy nemohly mít vliv na výrok rozhodnutí.
Zmínil také, že nerozporoval tvrzení svědka o tom, že dílčí stavební práce v objektu probíhaly
i po 31. 12. 2009, ostatně ani neměl potřebu tak z výše uvedených důvodů činit.
[17] Závěrem podotkl, že stíhání deliktů podle zákona o státní památkové péči není
fakultativní. Stěžovatel chtěl žalobkyni motivovat k plnění jejích zákonných povinností, proto
uložil pokutu u dolní hranice zákonné sazby. Situace je nicméně taková , že žalobkyně rezignovala
na své zákonné povinnosti, liknavost při potrestání by tedy znamenala špatný příklad pro ostatní
vlastníky kulturních památek.
[18] Žalobkyně své vyjádření uvedla konstatováním, že samotný fakt, že je na kulturní památce
umístěno reklamní sdělení, není zákonem o státní památkové péči hodnocen jako správní delikt.
Bez přihlédnutí k dalším okolnostem tedy nelze takové jednání shledat protiprávním. V tomto
případě se jedná o ochrannou plachtu a jejím primárním cílem je ochrana života a zdraví osob
procházejících na přilehlých chodnících či projíždějících po blízké pozemní komunikaci. Žádná
norma přitom neupravuje vzhled ochranné plachty a je absurdní, aby bílá plachta byla v pořádku
a plachta s reklamním potiskem nikoli. Shrnula, že si je vědoma zásahu do práva společnosti tuto
chátrající kulturní památku vidět, avšak není ochotna nést následky plynoucí z případného
zranění procházejících osob.
[19] Obecně také popisovala svůj nesouhlas s postupem magistrátu, který je dle jejího názoru
účelový a sleduje usnadnění práce při zajišťování efektivní ochrany kulturních památek. Správní
orgány by měly s vlastníky kulturních památek navázat dialog, nikoli aut omaticky a bezohledně
užívat sankční postihy. V této souvislosti žalobkyně zdůraznila, že pokuta pro ni představuje
nemalé finanční prostředky, které mohly být použity na opravu objektu.
[20] Ztotožnila se s hodnocením krajského soudu o nepřezkoumatelnosti napadeného
rozhodnutí, zejména zdůraznila, že magistrát odmítl provést navrhované výslechy. Poté
zopakovala, že plachta je primárně ochranná, k čemuž dodala, že průčelí domu, které zakrývá,
je památkově chráněno pouze odvozeně.
[21] Konečně odporovala závěrům stěžovatele o tom, že rezignovala na zákonné povinnosti
vlastníka kulturní památky. Dle jejího názoru se má jednat o exemplární trest.
[22] V dalších vyjádřeních oba účastníci pouze jinak formulují svou argumentaci a Nejvyšší
správní soud tak považuje za nadbytečné jejich obsah na tomto místě rekapitulovat.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[23] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
je podání kasační stížnosti přípustné, a za stěžovatele jedná zaměstnanec, který má v souladu
s §105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie. Poté přistoupil k přezkumu rozsudku krajského soudu
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda napadený rozsudek
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[24] Kasační stížnost není důvodná.
[25] Krajský soud rozhodnutí stěžovatele a magistrátu zrušil proto, že skutkový stav, který
správní orgány vzaly za základ svých rozhodnutí, nemá dle jeho názoru oporu ve spise [§76 odst.
1 písm. b) s. ř. s.]. Konkrétně stěžovateli, respektive magistrátu, vytkl, že prováděl dokazování
listinami z jiných správních spisů, do spisu v nyní projednávané věci však nezaložil jejich kopie,
důkazní prostředky se tedy nenacházely v předložené spisové dokumentaci. Dále zpochybnil
závěry správních orgánů o umístění plachty a o tom, že v současnosti neprobíhají stavební práce.
Žalobkyně totiž k prokázání těchto skutečností navrhovala svědecké výpovědi několika osob,
z nichž magistrát provedl jedinou. Související závěry správních orgánů nebyly podloženy
obsahem správního spisu a byly v rozporu s výpovědí jediného svědka.
[26] Stěžovatel k tomu namítal, že nebyl povinen soudu předkládat spisy jiných správních
orgánů. Neprovedení dalších navrhovaných výslechů zdůvodnil obdobně jako magistrát ve svém
rozhodnutí (viz bod [16] tohoto rozsudku). Zdůraznil také, že otázky týkající se stavebního
povolení a probíhajících stavebních prací nejsou dle jeho názoru pro projednávanou věc
podstatné.
[27] Uvedené otázky představovaly rozhodovací důvody krajského soudu, jejichž řešení
stěžovatel zpochybnil, proto se Nejvyšší správní soud zabýval právě jimi. Předmětem jeho
posouzení naopak nemohly být polemiky stěžovatele a žalobkyně týkající se věci samé.
[28] Nejprve přistoupil k problematice listin, které byly součástí jiných správních spisů.
V tomto směru nelze jednoduše přisvědčit žalovanému, že není na něm, aby od jiných správních
orgánů žádal správní spisy pro účely soudního řízení. Nejvyšší správní soud se však zcela
neztotožňuje ani s názorem krajského soudu.
[29] Ve správním spise v projednávané věci (dále jen „správní spis“) ověřil, že žalobkyně
požadovala připojení celkem čtyř spisů Úřadu městské části města Brna Brno -střed, Odboru
výstavby a územního rozvoje, stavebního úřadu (dále jen „stavební úřad“). Chtěla jimi prokázat,
že plachta je na domě umístěna v souladu se stavebním povolením (srovnej vyjádření žalobkyně,
č. l. 9 správního spisu, a protokol o ústním jednání ze dne 30. 4. 2012, č. l. 19 správního spisu).
Z uvedeného protokolu o ústním jednání je dále zřejmé, že zástupkyně žalobkyně nahlížela
do správního spisu a do spisů připojených. Na tomto místě nicméně není specifikováno, o jaké
připojené spisy se jedná.
[30] Ve správním spise následuje žádost magistrátu o zapů jčení spisů, sp. zn. STU010601594
a sp. zn. STU010802364, adresovaná stavebnímu úřadu (č. l. 20 správního spisu). Její součástí
je sdělení, že spisy stavebního úřadu sp. zn. STU9901951 a STU010901792, tedy jiné dva spisy,
zůstanou prozatím připojeny ke správnímu spisu magistrátu. Stavební úřad reagoval zapůjčením
požadovaných spisů (viz přípis na č. l. 21 správního spisu).
[31] Na konci správního spisu je založen přípis magistrátu ze dne 14. 2. 2013 (č. l. 61),
se kterým byly všechny čtyři spisy stavebního úřad u vráceny. Za tímto přípisem jsou založeny
pouze dvě další listiny, které nejsou označeny číslem listu ani specifikovány v přehledu
součástí spisu, nicméně jsou s ním pevně svázány. Jedná se o přípisy stavebního úřadu ze dne
17. 5. 2011 a 15. 8. 2011, se kterými byly magistrátu zapůjčeny spisy, č. j. 090089177/ŠKAR
a sp. zn. STU/9901951/000 (magistrát v odůvodnění rozhodnutí vysvětluje, že jeden ze spisů
stavebního úřadu si žalobkyně vyžádala pod číslem jednacím kolaudačního rozhodnutí,
č. j. 090089177/ŠKAR, spisová značka však byla sp. zn. STU010901792). Oba přípisy j sou
z dřívějšího data, než bylo v projednávané věci zahájeno řízení (oznámení o zahájení řízení,
č. j. MMB/0076221/2012, bylo žalobkyni doručeno dne 6. 3. 2012) a text jednoho z přípisů
zřejmě reaguje na dotaz týkající se reklamního označení prodejny vín.
[32] Z obsahu správního spisu je tedy dostatečně zřejmé, že magistrát dva ze spisů stavebního
úřadu (sp. zn. STU/9901951/000 a sp. zn. STU010901792) vyžádal a obdržel ještě před
zahájením správního řízení v projednávané věci a poté je na žádost žalobkyně připojil. I druhé
dva spisy (sp. zn. STU010601594 a sp. zn. STU010802364) byly po žádosti žalobkyně připojeny,
všechny byly vráceny až po skončení správního řízení. Podstatné dále je, že žalobkyně měla
možnost seznámit se s obsahem připojených spisů, o čemž svědčí několik oznámení
o shromáždění podkladů k rozhodnutí s poučením (viz č. l. 15, 22, 41 správního spisu), i to,
že žalobkyně své možnosti využila (viz protokoly z ústních jednání na č. l. 19, 23, 45 správního
spisu).
[33] Stěžovatel k soudnímu řízení zaslal pouze správní spis v projednávané věci, nicméně
za popsaných okolností měl krajský soud stěžovatele zvlášť vyzvat k zaslání připojených spisů.
Je třeba zdůraznit, že by se jednalo o speciální výzvu, nikoli o opakovanou urgenci správního
spisu jako takového. Pokud by rozsudek kra jského soudu spočíval pouze na úvaze, že bez toho,
aby stěžovatel automaticky zaslal připojené spisy stavebního úřadu, nelze ověřit zákonnost jeho
rozhodnutí, Nejvyšší správní soud by kasační stížnosti vyhověl a napadený rozsudek zrušil.
Krajský soud by totiž až po vyžádání spisů stavebního úřadu mohl učinit závěr o tom, zda
správní spis představuje dostatečnou oporu pro zjištěný skutkový stav. V projednávané věci
však byla situace odlišná.
[34] Krajský soud stěžovateli vytkl také to, že oporu ve správním spise nemá jeho názor
na probíhající stavební práce. Nejvyšší správní soud přisvědčuje tomu, že správní spis neobsahuje
žádnou listinu svědčící o zjištění magistrátu o probíhajících stavebních pracích (srovnej bod 37.
rozhodnutí magistrátu). Ve spise skutečně není protokol o místním šetření ani jiný důkazní
prostředek, ze kterého by tato skutečnost vyplývala.
[35] Nelze sice souhlasit s tím, že názor správních orgánů je v přímém rozporu s výpovědí
svědka, nicméně s ní není ani v souladu, neboť svědecká výpověď byla v tomto ohledu obecná.
Svědek vypovídal především o již provedených stavebních pracích a době umístění plachty, která
dle něj byla ochranná. Ve vztahu ke stavebním pracím prováděným v době výslechu (27. 8. 2012,
viz protokol o ústním jednání na č. l. 40 správního spisu), respektive v době, kterou byl
specifikován správní delikt (v době od 22. 12. 2011 do 3. 9. 2012) , lze vztáhnout pouze tato jeho
vyjádření: „Dále probíhalo zabezpečení stávající dřevěné konstrukce budovy (trámové stropy, krov, střecha). Ješt ě
letos by měla proběhnout oprava štítové zdi přiléhající k objektu Mendlovo nám. 9. Pokud jde o harmonogram
dalších prací, nejsem schopen o něm v tuto chvíli podat informace, neboť to závisí na finanční situaci majitele
domu.“ Z toho však není zřejmé, kdy přesně mělo probíhat zabezpečení stávající dřevěné
konstrukce, zda a kdy bylo započato s opravou štítové zdi, ani jestli majiteli (tedy žalobkyni)
finanční situace dovolila provést jakékoli jiné stavební práce. Jinými slovy ze samotné svědecké
výpovědi nelze dovodit, zda nějaké zásadní práce směřující k obnově v předmětné době prováděny
byly, či nikoli.
[36] Z tohoto pohledu je opodstatněná také výtka, že magistrát měl provést výslechy dalších
navrhovaných osob. Přestože opačný názor správních orgánů je dle Nejvyššího správního
soudu srozumitelně a logicky vysvětlen, nemůže obstát, neboť je založen na tom, že podstatné
skutečnosti již byly dostatečně objasněny. Jak je uvedeno výše, správní spis k tomu neobsahuje
dostatečné podklady. Lze tedy shrnout, že v tomto ohledu zjištěný skutkový stav, který správní
orgány vzaly za základ svých rozhodnutí, nemá oporu ve správním spise [§76 odst. 1 písm. b)
s. ř. s.].
[37] Ve vztahu k projednávané věci neobstojí ani argumentace stěžovatele, že okolnosti
provádění stavebních prací a stavebního povolení nepovažuje za podstatné. Z odůvodnění
správních rozhodnutí totiž není dostatečně zřejmé, které skutečnosti byly hodnoceny jako
podstatné a které nikoli. Na jedné straně správní orgány konstatují, že mezi ně neřadí prováděné
stavební práce a stavební povolení. Na druhé straně magistrát připojil ke správnímu spisu spisy
stavebního úřadu a provedl výslech svědka, kterého předvolal k ústnímu jednání o okolnostech,
za jakých má probíhat rekonstrukce objektu v Brně, Mendlovo nám. 8, č. p. 16, p. p. č. 1728, k. ú. Staré Brno,
a o umístění reklamní plachty v uliční fasádě objektu (viz opakované předvolání svědka, č. l. 38
správního spisu). Uvedenými okolnostmi se podrobně zabýval i v odůvodnění svého rozhodnutí
a totéž učinil stěžovatel.
[38] Obecně lze dodat, že podstatná část rozhodnutí magistrátu je tvořena shrnutím
předchozích správních řízení vedených se žalobkyní či jejími právními předchůdci, odkazy
na podklady z jiných správních spisů a zjištění, která správní orgány učinily v dřívějších správních
řízeních (srovnej např. body 2. – 5., 19. a 21. rozhodnutí magistrátu). Nejvyšší správní
nepochybuje o tom, že magistrát, respektive stěžovatel, má dobré povědomí o obsahu spisů
vedených v řízeních týkajících se dotčené kulturní památky, to ovšem nic nemění na tom,
že i správní spis v projednávané věci musí obsahovat podklady pro zjištěný skutkový stav.
Ačkoli je většina odkazů na jiná správní řízení a jiné spisy pro věc nepodstatná,
neboť má pravděpodobně sloužit k dokreslení celé situace, ve správním spise chybí také listiny,
na které magistrát odkazoval a které mohou být pro věc zásadní. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
toliko korigoval výši uložené pokuty, lze tyto výtky vztáhnout i k jeho rozhodnutí.
[39] Pro ilustraci lze zmínit závazné stanovisko magistrátu ze dne 3. 9. 2003,
č. j. OPP/37298/03/Re/r, které ve spisovém materiálu postrádal také krajský soud. Nejvyšší
správní soud ověřil, že ve správním spise skutečně chybí, a z odůvodnění rozhodnutí magistrátu
vyplývá, že ani nebylo součástí připojených spisů stavebního úřadu (viz body 14. – 17.). Přitom
se mělo jednat o závazné stanovisko, kterým magistrát shledal přípustným umístění vinylové plachty
s reklamním potiskem na fasádu domu, i když pouze dočasně (srovnej body 3. a 17. rozhodnutí
magistrátu). Dále magistrát citoval z vyjádření NPÚ ÚOP v Brně ze dne 25. 5. 2010, č. j. NPÚ -
371/4744/2010 (viz bod 19. jeho rozhodnutí), to však ve správním spise také chybí a není
ani zřejmé, v souvislosti se kterým řízením si jej magistrát vyžádal.
[40] Nejvyšší správní soud na tomto místě odkazuje na správný závěr krajského soudu,
že správní spis musí být veden uživatelsky přívětivě tak, aby se každý průměrně rozumný člověk byl schopen,
po nahlédnutí do něj, v něm zorientovat a eventuálně vyhledat potřebné dokumenty. Rozhodnutí magistrátu
obsahuje značný počet odkazů či citací na jiná rozhodnutí, vyjádření a listiny, z nichž mnohé
nejsou součástí správního spisu a v některých případech ani není jasné, kterých věcí se týkají.
Správní orgány měly zhodnotit, které okolnosti jsou pro věc podstatné, jimi se zabývat a kopie
souvisejících listin do správního spisu zařadit , což však neučinily.
[41] Přestože se Nejvyšší správní soud zcela neztotožnil s odůvodněním krajského soudu,
stejně jako on shrnuje, že správní spis nepředstavuje dostatečnou oporu zjištěnému skutkovému
stavu, a to i v otázkách, které žalobkyně zpochybňovala v žalobě. Jelikož tyto vady bránily
krajskému soudu v přezkumu žalobních námitek, postupoval v souladu se zákonem a judikaturou
správních soudů a rozhodnutí stěžovatele i magistrátu zrušil (k tomuto postupu srovnej
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, na která odkazoval i krajský soud, tedy usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 – 84,
publ. pod č. 2288/2011 Sb. NSS, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 4 Azs 55/2003 – 51, publ. pod č. 638/2005 Sb. NSS).
IV. Závěr a náklady řízení
[42] Ze všech shora vyložených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako
nedůvodnou podle §110 odst. 1, poslední věty, s. ř. s.
[43] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který nedosáhl v řízení procesního úspěchu, nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona a je naopak povinen ji zaplatit úspěšnému účastníku řízení.
[44] Nejvyšší správní soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení sestávající z odměny
advokáta za jeden úkon právní služby, konkrétně za písemné podání ve věci samé - vyjádření
ke kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů] ve výši 3 100 Kč [§7 bod 5. ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) téže vyhlášky] a z náhrady
hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky). Částku
v celkové výši 3 400 Kč je stěžovatel povinen uhradit k rukám zástupkyně žalobkyně
JUDr. Zdeňky Jedličkové, advokátky se sídlem Bašty 413/2, Brno, do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku. Nejvyšší správní soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení za druhý
úkon právní služby – další vyjádření, neboť žalobkyně v něm pouze jinak formulovala svou
předchozí argumentaci. Toto vyjádření pro posouzení věci nepřineslo nic nového a nejedná
se tak o důvodně vynaložený náklad ve smyslu §60 odst. 1 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. července 2015
JUDr. Radan Malík
předseda senátu