ECLI:CZ:NSS:2015:9.AS.298.2014:18
sp. zn. 9 As 298/2014 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: J.
B., proti žalovaným: 1) Městská část Praha 8, se sídlem Zenklova 1/35, Praha 8, a 2)
Magistrát hl. m. Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného
1) ze dne 4. 11. 2013 č. j. MCP8 146601/2013, SZ MCP8 099413/2013/8, OSO R 920/13 a
rozhodnutí žalovaného 2) ze dne 9. 1. 2014 č. j. S-MHMP 1558436/2013, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2014, č. j. 1 A 1/2014 –
40,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2014, č. j. 1 A 1/2014 - 40,
se z r ušuj e a věc se v ra cí tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti shora označenému usnesení
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žádost
o osvobození od soudních poplatků.
[2] Podanou žalobou se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí
žalovaného 1), kterým bylo podle §76 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
ve znění účinném v posuzované době, zastaveno řízení vedené proti němu pro přestupek proti
občanskému soužití dle §49 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona. Podáním ze dne 4. 3. 2014 svou
žalobu rozšířil i proti rozhodnutí žalovaného 2), které je taktéž specifikováno v záhlaví tohoto
rozsudku, kterým bylo podle §92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění
pozdějších předpisů, zamítnuto odvolání proti rozhodnutí žalovaného 1). Současně s podáním
žaloby požádal stěžovatel o osvobození od soudních poplatků. Výzvou ze dne 6. 1. 2014 byl
proto vyzván k vyplnění formuláře Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech
pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce (dále jen „Potvrzení“) a k doložení tvrzených
poměrů. Vyplněné Potvrzení bylo soudu ve stanovené lhůtě doručeno.
[3] V Potvrzení uvedl stěžovatel své osobní údaje a jmenoval osoby na něm finančně závislé
(manželka a dcera). Sdělil, že pobírá důchod ve výši 10 367 Kč, jiné příjmy dle Potvrzení nemá.
Manželka pobírá důchod ve výši 3 746 Kč. Společně s manželkou vlastní nemovitost (chalupu)
a manželka je spoluvlastníkem i další nemovitosti – řadového rodinného domu, v němž žije její
nevlastní otec. Mezi výdaje zařadil nájemné ve výši 15 850 Kč. Potvrzení doplnil přílohami,
kterými doložil tvrzené skutečnosti – konkrétně šlo o oznámení dokládající výši důchodu
stěžovatele ze dne 5. 12. 2013, oznámení dokládající výši důchodu jeho manželky ze dne
13. 12. 2013 a oznámení o jednostranném zvýšení nájemného v roce 2012 ze dne 22. 8. 2011.
[4] V napadeném usnesení městský soud konstatoval, že nejsou splněny podmínky
pro osvobození od soudních poplatků, protože stěžovateli svědčí vlastnické právo (byť ve formě
společného jmění manželů) k nemovitosti, ve které nebydlí, a jeho manželka je spoluvlastníkem
další nemovitosti. V takovém případě nelze dospět k závěru, že je bez prostředků. Na tom nic
nemění ani uváděná výše důchodu. Pod termín „dostatečné prostředky“ ve smyslu ustanovení
§36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „ s. ř. s.“), nelze zahrnovat jen prostředky ve formě peněz, ale i další majetkové hodnoty
ocenitelné v penězích bez ohledu na jejich formu prezentované v tomto případě vlastnickým
právem k nemovitostem.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodu nesprávného
právního posouzení. Má za to, že vlastnictví nemovitosti určené k bydlení, která není zdrojem
příjmů (jako chalupa, kterou má ve společném jmění manželů s manželkou a ze které nemá žádný
příjem, jelikož ji využívá jeho rodina k osobní rekreaci), není důvodem pro nepřiznání
osvobození od soudních poplatků. Vycházet se má především z příjmů. Svůj názor odvodil
z judikatury Nejvyššího správního soudu, konkrétně cituje z rozsudku ze dne 21. 12. 2007,
č. j. 4 Ads 54/2007 - 154, který podporuje jeho názor. Jelikož se městský soud odchýlil od
právního názoru Nejvyššího správního soudu, neposoudil majetkové poměry stěžovatele
především podle jeho příjmů a za rozhodující považoval naopak vlastnictví nemovitosti, je právní
posouzení v napadeném usnesení nesprávné. Požaduje zrušení napadeného usnesení a vrácení
věci městskému soudu k dalšímu řízení.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, důvody kasační stížnosti odpovídají
důvodům podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Zdejší soud přezkoumal napadené usnesení
městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zkoumal při tom,
zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[7] Nejvyšší správní soud jen krátce zmiňuje, že netrval na zaplacení soudního poplatku ani
na povinném zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti. Trvání na těchto požadavcích
by totiž značilo jen řetězení téhož problému, jelikož předmětem přezkumu je usnesení,
jímž nebylo přiznáno osvobození od soudního poplatku. K danému srov. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37, a ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 9 As 43/2007 - 77.
[8] Městský soud vyšel z předpokladu, že pokud žadatel o osvobození od soudních poplatků
vlastní nemovitost, nelze dospět k závěru, že by byl ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s. bez prostředků.
Dle stěžovatele naopak není vlastnictví nemovitosti důvodem pro nepřiznání osvobození
od soudních poplatků.
[9] Nejvyšší správní soud se touto problematikou podrobně zabýval v usnesení rozšířeného
senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 1 As 23/2009 - 95. Do té doby existoval v judikatuře zdejšího
soudu ohledně nastolené otázky rozpor – některé senáty rozhodovaly obdobně jako v nynější
věci městský soud (viz například rozsudky ze dne 24. 6. 2004, č. j. 6 Ads 44/2003 – 63 či ze dne
30. 5. 2008, č. j. 7 As 35/2007 – 122), naopak v dalších rozhodnutích se objevil názor obdobný
tomu stěžovatelovu (viz například usnesení ze dne 13. 10. 2008, č. j. 4 As 49/2008 - 177, nebo
rozsudky ze dne 22. 9. 2006, č. j. 4 As 49/2005 - 59, ze dne 24. 7. 2007, č. j. 4 As 25/2007 - 105,
ze dne 23. 10. 2006, č. j. 4 Ads 76/2005 - 59 či v kasační stížnosti citovaný rozsudek ve věci
sp. zn. 4 Ads 54/2007).
[10] Ve výše uvedeném usnesení ve věci sp. zn. 1 As 23/2009 - 95 rozšířený senát zdejšího
soudu vyslovil: „Obecně lze uzavřít, že nemá-li účastník řízení dostatečné prostředky k úhradě poplatku,
lze přihlížet i k jeho ostatnímu majetku včetně vlastnictví nemovitostí. Prohlášení žadatele o vlastnictví nemovitosti
však samo o sobě ještě není dostatečným podkladem pro závěr o schopnosti uhradit soudní poplatek. Znamenalo
by to totiž, že prostředky k úhradě poplatku mohou být „prostřednictvím“ těchto nemovitostí získány. Tak tomu
ovšem může být jen u osob, které nemovitosti vlastní za účelem obchodování s nimi, či za účelem jejich pronájmu.
Plní-li však nemovitost účel nezbytného rodinného bydlení či rekreace, nelze po účastníku řízení spravedlivě žádat,
aby zpeněžil či zastavil nemovitost kvůli zaplacení poplatku ve výši např. 2000 Kč s tím, že v případě úspěchu
ve sporu mu bude tato částka v rámci nákladů řízení přiznána. Zpeněžení i zadlužení konkrétní nemovitosti
je navíc úkonem časově náročným, ve vztahu k výši soudního poplatku neadekvátním a zpeněžení pak
i nevratným.“ A dále: „Z vlastnictví nemovitosti či více nemovitostí však na druhé straně lze soudit na to,
že účastník má prostředky, z nichž tyto nemovitosti udržuje, či dokonce, že z těchto nemovitostí má určitý výnos.
Vlastnictví nemovitosti, stejně jako jiných hodnotných věcí, tedy je jedním z hledisek, z nichž lze usuzovat
na majetkové poměry, jakož i na prostředky, jimiž účastník disponuje. To však bude vždy záležet na konkrétních
okolnostech, které nelze obecně kategorizovat.“
[11] Vlastnictví nemovitostí lze jistě při posuzování podmínek pro osvobození zohlednit,
pokud jde o nemovitosti k bydlení či k rodinné rekreaci, nepostačuje pouhé zjištění vlastnictví
takových nemovitostí k závěru, že podmínky pro osvobození od soudních poplatků nejsou dány.
V posuzovaném případě je třeba vzít v potaz, že se má jednat o nemovitosti užívané k bydlení
resp. k rekreaci členů rodiny stěžovatele. Takové zjištění může být pouze jedním z faktorů, které
je třeba při posuzování žádosti o osvobození od soudních poplatků vzít v úvahu, nikoli
však faktorem rozhodujícím.
[12] Dalšími údaji uvedenými v Potvrzení se městský soud v napadeném usnesení vůbec
nezabýval, proto ani Nejvyšší správní soud není v tuto chvíli oprávněn k jejich hodnocení.
Městský soud měl ve svém rozhodnutí nejen zohlednit vlastnictví nemovitostí, ale posoudit i výši
příjmů a výdajů a věrohodnost či dostatečnost uplatněných tvrzení a k nim předložených důkazů.
Těmito skutečnostmi, a tedy majetkovou situací v celkovém rozsahu se bude městský soud
zabývat v dalším řízení.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Nejvyšší správní soud dospěl vzhledem k výše uvedenému k závěru, že kasační stížnost
je důvodná. Napadené usnesení proto dle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil a věc vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení, ve kterém bude muset zohlednit celkovou majetkovou situaci
stěžovatele a na základě takového posouzení znovu rozhodnout o osvobození či neosvobození
od soudních poplatků. V souladu s ustanovením §110 odst. 4 s. ř. s. je městský soud závěrem
uvedeným v tomto rozsudku vázán.
[14] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne v souladu s §110 odst. 3 větou
první s. ř. s. městský soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. února 2015
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu