ECLI:CZ:NSS:2015:9.AS.7.2015:118
sp. zn. 9 As 7/2015 - 118
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: Ing. I.
K., zast. JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Štefánikova 48, Praha 5 – Smíchov,
proti žalovanému: Magistrát hl. m. Prahy, odbor občanskosprávních agend, se sídlem
Mariánské náměstí 2, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 1. 2002, č. j. MHMP
9059/2002, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
23. 10. 2014, č. j. 6 A 151/2011 – 275,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Úřad městské části Praha 8, odbor evidence obyvatel a osobních dokladů, rozhodnutím
ze dne 12. 12. 2001, č. j. 8-38/EOOP-2001, podle §12 odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb.,
o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel),
ve znění pozdějších předpisů, zrušil údaj o místu trvalého pobytu žalobkyně na adrese C. 1748/3,
P., a současně podle §10 odst. 5 téhož zákona určil místem trvalého pobytu sídlo ohlašovny
Městské části Praha 8.
[2] Proti uvedenému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný zamítl
rozhodnutím citovaným v záhlaví tohoto rozsudku. Doručení rozhodnutí je ve správním spise
vykázáno doručenkou, dle které žalobkyně převzala rozhodnutí dne 25. 2. 2002.
[3] Rozhodnutí o odvolání napadla žalobkyně u Městského soudu v Praze (dále jen „městský
soud“) žalobou doručenou soudu dne 29. 6. 2011. Městský soud ji pro opožděnost odmítl,
a to usnesením ze dne 7. 3. 2012, č. j. 6 A 151/2011 – 39 (dále jen „původní usnesení“).
Přisvědčil sice námitce, že žalobkyni nemohlo být doručeno fikcí podle §24 odst. 2 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění zákonů č. 29/2000 Sb.
a č. 227/2000 Sb., přesto uzavřel, že žalobkyně se s rozhodnutím prokazatelně seznámila
dne 25. 2. 2002, kdy si jej vyzvedla na poště. Ke zpochybnění pravosti podpisu na doručence
soud uvedl, že k tomuto tvrzení žalobkyně nepředložila žádné důkazy.
[4] Žalobkyně původní usnesení městského soudu napadla kasační stížností, která byla
úspěšná. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 23. 5. 2013, č. j. 9 As 72/2012 – 114,
přisvědčil námitce, že městský soud pochybil tím, že ve věci nenařídil jednání. Žalobkyně neměla
možnost seznámit se se spornou doručenkou a nebylo jí tak umožněno zformulovat konkrétní
argumentaci a návrhy podporující závěr o včasnosti žaloby. Proto Nejvyšší správní soud
napadené usnesení zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[5] V tomto řízení městský soud ustanovil znalce z oboru písmoznalectví, kterému uložil
určit, zda podpis na doručence připojené k rozhodnutí žalovaného učinila žalobkyně.
Po prozkoumání předloženého srovnávacího materiálu znalec dospěl k závěru,
že je pravděpodobnější, že sporný podpis je méně frekventovanou variantou pravého podpisu
žalobkyně, než že by se mohlo jednat o padělek typu napodobeniny. Podle žalobkyně však takový
výsledek nebyl zcela jasný a jednoznačný, proto její zástupce na jednání dne 23. 10. 2014 navrhl
vypracování revizního znaleckého posudku.
[6] Městský soud nicméně žalobu odmítl usnesením uvedeným v záhlaví, neboť
i po doplnění dokazování setrval na názoru, že žaloba byla podána opožděně. Pro tento závěr
bylo rozhodující zjištění znalce, že podpis na sporné doručence vykazuje nejvíce shod
a podobností se srovnávacím podpisem na doručence ze dne 21. 12. 2001, který žalobkyně
nezpochybňovala, a že hypotetický padělatel by musel shodné znaky znát. Soudu se navíc jevilo
velmi nepravděpodobné, že by se žalobkyně po dobu několika let nezajímala o to, jak bylo o jejím
odvolání rozhodnuto. V této situaci tedy nebylo rozhodné, zda byla žalobkyně informována
o výzvě k vyzvednutí zásilky, neboť podpis na doručence nebyl shledán jako napodobenina.
Městský soud také upozornil na to, že zásilka určená do vlastních rukou mohla být vydána
jen po prokázání totožnosti, proto bylo vyloučeno, že by ji pracovnice pošty předala jiné osobě.
Neopomněl ani uvést, z jakých důvodů nevyhověl návrhům žalobkyně na doplnění dokazování.
[7] Soud uzavřel, že žalobkyně napadené rozhodnutí převzala dne 25. 2. 2002 a tento den byl
rozhodující pro počátek dvouměsíční lhůty k podání žaloby proti rozhodnutí žalovaného. Žaloba
byla podána až 29. 6. 2011, a proto byla jako opožděná odmítnuta.
[8] Proti usnesení městského soudu nyní žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí kasační
stížností.
II. Obsah kasační stížnosti
[9] Stěžovatelka ve včasné kasační stížnosti tvrdila naplnění kasačních důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy nezákonnost napadeného usnesení spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a vady řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
[10] Poté, co stěžovatelka rekapitulovala dosavadní průběh řízení, uvedla, že rozhodnutí
žalovaného jí nikdy nebylo doručeno a na adrese, kam bylo doručováno, neměla možnost vybírat
poštu. Naopak se na tomto místě zdržovala prvá manželka P. K. B. K., tedy osoba
v kontradiktorním postavení. Proto se stěžovatelka s obsahem rozhodnutí seznámila až poté,
co se její zástupce dotázal příslušných správních orgánů a rozhodnutí žalovaného mu bylo
doručeno (dne 5. 5. 2011).
[11] Následně stěžovatelka zpochybnila závěry znaleckého posudku, který byl dle jejího názoru
nejednoznačný. Znalec totiž uvedl, že by se spíše mohlo jednat o jednu z forem podpisu
stěžovatelky, tudíž tato skutečnost nebyla osvědčena. Za situace, kdy stěžovatelka tvrdila
a zdůvodňovala, proč se nemohlo jednat o její podpis, měl městský soud nechat vyhotovit revizní
znalecký posudek.
[12] Z výše uvedených důvodů nepovažovala dokazování za dostačující. Městský soud
své usnesení neopřel o řádné a právně relevantní údaje ze spisu a nevyvrátil námitku o tom,
že stěžovatelka rozhodnutí žalovaného nepřevzala. Proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud
usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[13] Později své podání opakovaně doplňovala. Nejprve e-mailem (č. l. 10), následovaným
poštovní zásilkou totožného obsahu (č. l. 15), ve kterých žádala o osvobození od soudního
poplatku a vysvětlovala, z jakých důvodů bylo rozhodnutí žalovaného nezákonné. Zpochybnila
také postup městského soudu související s dokazováním a závěry znalce. K podání byla přiložena
nájemní smlouva uzavřená dne 4. 10. 2000 mezi Městskou částí Praha 8 a B. K.; dopis
Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 28. 3. 1997; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014,
č. j. 26 Cdo 460/2014 – 798, a evidenční list k bytu ze dne 2. 10. 2000.
[14] Následně (e-mailem, č. l. 32) stěžovatelka doplnila podání o rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 3. 2007, č. j. 2 As 77/2006 – 41; ze dne 14. 2. 2007,
č. j. 7 As 49/2006 – 43; ze dne 28. 3. 2007, č. j. 4 As 12/2006 – 87; a ze dne 11. 4. 2007,
č. j. 1 As 10/2006 – 48.
[15] Téhož dne zaslala soudu další e-mail (č. l. 47), který označila jako doplnění podání
původně adresovaného městskému soudu. Jeho obsahem byly zejména citace z rozsudků
Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4134/2007; ze dne 19. 4. 2012,
sp. zn. 26 Cdo 3151/2011; ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 26 Cdo 460/2014 – 798; a ze dne
15. 12. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2186/2009. Z obsáhlého podání se k řízení před kasačním soudem
vztahovalo pouze zpochybnění postupu znalce a požadavek na doplnění znaleckého posudku.
Stěžovatelka přiložila citované rozsudky Nejvyššího soudu; formulář žádosti o schválení výměny
bytů; záznam o předání klíčů k bytu ze dne 31. 7. 1998; nájemní smlouvu a evidenční list k bytu,
oba specifikované výše. Podání bez příloh soudu zaslala i poštovní přepravou (č. l. 79).
[16] Obdobná tvrzení byla předmětem také dalšího podání stěžovatelky, doručeného e-mailem
(č. l. 87), ke kterému byly opět přiloženy shora uvedené rozsudky Nejvyššího soudu. Podání bylo
zasláno i poštou (č. l. 106), avšak s odlišnými přílohami. Stěžovatelka přiložila kopie různých
písemností obsahující její podpis (příkazy k úhradě, pokladní doklady a další).
III. Vyjádření žalovaného
[17] Žalovaný upozornil na skutečnost, že originály doručenek jsou založeny ve správním
spise, dále pouze odkázal na své vyjádření k žalobě a ztotožnil se s názorem o opožděnosti
žaloby. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[18] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné,
a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Poté přistoupil
k přezkumu usnesení městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných
důvodů. Ověřil také, že napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[19] Stěžovatelka uplatnila kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. V situaci,
kdy městský soud napadeným usnesením žalobu odmítl, však z povahy věci přicházejí v úvahu
pouze kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále dle písm. c) uvedeného ustanovení, spočívající v tvrzené
zmatečnosti řízení před soudem (srovnej setrvalou judikaturu Nejvyššího správního soudu,
např. rozsudek ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 24/2004 – 49, publikovaný pod č. 427/2005
Sb. NSS; ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98, publikovaný pod č. 625/2005 Sb. NSS;
ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005 – 65, a další). Označením kasačních důvodů nicméně není
Nejvyšší správní soud vázán. Kasační stížnost obsahuje i námitky směřující proti závěru
městského soudu o opožděnosti žaloby, tedy námitky, které podle jejich obsahu spadají
pod §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. V jejich rozsahu tedy Nejvyšší správní soud usnesení městského
soudu přezkoumal.
[20] Jak bylo uvedeno výše, sporné bylo datum doručení rozhodnutí žalovaného, od kterého
se odvíjí počátek lhůty k podání žaloby. Ve správním spise bylo doručení rozhodnutí vykázáno
doručenkou s datem 25. 2. 2002 a podpisem stěžovatelky. Ta však zpochybnila jeho pravost,
tvrdila, že na adrese, kam bylo doručováno, neměla možnost vyzvedávat poštu, zásilku nikdy
nepřevzala a o existenci rozhodnutí a jeho obsahu se dozvěděla až 5. 5. 2011. Proto považovala
žalobu za včasnou.
[21] Nejvyšší správní soud nicméně v postupu městského soudu neshledal nezákonnost.
Stěžovatelka nepředložila žádné relevantní důkazy svědčící pro to, že by podpis na doručence byl
padělaný. Soud spornou otázku posuzoval zejména na základě znaleckého posudku z oboru
písmoznalectví, který za tím účelem nechal vyhotovit a na základě kterého dostatečně zjistil
skutkový stav.
[22] Znalec velmi podrobným způsobem popsal, jakým způsobem při porovnání podpisů
postupoval a jaké úvahy ho vedly k závěru, že se jedná o méně frekventovanou variantu pravého
podpisu stěžovatelky. Stěžovatelce lze sice přisvědčit v tom směru, že srovnávací materiál nebyl
vyčerpávající, neboť pouze čtyři z celkem patnácti vzorků odpovídaly spornému podpisu časovou
vazbou. Na tuto skutečnost však upozornil sám znalec, stejně jako na to, že se podpisy
stěžovatelky vyznačují vysokou tvarovou i konstrukční variabilitou. Právě proto je zřejmé, že tyto
úvahy zahrnul do svého posouzení a zohlednil je při konečném zodpovězení otázky.
[23] Podrobně také popsal důvody pro závěr, že je pravděpodobnější varianta neobvyklého
(respektive nepoznaného či zkráceného) pravého podpisu stěžovatelky, než padělek
napodobeného charakteru podle předlohy nebo na základě předchozího nacvičení. Hypotetický
padělatel by totiž dle něj musel mít k dispozici vzor vzácné varianty podpisu stěžovatelky,
která se ve srovnávacím materiálu objevila pouze jednou. Nadto sporný podpis obsahuje některé
většinové znaky, což znamená, že by hypotetický padělatel musel padělek skládat z více druhů
podpisů a přitom dodržet kvalitu psacího pohybu a řadu grafometrických parametrů,
což je dle znalce stěží realizovatelné. Otázkou by také dle znalce bylo, proč by padělatel tvořil
nejsložitější část podpisu (koncový kličkový tah) obtížnějším způsobem, než by bylo potřeba.
[24] Tyto úvahy vedoucí ke znaleckému závěru jsou dle Nejvyššího správního soudu zcela
logické. Samotná skutečnost, že znalec užil slova pravděpodobnější, nečiní znalecký posudek
nejednoznačným, jak dovozuje stěžovatelka. Jedná se o zohlednění postupu, kterým znalec vybral
v úvahu přicházející hypotézy, ostatní vyloučil a poté ze dvou možných precizně odůvodněným
postupem dospěl k jediné z nich. Proto jsou jeho závěry pro zjištění skutkového stavu
dostatečné.
[25] Za podstatné považuje Nejvyšší správní soud také to, že městský soud vycházel i z dalších
okolností věci. V prvé řadě se jedná o dílčí závěr znalce, že sporný podpis vykazuje řadu shod
a podobností s jedním konkrétním podpisem na doručence ve správním spise, která navíc
pochází z bezprostředně předcházejícího časového období. Úvahy městského soudu vycházely
z upozornění znalce, že pokud by nebyla zpochybněna platnost tohoto srovnávacího podpisu,
svědčilo by to o pravosti podpisu sporného. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nikdy autenticitu
srovnávacího podpisu nezpochybnila (ani poté, co se seznámila s obsahem znaleckého posudku),
městský soud uzavřel, že sporný podpis je skutečně podpisem jejím.
[26] Zásadní význam má také to, že podpis byl na doručence k zásilce určené do vlastních
rukou; tu totiž pracovnice pošty mohla vydat až po předložení dokladu totožnosti. Nejvyšší
správní soud tedy přisvědčuje názoru městského soudu, že je vyloučeno, aby byla zásilka vydána
někomu jinému.
[27] Za nastíněné situace bylo současně zcela nadbytečné, aby městský soud doplňoval
dokazování. Závěry znalce byly jasné a otázka pravosti podpisu na sporné doručence
dostatečným způsobem zodpovězena. Soud není povinen provést veškeré navržené důkazy,
pokud zdůvodní, z jakých důvodů je doplnění dokazování zbytné, čemuž městský soud dostál.
Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že z výše uvedených důvodů nemá pochyb o správnosti,
jasnosti ani úplnosti znaleckého posudku, proto nebylo nutné žádat znalce o vysvětlení
ani znalecký posudek doplňovat či revidovat ve smyslu §127 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení
s §64 s. ř. s.
[28] Podle §250b odst. 1, věty první, o. s. ř., ve znění platném v rozhodné době, musí být
žaloba proti rozhodnutí správního orgánu podána do dvou měsíců od doručení rozhodnutí
správního orgánu v posledním stupni, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Zmeškání lhůty
nelze prominout.
[29] Podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. soud návrh odmítne, byl-li podán předčasně nebo
opožděně.
[30] Rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni (žalovaného) bylo stěžovatelce
doručeno dne 25. 2. 2002. Lhůta k podání žaloby tedy skončila dne 25. 4. 2002, stěžovatelka
ji však podala až dne 29. 6. 2011, tedy opožděně. Proto je rozhodnutí městského soudu o jejím
odmítnutí v souladu se zákonem.
[31] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že jednotlivá podání stěžovatelky,
kterými doplňovala kasační stížnost, se téměř ve všech případech vztahovala k posouzení věci
samé, které však nebylo předmětem řízení o kasační stížnosti. Irelevantní proto byly odkazy
na nájemní smlouvu, evidenční list k bytu, formulář žádosti o schválení výměny bytů, záznam
o předání klíčů i veškeré rozsudky Nejvyššího soudu. Stejně tak byly pro posouzení zákonnosti
usnesení městského soudu bez významu stěžovatelkou vybrané rozsudky zdejšího soudu,
které se také téměř ve všech případech týkaly merita věci (rozsudky ze dne 29. 3. 2007,
č. j. 2 As 77/2006 – 41; ze dne 14. 2. 2007, č. j. 7 As 49/2006 – 43; ze dne 28. 3. 2007,
č. j. 4 As 12/2006 – 87). V rozsudku ze dne 11. 4. 2007, č. j. 1 As 10/2006 – 48, se sice Nejvyšší
správní soud zabýval otázkou počátku lhůty pro podání žaloby proti rozhodnutí správního
orgánu, skutkově se však jednalo o zcela odlišnou situaci.
[32] Kopie listin předložených soudu za účelem porovnání podpisu stěžovatelky byly
taktéž nadbytečné. Otázka pravosti podpisu je otázkou odbornou, kterou nemůže podle §127
odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s. zodpovědět soud, ale znalec, který tak již učinil během
řízení před městským soudem.
[33] O žádosti stěžovatelky o osvobození od soudního poplatku Nejvyšší správní soud zvlášť
nerozhodoval, neboť byla odůvodněna pouze domněnkou úspěchu ve věci, který pro tuto otázku
není relevantní. Podle §36 odst. 3 s. ř. s. může být od soudních poplatků osvobozen účastník
(zčásti, výjimečně zcela), který o to požádá a doloží, že nemá dostatečné prostředky. Stěžovatelka
však soudní poplatek uhradila (viz záznam o složení na č. l. 14), čímž de facto prokázala,
že dostatečnými finančními prostředky disponuje.
V. Závěr a náklady řízení
[34] Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle
§110 odst. 1, poslední věty, s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[35] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení;
žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec jeho úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2015
JUDr. Radan Malík
předseda senátu