ECLI:CZ:NSS:2015:9.AZS.165.2015:22
sp. zn. 9 Azs 165/2015 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobců: a) S. A.,
b) nezl. I. A., c) nezl. R. K., d) nezl. M. Ch., zast. JUDr. Annou Doležalovou, MBA,
advokátkou se sídlem Veleslavínova 55/12, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 2. 2014, č. j. OAM-
317/ZA-ZA08-ZA08-2013, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 25. 5. 2015, č. j. 4 Az 8/2014 – 77,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni žalobců JUDr. Anně Doležalové, MBA, advokátce se sídlem
Veleslavínova 55/12, Plzeň, se p ři zn áv á odměna za zastupování v řízení
o kasační stížnosti ve výši 10 220 Kč. Tato částka jí bude uhrazena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobci (dále jen „stěžovatelé“) domáhají zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla jako
nedůvodná podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí
žalovaného specifikovanému v záhlaví. Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl o žádosti
stěžovatelů o udělení mezinárodní ochrany tak, že žádost o udělení mezinárodní ochrany
je nepřípustná podle §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném
v posuzované době (dále jen „zákon o azylu“), a řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavil
podle §25 písm. i) zákona o azylu.
[2] Stěžovatelka a) podala jménem svým a jménem svých dětí, stěžovatelů b), c) a d), dne
2. 10. 2013 žádost o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatelka a) odešla z vlasti v roce 2000
do Moskvy, protože nemohla studovat kvůli svému náboženství. V Moskvě žila do roku 2005.
V letech 2005-2010 pobývala v České republice. Poté od léta roku 2010 do ledna roku 2011
bydlela v Dagestánu. Do České republiky přicestovala letecky z Moskvy v roce 2011.
O mezinárodní ochranu žádá z náboženských důvodů. V Ázerbájdžánu není v současné době
klidná situace. Nevěří, že jí ve vlasti nic nehrozí, jelikož její rodina i známí měli velké problémy.
Nechce riskovat životy svých dětí při návratu do vlasti nebo do Dagestánu, kde žije její současný
manžel. V minulosti již dvakrát o mezinárodní ochranu v České republice neúspěšně žádala
(v roce 2005 – jménem svým a svého syna a 2012 – jménem svým a svých nezletilých dětí).
Nadto v roce 2007 podala žádost o udělení mezinárodní ochrany jménem své starší dcery,
opět neúspěšně.
[3] Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelce a) nic nebránilo, aby všechny skutečnosti,
jichž se obává, uvedla již v předchozích žádostech o mezinárodní ochranu, které podávala
jménem svým nebo svých dětí. Neuvedla-li je, přestože tak učinit mohla, nelze klást žalovanému
za vinu, že se těmito námitkami nebo skutečnostmi nezabýval. Dle soudu se žalovaný zabýval
posouzením situace v Ázerbájdžánu na základě shromážděných informací, ohledně politické
a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv konstatoval, že v této zemi nedošlo
k zásadní změně politické a bezpečnostní situace, která by mohla založit opodstatněnost nové
žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný se podrobně zabýval žádostí o udělení
mezinárodní ochrany a postupoval v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními tak, aby byl
zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
[4] Soud dále konstatoval, že stěžovatelka a) zmínila ve své žádosti, že trpí nevyléčitelnou
nemocí očí, tuto skutečnost však neuvedla jako důvod k žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Tento důvod uvedla až v soudním řízení, předložila k němu i lékařské zprávy. Z nich je zřejmé,
že se léčí s oční vadou již od roku 2006, mohla tedy i tuto skutečnost uplatnit již v předchozích
žádostech o udělení mezinárodní ochrany. Nejedná se o novou skutečnost, kterou nemohla
bez svého zavinění doložit.
[5] Žalovaný proto postupoval správně, jelikož shledal žádost o udělení mezinárodní ochrany
nepřípustnou a řízení zastavil.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[6] Proti rozsudku městského soudu brojí stěžovatelé kasační stížností, jejíž důvody podřazují
pod §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Setrvávají na svém stanovisku, že žalovaný nezjistil stav věci
tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Soud přesto napadené správní rozhodnutí nezrušil.
[7] Žalovaný správní orgán ani městský soud nepřihlédly ke změně okolností. První změnou
je výrazné zhoršení situace v zemi původu ve vztahu k příslušníkům určitých náboženských
skupin. Vzhledem k tomu, že ke zhoršení situace došlo v poslední době, nemohli tuto skutečnost
stěžovatelé namítat v dřívějších žádostech. Pokud se žalovaný zabýval situací v zemi původu,
neučinil tak ve vztahu k tvrzením stěžovatelů, nezabýval se náboženskou svobodou
v Ázerbájdžánu, nereagoval ani na tvrzení o nařízení prezidenta zakazující jejich náboženství.
Ani soud se těmito skutečnostmi nezabýval.
[8] Druhou nově tvrzenou skutečností byl rozvod s prvním manželem a uzavření nového
sňatku s Dagestáncem darginské národnosti. Stěžovatelka a) vyslovila obavu z nezákonného
jednání ze strany svých příbuzných. Touto skutečností se žalovaný nezabýval vůbec, ačkoli mohla
zakládat opodstatněnost meritorního projednání nynější žádosti.
[9] Chybné je i tvrzení žalovaného a následně soudu, že skutečnosti ohledně
svého zdravotního stavu neuváděla stěžovatelka a) jako důvod pro udělení některé z forem
mezinárodní ochrany. Není povinností žadatele uvádět, jakého konkrétního typu mezinárodní
ochrany se domáhá, ani svá tvrzení prokazovat jinak, než vlastní věrohodnou výpovědí
(k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 – 57).
Žalovaný si mohl se souhlasem stěžovatelky a) sám vyžádat relevantní lékařské zprávy, namísto
aby na ni přenášel svoji důkazní povinnost. Proto považuje postup soudu, který odmítl
předložené důkazy (lékařské zprávy) provést s tím, že je nedoložila již v průběhu správního řízení,
za procesně nesprávný. Jelikož své postižení tvrdila již ve správním řízení, nejedná se v žádném
případě o skutečnost prvně uváděnou až v řízení před soudem.
[10] Proto navrhují, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil
městskému soudu k novému projednání.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí,
vyjádření k žalobě i napadený rozsudek. Uvedl, že nyní uváděné důvody a obavy byly
již posuzovány v předchozí azylové proceduře. Doplňování a upřesňování předchozích žádostí
nelze považovat za nové důvody žádosti ve smyslu zákona o azylu. V dané věci se jedná
o rozhodnutí procesní povahy, proto by se žádost neměla posuzovat po věcné stránce. V kasační
stížnosti jsou navíc často uváděny námitky proti rozhodnutí žalovaného, nikoli proti rozsudku
městského soudu, kterými by se Nejvyšší správní soud neměl zabývat.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas a stěžovatelé jsou zastoupeni advokátkou (§105 odst. 2
s. ř. s.).
[13] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §104a
s. ř. s. zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy
stěžovatele. Není-li tomu tak, soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou.
Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního
zdejší soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů
stěžovatele“.
[14] Nejvyšší správní soud nespatřuje v namítaných skutečnostech přesah vlastních zájmů
stěžovatelů, a to v mezích vytyčených výše citovaným usnesením prvního senátu kasačního
soudu.
[15] Předmětem sporu je otázka, zda se v případě žádosti o mezinárodní ochranu ze dne
2. 10. 2013 jedná o opakovanou žádost, která je nepřípustná. Stěžovatelé mají za to, že uváděli
dvě nové skutečnosti, kterými byl žalovaný a následně i soud povinen se zabývat. V první řadě
se jedná o náboženské důvody, v druhé řadě o sňatek stěžovatelky a) s cizincem a obava z reakcí
příbuzných na tuto skutečnost.
[16] Ve vztahu k první skutečnosti lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 6. 2009, č. j. 4 Azs 23/2009 - 64, v němž bylo vysloveno, že podává-li žadatel o udělení
mezinárodní ochrany opakovanou žádost, je podmínkou pro to, aby taková žádost byla věcně
posouzena, tvrzení nových skutečností. Je tedy povinností žadatele, aby takové skutečnosti
v nové žádosti uvedl. V opačném případě je podle §10a písm. e) zákona o azylu žádost
nepřípustná. V rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65, Nejvyšší správní soud
konstatoval, že hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení
mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti,
které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou
během předchozího pravomocně skončeného řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení
mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají
na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést k jinému
rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému
podávání opakovaných žádostí. V této souvislosti lze poukázat na rozsudek ze dne 8. 9. 2011,
č. j. 7 Azs 28/2011 - 74, v němž bylo uvedeno, že bylo-li řízení o žádosti o udělení mezinárodní
ochrany zastaveno pro nepřípustnost podle §25 písm. i) zákona o azylu, zkoumá správní soud
pouze to, zda byly dány podmínky pro zastavení řízení. Důvody uváděné žadateli se zabývá
pouze z toho hlediska, zda jim mohly být známy v době první žádosti, a zda je tedy mohli uvést,
či zda jim v tom nebránily objektivní důvody, zpravidla spočívající v tom, že o těchto důvodech
vůbec nevěděli nebo je nemohli z objektivních či legitimních subjektivních příčin uvést.
[17] V dané věci stěžovatelé v předchozích řízeních o udělení azylu, která byla na základě
jejich žádostí zahájena, uvedli, že se v případě návratu do Ázerbájdžánu obávají možné persekuce
kvůli jejich náboženskému vyznání. V nynějším řízení o udělení mezinárodní ochrany, které bylo
zahájeno podáním žádosti dne 2. 10. 2013, pak uvedli shodný důvod jako v předchozích řízeních,
tj. že se obávají problémů kvůli jejich náboženskému vyznání. Změna situace v zemi původu
nebyla v žádosti o udělení mezinárodní ochrany tvrzena, ani v průběhu správního řízení
nevyplynulo, že by tvrzené skutečnosti byly novinkou oproti předchozím řízením. Nařízení
prezidenta údajně zakazující náboženství stěžovatelů bylo v žádosti o udělení mezinárodní
ochrany zmíněno pouze mimochodem, opět nikoliv jako nová skutečnost zakládající právo
na nové projednání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný tedy postupoval v souladu
se zákonem, pokud nevyhodnotil tuto námitku jako novou. Stěžovatelé mají možnost opětovně
požádat o udělení mezinárodní ochrany v České republice, pokud v nové žádosti uvedou
skutečnosti, z nichž plyne, že jejich situace se oproti předchozím žádostem změnila, nastaly nové
skutečnosti, které nebyly bez jejich vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení
mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany.
Uvedené nebylo v posuzovaném případě splněno (obdobně viz rozsudek ve věci stěžovatelů
ze dne 31. 7. 2013, č. j. 7 Azs 20/2013 – 22).
[18] Druhou námitku stěžovatelů ohledně toho, že žalovaný se nezabýval jejich rodinnou
situací a nehodnotil jejich obavy z rodinných příslušníků, posoudil Nejvyšší správní soud jako
nepřípustnou ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.. Důvody kasační stížnosti nelze rozšiřovat nad rámec
žalobních bodů, lze je opřít jen o takové konkrétní právní či skutkové důvody, jež byly v řízení
před městským soudem přípustně uplatněny (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 7. 2005, č. j. 2 Azs 134/2005 - 43, publ. pod č. 685/2005 Sb. NSS).
[19] Uvedená námitka sice byla zmíněna v replice na vyjádření žalovaného k žalobě,
tato zmínka byla však opožděná (viz zmiňovaný rozsudek ve věci sp. zn. 2 Azs 134/2005:
„Důvody kasační stížnosti tedy lze opřít jen o takové konkrétní právní či skutkové důvody, jež byly v řízení
před krajským soudem přípustně uplatněny (viz §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), a tedy alespoň v základních rysech
v žalobních bodech obsažených v žalobě či jejím včasném rozšíření formulovány a případně dále (i po uplynutí lhůty
k podání či rozšíření žaloby) upřesněny či podrobněji rozvedeny, aniž by tím byly rozšiřovány; to platí
jen za předpokladu, že uvedené právní či skutkové důvody stěžovatel mohl v žalobě či jejím včasném
rozšíření uplatnit. (srov.nepublikované usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2005,
č. j. 7 Azs 329/2004 - 48).“ Opožděné námitky sledují stejný osud jako námitky neuplatněné.
K tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 9. 2008, č. j. 1 Afs 102/2008 – 39,
jehož právní věta zní: „Podle §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o důvody,
které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Tato výhrada dopadá i na případy, kdy žalobce sice onu námitku před soudem uplatnil, učinil
tak však až po uplynutí lhůty k podání žaloby.“
[20] K výše uvedenému Nejvyšší správní soud konstatuje, že městský soud se s touto
námitkou nevypořádal. S ohledem na skutečnost, že byla uplatněna opožděně, jak je vysvětleno
výše, nemělo toto pochybení vliv na zákonnost napadeného rozsudku tak, že by přesahovala
vlastní zájmy stěžovatelů.
[21] K poslední kasační námitce ohledně zdravotního stavu stěžovatelky a) soud uvádí,
že zdravotní důvody nebyly uváděny jako důvod, pro který byla podána žádost o mezinárodní
ochranu. Ve správním řízení byl zdravotní stav zmíněn pouze v žádosti o udělení mezinárodní
ochrany jako odpověď na dotaz na zdravotní stav. Z toho nelze dovodit, že právě z tohoto
důvodu bylo o mezinárodní ochranu žádáno, například pro špatnou zdravotní péči v zemi
původu, pro nedostupnost potřebných léků a podobně. Jak je uvedeno výše, je povinností
žadatele, aby nové skutečnosti, pro něž žádá o mezinárodní ochranu, v žádosti uvedl
(viz již citovaný rozsudek ve věci sp. zn. 4 Azs 23/2009). Tato podmínka nebyla naplněna.
Nad rámec uvedeného lze souhlasit s městským soudem, který zjistil z lékařských zpráv,
že onemocnění očí není nová skutečnost, ale stěžovatelka a) se s ním léčí již od roku 2006.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny námitky uplatněné v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal přesah vlastních zájmů stěžovatelů ani zásadní pochybení v postupu městského soudu,
které by mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatelů. Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle ustanovení §104a s. ř. s.
[23] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
[24] V řízení před městským soudem byla stěžovatelům ustanovena advokátka JUDr. Anna
Doležalová, MBA, která je zastupovala i v řízení o kasační stížnosti (§35 odst. 8, věta poslední,
s. ř. s.). V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Nejvyšší správní
soud přiznal ustanovené zástupkyni za řízení o kasační stížnosti odměnu za jeden úkon právní
služby (doplnění kasační stížnosti) podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Za každý úkon právní služby v dané
věci náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč (§9 odst. 4 a §7 bod 5 . advokátního tarifu),
přičemž dle §12 advokátního tarifu jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou
nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu
mimosmluvní odměna snížená o 20 % (12 400 Kč x 0,8 = 9 920 Kč), která se zvyšuje o 300 Kč
paušální náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem tedy za jeden
společný úkon právní služby náleží 10 220 Kč. Jelikož zástupkyně nedoložila soudu, že by byla
plátkyní daně z přidané hodnoty, celková výše odměny ustanovené zástupkyně činí 10 220 Kč.
O odměně a náhradě hotových výdajů ustanovené zástupkyně za řízení před městským soudem
rozhodl městský soud.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. září 2015
JUDr. Radan Malík
předseda senátu