ECLI:CZ:NSS:2015:9.AZS.205.2015:23
sp. zn. 9 Azs 205/2015 - 23
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: Y. K.,
zast. Mgr. Zděnkou Havlíkovou, advokátkou se sídlem Guldenerova 2339/28, Plzeň,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 29. 4. 2015, č. j. OAM -66/ZA-ZA05-K08-2015, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 7. 2015, č. j. 60 Az 5/2015 – 30,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků n e má p rá vo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal dne 22. 1. 2015 žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou odůvodnil
strachem z výhrůžek tří mužů, kteří s ním spolupracovali na stavbě v Rusku. Zadavatel
jim nezaplatil a tito muži požadují peníze po žalobci, který jim práci sehnal. Vyhrožovali mu,
že zapálí jeho dům, má proto strach o svůj život a rodinu. V následném pohovoru upřesnil,
že se neobrátil na ukrajinskou policii, protože by nic neudělala.
[2] Žalovaný rozhodnutím citovaným v záhlaví neudělil žalobci mezinárodní ochranu
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“); v rozhodnutí se vyjádřil ke všem formám mezinárodní
ochrany.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský
soud“), který však ze stejných důvodů jako žalovaný námitkám žalobce nepřisv ědčil.
Dle krajského soudu žalobce netvrdil azylové důvody podle §12 písm. a) ani b) zákona o azylu,
ale pouze to, že jej pronásledovaly soukromé osoby, přitom však nevyčerpal prostředky ochrany,
které existují v zemi původu. Nezjistil důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by bylo žalobci
možné udělit humanitární azyl podle §14 zákona o azylu; takovým důvodem nemůže být snaha
žalobce o pobyt s blízkými na území České republiky. Neshledal ani důvody pro udělení
doplňkové ochrany podle §14a téhož zákona, neboť žalobce může rodinný život realizovat
na Ukrajině, při návratu do země původu mu nehrozí nebezpečí vážné újmy, a to ani z důvodu
tamějšího konfliktu.
[4] Proti rozsudku krajského soudu žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační stížností.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Stěžovatel v kasační stížnosti rozporoval závěr o tom, že u něj nejsou splněny podmínky
k udělení humanitárního azylu a doplňkové ochrany podle §14, respektive §14a zákona o azylu.
Vyjádřil obavy, že bude muset narukovat a zúčastnit se ozbrojeného konfliktu, a uvedl,
že žalovaný nepostupuje jednotně, neboť žadatelům z afrických zemí je azyl z těchto důvodů
udělován. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení, případně aby stěžovateli sám azyl udělil.
[6] Žalovaný odkázal na průběh správního řízení a své rozhodnutí, ztotožnil se s napadeným
rozsudkem. Zdůraznil, že každá žádost je posuzována individuálně, plnění zákonem stanovené
branné povinnosti je základní státoobčanskou povinností a situace na Ukrajině nedosahuje
intenzity totálního konfliktu, k čemuž odkázal na související judikaturu. Navrhl, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, případně zamítl pro její nedůvodnost.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas a stěžovatel je zastoupen advokátkou [§105 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)].
[8] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud v souladu s §104a s. ř. s. zabývá
otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele.
Není-li tomu tak, soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Zákonný pojem přesah
vlastních zájmů stěžovatele představuje typický neurčitý právní pojem, jehož vymezením se Nejvyšší
správní soud zabýval např. v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou též dostupná
na www.nssoud.cz), na které pro stručnost odkazuje.
[9] Nejvyšší správní soud v projednávané věci přesah vlastních zájmů stěžovatele neshledal.
[10] Stěžovatel se dovolával toho, že splňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu
podle §14 zákona o azylu, neboť se obává, že bude muset narukovat a účastnit se ozbrojeného
konfliktu. Nejvyšší správní soud námitce nepřisvědčil.
[11] Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je na uvážení správního orgánu,
zda humanitární azyl udělit, či nikoli; míra volnosti uvážení správního orgánu je limitována pouze
zákazem libovůle. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru,
zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených z ákonem, zda je v souladu s pravidly logického
usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění
těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné
závěry (srovnej např. rozsudek ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48, rozsudek ze dne
11. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 8/2004 – 55, a mnohá další).
[12] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud napadené rozhodnutí přezkoumal
řádně a v přiměřeném rozsahu, a shodně jako uvedený soud konstatuje, že žalovaný
se problematikou udělení humanitárního azylu zabýval a své závěry dostatečně zdůvodnil.
[13] Argumentace stěžovatele v kasační stížnosti se omezuje na výtku, že otázka udělení
humanitárního azylu pro obavy z narukování je žalovaným posuzována rozdílně a „pro příjem
běženců z afrických zemí jde o otázku směrodatnou“. Toto tvrzení však stěžovatel ničím
nedoložil, není zřejmé, z čeho je dovodil, a Nejvyššímu správnímu soudu není ani z jeho úřední
činnosti známa žádná okolnost, která by svědčila o jeho opodstatněnosti. Postup žalovaného
tedy ani s ohledem na toto tvrzení nenese znaky libovůle.
[14] Problematikou služby v armádě se ostatně Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval,
např. již v rozsudku ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 – 49, či v rozsudku ze dne 7. 8. 2012,
č. j. 2 Azs 17/2012 - 44, a dospěl k závěru, že samotné odmítání této služby, byť by její výkon byl
spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu, není azylově relevantní.
[15] Stěžovatel dále naznačil, že mu měla být udělena doplňková ochrana podle §14a zákona
o azylu, neboť mu v souvislosti s válečnou situací na Ukrajině hrozí nebezpečí vážné újmy.
Nejvyšší správní soud ani této námitce nepřisvědčil.
[16] Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (zejména rozsudku ze dne
13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68, publ. pod č. 1840/2009 Sb. NSS) nestačí k udělení
mezinárodní ochrany pouze reálná existence ozbrojeného konfliktu na území země původu
žadatele, ale žadateli musí v důsledku takového konfliktu hrozit reálná újma, např. v podobě
vážného a individuálního ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného násilí.
V situacích tzv. totálního konfliktu hrozí vážná újma v zásadě každému žadateli přicházejícímu
z této země původu či postiženého regionu, neboť pouhá přítomnost na území této země
nebo regionu jej vystavuje reálnému nebezpečí ohrožení života a tělesné integrity.
Pokud ozbrojený konflikt nemá charakter tzv. totálního konfliktu, musí žadatel „ prokázat
dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven
přímým hrozbám způsobení vážné újmy ve smyslu čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice; (2) že ozbrojený konflikt
probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu
v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko,
že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on. “
[17] K bezpečnostní situaci na Ukrajině se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v usnesení
ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 – 17, kde konstatoval, že „[n]a Ukrajině nelze ani dříve,
ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje
takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému
nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části
Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ Odkázat lze také
na další rozhodnutí, ve kterých se této problematice věnoval, např. usnesení ze dne 31. 3. 2015,
č. j. 4 Azs 15/2015 – 28, ze dne 30. 4. 2015, č. j. 9 Azs 13/2015 – 69, či ze dne 17. 6. 2015,
č. j. 6 Azs 86/2015 – 31.
[18] Místem pobytu stěžovatele na území Ukrajiny byla obec Jaseniv Pilny v Ivanofrankivské
oblasti, která se nachází v západní části země. Západní část Ukrajiny nebyla vojenskými událostmi
nijak významněji zasažena, a nelze tudíž dovozovat, že by zde hrozilo skutečné nebezpečí vážné
újmy ve smyslu citovaných ustanovení zákona o azylu. Nejvyššímu správnímu soudu nejsou
známy ani žádné jiné relevantní informace, na jejichž základě by vyvstaly pochybnosti,
že by neudělením mezinárodní ochrany došlo k porušení zásady non-refoulement.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele,
a proto kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[20] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. října 2015
JUDr. Radan Malík
předseda senátu