ECLI:CZ:NSS:2015:9.AZS.206.2015:21
sp. zn. 9 Azs 206/2015 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobců: a) N. K., b)
nezl. O. K. a c) nezl. M. K., žalobkyně b) a žalobce c) zastoupeni žalobkyní a) jako zákonnou
zástupkyní, všichni zast. Mgr. Zděnkou Havlíkovou, advokátkou se sídlem Guldenerova
2339/28, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2015, č. j. OAM-61/ZA-ZA05-K08-2015, v řízení
o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 7. 2015,
č. j. 60 Az 6/2015 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobci a), b) a c) (dále jen „stěžovatelé a), b) a c)
nebo stěžovatelé “) domáhají zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni
(dále jen „krajský soud“), kterým byla jako nedůvodná podle ustanovení §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2015, č. j. OAM-61/ZA-ZA05-
K08-2015 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“). Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl o jejich
žádosti o udělení mezinárodní ochrany tak, že se jim mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14,
§14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), neuděluje.
I. Vymezení věci
[2] Úvodem považuje Nejvyšší správní soud za vhodné stručně připomenout dosavadní
vývoj v právě posuzované věci. Z předloženého správního spisu lze zjistit, že dne 22. 1. 2015
stěžovatelka a) požádala o udělení mezinárodní ochrany, a to jménem svým a jménem svých dvou
nezletilých dětí. Opustili svoji vlast dne 22. 12. 2014 z důvodu, že manžel jezdil za prací
do Ruska, avšak naposledy mu nezaplatili za práci a o práci přišel. V Rusku byli s manželem další
tři muži, které si najal. Poté, co jim nebylo zaplaceno, tito tři muži vymáhali peníze po manželovi
a vyhrožovali rodině. Stěžovatelka a) se bála pouštět své děti do školy. Vyhrožovali, že jim zapálí
dům. Nevěděla, kolikrát přišli k nim domů, nikdy u toho nebyla. Manželovi stěžovatelky a) bylo
v Rusku slíbeno, že mu budou poslány peníze na účet, ale nic nedostal. Nebyla to oficiální práce.
Pracoval na stavbách.
[3] Na policii se neobrátili, protože by jim policie nepomohla. Zkušenosti s policií mají
špatné, když sestru babičky, jakožto starou paní, někdo hodně zbil. Na policii ničeho nedosáhli.
Pouze jim řekli, že neví, kdo to udělal. O přestěhování v rámci Ukrajiny neuvažovali, neboť
by neměli kde žít, a potřebovali by k tomu také peníze.
[4] V pohovoru stěžovatelka a) uváděla, že její matka je v České republice již 12 let,
když se provdala za občana ČR a má zde trvalý pobyt. Ona jim vyřídila pozvání, a tak se rozhodli
odjet. V P. žili u matky, která zjišťovala, jak to mají udělat ohledně pobytu. Proto požádali o azyl.
V případě návratu do vlasti se obávají těch lidí, kteří jim vyhrožovali. Mohlo by se stát cokoli,
třeba by mohlo být ublíženo dětem.
[5] Krajský soud uvedl, že stěžovatelka a) v žádné fázi azylového řízení nezmiňovala,
že by se v zemi původu snažila realizovat sama či ve spojení s jinými osobami jakékoliv
z politických práv, resp. svobod. Rovněž netvrdila, že by vyvíjela jakékoliv politické aktivity. Již
z tohoto důvodu v případě stěžovatelky a) a jejích nezl. dětí absentovaly zákonné podmínky pro
udělení azylu na podkladě §12 písm. a) zákona o azylu.
[6] Nárok na udělení azylu vzniká jen z důvodů v zákoně taxativně stanovených. Stěžovatelka
a) v azylovém řízení netvrdila, že by se obávala, že ve své vlasti bude pronásledována z některého
z diskriminačních důvodů vyjmenovaných v §12 písm. b) zákona o azylu. K tvrzení, že její rodina
byla pronásledována soukromými osobami, soud uvedl, že nemožnost dovolat se ochrany v zemi
původu vyvozovala pouze z toho, že policisté nezjistili, kdo napadl sestru její babičky.
Stěžovatelka a) se tedy nepokusila nijak řešit svou situaci na Ukrajině. Ze zpráv o zemi původu
jasně vyplývá, že i proti postupu prokuratury lze uplatnit stížnost. Po zemi lze cestovat bez
vědomí státních orgánů. Soud přisvědčil žalovanému, že v daném případě nebyly vyčerpány
právní prostředky ochrany, které existují v zemi původu.
[7] K otázce humanitárního azylu stěžovatelka a) uvedla, že tu má matku a nemůže
pro legalizaci pobytu využít institutů upravených v zákoně č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a proto
žádá o udělení azylu. Soud neshledal porušení žádných procesních ustanovení při rozhodování
o možnosti udělení humanitárního azylu. Žalovaný své rozhodnutí dostatečně odůvodnil. Snahu
stěžovatelů o pobyt s blízkým příbuzným v České republice lze jen stěží považovat za důvod
hodný zvláštního zřetele ve smyslu §14 zákona o azylu.
[8] Krajský soud se ztotožnil s žalovaným i v tom, že u stěžovatelů nebyla shledána hrozba
nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu. K obavám z válečného konfliktu
soud konstatoval, že stěžovatelé v zemi původu nepobývali v oblastech, v nichž konflikt hrozil.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[9] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatelé kasační stížností z důvodů dle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[10] Stěžovatelé v kasační stížnosti rozporovali závěr o tom, že u nich nejsou splněny
podmínky k udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Vyjádřili obavy, že manžel
stěžovatelky a) a otec stěžovatelů b) a c) bude muset narukovat a zúčastnit se ozbrojeného
konfliktu. V této souvislosti konstatovali, že žalovaný nepostupuje jednotně, neboť žadatelům
z afrických zemí je azyl z těchto důvodů udělován. Dále nesouhlasí se závěrem, že u nich nebyla
shledána hrozba vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu, a to ve spojitosti s válečnou
situací v zemi původu.
[11] Navrhli, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení, případně aby stěžovatelům sám udělil azyl z humanitárních důvodů.
[12] Žalovaný odkázal na průběh správního řízení a své rozhodnutí, ztotožnil se s napadeným
rozsudkem. Zdůraznil, že každá žádost je posuzována individuálně, plnění zákonem stanovené
branné povinnosti je základní státoobčanskou povinností a situace na Ukrajině nedosahuje
intenzity totálního konfliktu, k čemuž odkázal na související judikaturu.
[13] Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, případně
zamítl pro její nedůvodnost.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas a stěžovatelé jsou zastoupeni advokátkou (§105
odst. 2 s. ř. s.).
[15] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§104a s. ř. s. zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou.
Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb.
NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“.
[16] Soud nespatřuje v namítaných skutečnostech přesah vlastních zájmů stěžovatelů,
a to v mezích vytyčených výše zmíněným usnesením prvního senátu.
[17] Stěžovatelé odvozovali své azylové důvody od manžela stěžovatelky a)
a otce stěžovatelů b) a c). Tomu žalovaný (rozhodnutí ze dne 29. 4. 2015, č. j. OAM-66/ZA-
ZA05-K08-2015) mezinárodní ochranu neudělil. Krajský soud (rozsudek ze dne 24. 7. 2015,
č. j. 60 Az 5/2015 – 30) žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl. Z úřední činnosti je soudu
známo, že kasační stížnost proti uvedenému rozsudku krajského soudu byla Nejvyšším správním
soudem odmítnuta pro nepřijatelnost usnesením ze dne 7. 10 2015, č. j. 9 Azs 205/2015 – 23.
[18] Předmětem přezkumu nynějšího řízení není rozhodnutí žalovaného, ani rozsudek
krajského soudu týkající se manžela stěžovatelky a) a otce stěžovatelů b) a c). Soud se tedy
nemůže zabývat tím, zda žalovaný či krajský soud ve vztahu k manželovi a otci zohlednili
veškeré relevantní skutečnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2004,
č. j. 4 Azs 147/2004 – 81). Stejně tak se soud nemohl zabývat tím, zda byly manželem
stěžovatelky tvrzené skutečnosti hodnověrným způsobem vyvráceny a zda tedy krajský soud
či žalovaný v uvedených rozhodnutích nepostupovali v rozporu s rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ve věci sp. zn. 5 Azs 66/2008.
[19] Soud se proto zabýval pouze relevantními námitkami, které se týkají azylového příběhu
stěžovatelů.
[20] Nejprve se soud zabýval nesprávným posouzením podmínek pro udělení humanitárního
azylu podle §14 zákona o azylu. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu
je na uvážení správního orgánu, zda humanitární azyl udělit, či nikoli; míra volnosti uvážení
správního orgánu je limitována pouze zákazem libovůle. Samotné správní rozhodnutí podléhá
přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem,
zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny
řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž
skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry (srovnej např. rozsudek ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 47/2003 – 48, rozsudek ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 8/2004 – 55).
[21] Soud ve shodě s krajským soudem konstatuje, že žalovaný se problematikou udělení
humanitárního azylu zabýval a své závěry dostatečně zdůvodnil.
[22] Argumentace stěžovatelů v kasační stížnosti se omezuje na výtku, že otázka udělení
humanitárního azylu pro obavy z narukování manžela stěžovatelky a) a otce stěžovatelů b) a c)
je žalovaným posuzována rozdílně a „pro příjem běženců z afrických zemí jde o otázku
směrodatnou“. Platí, že každá žádost o mezinárodní ochranu je posuzována individuálně. Své
tvrzení stěžovatelé ničím nedoložili. Není zřejmé, z čeho je dovodili, a soudu není ani z jeho
úřední činnosti známa žádná okolnost, která by svědčila o jeho opodstatněnosti. Postup
žalovaného tedy ani s ohledem na toto tvrzení nenese znaky libovůle.
[23] Nad rámec výše uvedeného soud konstatuje, že problematikou služby v armádě
se Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval, např. již v rozsudku ze dne 29. 3. 2004,
č. j. 5 Azs 4/2004 – 49, či v rozsudku ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 - 44, a dospěl
k závěru, že samotné odmítání této služby, byť by její výkon byl spojen s rizikem účasti při
bojových akcích ve válečném konfliktu, není azylově relevantní.
[24] Stěžovatelé dále naznačili, že jim měla být udělena doplňková ochrana podle §14a zákona
o azylu, neboť jim v souvislosti s válečnou situací na Ukrajině hrozí nebezpečí vážné újmy. Soud
ani této námitce nepřisvědčil.
[25] Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (zejména rozsudku ze dne
13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68, publ. pod č. 1840/2009 Sb. NSS) nestačí k udělení
mezinárodní ochrany pouze reálná existence ozbrojeného konfliktu na území země původu
žadatele, ale žadateli musí v důsledku takového konfliktu hrozit reálná újma, např. v podobě
vážného a individuálního ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného násilí.
V situacích tzv. totálního konfliktu hrozí vážná újma v zásadě každému žadateli přicházejícímu
z této země původu či postiženého regionu, neboť pouhá přítomnost na území této země
nebo regionu jej vystavuje reálnému nebezpečí ohrožení života a tělesné integrity.
Pokud ozbrojený konflikt nemá charakter tzv. totálního konfliktu, musí žadatel „prokázat
dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven
přímým hrozbám způsobení vážné újmy ve smyslu čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice; (2) že ozbrojený konflikt
probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu
v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko,
že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on.“
[26] K bezpečnostní situaci na Ukrajině se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v usnesení
ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 – 17, kde konstatoval, že „[n]a Ukrajině nelze ani dříve,
ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje
takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému
nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části
Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ Odkázat lze také
na další rozhodnutí, ve kterých se této problematice věnoval, např. usnesení ze dne 31. 3. 2015,
č. j. 4 Azs 15/2015 – 28, ze dne 30. 4. 2015, č. j. 9 Azs 13/2015 – 69, či ze dne 17. 6. 2015,
č. j. 6 Azs 86/2015 – 31.
[27] Místem pobytu stěžovatele na území Ukrajiny byla obec Jaseniv Pilny v Ivanofrankivské
oblasti, která se nachází v západní části země. Západní část Ukrajiny nebyla vojenskými událostmi
nijak významněji zasažena, a nelze tudíž dovozovat, že by zde hrozilo skutečné nebezpečí vážné
újmy ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu. Soudu nejsou známy ani žádné jiné relevantní
informace, na jejichž základě by vyvstaly pochybnosti, že by neudělením mezinárodní ochrany
došlo k porušení zásady non-refoulement.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační
stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelů, a proto ji ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. shledal
nepřijatelnou a odmítl ji.
[29] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. října 2015
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu