ECLI:CZ:NSS:2015:9.AZS.216.2014:58
sp. zn. 9 Azs 216/2014 - 58
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobců: a) M. E.,
a jejích nezletilých dětí b) nezl. F. E., c) nezl. B. A. E., d) nezl. Z. A. E., e) nezl. D. C. E.,
žalobci b) – e) zastoupeni žalobkyní a) jako zákonnou zástupkyní, všichni zast. JUDr. Ing. Jiřím
Špeldou, advokátem se sídlem Šafaříkova 666, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2013,
č. j. OAM-154/ZA-ZA06-P05-2011, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 6. 2014, č. j. 28 Az 23/2013 – 53,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobců, JUDr. Ing. Jiřímu Špeldovi, advokátovi se sídlem
Šafaříkova 666, Hradec Králové, se p ři zn áv á odměna za zastupování ve výši
15 367 Kč. Tato částka mu bude vyplacena do 60 dnů ode dne právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobci (dále jen „stěžovatelé“) domáhají zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým byla
jako nedůvodná podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 30. 10. 2013, č. j. OAM-154/ZA-ZA06-P05-2011 (dále jen „rozhodnutí
žalovaného“). Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl o žádostech stěžovatelů o udělení
mezinárodní ochrany tak, že se jim mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
neuděluje.
I. Vymezení věci
[2] Úvodem považuje Nejvyšší správní soud za vhodné stručně připomenout dosavadní
vývoj v právě posuzované věci. Z předloženého správního spisu lze zjistit, že stěžovatelka a)
podala dne 9. 1. 2008 svou první žádost o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný o této žádosti
rozhodl tak, že mezinárodní ochranu neudělil. Stěžovatelka a) poté požádala o mezinárodní
ochranu ještě čtyřikrát a to dne 12. 5. 2009, 17. 9. 2009, 25. 3. 2010 a 14. 4. 2010. Všechna tato
řízení skončila jejich zastavením z důvodu nepřípustnosti opakované žádosti o mezinárodní
ochranu [§10a písm. e) zákona o azylu]. Počínaje třetí žádostí o mezinárodní ochranu
stěžovatelka a) žádala o mezinárodní ochranu rovněž jménem svých nezletilých dětí.
[3] V rámci nyní posuzované žádosti o mezinárodní ochranu stěžovatelka a) uvedla,
že po návratu z České republiky do země původu v roce 2010 neměla žádné problémy
při kontrole na letišti. Přicestovali do vesnice, kde bydlel její tchán s tím, že i ona s manželem
tam měli svůj dům. Zpět do České republiky se rozhodli vrátit poté, kdy manžela navštívil
starosta v doprovodu vojenské policie. Manžel je hrdý Kurd a v důsledku toho měl politické
problémy. Dostali strach z uvěznění a z toho důvodu odjeli do České republiky. Stěžovatelka a)
nechtěla rozbít rodinu a proto manžela následovala. Zároveň připustila, že se v Turecku měli
po ekonomické stránce dobře.
[4] Krajský soud v napadeném rozsudku poukázal na to, že stěžovatelka a) své problémy
a případné potíže nezletilých dětí dávala do přímé souvislosti s potížemi svého manžela,
které přiměly celou rodinu k odchodu. Příběh manžela stěžovatelky a) vyhodnotil krajský
soud ve shodě se žalovaným jako nevěrohodný a z tohoto důvodu se ztotožnil se závěrem
žalovaného o neudělení mezinárodní ochrany [žaloba manžela byla u krajského soudu vedena
pod sp. zn. 28 Az 24/2013]. Krajský soud dále uvedl, že si je vědom dlouhotrvajících potíží
kurdské menšiny v Turecku, nicméně pouze příslušnost k této menšině sama o sobě bez dalšího
nezakládá možnost přijmout závěr o pronásledování těchto osob. O správnosti rozhodnutí
žalovaného ve věci neudělení mezinárodní ochrany dle §12 zákona o azylu proto neměl krajský
soud žádné pochybnosti. Skutečnosti umožňující vydat kladné rozhodnutí ve vztahu k §13
zákona o azylu nebyly v řízení zjištěny.
[5] Ve vztahu k humanitárnímu azylu dle §14 zákona o azylu krajský soud k žalobní námitce
uvedl, že stěžovatelka a) sama vyzdvihovala klidný a ekonomicky dostatečný život své rodiny
v Turecku. Sama zmínila, že při návratu v roce 2010 byla její rodina vřele přivítána tchánem
a ostatními členy „širší rodiny“ a žádnou nouzí netrpěli. Z těchto postojů je evidentní,
že v případě návratu stěžovatelům žádná nouze nehrozí a mohou se, stejně jako v minulosti,
spolehnout na pomoc rodiny. Zdravotní problémy tvrzeny nebyly. Správní orgán tak neměl
k dispozici žádné skutečnosti, které by mohly odůvodňovat udělení humanitárního azylu. Důvody
pro udělení doplňkové ochrany dle §14a a 14b zákona o azylu krajský soud rovněž neshledal.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[6] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatelé kasační stížností. Namítají,
že se žalovaný i krajský soud nedůsledně zabývali důvody jejich ohrožení pro případ nutnosti
návratu do země původu.
[7] Žalovaný ani soud nezohlednili skutečnost, že manžel stěžovatelky a) je v zemi původu
pronásledován pro své politické názory, byl odsouzen k trestu odnětí svobody, je aktivním
členem strany DTP a osobou hrdě se hlásící ke kurdské národnosti. V Turecku nejsou Kurdům
přiznávána základní práva, jsou potírány jejich veškeré politické aktivity a jsou pronásledováni.
Ke zjištění skutečného stavu věci bylo třeba hodnotit i důkazy z azylového řízení manžela
stěžovatelky a). Soud si závěry správního orgánu ohledně nevěrohodnosti azylového příběhu
manžela stěžovatelky a) se souhlasnou poznámkou osvojil, sám však důkazy nehodnotil. Z tohoto
důvodu považují stěžovatelé napadený rozsudek za nepřezkoumatelný.
[8] Nadto byla tvrzení stěžovatelky a) a jejího manžela označena žalovaným a následně
i soudem za nevěrohodná a nebylo k nim přihlédnuto, aniž by namítané skutečnosti byly
jakýmkoli způsobem vyvráceny (k tomuto stěžovatelé odkazují na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 – 70, kde bylo uvedeno následující: „Pokud je byť
jen přiměřeně pravděpodobné, že tvrzení žadatele je pravdivé či že se určitá skutečnost udála tak, jak uvádí
žadatel, žalovaný nesmí toto tvrzení prohlásit za nevěrohodné a vyloučit jej z dalšího posuzování; naopak, musí
toto tvrzení vzít v potaz při celkovém posouzení odůvodněnosti žádosti a přiřadit mu patřičnou váhu“).
[9] Dále stěžovatelé namítají, že měl žalovaný a soud posoudit, zda v případě návratu
nezletilým stěžovatelům nehrozí nebezpečí pronásledování pro názory a postoje manžela
stěžovatelky a), který byl pro ně odsouzen a musel uprchnout.
[10] V kasační stížnosti je dále uvedeno, že stěžovatelka a) vyčítala žalovanému,
že se nedostatečně zabýval postavením Kurdů v Turecku, kde jsou Kurdové utlačováni
a ponižováni samotnými úřady, policií a armádou a stávají se oběťmi diskriminace. Dále jako
matka čtyř nezletilých dětí vyjádřila největší nesouhlas s neudělením azylu z humanitárních
důvodů.
[11] Závěrem stěžovatelé poukazují na to, že soud na str. 7 napadeného rozsudku uvedl,
že se „neztotožnil s tou částí výroku rozhodnutí, která se vztahuje k ust. §14a a §14b zákona o azylu,
tedy k otázce návratu žalobkyně a nezl. dětí do Turecka.“ Následně však žalobu jako nedůvodnou
zamítl.
[12] Navrhují, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení.
[13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že k námitkám směřujícím proti jeho
postupu se již plně vyjádřil jak ve vyjádření k žalobě, tak v odůvodnění napadeného rozhodnutí,
na které odkazuje. Stěžovatelka a) několikrát v průběhu řízení uvedla, že ona sama nikdy nebyla
ve vlasti politicky aktivní a neměla žádné potíže se státními orgány. Její nezletilé děti taktéž nebyly
pronásledovány.
[14] Navrhuje zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas a stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem (§105 odst. 2
s. ř. s.).
[16] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §104a
s. ř. s. zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy
stěžovatele. Není-li tomu tak, soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou.
Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního
soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů
stěžovatele“.
[17] Soud nespatřuje v namítaných skutečnostech přesah vlastních zájmů stěžovatelů,
a to v mezích vytyčených výše citovaným usnesením prvního senátu.
[18] Soud se neztotožnil s namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku. Krajský
soud na str. 2 napadeného rozsudku odkázal na řízení ve věci sp. zn. 28 Az 24/2013, vedené
ve věci žaloby manžela stěžovatelky a), a uvedl, že jeho příběh vyhodnotil, stejně jako
správní orgán, nevěrohodným. Je tedy zřejmé, že důkazy z azylového řízení manžela
stěžovatelky a) [O. E.] krajský soud hodnotil v řízení vedeném pod sp. zn. 28 Az 24/2013, tedy v
řízení o jeho žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2013, č. j. OAM-155/ZA-ZA06-
P05-2011. Ze závěrů, ke kterým krajský soud dospěl v tomto řízení, následně vycházel
i v napadeném rozsudku.
[19] Stěžovatelé odvozovali své azylové důvody od manžela stěžovatelky a), resp. otce
nezletilých stěžovatelů (mířili tedy na udělení azylu za účelem sloučení rodiny dle §13 zákona
o azylu, resp. doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny dle §14b zákona o azylu). Jak již bylo
uvedeno výše, jeho azylový příběh shledal žalovaný (rozhodnutí ze dne 30. 10. 2013, č. j. OAM-
155/ZA-ZA06-P05-2011) a následně i krajský soud (rozsudek ze dne 18. 6. 2014,
č. j. 28 Az 24/2013 – 54) jako nevěrohodný. Kasační stížnost manžela stěžovatelky a) proti
uvedenému rozsudku krajského soudu byla Nejvyšším správním soudem odmítnuta
pro nepřijatelnost usnesením ze dne 31. 3 2015, č. j. 8 Azs 123/2014 – 60. Předmětem přezkumu
nynějšího řízení není rozhodnutí žalovaného, ani rozsudek krajského soudu týkající se manžela
stěžovatelky a). Soud se tedy nemůže zabývat tím, zda žalovaný či krajský soud ve vztahu
k manželovi stěžovatelky a) zohlednili veškeré relevantní skutečnosti (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 8. 2004, č. j. 4 Azs 147/2004 – 81). Stejně tak se soud nemohl
zabývat tím, zda byly manželem stěžovatelky a) tvrzené skutečnosti hodnověrným způsobem
vyvráceny a zda tedy krajský soud či žalovaný v uvedených rozhodnutích nepostupovali
v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 5 Azs 66/2008.
[20] Ve vztahu rozsudku ve věci sp. zn. 5 Azs 66/2008 k nynějšímu řízení, je nutno
konstatovat, že není pravdou, že by v rozhodnutí žalovaného či v napadeném rozsudku byla
shledána některá tvrzení stěžovatelky a) jako nevěrohodná. Nevěrohodným byl shledán azylový
příběh manžela stěžovatelky a) [viz výše].
[21] K námitce, že se žalovaný i krajský soud nedostatečně zabývali možným ohrožením
stěžovatelů v případě návratu do země původu, resp. že měli posoudit, zda nezletilým
stěžovatelům nehrozí pronásledování pro názory a postoje jejich otce, soud uvádí, že tímto
se žalovaný podrobně zabýval na str. 6 a 9 napadeného rozhodnutí. Krajský soud pak závěry
žalovaného přezkoumal na str. 6 a 8 napadeného rozsudku.
[22] Stěžovatelé v kasační stížnosti dále poukazují na to, že stěžovatelka a) vyčítala
žalovanému, že se nedostatečně zabýval postavením Kurdů v Turecku, a že vyjádřila největší
nesouhlas s neudělením azylu z humanitárních důvodů. Námitkou týkající se postavení Kurdů
v Turecku se krajský soud zabýval na straně 6 napadeného rozsudku, kde uvedl následující:
„Krajský soud si je vědom dlouhotrvajících potíží kurdské menšiny v Turecku, nicméně pouze tato skutečnost,
tzn. příslušnost k této menšině, sama o sobě bez dalšího nezakládá možnost přijmout závěr o pronásledování
těchto osob, jak lze vysledovat z informací o Turecku, které jsou součástí správního spisu. Především
však v konkrétním případě žalobkyně nelze pominout, že tato opakovaně označila ekonomickou situaci své rodiny
za velmi dobrou, problémy se státními orgány popřela a z Turecka odešla výlučně proto, aby zachovala rodinu.“
S těmito závěry krajského soudu se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Stěžovatelé ostatně
ani neuvádějí, v čem jsou tyto závěry nedostatečné či nesprávné.
[23] Humanitárním azylem se krajský soud zabýval na str. 6 - 7 napadeného rozsudku
(srov. shrnutí v odstavci 5 tohoto rozsudku). Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem
krajského soudu, že žalovaný neměl k dispozici žádné relevantní skutečnosti, které by mohly
odůvodňovat udělení humanitárního azylu. Stěžovatelé v kasační stížnosti opět neuvádějí,
v čem jsou závěry krajského soudu nesprávné či nedostatečné.
[24] K citaci na str. 7 napadeného rozsudku, kde krajský soud uvedl, že se „neztotožnil s tou částí
výroku rozhodnutí, která se vztahuje k ust. §14a a §14b zákona o azylu, tedy k otázce návratu žalobkyně
a nezl. dětí do Turecka“, Nejvyšší správní soud uvádí, že se jedná o zjevnou chybu v psaní. Správně
mělo být uvedeno, že se krajský soud s uvedenou částí výroku rozhodnutí žalovaného ztotožnil,
jak je zřejmé dále z odůvodnění napadeného rozsudku.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační
stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelů, a proto ji ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. shledal
nepřijatelnou a odmítl ji.
[26] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
[27] Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatelů, který jim byl
soudem ustanoven k ochraně jejich práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
Ustanovený zástupce JUDr. Ing. Jiří Špelda, advokát se sídlem Šafaříkova 666, Hradec Králové,
učinil ve věci jeden společný úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), spočívající
v sepsání doplnění kasační stížnosti. Za jeden úkon právní služby náleží mimosmluvní odměna
ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu]. Podle §12
odst. 4 advokátního tarifu, jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo
více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu
mimosmluvní odměna snížená o 20 %. Zástupci tak náleží odměna ve výši 12 400 Kč.
Podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu náleží zástupci navrhovatelů i náhrada hotových
výdajů ve výši 300 Kč. Celková částka odměny za zastupování tak činí 12 700 Kč. S ohledem
na skutečnost, že JUDr. Ing. Jiří Špelda je plátcem DPH, zvyšuje se částka přiznané odměny
podle ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. o DPH ve výši 21 %, tj. o částku 2 667 Kč. Celková výše
odměny ustanoveného zástupce tak činí 15 367 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2015
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu