ECLI:CZ:NSS:2015:9.AZS.306.2014:44
sp. zn. 9 Azs 306/2014 - 44
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: V. T.
H., zast. JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí
ministra vnitra ze dne 21. 12. 2010, č. j. MV-66646/VS-2010, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2014, č. j. 10 A 15/2011 - 68,
takto:
Kasační stížnosti se p ři zn áv á odkladný účinek spočívající v tom,
že až do skončení řízení vedeného před Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 9 Azs 306/2014
se pozastavují účinky rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 15. 6. 2010,
č. j. OAM-10713-7/MC-2010, ve spojení s rozhodnutím ministra vnitra ze dne 21. 12. 2010,
č. j. MV-66646/VS-2010.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla kasační stížností shora označený rozsudek
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 21. 12. 2010, č. j. MV-66646/VS-2010, kterým byl
zamítnut její rozklad proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 15. 6. 2010,
č. j. OAM-10713-7/MC-2010. Posledně zmíněným správním rozhodnutím bylo stěžovatelce
zrušeno povolení k trvalému pobytu dle §77 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném v rozhodné
době (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), jelikož mimo území států Evropské unie pobývala
bez vážného důvodu více než 12 měsíců. Současně byla tímto rozhodnutím stěžovatelce
stanovena lhůta k vycestování v délce 30 dnů od jeho doručení.
[2] Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, přičemž navrhla,
aby této stížnosti byl přiznán odkladný účinek. Svůj návrh odůvodnila tím, že pokud by kasační
stížnosti nebyl přiznán odkladný účinek, znamenalo by to, že od 21. 12. 2010 na území České
republiky pobývala nelegálně a že by musela neprodleně její území opustit a zanechat zde svou
rodinu. Stěžovatelka v České republice žije se svým manželem, synem narozeným v roce 1995
a dcerou narozenou v roce 2006. Povinnost opustit území by pro ni znamenalo zásah
do rodinného zázemí, zároveň dle ní nelze žádat, aby ji následovala celá rodina.
[3] Dále stěžovatelka uvedla, že nepřiznáním odkladného účinku by došlo k zásahu do jejího
práva na spravedlivý proces, k čemuž odkázala na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 - 100. Dle stěžovatelky se přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti nedotkne práv třetích osob a nebude v rozporu s veřejným zájmem.
[4] Žalovaný se k návrhu na přiznání odkladného účinku nevyjádřil, ačkoli k tomu dostal
možnost.
[5] Dle §107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), nemá kasační stížnost odkladný účinek, Nejvyšší správní soud
jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.
[6] Dle §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. platí:
„(2) Soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže
by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním
odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
(3) Přiznáním odkladného účinku se pozastavují do skončení řízení před soudem účinky napadeného
rozhodnutí.
(4) O návrhu na přiznání odkladného účinku rozhodne soud bez zbytečného odkladu; není-li
tu nebezpečí z prodlení, rozhodne do 30 dnů od jeho podání. Usnesení o návrhu na přiznání odkladného účinku
musí být vždy odůvodněno.
(5) Usnesení o přiznání odkladného účinku může soud i bez návrhu usnesením zrušit, ukáže-li
se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody, nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly.“
[7] Nejvyšší správní soud se ztotožnil s argumentací stěžovatelky, že nepřiznání odkladného
účinku kasační stížnosti by představovalo překážku výkonu jejího práva na spravedlivý proces.
Prvostupňovým správním rozhodnutím v nynější věci bylo stěžovatelce zrušeno povolení
k trvalému pobytu dle §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců a současně jí byla stanovena
lhůta k vycestování v délce 30 dnů od jeho doručení. K tomu lze dodat, že dle §77 odst. 3
zákona o pobytu cizinců „[m]inisterstvo v rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle
odstavců 1 a 2 stanoví lhůtu k vycestování z území a udělí cizinci výjezdní příkaz; cizinec je povinen ve stanovené
lhůtě z území vycestovat.“
[8] Zákon o pobytu cizinců tak v citovaném ustanovení počítá s povinností cizince
ve stanovené lhůtě z území vycestovat. Osobní přítomnost stěžovatelky v České republice přitom
zaručuje plný výkon jejího práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka v dané souvislosti poukázala
na usnesení zdejšího soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 - 100, které se zabývalo
návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti u účastníka, jemuž bylo rovněž zrušeno
povolení k trvalému pobytu. V tomto rozhodnutí bylo konstatováno: „Navíc má Nejvyšší správní
soud za to, že může být pro výkon stěžovatelova ústavního práva na spravedlivý proces nezbytné, aby stěžovatel
mohl zůstat na území ČR do skončení řízení o jeho kasační stížnosti. Byť je stěžovatel v tomto řízení,
jak požaduje soudní řád správní, zastoupen advokátem, nelze přehlédnout, že k právu na spravedlivý proces
náleží i právo účastníka vystupovat v tomto řízení osobně, být v kontaktu se svým zástupcem, udělovat
mu konkrétní pokyny pro výkon zastoupení atd.“
[9] Pakliže by se stěžovatelka přísně držela citovaného textu §77 odst. 3 zákona o pobytu
cizinců a území České republiky sama opustila, nemohla by plně uplatnit své právo na spravedlivý
proces, jak o tom pojednalo již výše citované usnesení č. j. 5 As 73/2011 - 100. Již z tohoto
důvodu Nejvyšší správní soud proto shledal, že stěžovatelka dostatečně popsala újmu ve smyslu
§73 odst. 2 s. ř. s., která odůvodňuje přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Z tohoto
důvodu nebylo třeba blíže rozebírat i zásah do soukromého a rodinného života, v čemž taktéž
spatřovala újmu.
[10] Současně Nejvyšší správní soud neshledal, že by přiznání odkladného účinku přineslo
újmu třetím osobám nebo že by bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[11] Na základě výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnosti přiznal
odkladný účinek směřující vůči účinkům správních rozhodnutí ve věci.
[12] O tom, že lze přiznat odkladný účinek kasační stížnosti i ve vztahu ke správním
rozhodnutím, pojednal Nejvyšší správní soud již v usnesení ze dne 2. 11. 2005,
č. j. 2 Afs 131/2005 - 39, kde bylo vysloveno, že při řešení této otázky je nutno v první řadě vyjít
ze smyslu a účelu institutu odkladného účinku žaloby či kasační stížnosti. Tímto institutem má
být docíleno toho, aby ve správním soudnictví v řízeních o žalobách proti rozhodnutím
správního orgánu, v nichž se přezkoumávají pravomocná (a tedy zásadně vykonatelná) správní
rozhodnutí, bylo možno výjimečně docílit toho, aby po dobu přezkumu napadené správní
rozhodnutí nebylo vykonatelné, resp. nezakládalo jiné právní následky. V určitých výjimečných
situacích, jejichž materiální podmínky definuje soudní řád správní právě v ustanovení §73 odst. 2
in fine, je totiž nutno „zmrazit“ stav věcí v době „před“ napadeným správním rozhodnutím,
protože pokud by mělo být provedeno (vykonáno) a následně bylo v rámci soudního přezkumu
shledáno nezákonným a zrušeno či byla vyslovena jeho nicotnost, vrátit stav věcí do podoby
„před“ tímto nezákonným či nicotným rozhodnutím by bylo nemožné nebo neúměrně obtížné.
Proto je nutné v těchto výjimečných situacích po dobu trvání přezkumného soudního řízení
výkon či případně jiné právní následky napadeného správního rozhodnutí pozastavit, protože
v opačném případě by samotné přezkumné řízení soudní ztratilo podstatnou část svého
základního smyslu, jímž je nepochybně bránit tomu, aby právní poměry osob byly upraveny
či ovlivněny nezákonnými rozhodnutími veřejné správy; za těchto výjimečných situací je nutno
dát přednost riziku opožděného účinku napadeného správního rozhodnutí před rizikem
spojeným s eventualitou účinků rozhodnutí, které může být následně zrušeno. Řízení o kasační
stížnosti, jakkoli se z procesního hlediska jedná o řízení o mimořádném opravném prostředku
proti pravomocným rozhodnutím krajských soudů (v tomto smyslu je ovšem „mimořádným“
procesním institutem i žaloba proti rozhodnutí správního orgánu, neboť i tou se napadá
pravomocné rozhodnutí) a jakkoli se v něm přezkoumává rozhodnutí krajského soudu, a nikoli
rozhodnutí správního orgánu, ovšem nelze než chápat jako součást systému prostředků ochrany
subjektivních veřejných práv proti nezákonným rozhodnutím správních orgánů, který má mít
komplexní, ve vztahu ke svému smyslu a účelu, efektivní a vnitřně nerozporné uspořádání a jehož
fungování nemá vést k absurdním důsledkům jsoucím v rozporu s jeho smyslem a účelem;
skutečným „ohniskem“ přezkumu zákonnosti je totiž i v řízení o kasační stížnosti v posledku
rozhodnutí správního orgánu napadené správní žalobou, třebaže procesně se přezkoumává
rozhodnutí krajského soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. února 2015
JUDr. Radan Malík
předseda senátu