ECLI:CZ:NSS:2015:9.AZS.306.2014:50
sp. zn. 9 Azs 306/2014 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: V. T.
H., zast. JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí
ministra vnitra ze dne 21. 12. 2010, č. j. MV-66646/VS-2010, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2014, č. j. 10 A 15/2011 - 68,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2014, č. j. 10 A 15/2011 - 68,
se zru š u j e.
II. Rozhodnutí ministra vnitra ze dne 21. 12. 2010, MV-66646/VS-2010, a rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 15. 6. 2010, č. j. OAM-10713-7/MC-2010, se z r ušuj í
a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení.
IV. Žalovaný je po v i n e n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační
stížnosti v celkové výši 22 000 Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Matouše Jíry, advokáta
se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla kasační stížností shora označený rozsudek
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 12. 2010, č. j. MV-66646/VS-2010, kterým byl zamítnut její
rozklad proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 15. 6. 2010, č. j. OAM-10713-7/MC-2010.
Posledně zmíněným správním rozhodnutím bylo stěžovatelce zrušeno povolení k trvalému
pobytu dle §77 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), jelikož mimo území států Evropské unie pobývala bez vážného důvodu více
než 12 měsíců.
[2] Městský soud v napadeném rozsudku, který je dostupný z www.nssoud.cz, uvedl,
že stěžovatelka nečinila spornou skutečnost, že pobývala mimo území států Evropské unie déle
než 12 měsíců. Dle §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců na základě této skutečnosti
Ministerstvo vnitra zruší cizinci platnost povolení k trvalému pobytu, ledaže by jeho 12měsíční
nepřítomnost v některém ze států Evropské unie byla podložena závažnými důvody. Zákon mezi
tyto důvody demonstrativně řadí těhotenství a narození dítěte, závažné onemocnění, studium
nebo odborné školení anebo pracovní vyslání do zahraničí.
[3] Stěžovatelka tvrdila, že závažné důvody v jejím případě spočívaly v nemoci syna. Městský
soud dospěl k závěru, že pojem „závažné důvody“ ve smyslu §77 odst. 1 písm. c) zákona
o pobytu cizinců musí být výhradně na straně cizince samotného. Pro rozšíření tohoto pojmu
i na příbuzné cizince neposkytuje zákon o pobytu cizinců žádné vodítko. I z demonstrativního
výčtu skutečností, které zákon řadí mezi závažné důvody, je patrné, že se všechny tyto důvody
vztahují k osobě cizince. Tvrdila-li stěžovatelka, že ve Vietnamu setrvala déle než 12 měsíců
z důvodu vážné nemoci svého syna, nespadá dle městského soudu tato situace pod vykládaný
pojem „závažné důvody“, správní orgány tak stěžovatelku nemusely vyzývat k tomu, aby tvrzení
o nemoci syna doložila, jelikož je z pohledu §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců
irelevantní.
[4] Městský soud se neztotožnil ani s námitkou, že stěžovatelka dle svých slov nebyla v řízení
vyzvána k doložení jí tvrzených skutečností. Z rozhodnutí správního orgánu I. stupně se totiž
dozvěděla, že čestné prohlášení nepovažuje správní orgán za relevantní důkaz, proto jí nic
nebránilo v tom, aby v rámci rozkladu svá tvrzení doložila originálními listinami. Správní
soudnictví je založeno na kasačním principu, což znamená, že soud pouze přezkoumává
zákonnost a správnost napadeného rozhodnutí. V řízení stěžovatelka nepředložila doklady
potvrzující její tvrzení, nelze to z její strany napravit až v řízení o žalobě před správním soudem.
[5] Nad rámec svého rozhodnutí městský soud uvedl, že kopie zdravotní knížky a její překlad
z vietnamštiny neprokazují déle trvající onemocnění syna stěžovatelky. Akutní fáze bronchiálního
astma probíhala jen v listopadu 2009, v prosinci byly indikovány už jen inhalace. Toto
onemocnění tak neodůvodňuje nezbytnost přítomnosti stěžovatelky ve Vietnamu od 1. 12. 2008
do 9. 3. 2010. K tomu městský soud dodal, že v evidenci správních orgánů není zaneseno,
že by stěžovatelka měla syna, a navíc dle stěžovatelčiných tvrzení o jejího syna pečovala
ve Vietnamu jeho babička.
[6] Městský soud tak žalobu jako nedůvodnou zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti
[7] Stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že důvodem, pro který se její pobyt ve Vietnamu
protáhl nad 12 měsíců, bylo onemocnění jejího v té době patnáctiletého syna. O syna měla
obavu, protože onemocněl na zápal plic a zdravotní péče ve Vietnamu nedosahuje takové kvality
jako zdravotní péče např. v České republice. Má současně za to, že napadený rozsudek spočívá
na nesprávném právním posouzení §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců a výkladu
pojmu „závažné důvody“. Městský soud spojil tento pojem pouze s osobou cizince – účastníka
řízení. Smyslem daného zákonného ustanovení je dle jejího názoru odstranění tvrdosti zákona
u cizinců, kteří sice mimo Českou republiku pobývali déle než jeden rok, ale jejichž nepřítomnost
byla zapříčiněna závažnými důvody.
[8] Stěžovatelka nerozumí tomu, z jakého důvodu městský soud dospěl k restriktivnímu
výkladu předmětného ustanovení. Zákon hovoří o „závažných důvodech“ nikoli o „závažných
důvodech na straně cizince“. Městský soud ani nepřihlížel ke smyslu daného ustanovení. Navíc
závažné onemocnění svého syna považuje stěžovatelka za závažný důvod, který se dotýká přímo
i jí. Vážné onemocnění samotné stěžovatelky by městský soud pod pojem „závažné důvody“
zřejmě zařadil, jelikož se týká jí samotné. Závažné onemocnění dítěte je však pro matku
důležitější než její vlastní zdraví, navíc rodičovská odpovědnost po rodičích vyžaduje, aby o své
děti pečovali.
[9] Nad rámec rozhodnutí městský soud uvedl, že akutní fáze onemocnění syna probíhala jen
v listopadu 2009 a v prosinci lékař indikoval již jen inhalace. K tomu stěžovatelka uvedla,
že je pochopitelné, že svého syna ve Vietnamu neopustila ihned po odeznění akutní fáze jeho
onemocnění, ale že s ním setrvala ještě v době doléčení. I kdyby se vrátila neprodleně po poslední
kontrole svého syna, překročila by délka jejího pobytu ve Vietnamu 12 měsíců. Správními orgány
přijaté řešení jejího případu neodpovídá okolnostem posuzovaného případu, proto stěžovatelka
namítla porušení §2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění účinném
v rozhodné době (dále jen „správní řád“).
[10] Dle stěžovatelky správní orgány porušily §3 správního řádu, dle něhož mají postupovat
tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Stěžovatelka
již od počátku řízení uváděla, že důvodem její nepřítomnosti na území České republiky, která byla
delší než 12 měsíců, bylo onemocnění jejího syna. Nikdy nebyla žádným orgánem vyzvána,
aby na podporu svých tvrzení označila důkazy. Jelikož je osobou práva neznalou, domnívala se,
že čestné prohlášení je dostatečným důkazem pro její tvrzení. Ve věci se jednalo o zrušení
povolení jejího trvalého pobytu, což má pro ni dalekosáhlé následky, měla proto být vyzvána
k označení důkazů k podpoře svých tvrzení. Stěžovatelka zároveň nesouhlasí s městským
soudem, že jí nic nebránilo navrhnout důkazy v rámci rozkladu. Pro rozklad je podstatné
ust. §82 odst. 4 správního řádu, jež znemožňuje navrhovat nové důkazy, které mohly být
navrženy již v řízení před správním orgánem I. stupně.
[11] Stěžovatelka podala návrh, aby její kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek,
a dožaduje se toho, aby napadený rozsudek městského soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena
k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
[12] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, stěžovatelka je v řízení o kasační
stížnosti zastoupena advokátem. Důvody kasační stížnosti odpovídají důvodům podle §103 odst.
1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Zdejší soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zároveň zkoumal, zda netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Přitom dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
[14] První kasační námitka se týká výkladu §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, dle
něhož Ministerstvo vnitra zruší platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže „cizinec pobýval mimo
území států Evropské unie nepřetržitě po dobu delší než 12 měsíců, pokud nebyla odůvodněna závažnými důvody,
zejména těhotenstvím a narozením dítěte, závažným onemocněním, studiem nebo odborným školením anebo
pracovním vysláním do zahraničí.“
[15] Správní orgány zjistily, že stěžovatelka mimo území České republiky pobývala nepřetržitě
od 1. 12. 2008 do 15. 3. 2010, tedy více než 12 měsíců. Stěžovatelka jako důvod překročení doby
12 měsíců mimo Českou republiku uvedla, že na sklonku této doby ve Vietnamu onemocněl její
tehdy patnáctiletý syn a že se jej obávala ponechat s vysokými horečkami jen v péči jeho babičky,
které tehdy bylo 75 let, proto se synem zůstala do doby, než se zcela uzdravil. Dále dle jejího
tvrzení na přelomu ledna a února ve Vietnamu probíhaly oslavy nového lunárního roku, proto
pro ni bylo těžké sehnat letenky a mohla se tak do České republiky vrátit až 9. 3. 2010.
[16] Žalovaný a městský soud zastávají výklad pojmu „závažné důvody“ v §77 odst. 1 písm. c)
zákona o pobytu cizinců, dle něhož se tyto důvody musí vztahovat výhradně k samotnému
cizinci, o jehož trvalý pobyt jde, a nelze je spojovat se závažným onemocněním syna takového
cizince. S tím se Nejvyšší správní soud neztotožňuje.
[17] Smysl vykládaného ustanovení spatřuje Nejvyšší správní soud v tom, že zákonodárce
nechtěl postavit cizince před volbu, při níž by cizinec musel volit buď mezi ztrátou povolení
k trvalému pobytu, nebo setrváním v zahraničí nepřetržitě po dobu delší než 12 měsíců, drží-li jej
v zahraničí závažný důvod, pro který lze objektivně pochopit, že nehodlá či nemůže zahraničí
opustit.
[18] Pojem „závažné důvody“ v rozebíraném ustanovení zcela jistě musí mít souvztažnost
k cizinci, o jehož povolení k trvalému pobytu jde. Tuto souvztažnost však Nejvyšší správní soud
chápe tak, že zde existuje určitá skutečnost (závažný důvod), která cizinci buď objektivně brání
opustit zahraničí (např. povodeň), nebo která pro něj představuje svou povahou velmi silnou
vnitřní motivaci setrvat v zahraničí nepřetržitě i po dobu překračující 12 měsíců. Že jde
ve druhém zmíněném případě o velmi silnou motivaci, musí být objektivně pochopitelné.
Žalovaný a městský soud však tuto souvztažnost vnímají příliš úzce, pokud připouštějí,
že závažným důvodem může být jen vážná nemoc samotného cizince, nikoli však již jeho dítěte.
[19] Ust. §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců mezi demonstrativním výčtem
závažných důvodů uvádí i závažné onemocnění, aniž by výslovně vymezoval, že musí jít
o závažné onemocnění samotného cizince, o jehož povolení k trvalému pobytu se jedná. V úvahu
totiž přichází i situace, kdy se daný cizinec bude muset postarat o někoho jiného vážně
nemocného, přičemž bude obecně zjevné, že starost o tohoto nemocného cizinec musí pociťovat
jako svou silnou povinnost. Učebnicovým příkladem je právě starost matky o své vážně nemocné
nezletilé dítě. Ve zmíněném případě je nutno přihlížet i k čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv
a svobod, dle něhož je péče o děti a jejich výchova právem rodičů, a dále k tomu, že péče o dítě
je součástí rodičovské zodpovědnosti [srov. §31 odst. 1 písm. a) zákona č. 94/1963 Sb., o rodině,
ve znění účinném v rozhodné době]. Dále Nejvyšší správní soud obecně poznamenává, že jde-li
o nemoc dítěte, která se projevuje nejprve akutní a vážnou fází, na kterou pak již navazuje
postupné zlepšení a ústup akutních a nejvážnějších problémů, je pochopitelné, že rodič své dítě
neopustí ihned po odeznění akutní fáze onemocnění. Pochopitelné je, že naopak
se svým dítětem setrvá i přiměřenou dobu poté, co ustanou akutní problémy, a kdy je třeba s ním
absolvovat navazující lékařské prohlídky. Hodnocení této otázky (zejména délky doby
po odeznění akutní fáze onemocnění syna) v konkrétních podmínkách nynějšího případu bude
předmětem dalšího řízení, do něhož se věc vrací.
[20] Nejvyšší správní soud proto shrnuje, že ve vztahu k §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu
cizinců za relevantní považuje tvrzení stěžovatelky, že ve Vietnamu setrvala, aby mohla pečovat
o svého tehdy patnáctiletého syna v době jeho vážné nemoci. V daném ohledu se tak nemohl
ztotožnit s názorem městského soudu.
[21] Žalovaný rovněž ve svém rozhodnutí vycházel z toho, že tvrzení stěžovatelky o nemoci
jejího syna a nutnosti o něj pečovat nejsou ve vztahu k vykládanému ustanovení podstatná, i jeho
rozhodnutí je tak v dané části vystavěno na nesprávném výkladu právní normy. Vedle toho
žalovaný v rozhodnutí o rozkladu konstatoval, že nemoc syna stěžovatelky nebyla z její strany
nijak potvrzena. To navazuje na prvostupňové správní rozhodnutí, kde bylo uvedeno, že „cizinka
ani její zmocněný zástupce nedoložili žádný dokument potvrzující nemoc jejího syna.“ Nejvyšší správní soud
však shledal, že správní rozhodnutí jsou nejednotná v tom, jak nahlíží na čestné prohlášení
stěžovatelky a jejího zástupce, která pojednávala o nemoci stěžovatelčina syna.
[22] V prvostupňovém správním rozhodnutí bylo uvedeno, že na základě zjištěných
skutečností a informací, které stěžovatelka a její zástupce doložili, má správní orgán za prokázané,
že cizinka ode dne 1. 12. 2008 do 9. 3. 2010 po celou dobu v České republice nebyla a pobývala
ve Vietnamu, což prokazují i razítka v jejím cestovním pase. Nejvyšší správní soud konstatuje,
že předmětného pobytu stěžovatelky mimo Českou republiku se ve spise týkají jen razítka v jejím
cestovním pase, její čestné prohlášení a čestné prohlášení jejího zástupce. Informace, které dle
správního orgánu stěžovatelka a její zástupce doložili, tak musely pocházet z jejich čestných
prohlášení (razítka v cestovním dokladu dle obsahu správního rozhodnutí figurují vedle informací
doložených stěžovatelkou a jejím zástupcem). Na jednu stranu tak dle prvostupňového správního
rozhodnutí byla délka pobytu stěžovatelky ve Vietnamu doložena též čestnými prohlášeními,
na druhou stranu však dle správního orgánu nejsou čestná prohlášení schopna doložit to,
že důvodem prodloužení jejího pobytu ve Vietnamu nad 12 měsíců byla nemoc syna.
[23] Prvostupňové správní rozhodnutí, které bylo založeno na úvaze, že nemoc syna nebyla
prokázána, tak dle názoru zdejšího soudu trpí nejednotností v tom, jak bylo na čestná prohlášení
nahlíženo. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že pochybení spatřuje v nejednotném náhledu
správního orgánu na čestné prohlášení. Stav předcházejících řízení mu však neumožňuje,
aby se v tomto rozsudku jakkoli vyjádřil k tomu, zda v nynější věci by bylo či nebylo možno
předmětné skutečnosti prokázat pomocí čestných prohlášení stěžovatelky či jejího zástupce
(obsahem čestného prohlášení tehdejšího zástupce byly jen informace, které mu stěžovatelka
řekla, aniž by měl být zástupce předmětného děje účasten). To bude předmětem dalšího řízení,
kam se věc vrací, zdejší soud do tohoto posouzení v danou chvíli nemůže zasáhnout svým
právním názorem. Bude tak na vlastním uvážení rozhodujícího orgánu, zda a případně v jaké
míře shledá pro správní řízení relevantní závěry, které Nejvyšší správní soud vyjádřil v bodech
[47] až [49] rozsudku ze dne 21. 8. 2014, č. j. 9 Afs 139/2013 – 30 (všechna zde citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoudc.z). Stejně bude na zvážení
tohoto orgánu, zda může mít relevanci důvodová zpráva k úpravě v §53 odst. 5 správního řádu.
[24] Rozhodnutí o rozkladu bylo především založeno na nesprávném výkladu §77 odst. 1
písm. c) zákona o pobytu cizinců, dle něhož tvrzení o nemoci syna cizinky, o jejíž trvalý pobyt
se jednalo, nemohlo mít relevanci k pojmu „závažné důvody“ použitému v tomto ustanovení.
Poznámka o nedoložení nemoci syna byla pouze okrajová a neodstranila nejasnosti
prvostupňového správního rozhodnutí, na které bylo poukázáno v bodě [22] shora.
[25] Nejvyšší správní soud uvádí, že napadený rozsudek městského soudu trpí ve vztahu
k §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců nezákonností spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky. Zdejší soud tak shledal, že kasační stížnost je důvodná, proto napadený rozsudek
zrušil dle §110 odst. 1, věty před středníkem, s. ř. s. Stejnou vadou trpí i rozhodnutí o rozkladu.
Dále pak jsou obě správní rozhodnutí zatížena vadou (viz body [21] až [24] shora),
která se vztahuje k jejich závěru, že nemoc stěžovatelčina syna nebyla prokázána. Přezkum
správních rozhodnutí bude možný až po jejím odstranění. Vzhledem k právě uvedenému zdejší
soud konstatuje, že již v řízení před městským soudem byly podmínky pro zrušení
správních rozhodnutí, proto věc nevracel městskému soudu k dalšímu řízení, ale postupem dle
§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 3 s. ř. s. zrušil i obě správní rozhodnutí a věc
dle §78 odst. 4 s. ř. s. vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[26] Stěžovatelka uplatnila námitku, v níž nesouhlasí s názorem městského soudu, že mohla
v rámci rozkladu doložit svá tvrzení, odkázala přitom na §82 odst. 4 správního řádu. Dle tohoto
ustanovení: „K novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo
v průběhu odvolacího řízení, se přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl
uplatnit dříve. Namítá-li účastník, že mu nebylo umožněno učinit v řízení v prvním stupni určitý úkon, musí být
tento úkon učiněn spolu s odvoláním.“ Pro řízení o rozkladu se dle §152 odst. 4 správního řádu použijí
ustanovení o odvolání, nevylučuje-li to povaha věci. Nejvyšší správní soud se s touto námitkou
neztotožnil, má totiž za to, že v řízení o rozkladu proti rozhodnutí, jímž byla zrušena platnost
povolení k trvalému pobytu a stanovena lhůta k vycestování, bylo možno nové důkazy uplatnit.
[27] V rozsudku ze dne 7. 4. 2011, č. j. 5 As 7/2011 - 48, Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že „ustanovení §82 odst. 4 [správního řádu, pozn. devátého senátu] prakticky nelze
automaticky použít v řízeních vedených z moci úřední, v nichž má být účastníkovi řízení uložena nějaká
povinnost. To se podává zejména z ustanovení §50 odst. 3 věta druhá, podle níž v řízení, v němž má být z moci
úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící
ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena; toto ustanovení je tak ve vztahu k §82 odst. 4
lex specialis. Má-li správní orgán povinnost zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch
toho, komu má být povinnost uložena i bez návrhu (z logiky věci bez návrhu toho, komu má být povinnost
uložena), nemůže se správní orgán ohledně návrhů takové osoby na provedení dalších důkazů současně dovolávat
ustanovení §82 odst. 4 správního řádu.“
[28] Dle §77 odst. 3 zákona o pobytu cizinců: „Ministerstvo v rozhodnutí o zrušení platnosti povolení
k trvalému pobytu podle odstavců 1 a 2 stanoví lhůtu k vycestování z území a udělí cizinci výjezdní příkaz;
cizinec je povinen ve stanovené lhůtě z území vycestovat.“ Uložení povinnosti Nejvyšší správní soud pak
spatřuje v tom, že v rozhodnutí se cizinci stanovuje lhůta, v níž je cizinec povinen vycestovat
z území. Z tohoto důvodu lze s odkazem na výše citovanou část rozsudku sp. zn. 5 As 7/2011
konstatovat, že stěžovatelka mohla i v řízení o rozkladu předkládat důkazní návrhy ke svým
tvrzením. V řízení o rozkladu však žádný důkazní návrh nepředložila. Tato skutečnost však nic
nemění na důvodech vyjádřených výše, pro které je třeba zrušit napadený rozsudek městského
soudu i jemu předcházející správní rozhodnutí.
[29] Za vhodné zdejší soud dále považuje upozornit, že městskému soudu stěžovatelka
předložila zdravotní knížku pana V. V. D. s tvrzením, že jde o zdravotní knížku jejího syna, která
má prokázat jeho nemoc. Současně předložila tlumočnický překlad této knížky. Městský soud
v řízení provedl důkaz touto zdravotní knížkou. Dle §78 odst. 6 s. ř. s. ji proto správní orgán
v dalším řízení zahrne mezi podklady svého rozhodnutí. Současně ji vyhodnotí, a to v mezích
závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu (viz zejména bod [19] tohoto rozsudku).
[30] Pozornosti Nejvyššího správního soudu neuniklo, že stěžovatelka jako důvod toho,
že ve Vietnamu setrvala více než 12 měsíců, uvedla mimo nemoci syna též obtíže s obstaráním
letenek v době lunárního nového roku. Toto blíže neupřesněné tvrzení se objevilo v písemnosti
tehdejšího zástupce stěžovatelky nazvané „podrobnosti k doplnění čestného prohlášení
ze 4. 5. 2010“, aniž by k němu byly navrženy důkazy. Ačkoli k otázce, zda je možno v dané věci
prokazovat čestným prohlášením, se bude správní orgán ještě vyjadřovat (bod [23] shora),
je v zájmu stěžovatelky označit veškeré důkazy, které jsou schopné doložit její tvrzení
(dle §52 správního řádu jsou účastníci řízení povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení,
o čemž byla na počátku řízení stěžovatelka poučena).
[31] O návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
v usnesení ze dne 12. 2. 2015, č. j. 9 Azs 306/2014 - 44.
V. Závěr a náklady řízení
[32] Vzhledem k uvedeným důvodům shrnutým již v bodě [25] Nejvyšší správní soud rozhodl
o zrušení napadeného rozsudku městského soudu a obou předcházejících správních rozhodnutí
a o vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
[33] V takovém případě je Nejvyšší správní soud povinen rozhodnout kromě nákladů řízení
o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu
(§110 odst. 3, věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační stížnosti
tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich náhradě jediným
výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98).
[34] Úspěch ve věci se posuzuje dle osudu žalobou napadeného správního rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že výsledkem soudního přezkumu před správními soudy bylo zrušení
správních rozhodnutí, je nutno konstatovat, že stěžovatelka měla ve věci úspěch. Žalovaný
je jí tak povinen dle §60 odst. 1 s. ř. s. nahradit náklady řízení před soudem. Celkové náklady
řízení jsou přitom tvořeny náklady řízení před krajským soudem a náklady řízení před Nejvyšším
správním soudem.
[35] Náklady řízení před krajským soudem jsou tvořeny odměnou za 4 úkony právní služby,
a to 1) za převzetí a přípravu zastoupení na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb,
2) za podání žaloby jakožto písemného podání týkajícího se věci samé, 3) za podání repliky
k vyjádření žalovaného jakožto písemného podání týkajícího se věci samé, 4) účast na jednání
soudu. První tři jmenované úkony byly učiněny do 31. 12. 2012 a náleží za ně tak odměna ve výši
2 100 Kč [§7 bod 5. a §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění do 31. 12. 2012]
zvýšená o náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby (§13 odst. 3
advokátního tarifu ve znění do 31. 12. 2012). Jednání se před městským soudem uskutečnilo dne
19. 11. 2014, za účast na jednání tak náleží odměna ve výši 3 100 Kč [§7 bod 5. a §9 odst. 4
písm. d) advokátního tarifu v aktuálním znění] zvýšená o náhradu hotových výdajů ve výši
300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu v aktuálním znění). Za žalobu stěžovatelka zaplatila
soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. Náklady řízení před krajským soudem tak dosáhly výše
12 600 Kč (3 × 2 100 Kč + 3 × 300 Kč + 3 100 Kč + 300 Kč + 2 000 Kč).
[36] Náklady řízení před Nejvyšším správním soudem tvoří jeden úkon právní služby, kterým
je podání kasační stížnosti jakožto návrhu ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu
v aktuálním znění]. Za zmíněný úkon náleží odměna ve výši 3 100 Kč [§7 bod 5. a §9 odst. 4
písm. d) advokátního tarifu v aktuálním znění] zvýšená o náhradu hotových výdajů ve výši
300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu v aktuálním znění). Stěžovatelka zaplatila soudní poplatek
za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč a návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
ve výši 1 000 Kč. Náklady řízení před Nejvyšším správním soudem tak činí 9 400 Kč (3 100 Kč +
300 Kč + 5 000 Kč + 1 000 Kč).
[37] Stěžovatelka tak má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení v celkové
výši 22 000 Kč (12 600 Kč + 9 400 Kč), které jí je žalovaný povinen zaplatit do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Matouše Jíry, advokáta se sídlem
28. října 1001/3, Praha 1.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. března 2015
JUDr. Radan Malík
předseda senátu