ECLI:CZ:NSS:2015:9.AZS.54.2015:43
sp. zn. 9 Azs 54/2015 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: D. M. T.
zast. Mgr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem Rumunská 22/28, Praha 2 –
Vinohrady, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 11. 2014, č. j. OAM -335/LE-LE05-NV-2014, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2014,
č. j. 2 A 60/2014 – 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, Mgr. Maroši Matiaškovi, LL.M., advokátovi se sídlem
Rumunská 22/28, Praha 2 – Vinohrady, se p ř i z n á v á odměna za zastupování
ve výši 6 800 Kč. Tato částka mu bude vyplacena do 60 dnů ode dne právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla jako
nedůvodná podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti shora označenému
rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím nebyl stěžovateli povolen vstup na území České
republiky na základě §73 odst. 4 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azyl u, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neboť se stěžovatel prokazoval neoprávněně pozměněným
dokladem totožnosti (cestovním dokladem).
I. Vymezení věci
[2] Stěžovatel v podané žalobě namítal, že žalovaný nedodržel Směrnici Evropského
parlamentu a Rady č. 2013/33/EU, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů
o mezinárodní ochranu (dále jen „směrnice č. 2013/33/EU“). Článek 8 odst. 3 této směrnice
taxativně stanoví případy, kdy může být žadatel o udělení mezinárodní ochrany zajištěn.
Prokázání se padělanými nebo pozměněnými doklady totožnosti není dle této směrnice samo
o sobě důvodem pro omezení svobody žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Dle článku 8
odst. 3 písm. a) směrnice č. 2013/33/EU může být žadatel o mezinárodní ochranu za jištěn
za účelem zjištění nebo ověření jeho totožnosti nebo státní příslušnosti. Totožnost stěžovatele
však nebyla žalovaným rozporována, neboť se stěžovatel prokázal pravým cestovním dokladem,
který byl pouze neoprávněně pozměněn. Aplikované ustanovení zákona o azylu je v rozporu
se směrnicí č. 2013/33/EU a stěžovateli neměl být na základě tohoto ustanovení zakázán vstup
na území České republiky.
[3] Městský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že bylo bez jakýchkoliv pochybností
zjištěno, že stěžovatel při vstupu na vnější hranici České republiky prokázal svoji totožnost
pozměněným cestovním dokladem, do kterého byl vlepen padělek schengenského víza č. X,
otištěn padělek německého přechodového razítka schengenského typu letiště Frankfurt nad
Mohanem č. F227, smyšlené razítko letiště Thessaloniki a vlepeny dva padělky
víz Kambodžského království stejného sériového čísla Y, což stěžovatel nikterak nepopíral.
Prohlášení o udělení mezinárodní ochrany učinil stěžovatel nikoliv při prvém kontaktu s policejní
hlídkou, ale teprve poté, co byl seznámen s tím, že s ním bylo zahájeno řízení ve věci správního
vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. b) bod 2. a písm. c) bod 2. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
[4] Směrnice č. 2013/33/EU má stanovenu lhůtu k transpozici členskými státy do 20. 7. 2015
a do té doby je zcela použitelná Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/85/ES,
o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení
uprchlíka (dále jen „směrnice č. 2005/85/ES“), která umožňuje členským státům stanovit
odchylky pro řízení na hranicích, a to i pro osoby, které projevily úmysl požádat o mezinárodní
ochranu v tranzitním prostoru mezinárodního letiště. Tato směrnice umožňuje, aby členský stát
rozhodl o tom, že nepovolí vstup na své území cizinci, který se prokazuje pozměněnými
cestovními doklady ve smyslu §73 odst. 4 písm. b) zákona o azylu.
[5] Dále městský soud dodal, že z vyjádření žalovaného vyplývá, že v zákonem stanovené
lhůtě čtyř týdnů nebylo rozhodnuto o stěžovatelově žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Stěžovateli tak byl s odkazem na §73 odst. 4 zákona o azylu umožněn vstup na území České
republiky bez rozhodnutí o jeho žádosti o mezinárodní ochranu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[6] Proti rozsudku městského soudu brojí stěžovatel kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[7] Uvádí, že podle čl. 8 odst. 3 směrnice č. 2013/33/EU může být žadatel o mezinárodní
ochranu zajištěn pouze v taxativně vymezených případech. Mezi tyto případy nepatří prokázání
se padělanými nebo pozměněnými doklady totožnosti, jenž obsahuje jako důvod pro nepovolení
vstupu ustanovení §73 odst. 4 písm. b) zákona o azylu. Do vypršení transpoziční lhůty pro
uvedenou směrnici se na řízení na mezinárodním letišti aplikuje původní směrnice Rady
Evropské unie č. 2003/9/ES, kterou se stanoví minimální normy pro přijímání žadatelů o azyl
(dále jen „směrnice č. 2003/9/ES“), která vůbec neumožňuje zajistit osobu žádající
o mezinárodní ochranu. Dále se na uvedené řízení aplikuje směrnice č. 2005/85/ES.
[8] I když je řízení v přijímacím středisku na mezinárodním letišti dle §73 zákona o azylu
odchylkou ve smyslu směrnice č. 2005/85/ES, i toto řízení musí být v souladu s čl. 35 této
směrnice. Z čl. 35 odst. 3 směrnice č. 2005/85/ES je zřejmé, že členské státy mohou nepovolit
vstup na území pouze osobě, jejíž žádost o azyl se považuje za nedůvodnou nebo nepřípustnou.
Český zákonodárce oddělil rozhodnutí o povolení vstupu od rozhodnutí o mezinárodní ochraně,
přičemž toto oddělení je problematické z důvodu, že v rozhodnutích o nepovolení vstupu není
nijak zdůvodněno, proč se žádost pokládá za nedůvodnou nebo nepřípustnou. Stěžovateli nebyl
povolen vstup z důvodu, že se měl prokázat padělanými nebo pozměněnými doklady. Tento
důvod však čl. 35 směrnice č. 2005/85/ES vůbec nezná. Ustanovení §73 odst. 4 písm. b) zákona
o azylu je z tohoto důvodu problematické, neboť neodpovídá podmínkám čl. 35 odst. 3 směrnice
č. 2005/85/ES ani čl. 8 odst. 3 směrnice č. 2013/33/EU. Za uvedené situace se měl správní
orgán i soud přiklonit k výkladu zákona v souladu s již přijatým, byť ne transponovaným, čl. 8
odst. 3 směrnice č. 2013/33/EU, jenž vůbec nepovoluje zbavení osobní svobody žadatele
o mezinárodní ochranu z důvodu prokázání se padělanými nebo pozměněnými doklady,
a to i s ohledem na význam osobní svobody v demokratické společnosti a výjimečnou povahu
opatření zbavení osobní svobody.
[9] Z uvedených důvodů má stěžovatel za to, že ustanovení §73 odst. 4 písm. b) zákona
o azylu je v rozporu s čl. 35 směrnice č. 2005/85/ES a i s čl. 8 odst. 3 směrnice č. 2013/33/EU.
Napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě zákona, jenž je v rozporu s právem Evropské unie.
Je tudíž nezákonné a mělo být městský soudem zrušeno.
[10] Dále stěžovatel namítá, že rozhodnutí o nepovolení vstupu neobsahuje žádnou úvahu
o tom, že nevěděl, že vízové štítky v jeho cestovním dokladu jsou neoprávněně pozměněné.
S obstaráním víza mu pomohl člověk, který mu řekl, že pracuje na řecké ambasádě, zároveň mu
ukázal svůj průkaz zaměstnance a ujistil ho, že má kontakty na různých ambasádách a vízum mu
zařídí. Stěžovatel mu proto předal svůj cestovní doklad a pas mu byl vrácen před odletem
z Ruské federace. Nevěděl o tom, že mu měla být do pasu vložena i další víza Kambodže a německé přechodové razítko a razítko letiště Thessaloniki. Přicestoval do České republiky
s vědomím, že má pro vstup do schengenského prostoru potřebné vízum, které je i pravé.
O neoprávněném pozměnění se dozvěděl až po zadržení policí, načež požádal o mezinárodní
ochranu.
[11] Má za to, že pro vydání rozhodnutí dle §73 odst. 4 písm. b) zákona o azylu je z hlediska
zavinění potřebný úmysl dotčené osoby prokázat se padělaným nebo pozměněným dokladem.
Z jeho strany chybí přímý i nepřímý úmysl porušit právní řád České republiky. Otázka zavinění
měla být předmětem hodnocení ze strany správního orgánu a tudíž i součástí odůvodnění
napadeného rozhodnutí. Jak správní orgán, tak městský soud otázku zavinění nijak neřešily
a pouze převzaly skutková zjištění policie České republiky získané v rámci řízení o správním
vyhoštění.
[12] Stěžovatel dále odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 11. 2013, sp. zn. 5 Azs 15/2013, z nichž dovozuje, že soud musí při přezkumu rozhodnutí
o nepovolení vstupu posuzovat, zda rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno v mezích
správního uvážení a zda bylo založeno na důvodné obavě ze snahy o zneužití azylového řízení.
Dále odkazuje na čl. 31 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, podle kterého by neměl
být stíhán za nezákonný vstup na území České republiky, tím spíše za situace, kdy
o neoprávněnosti svého jednání nevěděl. Správní orgán v napadeném rozhodnutí vůbec
nezkoumal důvodnou obavu ze snahy o zneužití azylového řízení, čímž učinil své rozhodnutí
nepřezkoumatelným a soud ho měl zrušit.
[13] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2015, ve věci
sp. zn. 3 Azs 175/2014, musí správní orgán v řízení před vydáním rozhodnutí o nepovolení
vstupu provést alespoň předběžné posouzení žádosti o mezinárodní ochranu dotčené osoby
z hlediska její případné nedůvodnosti či nepřípustnosti, jinak je rozhodnutí v rozporu s čl. 35
odst. 3 směrnice č. 2005/85/ES. U stěžovatele žádné takové předběžné posouzení důvodnosti
jeho žádosti o mezinárodní ochranu neproběhlo. Stěžovatel není osobou, která by zamýšlela
zneužívat azylové řízení v České republice. O důvodnosti jeho žádosti o mezináro dní ochranu
svědčí i skutečnost, že ve lhůtě 4 týdnů nebylo o jeho žádosti o mezinárodní ochranu rozhodnuto
a tudíž mu byl podle §73 odst. 4 zákona o azylu umožněn vstup na území České republiky.
[14] Stěžovatel uzavírá, že rozhodnutí o nepovolení vstupu mělo být městským soudem
zrušeno i bez návrhu pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodu pro vydání
rozhodnutí podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť neobsahuje žádnou úvahu o jeho úmyslu
prokázat se pozměněným dokladem ani úvahu o důvodnosti obavy ze snahy o zneužití azylového
řízení.
[15] Dále odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2011,
č. j. 1 As 16/2011 – 103, které jsou dle jeho názoru aplikovatelné i v posuzované věci.
Rozhodnutí o nepovolení vstupu je podloženo pouze informacemi od policie České republiky,
které byly získány v řízení o správním vyhoštění a které žalovaný nekriticky převzal. Stěžovatel
neměl možnost vyjádřit se k tvrzeným skutečnostem (svá tvrzení mohl uvést až v žalobě),
nemohl předložit dokumenty na podporu svých tvrzení a nebyl ani seznámen s podklady pro
vydání rozhodnutí. Stěžovatelova nevědomost o tom, že předkládá pozměněné doklady, měla být
pro vydání rozhodnutí o nepovolení vstupu klíčovou informací, kterou měl mít možnost uvést
a svá tvrzení obhájit před správním orgánem. Za uvedených okolností měl městský soud sám
zrušit rozhodnutí žalovaného pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem
dle §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
[16] S ohledem na vše výše uvedené stěžovatel n avrhuje, aby Nejvyšší správní soud
zrušil napadený rozsudek městského soudu, rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 11. 2014,
č. j. OAM-335/LE-LE05-NV-2014, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[17] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že čl. 8 ods t. 3 písm. c) směrnice
č. 2013/33/EU umožňuje zajištění žadatele během příslušného řízení za účelem rozhodnutí
o právu žadatele na vstup na dané území. Dále poukazuje na to, že vyjádření samotného
stěžovatele při pohovoru svědčí o tom, že stěžovatel byl s konkrétním obsahem svého cestovního
pasu před svým příchodem do České republiky obeznámen, měl o tomto obsahu své pochybnosti
(proto se dotazoval zprostředkovatele, proč jsou tam různá víza a razítka) a byl si také
nepochybně vědom nestandardního způsobu jejich získání.
[18] Možnost vyjádřit se před správním orgánem měl stěžovatel při podání žádosti o udělení
mezinárodní ochrany, včetně vlastnoručně podepsaného prohlášení, a též při následném
pohovoru. Podklady pro vydání rozhodnutí tvořily skutečnosti stěžova teli již z předchozího
průběhu událostí známé. V čem konkrétně spatřuje nedostatky materiálů postoupených policií
České republiky, neuvádí. Tato námitka je tak uplatněna pouze v teoretické rovině bez uvedení
dopadu na konkrétní situaci stěžovatele.
[19] Žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[20] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek
městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4
s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[21] Soud předně poukazuje na skutečnost, že je kasační stížnost podávána proti rozsudku
městského soudu, kterým bylo rozhodnuto o žalobě proti rozhodnutí žalovaného, kterým nebyl
stěžovateli povolen vstup na území České republiky na základě §73 odst. 4 písm. b) zákona
o azylu. Aplikace institutu nepřijatelnosti kasační stížnosti (§104a s. ř. s.) v této věci nepřipadá
v úvahu (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2015,
č. j. 9 Azs 66/2014 – 69).
[22] Nejprve se soud zabýval námitkou, že měl městský soud zrušit rozhodnutí žalovaného
i bez návrhu pro nepřezkoumatelnost [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a pro podstatné porušení
ustanovení o řízení před správním orgánem [§76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].
[23] Dle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011,
č. j. 7 Azs 79/2009 – 84, soud k vadám podle §76 odst. 1 s. ř. s. přihlíží z moci úřední jen
za určitých podmínek. „Těmi jsou právě případy, kdy rozhodnutí vůbec není schopno přezkumu z hlediska
žalobních námitek. Tato vadnost a nemožnost podrobit rozhodnutí zkoumání musí být zjevná buď ze spisu
(či z jeho absence), nebo z rozhodnutí samého, pokud bude postrádat srozumitelnost či důvody v takové míře,
že vylučuje zkoumání důvodnosti žaloby, anebo ji soud sezná na základě jiných rozhodných skutečností,
jež se dostanou do jeho sféry. Směřují-li tedy žalobní námitky pr oti vadám podřaditelným ustanovení §76
odst. 1 s. ř. s., soud podle tohoto ustanovení rozhodnutí zruší bez jednání. V takovém případě není projednání
třeba a je nadbytečné zjišťovat souhlas účastníků s rozhodnutím bez jednání. Nesměřují-li však žalobní námitky
proti takovým objektivně existujícím vadám, může tak soud učinit, pouze pokud vady brání přezkumu v mezích
žalobních bodů, jinak by dispoziční zásada ztrácela smysl. Pokud soud nařídí jednání, v zásadě se zabývá
důvodností žaloby a tomu odpovídají i možnosti rozhodnutí stanovené v §78 odst. 1, 7 s. ř. s. Ustanovení §76
odst. 3 věty druhé s. ř. s. umožňující zrušení rozhodnutí (případně vyslovení nicotnosti) z důvodů uvedených
v odstavcích 1 a 2 v případě, že tyto vady vyjdou najevo až při jednání, u možňuje soudu využití postupu podle
§76 i tam, kde vady nebyly zjevné v rámci přípravy jednání, ale vyšly najevo až při něm; vady ovšem musí být
rovněž natolik závažné, že znemožňují, aby soud posoudil věc v mezích žalobních námitek. Zrušení rozhodnutí
bez ohledu na žalobní námitky je ve všech těchto případech pouhým důsledkem toho, že vady jsou takového
charakteru, že vylučují jiný postup a rozhodnutí soudu.“
[24] Lze tedy uzavřít, že krajský případně městský soud je oprávněn zrušit rozhodnutí
správního orgánu pro vady řízení dle §76 odst. 1 s. ř. s., které nebyly žalobcem namítány, pouze
v případě, že tyto vady brání přezkoumání rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů.
[25] Ze soudního spisu soud ověřil, že stěžovatel uplatnil v žalobě jediný žalobní bod,
a to námitku rozporu ustanovení §73 odst. 4 písm. b) zákona o azylu s čl. 8 odst. 3 směrnice
č. 2013/33/EU, z čehož dovozoval nezákonnost rozhodnutí žalovaného (srov. shrnutí v odstavci
2 tohoto rozsudku).
[26] Stěžovatelovo tvrzení obsažené v žalobě: „Žalobce měl v úmyslu požádat o mezinárodní ochranu
ve Frankfurtu, jelikož se nemůže vrátit do Konžské demokratické republiky. S obstaráním víza mu pomohl
člověk, který mu řekl, že pracuje na řecké ambasádě, zároveň mu ukázal svůj průkaz zaměstnance a ujistil ho,
že má kontakty na různých ambasádách a vízum mu zařídí. Žalobce mu proto předal svůj cestovní doklad a pas
mu byl vrácen před odletem z Ruské federace. Žalobce nevěděl o tom, že mu měla být do pasu vložena i další víza
Kambodže a německé přechodové razítko a r azítko letiště Thessaloniki. Žalobce však vycestovat musel, protože
nemohl déle zůstat v Ruské federaci a do Konžské demokratické republiky se nemůže vrátit. “, za žalobní bod
považovat nelze.
[27] Dle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyšší správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2
Azs 92/2005 – 58, je žalobce „povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů,
úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí
či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat
o nezákonnosti.“ Výše citované tvrzení obsažené v žalobě nijak nebrojí proti rozhodnutí
žalovaného. Uplatněná tvrzení nejsou žádným způsobem vztažena k důvodům rozhodnutí
či k jeho zákonnosti. Nejedná se tedy o žalobní bod ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[28] Jediným žalobním bodem uplatněným ve stěžovatelově žalobě byla námitka rozporu
ustanovení §73 odst. 4 písm. b) zákona o azylu s čl. 8 odst. 3 směrnice č. 2013/33/EU. Nejvyšší
správní soud neshledal žádné vady řízení ve smyslu §76 odst. 1 s. ř. s., které by městskému soudu
bránily v přezkumu rozhodnutí žalovaného v rozsahu výše uvedeného jediného žalobního bodu.
Takovými vadami nemohou být ani stěžovatelem v kasační stížnosti tvrzené vady správního
rozhodnutí, resp. řízení před správním orgánem (nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku
důvodů rozhodnutí, neboť rozhodnutí neobsahuje žádnou úvahu o stěžovatelově úmyslu
prokázat se pozměněným dokladem ani úvahu o důvodnosti obavy ze snahy o zneužití azylového
řízení; podstatné porušení ustanovení o řízení, neboť rozhodnutí je podloženo pouze
informacemi od Policie České republiky a stěžovatel neměl možnost se vyjádřit k tvrzeným
skutečnostem).
[29] Městský soud se námitkou rozporu aplikovaného ustanovení zákona o azylu se směrnicí
č. 2013/33/EU a jejím vlivem na zákonnost napadeného rozhodnutí mohl věcně zabývat, což
také učinil. Žádné vady řízení ve smyslu §76 odst. 1 s. ř. s., pro něž by byl povinen zrušit
rozhodnutí žalovaného ex offo, mu v tom nebránily. S kasační námitkou, že měl městský soud
zrušit rozhodnutí žalovaného i bez návrhu, se proto ztotožnit nelze.
[30] Nejvyšší správní soud se dále zabýval namítaným rozporem aplikovaného ustanovení
§73 odst. 4 písm. b) zákona o azylu s čl. 8 odst. 3 směrnice č. 2013/33/EU. Jak správně
konstatoval městský soud, uvedená směrnice má stanovenu transpoziční lhůtu do 20. 7. 2015
(srov. čl. 31 odst. 1 této směrnice). V době rozhodování žalovaného dne 13. 11. 2014 (podle §75
odst. 1 s . ř. s. vychází soud při přezkoumání rozhodnutí z právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu) tedy ještě nemusela být uvedená směrnice transponována
do české právní úpravy. Česká právní úprava tak ani nemusela být s touto směrnicí v souladu.
Nepřipadá tak v úvahu přímý ani nepřímý účinek směrnice. I pokud by tedy bylo aplikované
ustanovení zákona o azylu v rozporu s touto směrnicí, nemohlo by to mít žádný vliv
na zákonnost rozhodnutí žalovaného.
[31] Dalšími kasačními námitkami (rozpor rozhodnutí žalovaného s čl. 35 směrnice
č. 2005/85/ES, s čl. 31 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků a se směrnicí
č. 2003/9/ES) se Nejvyšší správní soud nemohl s odkazem na §104 odst. 4 s. ř. s. zabývat. Tyto
námitky totiž stěžovatel neuplatnil v řízení před městským soudem, ačkoli tak učinit mohl.
IV. Závěr
[32] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou
kasační stížnost zamítl. O věci přitom rozhodl bez jedná ní postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.,
dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[33] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Z uvedených důvodů soud rozhodl, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznává.
[34] Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatele, který mu byl
soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
Ustanovený zástupce stěžovatele, Mgr. Maroš Matiaško, LL.M., advokát se sídlem
Rumunská 22/28, Praha 2 – Vinohrady, provedl ve věci dva úkony právní služby, kterými jsou
první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je -li klientovi
zástupce nebo obhájce ustanoven [§11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
účinném pro posuzovanou věc, (dále jen „advokátní tarif“)] a písemné podání soudu ve věci samé
[§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] spočívající v sepsání doplnění kasační stížnosti.
Za jeden úkon právní služby zástupci stěžovatele náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč
[§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč
paušální náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Celkem tedy za jeden úkon
právní služby náleží 3 400 Kč. Zástupce stěžovatele pro řízení o kasační stížnosti zdejšímu soudu
nedoložil osvědčení o registraci k DPH. K nákladům řízení o kasační stížnosti tedy daň z přidané
hodnoty přičíst nelze. Celková výše odměny ustanoveného zástupce tak činí 6 800 Kč. Tato
částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2015
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu