ECLI:CZ:NSS:2015:9.AZS.71.2015:35
sp. zn. 9 Azs 71/2015 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: Z. G.,
zast. Mgr. et. Mgr. Janem Jungem, advokátem se sídlem Vladislavova 1747/16, Praha 1,
proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem
Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 12. 2014, č. j. CPR-15922-2/ČJ-2014-
930310-V240, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
19. 2. 2015, č. j. 17 A 82/2014 – 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, odbor cizinecké
policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „odbor cizinecké policie“),
rozhodnutím ze dne 5. 9. 2014, č. j. KRPK-38709-80/ČJ-2014-190022, žalobci podle
§119 odst. 1 písm. c) bodu 2. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), uložila správní vyhoštění. Doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území
členských státu Evropské unie, byla stanovena na jeden rok a její počátek v souladu s §118
odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy žalobce pozbude oprávnění k pobytu na území
České republiky. Dále byla podle §118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena doba
k vycestování z území České republiky, a to do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí.
Podle §120a zákona o pobytu cizinců odbor cizinecké policie rozhodl, že se na žalobce
nevztahují důvody znemožňující vycestování podle §179 téhož zákona.
[2] Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaná zamítla rozhodnutím
citovaným v záhlaví tohoto rozsudku.
[3] Žalobce jej napadl u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), ten však jeho
žalobu zamítl, a to rozsudkem uvedeným v záhlaví. Nejprve uvedl, že žalovaná se vypořádala
se všemi body odvolání žalobce, a poté zdůvodnil, proč ani námitky žalobce směřující proti
posouzení věci samé nebyly opodstatněné.
[4] Důvodem správního vyhoštění žalobce bylo porušení právního předpisu; žalobce pobýval
na území České republiky bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn. Identifikační průkaz Švédského
království není způsobilý vízum nahradit. Žalobce si dle krajského soudu musel být vědom,
že zde pobývá bez právního důvodu, a nemůže očekávat, že jeho protiprávní chování bude
tolerováno. Navíc po celou dobu pobytu neučinil žádné kroky k tomu, aby svůj pobyt legalizoval.
[5] Soud se ztotožnil i s důvody žalované, pro které neprovedla navrhovaný důkaz spisovým
materiálem ohledně pobytové historie žalobce ve Švédsku. Námitkami, které nebyly uplatněny
v odvolání, se nezabýval, neboť žalovaná se k nim v napadeném rozhodnutí nemohla vyjádřit
a byly vzneseny až v žalobě.
[6] Proti rozsudku krajského soudu nyní žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační
stížností.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[7] Stěžovatel podřadil důvod kasační stížnosti pod §103 odst. 1 písm. e) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
tedy namítl nezákonnost rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí žaloby nebo zastavení řízení.
[8] Poté obsáhle rekapituloval obsah žaloby, shrnul strukturu napadeného rozsudku a uvedl,
že krajský soud zcela „staticky“ potvrdil veškeré vyjádření žalované. Dle názoru stěžovatele soud
také přešel nově předkládané argumenty.
[9] V odůvodnění kasační stížnosti vysvětloval, proč byl přesvědčen, že na území České
republiky pobýval legálně. Namítl, že přicestoval ze Švédska a po dobu 90 dnů nemusel mít
důvod k nahlášení svého pobytu cizinecké policii. Opakovaně zdůraznil, že spolupracoval
se správním orgánem a byl v dobré víře o oprávněnosti svého pobytu, z čehož dovozoval
nepřiměřenost správního vyhoštění. Délka správního vyhoštění byla navíc nepřiměřená
i ve vztahu k délce pobytu bez pobytového oprávnění (3 dny). Dle názoru stěžovatele měla být
situace řešena pouze výjezdním příkazem.
[10] V této souvislosti pojednal o zásadě materiální pravdy a citoval z judikatury Ústavního
soudu i Nejvyššího správního soudu vztahující se k vázanosti smyslem, nikoliv doslovným
zněním zákona. Vyjádřil přesvědčení, že napadený rozsudek neodpovídá principům materiálního
právního státu ani samotnému poslání soudnictví, neboť postup soudu byl formalistický
(stejně jako postup žalované).
[11] Proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu projednání.
[12] Žalovaná odkázala na své vyjádření k žalobě, ztotožnila se s napadeným rozsudkem
a navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. řádně
zastoupen advokátem. Poté přistoupil k přezkumu rozsudku krajského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, že napadený rozsudek netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Stěžovatel podřadil důvod kasační stížnosti pod §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
jehož naplnění však připadá v úvahu pouze za situace, kdy by došlo k odmítnutí návrhu
nebo zastavení řízení; napadeným rozsudkem byla žaloba zamítnuta. Nejvyšší správní soud
nicméně není formálním označením kasačních důvodů vázán.
[16] Námitky kasační stížnosti svým obsahem spadají pod §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatel tvrdí, že krajský soud pouze převzal vyjádření žalované a nevzal v potaz nové
argumenty, tedy že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, respektive
nesrozumitelnost [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Ve zbytku kasační stížnosti zpochybňuje
zákonnost napadeného rozsudku, neboť nesouhlasí s právním posouzením krajského soudu.
Rozhodnutí o správním vyhoštění nebylo dle jeho názoru přiměřené, protože byl v dobré víře
o oprávněnosti svého pobytu a spolupracoval se správními orgány. Přístup žalované i krajského
soudu byl formalistický [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[17] Na úvod Nejvyšší správní soud poznamenává, že převážná část textu kasační stížnosti
je tvořena shrnutím dosavadního vývoje věci a obsahu žaloby, i vlastní argumentace je z textu
žaloby převzata (jedná se o její část). Stěžovatel sice obecně pojednává o vázanosti smyslem
zákona, neuvádí však, jaký je dle jeho názoru smysl aplikovaných ustanovení, a není tedy ani
zřejmé, proč je s ním napadený rozsudek v rozporu. Konkrétně popisuje pouze to,
že se domníval, že na území České republiky pobýval legálně. Žádným způsobem nicméně
nereflektuje, proč tato skutečnost nebyla pro posouzení věci rozhodující (což uváděl již odbor
cizinecké policie).
[18] S ohledem na to Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že pro řízení o přezkoumání
správního rozhodnutí platí dispoziční zásada, dle které soud přezkoumá napadené výroky
rozhodnutí v mezích žalobních bodů a z těch musí být patrno, z jakých skutkových a právních
důvodů žalobce (stěžovatel) považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné,
jak vyplývá z §75 odst. 2, věty prvé, a §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Obsah a kvalita žaloby
tak v podstatě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu (srovnej rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 – 54, nebo ze dne 18. 7. 2013,
č. j. 9 Afs 35/2012 - 432; všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz).
[19] K otázce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud uvádí,
že krajský soud se v odůvodnění rozsudku vypořádal se všemi žalobními body. Některými
z nich se sice věcně nezabýval, nicméně bylo tomu tak proto, že stěžovatel je uplatnil až v žalobě
a měl tak učinit již v řízení před správními orgány. Tento závěr krajského soudu stěžovatel
v kasační stížnosti nijak nerozporoval.
[20] Nelze přisvědčit ani tomu, že by krajský soud ve svém odůvodnění pouze převzal
vyjádření žalované. Vlastní argumentace krajského soudu je uvedena na str. 6 až 8. Pro úplnost
Nejvyšší správní soud dodává, že neshledal ani žádné jiné vady, které je povinen zkoumat
z úřední povinnosti.
[21] Věcná argumentace stěžovatele směřuje proti tvrdosti, respektive nepřiměřenosti
rozhodnutí o správním vyhoštění. Jak již však bylo uvedeno výše, jeho námitky jsou zčásti zcela
obecné, zčásti pro věc nerozhodující.
[22] Podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2. zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí
o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci
umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému
smluvních států, až na 3 roky, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn,
nebo bez platného oprávnění k pobytu.
[23] Podle §119a odst. 2 téhož zákona nelze rozhodnutí o správním vyhoštění podle §119
vydat, jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života
cizince.
[24] Podle §174a téhož zákona správní orgán při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí
zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince
na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry,
společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec
státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního
trvalého bydliště.
[25] Z dikce §119 odst. 1 písm. c) bodu 2. zákona o pobytu cizinců vyplývá, že v případě
naplnění podmínek pro vyhoštění je příslušný orgán povinen toto rozhodnutí vydat. Není
zde tedy prostor pro úvahu, zda řízení o správním vyhoštění zahájit. Zda se následně správní
vyhoštění udělí, či nikoliv, není věcí správního uvážení správního orgánu, nýbrž při naplnění
zákonných podmínek jde o jeho povinnost; korekcí v tomto postupu je pak pouze ustanovení
o vyloučení nepřiměřenosti takového zásahu do soukromého a rodinného života vyhošťované
osoby.
[26] Stěžovatel nerozporuje, že na území České republiky pobýval nelegálně. Identifikační
průkaz Švédského království jej k pobytu na území České republiky neopravňuje
(Nejvyšší správní soud doplňuje, že dle listin založených ve správním spise se jedná o průkaz
vydávaný švédským daňovým úřadem, který nenahrazuje průkaz totožnosti ani cestovní doklad).
[27] Ač se právní úprava zákona o pobytu cizinců může zdát příliš tvrdá, je nutno respektovat,
že je právem každého státu regulovat příchod a pobyt cizinců na jeho území a stanovit
pro jednotlivé pobytové režimy podmínky, kterým je cizinec povinen se podrobit. Smyslem
správního vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2. zákona o pobytu cizinců je snaha
zamezit dalšímu pobytu cizince, který na území pobývá bez víza či bez platného povolení
k pobytu, ač k tomu není oprávněn. Pro správní vyhoštění je dostačující zjištění o neoprávněnosti
pobytu; důvody, které neoprávněný pobyt způsobily, jsou v tomto ohledu irelevantní
a jejich nezohlednění nelze interpretovat jako výraz přepjatého formalismu při aplikaci práva
(srovnej rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2014, č. j. 2 As 52/2013 – 69,
a ze dne 30. 4. 2012, č. j. 4 As 5/2012 – 22).
[28] Jak již bylo uvedeno výše, správní vyhoštění však nelze uložit, pokud by takové
rozhodnutí bylo nepřiměřené ve smyslu §119a odst. 2 ve spojení s §174a zákona o pobytu
cizinců. Smyslem tohoto ustanovení je zjevně ochrana soukromého a rodinného života osoby
ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Za situace, kdy by zájem
na jeho ochraně převážil nad výše uvedeným zájmem státu, správní vyhoštění by nebylo možné
uložit.
[29] Stěžovatel se dopustil protiprávního jednání spočívajícího v pobytu na území České
republiky bez platného oprávnění, což bylo jednoznačně prokázáno, a stěžovatel tuto skutečnost
nerozporoval. Ve věci byly hodnoceny skutečnosti relevantní pro posouzení přiměřenosti
rozhodnutí o správním vyhoštění. Nejvyšší správní soud k věci podotýká, že rozsah provedeného
dokazování i obsah odůvodnění správních rozhodnutí svědčí o tom, že správní orgány
tyto skutečnosti hodnotily velmi pečlivě. Na tomto základě byla doba, po kterou nelze stěžovateli
umožnit vstup na území členských států Evropské unie, stanovena na jeden rok,
přičemž maximum jsou podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2. zákona o pobytu cizinců roky tři.
Pro úplnost lze pouze dodat, že tato doba nebyla stanovena v délce dvou roků, jak stěžovatel
chybně uvádí v kasační stížnosti (a žalobě). Stejně tak délka neoprávněného pobytu na území
České republiky nebyla tři dny, ale 44 dnů (od 15. 3. 2014 do 27. 4. 2014).
[30] Nejvyšší správní soud nepopírá, že správní vyhoštění (jakkoli se nejedná o opatření trestní
povahy) má pro osoby, kterým je toto opatření ukládáno, negativní důsledky. V nynější věci
však správní orgány i krajský soud dostatečně zhodnotily a vysvětlily, proč jsou negativní
důsledky přiměřené povaze protiprávního jednání stěžovatele. Uložení správního vyhoštění
proto není nepřiměřené ve smyslu shora citovaných ustanovení.
IV. Závěr a náklady řízení
[31] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §110 odst. 1,
poslední věty, s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[32] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec její
úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2015
JUDr. Radan Malík
předseda senátu