ECLI:CZ:NSS:2015:APRK.50.2015:65
sp. zn. Aprk 50/2015 - 65
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Radana Malíka v právní věci navrhovatele: Š. K,
zastoupený Mgr. Tomášem Petrů, advokátem se sídlem Pavlovova 586/8, Havířov, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí
ministra vnitra ze dne 6. 6. 2013, čj. KM-49-5/PK-2013, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 5 Ad 15/2013, v řízení o návrhu žalobce na určení lhůty k provedení procesního úkonu
dle §174a zákona č. 6/2002 Sb.,
takto:
I. Městský soud v Praze je povinen ve věci vedené u něj pod sp. zn. 5 Ad 15/2013,
rozhodnout nejpozději ve lhůtě do 30. 10. 2015.
II. Žalobci se p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení ve výši 1.800 Kč; tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 1 měsíce od právní moci tohoto
usnesení k rukám Mgr. Tomáše Petrů, advokáta se sídlem Pavlovova 586/8, Havířov.
Odůvodnění:
Z předloženého spisu Městského soudu v Praze (dále „městský soud“) Nejvyšší správní
soud zjistil, že žalobce (dále „navrhovatel“) podal žalobu proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne
6. 6. 2013, čj. KM-49-5/PK-2013, dne 6. 8. 2013.
Dne 16. 2. 2015 podal navrhovatel u Nejvyššího správního soudu návrh na určení lhůty
k provedení procesního úkonu dle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících
a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)
s odůvodněním, že dosud nebylo o žalobě rozhodnuto, přitom napadeným rozhodnutím
žalovaný významným způsobem zasáhl do práv navrhovatele a zásadně ovlivnil jeho finanční
situaci. O tomto návrhu rozhodl Nejvyšší správní soud dne 4. 3. 2015, usnesením
čj. Aprk 11/2015 - 14, kterým jej zamítl.
Dne 25. 8. 2015 podal navrhovatel další návrh na určení lhůty, v němž opětovně
poukázal na nečinnost městského soudu, přitom konstatuje, že respektuje povinnost soudu
postupovat v souladu s §56 odst. 1 soudního řádu správního, nicméně má za to, že doba,
po kterou se mu nedostalo rozhodnutí, a to ve věci, která zásadně může ovlivnit jeho finanční
situaci (výsluhový příspěvek), je již nepřiměřená. Poukazuje rovněž na to, že od doby vydání
zamítavého usnesení Nejvyššího správního soudu v březnu 2015 neučinil městský soud žádný
úkon, a proto již v prvním návrhu tvrzený stav nečinnosti nadále trvá. Navrhuje proto,
aby Nejvyšší správní soud určil městskému soudu lhůtu k rozhodnutí.
K podanému návrhu se vyjádřila předsedkyně rozhodujícího senátu městského soudu,
která popsala dosavadní stav řízení, konstatovala, že věc je po procesní stránce připravena
k rozhodnutí, a současně poukázala na povinnost soudu postupovat v souladu s §56 s. ř. s. s tím,
že jsou vyřizovány dle pořadí věci starší časové řady, konkr. z roku 2011 a 2012; dále poukázala
na judikaturu Nejvyššího správního soudu ve věcech průtahů, z níž vyplývá, že samotná
důležitost věci pro navrhovatele neznamená, že by soud měl věc upřednostnit a rozhodnout
o ní mimo pořadí.
Nejvyšší správní soud shledal návrh důvodný.
Řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, upravené v §174a zákona
o soudech a soudcích, představuje promítnutí zásad spravedlivého procesu z hlediska naplnění
práva účastníka nebo jiné strany řízení na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů,
zakotveného zejména v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, do řízení probíhajícího
před soudem.
Dle §174a odst. 1, věty první, zákona o soudech a soudcích „[m]á-li účastník nebo ten,
kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu
pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení […].“
Jak již zdejší soud několikráte ve své judikatuře konstatoval, průtahy v řízení znamenají,
že v soudním procesu dochází k neodůvodněně pomalému vyřizování věci napadlé příslušnému
soudu či dokonce ke vzniku excesivního stavu, kdy dochází k nečinnosti soudu. Nejvyšší správní
soud se tak při posuzování oprávněnosti návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu
zabývá otázkou, zda v řízení dochází k průtahům, a to zejména s ohledem na kritéria stanovená
v §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích, jimiž jsou složitost věci, význam předmětu řízení
pro navrhovatele, postup účastníků nebo stran řízení a dosavadní postup soudu.
Nicméně uvedená kritéria nic nemění na tom, že krajský soud je podle §56 odst. 1 s. ř. s.
povinen zásadně projednávat a rozhodovat věci v pořadí, v jakém mu došly; to neplatí pouze
tehdy, jsou-li u věci dány závažné důvody pro přednostní projednávání a rozhodování věci. Soud
dle §56 odst. 2 a 3 s. ř. s. projednává a rozhoduje přednostně návrhy na osvobození od soudních
poplatků a návrhy na ustanovení zástupce, projednává a rozhoduje přednostně též žaloby proti
nečinnosti správního orgánu a žaloby proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení
správního orgánu, návrhy a žaloby ve věcech mezinárodní ochrany, rozhodnutí o správním
vyhoštění, rozhodnutí o povinnosti opustit území, rozhodnutí o zajištění cizince, rozhodnutí
o prodloužení doby trvání zajištění cizince, jakož i jiných rozhodnutí, jejichž důsledkem
je omezení osobní svobody cizince, rozhodnutí o ukončení zvláštní ochrany a pomoci svědkům
a dalším osobám v souvislosti s trestním řízením, jakož i další věci, stanoví-li tak zvláštní zákon.
V případě navrhovatele se o takový případ nejedná.
Co se týče postupu samotného městského soudu, lze konstatovat, že městský soud
se nedopustil žádných průtahů ve vztahu k úkonům, které je nutno učinit, aby se řízení dostalo
do stavu, kdy je možno vydat rozhodnutí. Městský soud v přiměřené době informoval účastníky
o složení senátu a vyzval je, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání. Městský
soud bez zbytečné prodlevy též vyzval žalovaného k předložení správního spisu a k vyjádření
k žalobě. Nejvyšší správní soud tak konstatuje, že městský soud v přiměřené době po obdržení
žaloby dovedl řízení do stavu, kdy by bylo možno vydat rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud si je plně vědom toho, že dle §56 odst. 1 s. ř. s. soud projednává
a rozhoduje věci v pořadí, v jakém k němu došly. Věc navrhovatele přitom není přednostní věcí
ve smyslu §56 odst. 3 s. ř. s. V případech, kdy řízení netrvá nepřiměřenou dobu, akcentuje zdejší
soud nutnost respektovat pravidlo dle §56 odst. 1 s. ř. s., nejde-li o případy uvedené
v §56 odst. 2 a 3 s. ř. s., a to již z toho důvodu, že např. samotné hledisko složitosti věci, jakož
ani hledisko její důležitosti nemůže být bez dalšího rozhodujícím pro dřívější či pozdější
projednání případu. Zároveň ale v případech, kdy je přiměřená délka řízení překročena,
byť by byl důvodem stav objektivní přetíženosti soudu, Nejvyšší správní soud již nemůže
opakovaně přihlížet k pravidlu o rozhodování věcí podle pořadí, v jakém soudu došly,
resp. k tomu, že městský soud má i starší věci, než je posuzovaný případ, které taktéž musí
skončit. Opačným přístupem by totiž de facto odmítl poskytnout ochranu navrhovatelovým
právům s nepřípustným odůvodněním, že jsou stejná práva někoho jiného porušena ještě
závažněji.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stav řízení, kdy soud již vykonal veškeré úkony nutné
k tomu, aby mohl rozhodnout, nicméně v dané věci, která nemá přednostní režim, stále
nerozhodl, jelikož rozhoduje věci, které napadly dříve, není sensu stricto známkou průtahu v řízení.
Podstatné zde však je, aby řízení nebylo v tomto stavu udržováno po nepřiměřenou dobu. Soudní
řád správní respektuje objektivní realitu v českém soudnictví, kdy rozhodující soudci či senáty
mají v jednom okamžiku vícero běžících řízení, některá z nich již připravená k rozhodnutí
a postupně v nich vydávají rozhodnutí, přičemž ostatní věci na rozhodnutí „čekají“. To samo
o sobě neodporuje požadavku spravedlivého procesu, který obecně nepředvídá vydání
rozhodnutí ihned, jak je to možné, ale pouze brání tomu, aby doba řízení nebyla nepřiměřeně
dlouhá.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že nikterak nezpochybňuje své předchozí závěry stran
významu věci pro navrhovatele, jichž se městský soud dovolává, nicméně je nutno i toto
kritérium poměřovat v reálném čase, tím spíše za situace, kdy se navrhovateli nedostalo
rozhodnutí po více než dvou letech.
Nejvyšší správní soud, jak již je uvedeno výše, se při posuzování průtahů v řízení řídí
názorem vyjádřeným Ústavním soudem: „je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy
soudnictví, zakotvené v Listině a Úmluvě, byly respektovány a případné nedostatky v tomto směru nemohou jít
k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době“ (viz např. nález
Ústavního soudu ze dne 14. 9. 1994, sp. zn. IV. ÚS 55/94, publikovaný jako N 42/2 SbNU 35,
dostupný z http://nalus.usoud.cz).
Stejně jako Ústavní soud (srov. též např. nález ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 391/07,
publikovaný jako N 122/46 SbNU 151) si přitom Nejvyšší správní soud plně uvědomuje, že jeho
individuální rozhodnutí není systémovým řešením, neboť v případě, kdy by zdejší soud vyhověl
návrhu na určení lhůty těch účastníků řízení před městským soudem, jejichž věci jsou ještě starší
než věc navrhovatelova, nedošlo by k faktickému zlepšení situace. Návrh na určení lhůty
k provedení procesního úkonu není totiž nástrojem, který je schopen odstranit případnou
přetíženost soudu. Nejvyšší správní soud však nemá jiný nástroj, který by mohl použít k ochraně
navrhovatelů před případnými průtahy v řízení u krajských soudů či městského soudu. Ve vztahu
k otázce zachování principu rovnosti účastníků řízení před městským soudem, která se v dané
souvislosti nabízí, lze s odkazem na výše zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007
(viz bod 25. nálezu) zmínit, že: „takový princip se uplatní toliko v situaci, kdy zásah do základních práv
a svobod jednotlivce lze odstranit jiným způsobem, tedy existují-li vedle zvoleného nástroje také jiné prostředky,
kterými lze zabránit zásahu do základních práv a svobod.“ Nejvyšší správní soud však jiný prostředek
nemá a o návrhu na určení lhůty musí rozhodnout.
Pro posouzení předložených návrhů v nyní projednávané věci vzal Nejvyšší správní soud
za rozhodující, že žaloba byla podána již v srpnu roku 2013, navrhovatel uhradil soudní poplatek;
žaloba nevykazovala vady, které by bylo třeba odstraňovat, resp. takovou výzvu městský soud
nepovažoval za nutné vydat, soud disponuje správním spisem i vyjádřením žalovaného, v řízení
nevystupují žádné jiné osoby na řízení zúčastněné, přitom ani sám navrhovatel průtahy v řízení
svým chováním nikterak nezapříčinil.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud s ohledem na dosavadní postup
městského soudu, jakož i s přihlédnutím ke své konstantní judikatuře, nemohl, než dospět
k závěru o oprávněnosti podaného návrhu, neboť dobu přesahující 2 roky, po kterou
se navrhovateli dosud nedostalo rozhodnutí, již nelze z hlediska čl. 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod ospravedlnit, a považovat ještě za přiměřenou.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích,
dle kterého hradí náklady řízení o něm stát jen tehdy, je-li návrh uznán jako oprávněný. Z obsahu
spisu soud zjistil, že zástupce navrhovatele učinil jeden úkon právní služby (podání návrhu na
určení lhůty k provedení procesního úkonu). Zdejší soud rozhodl tak, že se navrhovateli náhrada
nákladů řízení přiznává ve výši 1 × 1.500 Kč + 1 × 300 Kč, celkem 1.800 Kč [dle §7 bodu 4., §9
odst. 1 a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. září 2015
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu
O P R A V N É U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Lenkou Matyášovou v právní
věci navrhovatele: Š. K., zastoupený Mgr. Tomášem Petrů, advokátem se sídlem
Pavlovova 586/8, Havířov, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 6. 6. 2013, čj. KM-49-5/PK-2013,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Ad 15/2013, v řízení o návrhu žalobce
na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zákona č. 6/2002 Sb.,
takto:
I. Městský soud v Praze je povinen ve věci vedené u něj pod sp. zn. 5 Ad 15/2013,
rozhodnout nejpozději ve lhůtě do 30. 10. 2015.
II. Žalobci se p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení ve výši 2.178 Kč; tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 1 měsíce od právní moci tohoto
usnesení k rukám Mgr. Tomáše Petrů, advokáta se sídlem Pavlovova 586/8, Havířov.
Odůvodnění:
Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2015, čj. Aprk 50/2015 - 65,
rozhodl Nejvyšší správní soud ve věci výše uvedené o oprávněnosti návrhu žalobce.
Ve výroku II. bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že se žalobci přiznává náhrada
nákladů řízení ve výši 1.800 Kč; přitom při výpočtu výše náhrady nákladů řízení nebylo
přihlédnuto ke skutečnosti, že je právní zástupce žalobce plátcem DPH.
Podle §14a advokátního tarifu se v takovém případě zvyšuje odměna o DPH; k částce
1.800 Kč tedy náleží DPH ve výši 21 %, tedy 378 Kč. Celková náhrada nákladů řízení bude
vyplacena ve výši 2.178 Kč.
V předposledním odstavci odůvodnění se za slovy 1.800 Kč nahrazuje tečka čárkou,
a doplňuje se text: „ zvýšená o DPH ve výši 378 Kč, tedy celkem 2.178 Kč.“
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. září 2015
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu