ECLI:CZ:NSS:2015:APRK.59.2015:55
sp. zn. Aprk 59/2015 - 55
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce:
Kverulant. org. o. p. s., se sídlem Pražská 1148/59, Praha 15, zastoupený Mgr. Adriánem
Čechem, advokátem, se sídlem Vinohradská 30, Praha 2, proti žalované: Kancelář Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky, se sídlem Sněmovní 4, Praha 1, o žalobě proti
rozhodnutí žalované ze dne 21. 3. 2014, č. j. VKPS 127/2014, vedené u Městského soudu
v Praze pod sp. zn. 3A 59/2014, o návrhu žalobce na určení lhůty k provedení procesního úkonu
dle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů
a o změně některých dalších zákonů,
takto:
I. Návrh se zamítá .
II. Navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále „navrhovatel“) podal u Městského soudu v Praze (dále „městský soud“)
žalobu dne 13. 5. 2014; návrhem ze dne 19. 11. 2015, který byl Nejvyššímu správnímu soudu
postoupen městským soudem dne 25. 11. 2015, se domáhá určení lhůty k provedení procesního
úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů
a o změně některých dalších zákonů (dále „zákon o soudech a soudcích“).
Navrhovatel v návrhu poukazuje na to, že v řízení dosud nebylo nařízeno jednání,
přestože od jeho zahájení již uplynula značně dlouhá doba (více než 18 měsíců). Navrhovatel
se již bezvýsledně též dotazoval na stav vyřízení věci podáním ze dne 19. 8. 2015. Navrhovatel
má za to, že vzhledem k tomu, že podaný žalobní návrh splňoval veškeré předepsané náležitosti,
mohlo proto být o něm již rozhodnuto.
Vzhledem k tomu, že městský soud je ve věci nečinný, navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud určil městskému soudu lhůtu k provedení úkonu – nařízení jednání ve věci ve lhůtě 30 dnů.
K návrhu se vyjádřila předsedkyně senátu, který ve věci rozhoduje, s tím, že byly soudem
již učiněny veškeré potřebné procesní úkony a věc je způsobilá k rozhodnutí;
o tom byl navrhovatel vyrozuměn přípisem ze dne 7. 9. 2015, a to včetně informace o tom,
že s ohledem na počet věcí s přednostním režimem lze očekávat vyřízení věci navrhovatele
v první polovině roku 2016. Uvedla, že podle informačního systému soudu bylo ke dni
24. 11. 2014 ve 3. soudním oddělení neskončených 112 věcí starších, než je věc navrhovatele.
Rovněž poukázala na pravidlo vyřizování věcí obsažené v §56 odst. 1 soudního řádu správního,
přitom konstatovala, že v případě navrhovatele se nejedná o věc, na kterou by dopadal
přednostní režim.
Nejvyšší správní soud ze soudního spisu městského soudu ověřil uváděné skutečnosti
a dospěl k závěru, že návrh není důvodný.
Řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, upravené v §174a zákona
o soudech a soudcích, představuje promítnutí zásad spravedlivého procesu z hlediska naplnění
práva účastníka nebo jiné strany řízení na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů,
zakotveného zejména v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci po posouzení shora uvedeného postupu
městského soudu dospěl k závěru, že městský soud nebyl v případě navrhovatele nečinný.
Soud, jak vyplývá z předloženého spisového materiálu, se věcí po jejím obdržení řádně zabýval
a činil postupně v přiměřené době všechny nezbytné procesní úkony, jejichž vykonání bylo
ve věci zapotřebí tak, aby věc mohl projednat a rozhodnout. Lze připustit, že sice městský soud
po dobu několika měsíců žádné přípravné procesní úkony již nečiní, avšak stav řízení, kdy soud
vykonal veškeré úkony nutné k tomu, aby mohl rozhodnout, nicméně v dané věci, která nemá
přednostní režim, stále nerozhodl, jelikož rozhoduje věci, které napadly dříve, není sám o sobě
známkou průtahu v řízení. Podstatné zde je, aby řízení nebylo v tomto stavu udržováno
po nepřiměřenou dobu. Soudní řád správní respektuje objektivní realitu v českém soudnictví,
kdy rozhodující soudci či senáty mají v jednom okamžiku vícero běžících řízení, některá z nich
již připravená k projednání a postupně v nich vydávají rozhodnutí, přičemž ostatní věci
na rozhodnutí „čekají“. To samo o sobě není zapovězeno z hlediska požadavků spravedlivého
procesu, které obecně nevynucují vydání rozhodnutí ihned, jak je to možné, ale pouze brání
tomu, aby doba řízení nebyla nepřiměřeně dlouhá.
Jak již zdejší soud několikráte ve své judikatuře konstatoval, průtahy v řízení znamenají,
že v soudním procesu dochází k neodůvodněně pomalému vyřizování věci napadlé příslušnému
soudu či dokonce ke vzniku excesivního stavu, kdy dochází k nečinnosti soudu. Nejvyšší správní
soud se tak při posuzování oprávněnosti návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu
zabývá otázkou, zda v řízení dochází k průtahům, a to zejména s ohledem na kritéria stanovená
v §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích, jimiž jsou složitost věci, význam předmětu řízení
pro navrhovatele, postup účastníků nebo stran řízení a dosavadní postup soudu.
Nicméně uvedená kritéria nic nemění na tom, že soud je podle §56 odst. 1 s. ř. s.
povinen zásadně projednávat a rozhodovat věci v pořadí, v jakém mu došly. Podle citovaného
ustanovení soud projednává a rozhoduje přednostně návrhy na osvobození od soudních poplatků
a návrhy na ustanovení zástupce, projednává a rozhoduje přednostně též žaloby proti nečinnosti
správního orgánu a žaloby proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu,
návrhy a žaloby ve věcech mezinárodní ochrany, rozhodnutí o správním vyhoštění, rozhodnutí
o povinnosti opustit území, rozhodnutí o zajištění cizince, rozhodnutí o prodloužení doby trvání
zajištění cizince, jakož i jiných rozhodnutí, jejichž důsledkem je omezení osobní svobody cizince,
rozhodnutí o ukončení zvláštní ochrany a pomoci svědkům a dalším osobám v souvislosti
s trestním řízením, jakož i další věci, stanoví-li tak zvláštní zákon. V případě navrhovatele
se o takovou věc nejedná.
Nejvyšší správní soud při posuzování přiměřenosti lhůty neshledal, že by městský soud
byl nedůvodně nečinný. Jak vyplynulo ze soudního spisu, soud se věcí navrhovatele zabýval
bezprostředně po podání žaloby; vzhledem k tomu, že navrhovatel současně s podáním žaloby
nesplnil poplatkovou povinnost, vyzval jej soud bezprostředně dne 19. 5. 2014 k úhradě
soudního poplatku; navrhovatel jej uhradil dne 30. 5. 2014, poté zaslal potřebná poučení, vyžádal
vyjádření žalovaného, včetně spisového materiálu.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud s ohledem na dosavadní postup
městského soudu a s přihlédnutím ke své konstantní judikatuře, dospěl k závěru
o neoprávněnosti podaného návrhu, neboť dobu, po kterou se navrhovateli dosud nedostalo
rozhodnutí, nelze z hlediska čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod považovat
již za nepřiměřenou.
Zdejší soud však považuje za vhodné připomenout, že již několikráte uvedl, že jeho
úkolem v řízení vedeném o návrhu dle §174a zákona o soudech a soudcích zásadně není
posuzovat a hodnotit zatíženost a výkonnost soudců soudu a jeho personální či materiální
vybavení. K uvedenému tedy zásadně nemůže přihlížet při svých úvahách o oprávněnosti
či neoprávněnosti návrhu, tedy o tom, zda délka soudního řízení v jednotlivých věcech je ještě
přiměřená, resp. zda soud je či není bezdůvodně ve věci nečinný. Délku řízení nelze tudíž
neustále ospravedlňovat bez dalšího odkazem na zákonná pravidla vyřizování věcí a počtem
dosud nevyřízených předcházejících věcí. Nejvyšší správní soud opakovaně uvádí, že ani odkazy
na pořadí vyřizovaných věcí zásadně nepředstavují důvody, které by mohly být interpretovány
jinak než jako organizační problémy, které však v tomto směru nemohou jít k tíži navrhovatele.
V této souvislosti lze odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, který opakovaně
ve svých rozhodnutích uvádí, že „průtahy v řízení nelze ospravedlnit obecně známou přetížeností soudů;
je totiž věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině a Úmluvě
byly respektovány a případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem
očekávají ochranu svých práv v přiměřené době“ (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 55/94, nález
sp. zn. I. ÚS 663/01, nález sp. zn. III. ÚS 685/06, nález sp. zn. IV. ÚS 391/ 07 a další).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích,
dle kterého hradí náklady řízení o něm stát jen tehdy, je-li návrh uznán jako oprávněný. K tomu
v projednávané věci nedošlo, proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že navrhovatel nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2015
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu