ECLI:CZ:NSS:2015:KONF.27.2014:20
sp. zn. Konf 27/2014 - 20
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Radovana
Havelce, JUDr. Marie Žiškové, JUDr. Romana Fialy, JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka,
rozhodl o návrhu České správy sociálního zabezpečení na rozhodnutí kompetenčního sporu,
jehož jednou stranou má být Městský soud v Praze a jehož dalšími účastníky jsou účastníci řízení,
které se vedlo u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Ad 60/2013 o žalobě proti rozhodnutí
České správy sociálního zabezpečení ze dne 23. 10. 2013, žalobce D. K., zastoupený Mgr.
Lukášem Venclem, advokátem v Berouně, Na Máchovně 1270, a žalovaná Česká správa
sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25,
takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným dne 9. 9. 2014 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, (dále jen „zákon
č. 131/2002 Sb.“), se žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení domáhala, aby zvláštní senát
rozhodl, „že o žalobě proti rozhodnutí orgánu nemocenského pojištění ve věci regresní náhrady je příslušným
rozhodnout soud, který rozhoduje podle zvláštního zákona ve věcech správního soudnictví“.
Z předloženého podání a jeho příloh vyplynulo, že Okresní správa sociálního zabezpečení
Příbram vydala dne 25. 9. 2013 rozhodnutí čj. X, kterým žalobci uložila povinnost uhradit
regresní náhradu ve výši 24 960 Kč a napadeným rozhodnutím ze dne 23. 10. 2013 žalovaná
zamítla odvolání žalobce proti shora uvedenému prvostupňovému rozhodnutí a toto rozhodnutí
potvrdila.
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí
žalované v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu dle části třetí hlavy druhé dílu
prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Městský soud
usnesením ze dne 25. 7. 2014, čj. 2 Ad 60/2013 – 21, žalobu odmítl. V odůvodnění tohoto
usnesení odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2014,
sp. zn. 4 Ads 100/2013, na jehož základě dovodil, že rozhodnutí žalované o regresní náhradě
je rozhodnutím o věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva. Z tohoto důvodu dovodil
nedostatek své pravomoci pro rozhodování o podané žalobě. Žalobce současně poučil v tom
směru, že proti rozhodnutí žalované se může bránit žalobou v občanském soudním řízení; poučil
ho, že ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení může takovou žalobu podat
u místně a věcně příslušného (civilního) soudu, kterým má být Obvodní soud pro Prahu 9.
Žalovaná usnesení krajského soudu napadla kasační stížností evidovanou u Nejvyššího
správního soudu pod sp. zn. 1 Ads 126/2014. Vzhledem k tomu, že ratio decidendi kasační stížnosti
žalované stojí na názoru, že u žaloby proti rozhodnutí orgánu nemocenského pojištění ve věci
regresní náhrady je založena rozhodovací pravomoc správních a nikoli civilních soudů (opačný
názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2014
čj. 4 Ads 100/2013 - 26, převzatý městským soudem v nyní posuzované věci, považuje
za nesprávný), podala současně s kasační stížností i návrh na zahájení kompetenčního sporu.
Zvláštní senát se nejprve zabýval podmínkami, za nichž může věc projednat a rozhodnout
o ní.
Vznikne-li kladný nebo záporný kompetenční spor o pravomoc nebo věcnou příslušnost
k vydání rozhodnutí, rozhodne zvláštní senát o tom, kdo je příslušný vydat rozhodnutí uvedené
v návrhu na zahájení řízení. Kladným kompetenčním sporem je podle §1 odst. 2 zákona
č. 131/2002 Sb., spor, v němž si jedna strana osobuje pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci
individuálně určených účastníků, o níž bylo druhou stranou vydáno pravomocné rozhodnutí.
Záporný kompetenční spor dle téhož ustanovení nastává tehdy, jestliže v totožné věci
individuálně určených účastníků strany popírají svoji pravomoc vydat rozhodnutí.
Stranami kompetenčního sporu jsou dle §1 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., buď soudy
a orgány moci výkonné, územní zájmové nebo procesní samosprávy, nebo soudy v občanském
soudním řízení a soudy ve správním soudnictví.
Z obsahu návrhu je patrné, že žalovanou tvrzený spor spočívá v právním hodnocení
otázky, kdo je příslušný rozhodnout o žalobě proti jejímu rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno
rozhodnutí okresní správy sociálního zabezpečení o povinnosti žalobce zaplatit regresní náhradu,
tj. zda je uvedené rozhodnutí soukromoprávní povahy. Spor tohoto charakteru, k jehož řešení
by byl povolán zvláštní senát, však může vzniknout pouze mezi soudem rozhodujícím
v občanském soudním řízení a soudem rozhodujícím ve správním soudnictví.
Z návrhu žalované by se mohlo zdát, že v uvedené věci vznikl kompetentní spor mezi
Městským soudem v Praze a Obvodním soudem pro Prahu 9, na který byl žalobce městským
soudem odkázán k podání žaloby proti rozhodnutí žalované. Správní soud (Městský soud
v Praze) již svou pravomoc popřel. Žalovaná však v návrhu na zahájení řízení o kompetenčním
sporu neuvedla, zda žalobce skutečně u civilního soudu žalobu dle části páté občanského
soudního řádu podal a zda následně i tento soud svou pravomoc vydat rozhodnutí v dané věci
popřel.
Teprve byla-li by taková žaloba podána, uvážil by o své pravomoci i soud rozhodující
v občanském soudním řízení. Až poté by vyšlo najevo, zda je tu zapotřebí rozhodnutí zvláštního
senátu. Nelze se totiž obracet na zvláštní senát, dokud soud nevyčerpal zákonem předepsané
možnosti postupu. Projevuje se zde i zásada ekonomie řízení: není vyloučeno, že poté, co správní
soud žalobu odmítne, účastník zůstane nečinný. Rozhodnutí, jímž se určuje pravomoc,
by pak zůstalo jen prázdným aktem, bez reálného dopadu na konkrétní osoby. Stejně tak žalovaná
nemůže předjímat závěr soudu rozhodujícího v občanském soudním řízení o jeho vlastní
pravomoci. I kdyby se totiž žalobce řídil poučením správního soudu a podal žalobu v občanském
soudním řízení, nelze vyloučit, že civilní soud takovou žalobu projedná a rozhodne o ní;
rozhodování zvláštního senátu by tu pak nemělo místa.
Vzhledem k tomu, že žalovaná v návrhu na zahájení řízení o kompetenčním sporu
neuvedla, že by civilní soud popřel svou pravomoc rozhodnout o žalobě proti jejímu rozhodnutí
(neuvedla dokonce ani, zda byla taková žaloba vůbec podána), zvláštní senát se přípisy ze dne
22. 4. 2015 obrátil jak na Obvodní soud pro Prahu 9 (na který byl žalobce – nesprávně – odkázán
s podáním žaloby městským soudem), tak i na Okresní soud v Berouně (který by byl k podání
žaloby soudem věcně a místně příslušným) s dotazem, zda u nich byla taková žaloba podána,
případně v jakém stádiu se takto zahájené řízení nachází. Okresní soud v Berouně přípisem
ze dne 24. 4. 2015 zn. 32 Si 67/2015 sdělil, že žalobu, kterou by měl podat žalobce proti shora
uvedenému rozhodnutí žalované, neeviduje. Obvodní soud pro Prahu 9 přípisem ze dne
28. 4. 2015, zn. 30 Spr 383/2015, sdělil, že žalobce D. K. rejstříky tohoto soudu neprochází.
Za situace, kdy byla pravomoc projednat a rozhodnout žalobu směřující proti rozhodnutí
žalované popřena toliko správním soudem (Městským soudem v Praze) bez toho, že by vůbec
byla podána žaloba proti tomuto rozhodnutí u civilního soudu, je evidentní, že v souzené věci
nevznikl kompetenční spor, k jehož řešení by byl povolán zvláštní senát. Zvláštní senát proto
návrh odmítl jako předčasný, a to za přiměřeného použití ustanovení §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
ve spojení s §4 zákona č. 131/2002 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné (§5 odst. 4
zákona č. 131/2002 Sb.).
V Brně 26. května 2015
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu