ECLI:CZ:NSS:2015:KONF.29.2014:22
sp. zn. Konf 29/2014 - 22
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Romana
Fialy, Mgr. Ing. Radovana Havelce, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Pavla Simona a JUDr. Marie
Žiškové, rozhodl o návrhu obchodní společnosti Smilkov, a. s., IČ 46357432, se sídlem
Smilkov 26, okres Benešov, zastoupené Mgr. Bc. Radimem Hanke, advokátem se sídlem
Masarykova 1250/50, Lysá nad Labem, na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi 1) Okresním
soudem v Benešově, 2) Krajským soudem v Praze a 3) Nejvyšším soudem a Českou
republikou – Ministerstvem životního prostředí, a dalších účastníků sporu vedeného
u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 205 C 4/2012, o zaplacení částky 106 584 Kč
s příslušenstvím: žalobkyně České republiky – Ministerstva životního prostředí,
IČ 00164801, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, a navrhovatelky,
takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným dne 10. 11. 2014 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon o některých
kompetenčních sporech“), se obchodní společnost Smilkov, a. s. (dále též jen „navrhovatelka“
nebo „žalovaná“), domáhala, aby zvláštní senát rozhodl, že „příslušný vydat rozhodnutí ve věci vedené
u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 205 C 4/2012 o náhradu odměny za zpracování znaleckého posudku
ve výši 106 584,- Kč s příslušenstvím je správní orgán – Ministerstvo životního prostředí“.
Z předloženého podání a obsahu přílohového spisu vyplynulo, že Česká
republika - Ministerstvo životního prostředí (dále též jen „žalobkyně“) dopisem ze dne
10. 8. 2011, čj. 62517/ENV/11, vyzvala navrhovatelku k zaplacení částky 106 584 Kč
s příslušenstvím jako náhrady skutečně vynaložených nákladů za vypracovaný znalecký posudek
v rámci zjišťovacího řízení v procesu EIA podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivu
na životní prostředí, ve znění pozdějších předpisů, k předloženému záměru žalované nazvanému
„Bioplynová stanice Smilkov“, který byl v této fázi na žádost žalované ukončen.
Jelikož navrhovatelka na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, domáhala se žalobkyně
zaplacení částky 106 584 Kč s příslušenstvím žalobou podanou u Okresního soudu v Benešově.
Okresní soud usnesením ze dne 13. 8. 2014, čj. 205 C 4/2012 - 85, řízení zastavil a věc postoupil
Ministerstvu životního prostředí jako příslušnému orgánu. V odůvodnění usnesení uvedl,
že řízení zastavil pro nedostatek podmínky řízení, a to pravomoci civilního soudu, a že po právní
moci tohoto usnesení věc postoupí Ministerstvu životního prostředí za účelem rozhodnutí
o náhradě nákladů správního řízení formou negativního stanoviska vedeného podle zvláštního
zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, proti kterému má žalovaná
možnost domáhat se ochrany svých práv v rámci správního soudnictví. Okresní soud zároveň
účastníky řízení poučil, že pokud by Ministerstvo životního prostředí nerozhodlo, mohou
se domáhat ochrany proti nečinnosti.
K odvolání žalobkyně i žalované Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11. 12. 2012,
čj. 27 Co 619/2012 - 113, usnesení okresního soudu potvrdil (změnil je pouze ve výroku
o nákladech řízení před soudem prvního stupně). Uvedl, že otázku pravomoci soudu je v dané
věci nutno s ohledem na veřejnoprávní povahu nároku posuzovat podle ustanovení
§7 odst. 3 o. s. ř. Pravomoc soudu je k rozhodování věci veřejnoprávní povahy dána
jen v případě, že to zákon výslovně stanoví. Tak tomu přitom v dané věci není; naopak
na základě shora uvedeného lze (shodně se soudem prvního stupně) učinit závěr, že pravomoc
k rozhodování o nároku uplatněném žalobou v daném řízení je založena příslušnému správnímu
úřadu, který řízení o posuzování vlivů záměru na životní prostředí vede. Ve věci je proto dána
pravomoc Ministerstva životního prostředí, jak správně uzavřel soud prvního stupně.
K dovolání žalobkyně poté Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 3. 2014,
čj. 33 Cdo 1167/2013 - 145, usnesení soudu prvního stupně i soudu odvolacího zrušil a věc vrátil
Okresnímu soudu v Benešově k dalšímu řízení. Toto usnesení nabylo právní moci dne
16. 4. 2014. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že k povaze procesu EIA se při řešení otázky
přezkoumatelnosti stanoviska vydaného podle §10 zákona č. 100/2001 Sb. ve správním
soudnictví vyjádřil i Ústavní soud. Jelikož jde o specifickou proceduru, která předchází
povolovacímu řízení podle stavebního zákona a dalších právních předpisů, je institut posuzování
vlivů na životní prostředí chápán jako odborné posouzení (expertíza). Jde o specifický samostatný
proces, který nekončí vydáním správního rozhodnutí, a proto nelze na rozhodnutí o refundaci
částky uhrazené zpracovateli posudku použít ustanovení správního řádu o nákladech řízení.
Právní vztah orgánu státní správy v oblasti posuzování vlivů na životní prostředí (státu) vůči
oznamovateli, jehož obsahem je právo na úhradu částky, kterou příslušný úřad zaplatil jako
odměnu zpracovateli posudku, je vztahem občanskoprávním, resp. závazkovým, který vznikl
na základě skutečností vymezených v §18 odst. 3 zákona č. 100/2001 Sb. (srov. §489 obč. zák.).
Orgánem povolaným k ochraně vymezeného práva je soud (§4 obč. zák.), jehož pravomoc
je založena ustanovením §7 odst. 1 o. s. ř.
Proti rozhodnutí dovolacího soudu podala žalovaná ústavní stížnost, kterou Ústavní soud
usnesením ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 1987/14, odmítl pro předčasnost. Vysvětlil,
že ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatelka napadla rozhodnutí dovolacího soudu,
které je sice formálně pravomocné, avšak není rozhodnutím meritorním (tj. rozhodnutím
o uplatněném žalobním nároku), proti němuž by stěžovatel mohl podat ústavní stížnost.
Posléze žalovaná podala zvláštnímu senátu v úvodu označený návrh, kterým se domáhá,
aby bylo rozhodnuto, že příslušný ve věci vedené u Okresního soudu v Benešově
pod sp. zn. 205 C 4/2012, o náhradu odměny za zpracování znaleckého posudku ve výši
106 584 Kč s příslušenstvím, je správní orgán – Ministerstvo životního prostředí a že usnesení
Nejvyššího soudu je nicotné. Návrh odůvodnila tím, že Ministerstvo životního prostředí jako
správní orgán svou pravomoc popírá faktickým chováním, když otázku nákladů správního řízení,
které na sebe vztáhlo v rámci správního aktu atrakce, žádá vyřešit v občanském soudním řízení
jako žalobce, že obecné soudy svou pravomoc rozhodnout popřely svými rozhodnutími
a že Nejvyšší soud rozhodoval o věci, která přísluší k rozhodování zvláštnímu senátu.
Na základě podaného návrhu Okresní soud v Benešově usnesením ze dne 6. 11. 2014,
čj. 205 C 4/2012 - 190, přerušil další řízení ve věci do skončení řízení o kompetenčním sporu,
ve kterém je řešena otázka, která může mít význam pro jeho rozhodnutí.
Zvláštní senát se nejprve zabýval podmínkami, za nichž může věc projednat a rozhodnout
o ní.
Stranami kompetenčního sporu jsou dle §1 odst. 1 zákona o některých kompetenčních
sporech buď soudy a orgány moci výkonné, územní, zájmové nebo profesní samosprávy,
nebo soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví.
Vznikne-li kladný nebo záporný kompetenční spor o pravomoc nebo věcnou příslušnost
k vydání rozhodnutí, rozhodne zvláštní senát o tom, kdo je příslušný vydat rozhodnutí uvedené
v návrhu na zahájení řízení. Kladným kompetenčním sporem je podle §1 odst. 2 zákona
o některých kompetenčních sporech spor, v němž si jedna strana osobuje pravomoc vydat
rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků, o níž bylo druhou stranou vydáno
pravomocné rozhodnutí. Záporný kompetenční spor dle téhož ustanovení nastává tehdy,
jestliže v totožné věci individuálně určených účastníků strany popírají svou pravomoc vydat
rozhodnutí.
Na úvod zvláštní senát konstatuje, že návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu
v posuzované věci byla oprávněna podat i žalovaná. Její aktivní legitimace k podání návrhu
vyplývá z ustanovení §3 odst. 2 zákona o některých kompetenčních sporech; byla účastnicí řízení
ve věci, v níž se otázka pravomoci vydat rozhodnutí stala spornou. V důvodové zprávě k zákonu
o některých kompetenčních sporech se k zahájení řízení (k aktivní legitimaci k podání návrhu)
podává, že zákonodárce předpokládal, že zpravidla kompetenční spor vyvolá soud či správní
orgán. Umožnil však podání návrhu i samotnému účastníkovi konkrétního řízení, v němž
kompetenční spor vznikl, neboť nelze vyloučit, že informaci o střetu kompetencí bude mít právě
jen účastník řízení. V souzené věci však nejde o případ, kdy by strany kompetenčního sporu,
kterých se věc týká, neměly povědomí o střetu kompetencí. Správní orgán poté, co okresní soud
řízení ve věci zastavil, si možného kompetenčního sporu byl vědom. Plyne to z jeho podání
(z odvolání proti usnesení okresního soudu o zastavení řízení z důvodu nedostatku pravomoci,
z doplnění tohoto odvolání a posléze z dovolání proti rozhodnutí soudu odvolacího),
ve kterých Ministerstvo životního prostředí mimo jiné uvedlo, že „se neztotožňuje s názorem,
že předmětná záležitost postrádá prvky soukromoprávního vztahu“ a že „soud nalézací i soud
odvolací zaujaly nesprávný právní názor, pokud jde o nedostatek soudní pravomoci
k projednání a rozhodnutí o nároku na refundaci odměny zaplacené příslušným úřadem
zpracovateli posudku“. Správní orgán přesto návrh na řešení kompetenčního sporu nepodal
(ani o své pravomoci vydat rozhodnutí ve věci nijak nerozhodl), naopak inicioval řízení
o mimořádném opravném prostředku u Nejvyššího soudu. Nezvažoval přitom, že žalovanou
tím dostane do situace, kdy bude muset sama vyvolávat řízení před zvláštním senátem
a vynakládat tak další prostředky. Byť s touto možností zákon počítá, je třeba ji vnímat jako
možnost „poslední záchrany“. Znamená to tedy, že řešení kompetenčního sporu by měly
iniciovat především samy strany kompetenčního sporu, resp. ta, která hodlá popřít svoji
pravomoc jako druhá v pořadí, jak ostatně předpokládal i zákonodárce. Tento přístup pak bude
efektivnější nejen pro účastníka řízení, ale i pro strany kompetenčního sporu, neboť rozhodování
jedné z nich v mnoha případech zcela odpadne (k tomu srov. dřívější judikaturu zvláštního
senátu, např. usnesení čj. Konf 64/2005 - 33, které bylo publikováno pod č. 967/2006 Sb. NSS).
Žalovaná ve svém návrhu usuzuje na existenci záporného kompetenčního sporu,
který podle §1 odst. 2 zákona o rozhodování některých kompetenčních sporů nastává tehdy,
jestliže v totožné věci individuálně určených účastníků se obě jeho strany věcí nechtějí zabývat
a nechtějí vydat rozhodnutí, tedy popírají svoji pravomoc nebo věcnou příslušnost. Existence
ať již právě popsaného záporného kompetenčního sporu či kladného kompetenčního sporu
je podmínkou pro to, aby zvláštní senát mohl rozhodnout o tom, kdo je příslušný vydat
rozhodnutí uvedené v návrhu na zahájení řízení.
Jelikož zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního
stavu existujícího ke dni, kdy o věci rozhoduje (srov. rozhodnutí č. 485/2005 Sb. NSS),
je rozhodné nejen to, že kompetenční spor vznikl, ale také to, že trvá ke dni jeho rozhodování
zvláštním senátem.
Výše uvedená podmínka však v daném případě splněna není, zjevně proto, že v době
zahájení řízení o kompetenčním návrhu tu chybělo rozhodnutí, jímž by jedna strana
kompetenčního sporu (soudy) popřela svoji pravomoc ve věci rozhodnout. Soudy prvního
i druhého stupně, které svoji pravomoc dříve popíraly svými rozhodnutími, byly v této době
již instančně nadřízeným soudem dovolacím zavázány žalobu o zaplacení částky za zpracování
znaleckého posudku ve výši 106 584 Kč s příslušenstvím v procesu EIA podle zákona
č. 100/2001 Sb., věcně projednat a rozhodnout o ní. Soudy tak v dané věci v podstatě
deklarovaly, že náleží do jejich věcné příslušnosti, nikoliv do příslušnosti správního orgánu.
V souladu se shora uvedeným je nepochybné, že v souzené věci v době podání návrhu
na rozhodnutí kompetenčního sporu nebyl žádný kompetenční spor, k jehož řešení
by byl povolán zvláštní senát. Zvláštní senát proto návrh odmítl, a to za přiměřeného použití
§46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s §4 zákona o některých kompetenčních sporech.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné (§5 odst. 4
zákona č. 131/2002 Sb.).
V Brně 29. června 2015
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu