ECLI:CZ:NSS:2016:1.AS.172.2016:14
sp. zn. 1 As 172/2016 - 14
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalované: Česká pošta, s. p., se sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1, o žalobě na ochranu
před nezákonným zásahem správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2016, č. j. 3 A 57/2016 – 10,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se žalobou ze dne 4. 4. 2016 podanou u Městského soudu v Praze domáhal
ochrany před nezákonným zásahem žalované spočívajícím ve vrácení vyjmenovaných zásilek
odesílateli, namísto jejich uložení u žalované. Jelikož spolu se žalobou žalobce nezaplatil soudní
poplatek, městský soud jej usnesením vyzval, aby tak učinil. Žalobce na tuto výzvu reagoval
žádostí o osvobození od soudních poplatků.
[2] Městský soud v Praze shora uvedeným usnesením nepřiznal žalobci požadované
osvobození od soudních poplatků. Soud nepochyboval o nemajetnosti žalobce, a to vzhledem
k okolnosti, že nemajetným byl žalobce týmž soudem opakovaně shledán. Důvodem
pro nepřiznání osvobození od soudního poplatku však bylo zneužívání procesních práv
žalobcem, a to právě v případech, kdy byl osvobozen od soudních poplatků. Na konkrétních
okolnostech pak městský soud popsal opakující se postup žalobce v obdobných věcech,
vykazující znaky zneužívání práv.
[3] Proti tomuto usnesení podal žalobce kasační stížnost, v níž, obdobně jako v mnoha
případech předtím, kriticky hodnotí postup městského soudu, a to nejen v projednávané věci.
[4] Žalovaný se k věci nevyjádřil, ostatně jeho vyjádření Nejvyšší správní soud
ani nevyžadoval s ohledem na skutečnost, že se jedná o kasační stížnost směřující proti usnesení
o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, které se z povahy věci týká výlučně právní
sféry stěžovatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009,
č. j. 6 Ads 72/2009 – 144).
[5] Nejvyšší správní soud konstatuje přípustnost kasační stížnosti. Nepožadoval zaplacení
soudního poplatku ani netrval na zastoupení advokátem pro řízení o kasační stížnosti. Za situace,
kdy je předmětem kasačního přezkumu usnesení, jímž účastník nebyl osvobozen od soudních
poplatků, by totiž trvání na podmínce uhrazení soudního poplatku či na podmínce povinného
zastoupení advokátem znamenalo jen další řetězení téhož problému (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 7. 2012, č. j. 4 Ads 66/2012 – 22, usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 1 As 196/2014 - 19, publ.
pod č. 3271/2015 Sb. NSS).
[6] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (včetně ustálené rozhodovací praxe
vztahující se ke konkrétnímu jednání stěžovatele) vyplývá, že individuální osvobození
od soudních poplatků je nutno považovat za procesní institut, jehož účelem je zejména ochrana
účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona
o soudních poplatcích, který by mu případně znemožnil přístup k soudní ochraně ve smyslu
čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Osvobození od soudních poplatků je zakotveno
v ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. Z jeho znění plyne, že účastník může být zčásti osvobozen
od soudních poplatků při současném splnění tří předpokladů: a) podání žádosti o osvobození
od soudních poplatků, b) podaný návrh (na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný, c) doložení
nedostatku prostředků. Osvobodit od placení soudního poplatku v plném rozsahu
lze jen výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody.
[9] Vedle toho však soud (ve vztahu ke stěžovateli opakovaně) zdůrazňuje, že při posuzování
otázky, zda účastníku řízení bude osvobození od soudních poplatků přiznáno, či nikoli, a v jaké
míře, zohledňuje také další okolnosti. Součástí posouzení specifických okolností žádosti
o osvobození od soudních poplatků a individuálních poměrů žalobce je také úvaha, zda žadatel
neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem a dobrodiní osvobození od soudních
poplatků nezneužívá k volnému a nijak neomezenému vedení soudních sporů (k tomu srovnej
například rozsudek ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91, potvrzený usnesením Ústavního
soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 1556/10). K tomu je nutno podotknout, že četnost sporů
žadatele sama o sobě ještě nemusí vypovídat o samoúčelnosti stěžovatelových podání, ve spojení
s dalšími okolnostmi týkajícími se dané věci však může být relevantním ukazatelem svědčícím
v jeho neprospěch (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2010,
č. j. 1 As 54/2010 - 29). Takovými dalšími okolnostmi může být specifický procesní postup
účastníka řízení, ze kterého se jeví, že mu ve skutečnosti nejde o rychlé a efektivní meritorní
vyřešení nebo přezkoumání jeho věci, ale právě o samotné vedení předmětného řízení, případně
dalších vedených řízení. V neposlední řadě je třeba přihlédnout také k povaze vedených sporů,
zda v případě pochybností o svévolném uplatňování práva mají takové spory vztah k podstatným
okolnostem životní sféry žadatele o osvobození od soudního poplatku, či nikoli. V případě,
že správní soudy dospějí k závěru, že okolnosti případu svědčí výjimečnému odepření dobrodiní
osvobození od soudních poplatků ve výše uvedeném smyslu, je zcela na místě, pokud žádosti
nevyhoví, resp. pokud přiznají pouze částečné osvobození.
[10] Tak i v nyní projednávaném případě městský soud při posuzování stěžovatelem podané
žádosti o osvobození od soudních poplatků správně vedle majetkových poměrů stěžovatele
svědčících pro osvobození od soudních poplatků přihlédl i k dalším okolnostem případu. Naznal
přitom, že zde jsou dány závažné důvody pro odepření dobrodiní osvobození od soudních
poplatků. Přihlédl k charakteru sporů iniciovaných stěžovatelem, jakož i samotnému postupu
stěžovatele v těchto sporech, ze kterého není zřejmá snaha o vyřešení sporu, ale spíše neustálé
zpochybňování i jen dílčích úkonů správních orgánů, jakož i soudů. Nejvyšší správní soud
se s tímto závěrem plně ztotožňuje.
[11] Nemajetnost nemůže být bez dalšího důvodem, aby se taková osoba mohla volně
a bez jakýchkoli omezení realizovat v podávání četných podání k soudu. Jak městský soud
v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu uvedl, osvobození od soudních
poplatků nemá být institutem umožňujícím nemajetným osobám vést spory podle své libosti,
nýbrž zajistit, aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků, jim nedostatek prostředků
nebránil v účinné soudní ochraně ve sporech přímo se týkajících jejich práv a povinností (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66).
[12] Způsob posouzení žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků ze strany
městského soudu byl zcela správný a spravedlivý, neboť městský soud ve svém rozhodnutí
dostatečně vážil konkrétní okolnosti daného případu a hodnotil nejen podmínky pro osvobození
od soudních poplatků podle §36 odst. 3 s. ř. s., když na jedné straně vzal náležitě v úvahu tíživé
majetkové poměry stěžovatele a jeho právo domáhat se ochrany svých práv před soudem,
na druhé straně však nemohl odhlédnout od způsobu a rozsahu, v jakém tak stěžovatel před
soudy všech instancí činí. Přitom stěžovateli řádně vysvětlil, na základě jakých úvah ke svému
závěru dospěl. Městský soud tak dle názoru Nejvyššího správního soudu nijak nepochybil, pokud
v mezích svého uvážení rozhodl, že v nyní posuzovaném případě jsou zde okolnosti, na základě
nichž nelze žádosti stěžovatele o úplné osvobození od soudního poplatku vyhovět.
[13] Jak Nejvyšší správní soud v případě stěžovatele uvedl již v rozsudku ze dne 31. 8. 2011,
č. j. 6 Ads 76/2011 – 22, plní soudní poplatky rovněž i regulační funkci v tom smyslu, že mají
omezit podávání neuvážených či svévolných (šikanózních) návrhů. Nepřiznáním osvobození
od soudních poplatků není proto stěžovateli upíráno právo na přístup k soudu v případě sporů
vůči žalované, není mu zakazováno vést takové spory, rovněž tím není zpochybňována jeho
aktivní legitimace [neboť ta by byla řešena v usnesení o odmítnutí návrhu podle ustanovení
§46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], ale je pouze vysloveno, že pokud stěžovatel hodlá užívat svého práva
na přístup k soudu takovým způsobem, že brojí všemi možnými prostředky proti jakémukoli
úkonu správního orgánu bez ohledu na to, aby zvážil smysluplnost a důvodnost svého počínání,
je na místě trvat na tom, aby se podílel na úhradě nákladů spojených s vedením takového sporu,
které musí být státem vynaloženy, prostřednictvím hrazení soudních poplatků.
[14] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1
in fine s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[15] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch a nemá proto právo na náhradu nákladů
řízení; žalované v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2016
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu