ECLI:CZ:NSS:2016:1.AS.176.2016:41
sp. zn. 1 As 176/2016 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: M. K.,
zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti
žalované: Policie ČR, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, se sídlem Lidické nám. 9,
Ústí nad Labem, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalované, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 5. 2016, č. j. 15 A
54/2015 – 182,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se žalobou na ochranu před nezákonným zásahem žalované domáhal, aby krajský
soud vyslovil, jednak že: zásah policistů Policie ČR dne 20. 3. 2013 v době kolem 22.30 hodin v Ústí nad
Labem, ul. Všebořická, na parkovišti u prodejny Lidl, č. o. 51, kteří provedli služební zákrok - kompletní
bezdůvodnou lustraci řidiče, test na alkohol a drogy a opakování prohlídky vozidla včetně povinné výbavy
a technického stavu vozidla, trvající skoro jednu hodinu, byl nezákonný (dále jen „zásah č. 1“), a jednak
že: zásah policistů Policie ČR dne 20. 3. 2013 v době kolem 22.30 hodin v Ústí nad Labem, ul. Všebořická,
na parkovišti u prodejny Lidl, č. o. 51, spočívající v provedení služebního zákroku - zákazu další jízdy žalobci
vozidlem tov. zn. SEAT Toledo, r. z. X, byl nezákonný (dále jen „zásah č. 2“).
II. Předcházející řízení před krajským soudem a zrušující rozsudek Nejvyššího
správního soudu
[2] Krajský soud žalobu v části týkající se zásahu č. 1 zamítl podle
§87 odst. 3 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[3] Část žaloby směřující do zásahu č. 2, spočívající v ústním zákazu další jízdy žalobci
s daným vozidlem, shledal krajský soud důvodnou. Vyslovený zákaz další jízdy žalobci
s kontrolovaným vozidlem pro osazení náprav vozidla pneumatikami s odlišným dezénem
žalovaná opírala o §124 odst. 10 písm. e) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v návaznosti
na §21 odst. 13 vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 341/2002 Sb., o schvalování technické
způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích (dále jen
„vyhláška o technické způsobilosti vozidel“), s poukazem na špatné povětrnostní podmínky
panující v době kontroly, a také s poukazem na to, že s ohledem na skutkové okolnosti případu
se u žalobce nejednalo o tzv. nouzové dojetí. Je pravdou, že podle §21 odst. 13 vyhlášky
o technické způsobilosti vozidel se nesmí, s výjimkou nouzového dojetí, současně použít
pneumatiky různých rozměrů a konstrukcí, pokud při schválení technické způsobilosti není
stanoveno jinak, a dále, že na téže nápravě musí být použity pouze shodné pneumatiky. Rovněž
je pravdou, že jsou policisté podle §124 odst. 10 písm. e) zákona o silničním provozu oprávněni
zakázat řidiči jízdu na nezbytně nutnou dobu nebo mu přikázat směr jízdy, vyžaduje-li
to bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích, popř. jiný veřejný zájem. Užití
neshodných pneumatik, tj. nestejného rozměru, konstrukce, druhu dezénu či značky, tedy
odporuje dikci §21 odst. 13 vyhlášky o technické způsobilosti vozidel.
[4] Policisté tedy obecně mají pravomoc vyslovit zákaz další jízdy řidiči, avšak jsou při tom
výrazně limitováni časovým úsekem, pro který lze daný zákaz vyslovit. Ustanovení
§124 odst. 10 písm. e) zákona o silničním provozu říká, že zákaz lze vyslovit jen na nezbytně
nutnou dobu. V daném případě je pro posouzení zákonnosti daného zákazu zásadní, že policisté
tento zákaz časově nelimitovali na dobu nezbytně nutnou. Soud neshledal potřebu ve věci
provádět další dokazování, jelikož relevantní skutečnosti byly zřejmé z obsahu správního spisu,
kterému korespondovalo i vyjádření žalované v řízení před soudem.
[5] Proti II. a III. výroku prvního rozsudku krajského soudu – tedy nezákonného vyslovení
nelimitovaného zákazu jízdy a nákladů řízení – podala žalovaná kasační stížnost. Nejvyšší správní
soud rozhodl o této stížnosti rozsudkem ze dne 12. 8. 2015, čj. 1 As 150/2015 – 50, tak, že oba
tyto výroky zrušil a vrátil řízení zpět ke krajskému soudu k novému projednání.
[6] Nejvyšší správní soud konstatoval, že krajský soud zatížil řízení o žalobě vadou, která
měla za následek nezákonné rozhodnutí, neboť při zjišťování skutkového stavu vycházel
primárně z úředních záznamů zasahujících policistů, jejichž použitelnost jakožto důkazního
prostředku je nepřijatelná. Krajský soud mohl a měl přinejmenším provést výslech zasahujících
policistů a žalobce, aby byl schopen zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
a nikoli se spokojit pouze s přečtením obsahu zmíněných úředních záznamů. Prostor pro
provedení těchto důkazů měl krajský soud dostatečný. Napadený rozsudek je tak nezákonný,
jelikož je postaven „na důkazech“, jejichž použití je ex lege zakázáno. Nadto Nejvyšší správní soud
uvedl, že nesouhlasí s právním názorem krajského soudu, že pojem „nezbytně nutná doba“
je nutno blíže určit časovým vyjádřením. V daném případě pravděpodobně byla žalobci zakázána
jízda z důvodu technické nezpůsobilosti předmětného vozidla s přihlédnutím k povětrnostním
a klimatickým podmínkám, které v daném místě panovaly. Pokud by tomu tak bylo, pak z logiky
věci vyplývá, že časovým vymezením nelze určit konec trvání daného zákazu bez dalšího, nýbrž
v tomto konkrétním případě se naopak nabízí jediná možná varianta vymezení časového úseku
trvání zákazu další jízdy, a to ukončením trvání stavu, který ohrožuje bezpečnost a plynulost
provozu na pozemních komunikacích, tedy dokud trvá technická nezpůsobilost vozidla žalobce
v kombinaci s nepříznivými povětrnostními podmínkami. Znamená to tedy, že pokud
by kontrolující policisté ústně zakázali žalobci další jízdu z důvodu technické nezpůsobilosti jeho
vozidla s ohledem na počasí v danou dobu v dané lokalitě, dostatečně by tak určili, kdy vyslovený
zákaz přestává být vůči žalobci účinný.
III. Nové řízení před krajským soudem a napadený rozsudek
[7] Krajský soud po vydání zrušujícího rozsudku Nejvyšším správním soudem ve věci vedl
další řízení, přičemž nařídil ústní jednání a vyslechl zasahující policisty. Opětovně dospěl
k závěru, že se u žalobce nemohlo jednat o tzv. nouzové dojetí. Tento závěr potvrzuje i svědecká
výpověď zasahujícího policisty J., který kategoricky vyloučil, že by žalobce s kontrolovaným
vozidlem před zastavením hlídkou Policie České republiky uskutečňoval tzv. nouzové dojetí, tím
spíše, pokud žalobce po zastavení hlídkou tímto vůbec neargumentoval. Obdobnou výpověď
podal i druhý zasahující policista H., dle kterého žalobce argumentoval pouze tím, že nestihne své
privátní povinnosti. K vymezení nezbytně nutné doby svědek J. výslovně uvedl, že zákaz jízdy byl
formulován tak, že platil do té doby, dokud budou panovat špatné klimatické podmínky. Bližší
časové určení z povahy věci nebylo možné určit. Svědek H. ve své svědecké výpovědi uvedl, že
zákaz jízdy byl formulován tak, že za panujícího počasí a na pneumatikách, kterými bylo
žalobcovo vozidlo osazeno, je další jízda zakázána.
[8] Vzhledem k jednoznačným a shodným svědeckým výpovědím, které nijak nekolidovaly,
nepřistoupil krajský soud z důvodu nadbytečnosti k dokazování účastnickým výslechem žalobce
ani poslechem zvukového záznamu, který měl údajně žalobce pořídit při kontrole. Žalobce měl
po celou dobu řízení možnost se k věci náležitě vyjádřit, buď v písemné podobě, nebo osobně při
ústních jednáních, o čemž byl dostatečně dopředu vždy vyrozumíván prostřednictvím svých
právních zástupců. Z výše uvedených důvodu soud žalobu zamítl i v části směřující do zásahu
č. 2.
IV. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[9] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
a to z důvodů, jež podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s. Nezákonnost spatřuje
v nesprávném posouzení právní otázky způsobu vyjádření času účinnosti zákazu orgánem veřejné
moci. Nezákonnost dále spatřuje ve zmatečnosti řízení před soudem pro chybějící podmínky
řízení, neboť za žalovanou stranu jednala osoba, která k tomu nebyla pověřena [byť stěžovatel
tento důvod formálně podřazuje pod §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[10] Stěžovatel uvedl, že §21 odst. 13 vyhlášky ministerstva dopravy o technické způsobilosti
vozidel stanoví že, na téže nápravě musí být používány shodné pneumatiky, a to co do rozměru,
konstrukce, druhu dezénu a značky. Žádný svědek nevypověděl, že by jedna z náprav vozidla byla
osazena neshodnými pneumatikami. Stěžovatel na podporu svých argumentů odkazuje
na internetovou encyklopedii Wikipedie a uvádí, že osa vozidla může být pojata různě. Krajský
soud ani pověřená služební funkcionářka jednající za žalovanou nepoložily svědkovi H. otázku,
jak mají rozumět termínu osa vozidla a jak svojí výpověď vlastně myslel. Vzhledem k tomu, že
svědci vypovídali o záležitosti tři roky staré, zpochybňuje jejich důvěryhodnost. Svědci navíc svojí
výpovědí neuvedli skutkové okolnosti dokazující oprávněnost vyslovení zákazu jízdy, zejména
pak neobjasnili příčinnou souvislost mezi údajným užitím vozidla řízeného stěžovatelem a
ohrožením bezpečnosti nebo plynulosti provozu na pozemních komunikacích.
Stěžovatel má za to, že tento zásah do ústavně zaručeného práva na svobodu nebyl nezbytný
a přiměřený.
[11] Stěžovatel dále uvedl, že pokud by si adresát zákazu uděleného policistou měl sám určit,
kdy zákaz pozbyl účinnosti, bylo by to pro stěžovatele nebezpečné, neboť není možné na něj
přenášet pravomoc veřejné moci, která jediná je oprávněna stanovit okamžik počátku a konce
zákazu jízdy. Stěžovatel měl strach, že pokud by konec zákazu určil jinak než příslušníci Policie
České republiky, vystavil by se tím hrozbě stíhání za maření úředního rozhodnutí a vykázání dle
§337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Žalovaná rovněž porušila
stěžovatelovo právo garantované čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť jej
nepoučila, jakým způsobem a kde by si mohl ověřit svůj případný subjektivní názor na účinnost
zákazu jízdy s ohledem na povětrnostní podmínky.
[12] Co se týče nevyslechnutí stěžovatele v řízení před krajským soudem, má stěžovatel
za to, že krajský soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu a nijak
svůj postup neodůvodnil. Zasahující policisté si sami dosvědčili legálnost vlastního zásahu a navíc
mají úzký vztah k žalované.
[13] Stěžovatel nesouhlasí s názorem Nejvyšší správního soudu v rozsudku ze dne 12. 8. 2015
čj. 1 As 150/2016 - 50, kdy kasační soud uvedl, že pověření kpt. JUDr. J. Z. zastupováním
žalované je vnitřním předpisem žalované a tudíž má kompetenci k tomuto zastupování.
Z důvodu nevypracování vnitřního předpisu žalované, shledává stěžovatel chybějící podmínky
řízení z důvodu jednání neoprávněné osoby za žalovanou ve smyslu §33 odst. 5 s. ř. s.
[14] Z uvedených důvodu stěžovatel navrhl zrušit napadený rozsudek a věc vrátit krajskému
soudu k dalšímu řízení.
[15] Žalovaná se vyjádřila tak, že zákaz jízdy byl vysloven v intencích §124 odst. 10 písm. e)
zákona o silničním provozu, což dokazuje i svědectví policisty H. Rovněž nesouhlasí
se stěžovatelem, že by krajský soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího správního
soudu tím, že nedostatečně zdůvodnil zamítnutí stěžovatelova návrhu na provedení dokazování.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[16] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[17] Kasační stížnost není důvodná.
V. I Zmatečnost řízení před krajským soudem
[18] Námitka zmatečnosti řízení před krajským soudem není přípustná.
[19] Stěžovatel již v předcházejícím řízení před krajským soudem i Nejvyšším správním
soudem namítal, že kpt. JUDr. Z. nebyla oprávněna jednat za žalovanou. Nejvyšší správní soud
se s touto námitkou vypořádal již ve zrušujícím rozsudku čj. 1 As 150/2015 – 50, tak, že „ […]
předmětná kasační stížnost byla podepsána a podána osobou k tomu oprávněnou. Dikce §33 odst. 5 s. ř. s.
výslovně uvádí možnost, že kasační stížnost může být podána i osobou odlišnou od osoby vedoucího správního
orgánu, k čemuž však tato osoba potřebuje oprávnění podle vnitřního předpisu, nikoli vnitřního právního předpisu,
jak se nesprávně domnívá žalobce. Pověření vydané v posuzovaném případě je zmíněným vnitřním předpisem
vydaným vedoucím, neboť i tato skutečnost vyplývá ze samotného pověření obsahujícího výslovný odkaz na
§33 odst. 5 s. ř. s.“
[20] Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008,
čj. 9 Afs 59/2007 - 56, platí, že „Nejvyšší správní soud je v řízení o opětovné kasační stížnosti vázán
závazným právním názorem, který sám v téže věci vyslovil v předchozím zrušujícím rozsudku, neboť i přípustnost
samotné opětovné kasační stížnosti je omezena na důvody, které Nejvyšší správní soud v téže věci dosud nevyřešil
[§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.].“ Dále k této problematice lze odkázat na usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 4. 2015, čj. 8 Afs 16/2015 - 64, které se týkalo nepřípustnosti
opakované kasační námitky, toliko vznesené jiným účastníkem řízení. Správnost tohoto
usnesení byla následně potvrzena v usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015,
sp. zn. II. ÚS 2083/2015.
V. II Věrohodnost svědků a vázanost názorem kasačního soudu
[21] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami vůči věrohodnosti svědků, resp.
skutečnosti, že se krajský soud neměl řídit závazným právním názorem kasačního soudu. Tyto
námitky shledal nedůvodnými.
[22] Je pravdou, že svědci vypovídali o zásahu z doby před více než třemi roky. Nicméně tato
skutečnost nevylučuje, že by si svědci nemohli pamatovat podstatné okolnosti posuzované věci.
Naopak jejich výpovědí jsou konzistentní, logické a souladné. Nejvyšší správní soud v této
souvislosti odkazuje na rozsudek ze dne 17. 6. 2011, čj. 7 As 83/2010 - 63, ve kterém Nejvyšší
správní soud konstatoval, že „[o] případy, v nichž je možné pochybovat o věrohodnosti či nestrannosti
policisty v pozici svědka, půjde zejména tehdy, pokud jsou ve výpovědích policistů rozpory, je-li hodnoceno jednání
obtížně pozorovatelné pouhým okem, existují-li důkazy svědčící o zaujatosti policistů vůči osobě obviněného, pokud
je policista hodnocen či odměňován podle toho, s jakou úspěšností se mu daří dosahovat postihu jednotlivců
za přestupky, nebo v případě šikanózního postupu policistů, který spočívá v provádění přehnaně horlivé a rozsáhlé
kontroly, aniž by k tomu byl rozumný důvod.“ V nyní posuzované věci nebyl naplněn ani jeden
z důvodů uvedených v citovaném rozsudku. Nejvyšší správní soud proto nepovažuje svědecké
výpovědi zasahujících policistů za nevěrohodné.
[23] Námitka, že policisté mají blízký vztah k žalované, není také důvodná. Lze v této
souvislosti poukázat na rozsudek ze dne 27. 9. 2007, čj. 4 As 19/2007 – 114, ve kterém Nejvyšší
správní soud uvedl, že „[…] policistu lze obecně považovat za nestranného a věrohodného svědka,
neprokáže-li se v konkrétním případě něco jiného. Je tomu tak proto, že policista zásadně nemá na věci a jejím
výsledku jakýkoli zájem, vykonává jen svoji služební povinnost, při níž je vázán závazkem, aby případný zásah
do práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou
k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem.“ Nejvyšší správní soud tedy konstatuje,
že pouhá služební příslušnost policistů k žalované neznamená bez dalšího jejich nevěrohodnost.
Je pravdou, že by bylo vhodné, je-li to možné, na podporu či naopak na vyvrácení zjištěného
skutkového stavu věci provést i další dokazování, např. kamerovým či zvukovým záznamem.
V nyní posuzované věci však stěžovatel žádný takový důkaz nepředložil, pouze jeho zástupce při
ústním jednání uvedl, že stěžovatel údajně disponuje zvukovým záznamem, který měl pořídit při
kontrole. Z tohoto vyjádření nelze seznat, že zvukový záznam opravdu existuje či s ním
stěžovatel reálně disponuje, a proto bylo zcela namístě, že krajský soud zamítl důkazní návrh.
Bylo na stěžovateli, aby zvukový záznam, existuje-li, předložil soudu na ústním jednání.
To se však nestalo.
[24] Další námitka směřuje do nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího
správního soudu krajským soudem, konkrétně do nevyslechnutí účastníka řízení. Tato námitka
je nedůvodná. Nejvyšší správní soud v předcházejícím řízení vytkl krajskému soudu,
že nedostatečně zjistil skutkový stav, jelikož vycházel z obsahu úředních záznamů, jejichž použití
jakožto důkazů je zakázáno. To, že krajský soud neprovedl výslech svědků a stěžovatele, byla
pouze výtka, avšak směřující primárně do užití úředních záznamů. To, jakým způsobem zjistí
krajský soud skutkový stav, ponechal Nejvyšší správní soud na krajském soudu. Závazný právní
názor byl zformulován tak, že „[k]rajský soud tedy nejprve postaví najisto, jak přesně byl předmětný zákaz
další jízdy formulován, a až následně provede jeho posouzení z hlediska jeho zákonnosti.“ Krajský soud
následně postavil najisto, jak byl zákaz jízdy formulován (zejména svědeckými výpověďmi
zasahujících policistů) a následně provedl posouzení jeho zákonnosti (v souladu s názorem
Nejvyššího správního soudu). Tedy splnil to, čím ho kasační soud zavázal. Skutečnost, že nebyl
vyslechnut stěžovatel, nemá vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Stěžovatel se v řízení mohl
vyjádřit a skutečně tak učinil.
V. III Zákaz jízdy
[25] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami směřujícími proti zákazu jízdy. Tyto
námitky rovněž shledal nedůvodnými.
[26] Ze svědeckých výpovědí zasahujících policistů shodně vyplývá, že zákaz pokračování
v jízdě, vyslovený policistou H., byl formulován tak, že s ohledem na klimatické podmínky
panující v době a místě vyslovení zákazu a osazení vozidla nesprávnými (rozdílnými)
pneumatikami se zakazuje další jízda. Dle svědků stěžovatel takto formulovanému zákazu
porozuměl, neboť s vozidlem již dále nepokračoval.
[27] Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku uvedl, že „[…] nesouhlasí s právním názorem
krajského soudu, že pojem „nezbytně nutná doba“ je nutno blíže určit časovým vyjádřením. V daném případě
pravděpodobně byla žalobci zakázána jízda z důvodu technické nezpůsobilosti předmětného vozidla
s přihlédnutím k povětrnostním a klimatickým podmínkám, které v daném místě panovaly. Pokud by tomu tak
bylo, pak z logiky věci vyplývá, že časovým vymezením nelze určit konec trvání daného zákazu bez dalšího, nýbrž
v tomto konkrétním případě se naopak nabízí jediná možná varianta vymezení časového úseku trvání zákazu
další jízdy, a to ukončením trvání stavu, který ohrožuje bezpečnost a plynulost provozu na pozemních
komunikacích, tedy dokud trvá technická nezpůsobilost vozidla žalobce v kombinaci s nepříznivými
povětrnostními podmínkami. Znamená to tedy, že pokud by kontrolující policisté ústně zakázali žalobci další
jízdu z důvodu technické nezpůsobilosti jeho vozidla s ohledem na počasí v danou dobu v dané lokalitě, dostatečně
by tak určili, kdy vyslovený zákaz přestává být vůči žalobci účinný. Osoba, která byla schopna úspěšně získat
řidičské oprávnění, je jistě natolik rozumově vyspělá, aby si v tomto konkrétním případě moment konce trvání
předmětného zákazu dovodila sama.“
[28] Vyslovený zákaz tedy zcela odpovídá formulaci, kterou již kasační soud v dřívějším řízení
konstatoval za přijatelnou. Jinými slovy, pokud nelze pro futuro určit konec trvání důvodů zákazu
jízdy, zde špatné klimatické podmínky a osazení vozidla nesprávnými pneumatikami, je možné
předmětný zákaz omezit na odpadnutí překážek, které brání bezpečné jízdě. V nyní posuzované
věci zasahující policisté zcela adekvátně formulovali zákaz jízdy a stěžovatel jej respektoval, tedy
mu porozuměl.
[29] Policisté v žádném případě nepřenášeli na stěžovatele své pravomoci, aby si určil sám
konec trvání zákazu jízdy. Okamžik konce zákazu jízdy byl již vysloven právě zasahujícími
policisty, a to jako okamžik odpadnutí překážek bezpečné jízdy. Bylo tedy na stěžovateli, zda
si zajistí odtah vozidla či osadí vozidlo shodnými pneumatikami, aby mohl pokračovat v jízdě.
Povětrnostní podmínky byly pro bezpečnou jízdu důležité, avšak klíčová pro vyslovený zákaz
byla technická nezpůsobilost vozidla stěžovatele. I při odeznění nepříznivých povětrnostních
podmínek by zákaz jízdy trval, neboť by byl vůz stále technicky nezpůsobilý. S technicky
způsobilým vozidlem by naopak bylo možné v případě nepříznivých povětrnostních podmínek
pokračovat v jízdě.
[30] Stěžovatelova obava z maření výkonu úředního rozhodnutí by byla důvodná,
nerespektoval-li by vyslovený zákaz jízdy. Jak soud konstatoval výše, zákaz jízdy a doba jeho
trvání byly zasahujícími policisty dostatečně specifikovány. Proto nelze hovořit o obavě
ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí, pokud by si stěžovatel určil subjektivně
konec trvání zákazu jízdy. Okamžik konce trvání zákazu byl již určen zasahujícími policisty,
nebylo tedy možné, aby si jej stěžovatel určil sám.
[31] Nejvyšší správní soud rovněž konstatuje, že právní řád nestanoví povinnost zasahujících
policistů, aby obecně řidiče poučili, kde a jakým způsobem by si mohl ověřit, zda stále trvá zákaz
jízdy. Postačí, pokud policisté dostatečně precizně vymezí dobu trvání zákazu jízdy, což se v nyní
posuzované věci stalo. Jinými slovy bylo na stěžovateli, jakožto osobě způsobilé k řízení
motorových vozidel, tedy rozumově a mravně vyspělé osobě, aby si samostatně učinil úsudek
o (ne)odpadnutí důvodů, pro které byl zákaz jízdy vysloven.
[32] Dále stěžovatel zpochybnil důvody, pro které byl zákaz jízdy vysloven. Konkrétně uvedl,
že žádný ze svědků neuvedl, že by jedna z náprav stěžovatelova vozidla byla osazena neshodnými
pneumatikami, přičemž je nutné rozlišovat pojmy osa vozidla a náprava vozidla. Ani tato námitka
není důvodná. Svědek H. uvedl, že „[…] na vozidle byly osazeny pneumatiky rozdílného výrobce
a rozdílného typu, a to dokonce na jedné ose, přičemž tuto skutečnost svědek běžně ověřuje při kontrolování
vozidel.“ Nejvyšší správní soud konstatuje, že z této výpovědi plyne skutečnost, že stěžovatelovo
vozidlo bylo osazeno různými druhy pneumatik, přičemž jedna z os byla osazena různými druhy
pneumatik. V tomto kontextu nelze dospět k jinému závěru, než že jednou z os vozidla myslel
svědek H. jednu z náprav. Pojmy osa a náprava mají v praxi často stejný význam. Podpůrně lze
použít pojem hnací hřídel, která je někdy nazývána též poloosa a jejím účelem je převod točivého
momentu z rozvodovky na kola. Na jedné nápravě lze tedy mít dvě poloosy (jednu pro levé kolo
a jednu pro pravé kolo). Jinými slovy, poloosa se rozkládá na polovině nápravy, čili po celé délce
jedné nápravy jsou dvě poloosy. Poloosa i osa ve významu jejího osazení pneumatikami jsou
v tomto případě pouze příčného směru, nikoli podélného. Měl-li stěžovatel pochybnost o výkladu
pojmu osa, běžně užívaného v obecné technické terminologii, měl se na to zeptat přímo svědka
při jeho výpovědi. Stěžovatel však zůstal pasivní a nelze klást k tíži krajského soudu, že učinil
z výpovědi svědka H. jasný závěr. Zbývá jen dodat, že výpověď svědka J. potvrdila, že vozidlo
bylo osazeno pneumatikami různého druhu.
VI. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[33] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1
in fine s. ř. s. shledal jako nedůvodnou.
[34] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalované v řízení o kasační stížnosti
žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2016
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu