ECLI:CZ:NSS:2016:1.AS.191.2016:50
sp. zn. 1 As 191/2016 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyně: VETT a. s.,
se sídlem Nad Opatovem 2140/2, Praha 4, zastoupena JUDr. Michalem Říhou, advokátem
se sídlem Ke Klimentce 2186/15, Praha 5, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje,
se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2013,
č. j. KULK 17825/2013, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Město Česká Lípa, se sídlem
nám. T. G. Masaryka 1, Česká Lípa, zastoupena JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem
se sídlem Teplého 2786, Pardubice, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 9. 6. 2016,
č. j. 59 A 95/2014 – 113,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 6. 2016,
č. j. 59 A 95/2014 - 113, se ruší .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2013, č. j. KULK 17825/2013, se ruší
a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o žalobě
a řízení o kasační stížnosti částku 19.456 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám JUDr. Michala Říhy, advokáta.
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Návrhem ze dne 15. 2. 2012 se žalobkyně u žalovaného domáhala, aby osobě zúčastněné
na řízení uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.192.616,65 Kč spolu s vypočtenými úroky
z prodlení, a to na základě závazku z veřejné služby v městské autobusové dopravě.
Žalovaný tento návrh podle §141 odst. 7 správního řádu zamítl, neboť ze souvisejících
rozhodnutí civilních soudů zjistil, že smlouva o závazku veřejné služby byla absolutně neplatná.
Otázku bezdůvodného obohacení vzniklou z plnění bez základu v existující smlouvě mají
posuzovat civilní soudy, nikoliv žalovaný ve sporném řízení podle §141 správního řádu.
[2] Žalobkyně rozhodnutí žalovaného napadla žalobou, kterou krajský soud rozsudkem
zamítl a přidržel se závěrů žalovaného. Žalovaný prý nepochybil, pokud vyhodnotil pro správní
řízení veřejnoprávní smlouvu jako právní akt, který nebyl schopen mezi žalobkyní a osobou
zúčastněnou založit závazkový vztah; proto z této smlouvy nemohou plynout ani jakékoliv
nároky. Základem závazku veřejné služby je smlouva mezi dopravním úřadem a dopravcem.
Samotnou licencí, kterou žalobkyně nepochybně disponovala, nevzniká závazek veřejné služby.
V nynější věci proto žalobkyně poskytovala dopravní služby, aniž mezi ní a osobou zúčastněnou
závazek veřejné služby vznikl.
[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu obsáhlou
kasační stížnost. V ní nejprve shrnuje spletitý procesní vývoj celé věci, upozorňuje na letité
průtahy na straně žalovaného, dále zpochybňuje závěr krajského soudu o absolutní neplatnosti
veřejnoprávní smlouvy. Žalovaný nebyl vázán závěry civilních soudů o neplatnosti veřejnoprávní
smlouvy. V každém případě však byl povinen o nároku stěžovatelky ve sporném řízení podle
§141 správního řádu rozhodnout. Veřejnoprávní nároky stěžovatelky jsou totiž ve věci
nepochybně dány. V kasační stížnosti stěžovatelka namítá rovněž nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku.
[4] Žalovaný se k obsahu kasační stížnosti nevyjádřil.
[5] Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření zdůraznila, že žalovaný se žádných průtahů
nedopustil. Žalovaný řízení přerušil a vyčkával, jak se civilní soudy postaví k otázce
vzniku (platnosti) veřejnoprávní smlouvy. Podle usnesení NS ze dne 12. 1. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 4410/2010, „vychází-li žalovaný nárok ze skutkových tvrzení, že bylo poskytnuto plnění
jinému, aniž by mezi účastníky existoval odpovídající smluvní vztah, a dovozuje-li se tak vznik závazkového
vztahu z bezdůvodného obohacení, je dána pravomoc soudů v civilním řízení, nehledě na to, že v případě platně
uzavřené smlouvy by byl povolán rozhodovat spor správní orgán“. Osoba zúčastněná proto uzavírá,
že nelze přiznat finanční plnění z veřejnoprávní smlouvy, pokud žádná veřejnoprávní smlouva
platně nevznikla, resp. neexistuje.
[6] NSS při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení,
přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; neshledal přitom, že by napadený rozsudek trpěl vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost je důvodná.
[8] Rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný. Je naopak velmi detailně a precizně
odůvodněn. Nepřezkoumatelnost není založena jen proto, že stěžovatelka s argumentací
krajského soudu nesouhlasí, eventuálně krajský soud nařkla z toho, že se některým problémům
„vyhnul“. Ostatně s rozsudkem krajského soudu stěžovatelka detailně polemizuje,
což samo nasvědčuje jeho přezkoumatelnosti.
[9] Krajský soud nicméně ve svém rozsudku dospěl k nesprávnému závěru,
obdobně jako to učinil ve svém rozhodnutí již žalovaný. Je tomu tak proto, že krajský soud
pominul aktuální judikaturu zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb.,
která dále upřesňuje rozhodování správních orgánů ve sporném řízení podle §141 správního
řádu.
[10] Zvláštní senát v usnesení ze dne 25. 2. 2016, č. j. Konf 10/2015 - 11, věc ČAS
- SERVICE, vysvětlil, že sporem z veřejnoprávní smlouvy „je nutno rozumět podstatně širší okruh
nároků svou povahou a podstatou veřejnoprávních než pouze nároků vyplývajících z konkrétního ujednání
o plnění obsaženého v platné veřejnoprávní smlouvě. Právní úprava zakotvující možnost uzavřít v určité věci
v oblasti veřejného práva veřejnoprávní smlouvu již tím, že zakládá možnost vzniku právního vztahu mezi
jednotlivcem a veřejnoprávní entitou jinak než autoritativním jednostranným jednáním veřejnoprávní entity,
předpokládá vznik komplexního „souboru“ vzájemných a navzájem provázaných práv a povinností a z nich
plynoucích nároků mezi těmito subjekty. Centrálním bodem tohoto souboru práv a povinností bude daná
veřejnoprávní smlouva. Nezřídka však, ačkoli by mělo jít spíše o výjimky, půjde i o práva a povinnosti – striktně
vzato – povahy mimosmluvní. Ty budou s veřejnoprávní smlouvou spojené pouze volně, ve smyslu faktické
souvislosti mezi nárokem a veřejnoprávní smlouvou, která byla uzavřena, ať už platně nebo neplatně, nebo nebyla
uzavřena, avšak s ohledem na povahu a podstatu vztahu uzavřena být mohla (tzn. že daný vztah mohl být podle
zákona veřejnoprávní smlouvou upraven). V tomto smyslu je i v oblasti veřejnoprávních smluv představitelná
veřejnoprávní obdoba nároků, jakými jsou v oblasti práva soukromého nárok na vydání bezdůvodné obohacení
[…]“. „Soubor“ práv a povinností, „jehož centrálním bodem je zákonem předvídaná, byť ne vždy nezbytně
nutně platná či vůbec uzavřená veřejnoprávní smlouva, má být posuzován komplexně, ve všech svých vzájemných
souvislostech, a pokud možno jedním orgánem, resp. soustavou orgánů. Je tedy zásadně třeba v pochybnostech
vykládat ustanovení o pravomocech rozhodovat o právech a povinnostech majících určitou povahu a podstatu
(veřejnoprávní či naopak soukromoprávní) tak, že o nich bude rozhodovat pokud možno jeden orgán“.
[11] Jelikož stěžovatelka v nynějším případě netvrdila, že jí uplatněný nárok vůbec nesouvisí
s právními vztahy v oblasti veřejného práva, například proto, že se jedná o čistě soukromoprávní
bezdůvodné obohacení podle §451 a násl. občanského zákoníku z roku 1964
(naopak argumentovala přesně naopak a svůj nárok z veřejnoprávní smlouvy odvozovala),
je nutno obdobně jako ve věci ČAS – SERVICE řešené zvláštním senátem uzavřít, že o návrhu
stěžovatelky měl rozhodnout žalovaný. Nemohl tedy návrh zamítnout jen s jednoduchou
argumentací, že nárok stěžovatelky není důvodný, neboť veřejnoprávní smlouva nebyla platně
uzavřena. V tomto smyslu je nutno korigovat též judikaturu NS či NSS, kterou argumentovala
osoba zúčastněná na řízení (viz bod [5] shora), respektive krajský soud. Eventuální závěr,
že veřejnoprávní smlouva nebyla platně uzavřena (kteroužto otázku NSS nyní řešit nemusel),
ve smyslu citovaných závěrů zvláštního senátu na věci nic nemění.
[12] Rozsudek krajského soudu je tedy nesprávný. Protože důvody zrušení rozsudku krajského
soudu dopadají též na rozhodnutí žalovaného, NSS v souladu s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.
rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V něm bude žalovaný postupovat podle závazného právního názoru vysloveného v tomto
rozsudku, resp. v cit. usnesení zvláštního senátu č. j. Konf 10/2015 - 11 ve věci ČAS
- SERVICE.
[13] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne NSS v případě, že zruší podle
§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatelka měla ve věci úspěch, podle §60 odst. 1
s. ř. s. jí tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení.
[14] V řízení o žalobě představovaly náklady řízení zaplacený soudní poplatek ve výši
3.000 Kč, odměna a náhrada hotových výdajů advokáta. Odměna náleží celkem za tři úkony
právní služby [převzetí a příprava zastoupení před podáním žaloby, podání žaloby ze dne
15. 10. 2014, replika k vyjádření žalovaného ze dne 9. 4. 2015; §1 odst. 1, §7,
§9 odst. 3 písm. d), §11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu],
a to v hodnotě 3.100 Kč za každý úkon právní služby, celkem částku 9.300 Kč. K tomu je třeba
připočíst 3 × režijní paušál po 300 Kč, tj. 900 Kč. Celkem tedy činí náklady řízení před městským
soudem částku 10.200 Kč plus 3.000 Kč jako úhrada za zaplacený soudní poplatek.
[15] V řízení o kasační stížnosti představovaly náklady řízení pouze odměna a náhrada
hotových výdajů advokáta (stěžovatelka byla od placení soudního poplatku osvobozena). NSS
přiznal stěžovatelce jeden úkon po 3.100 Kč (podání kasační stížnosti) [§1 odst. 1, §7,
§9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Náhrada hotových výdajů
pak sestává z paušální částky 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy činí náklady
stěžovatelky v řízení před NSS částku 3.400 Kč.
[16] Jelikož je zástupce plátcem DPH, NSS zvýšil odměnu advokáta o částku 2.856 Kč
odpovídající DPH ve výši 21 % z částky 13.600 Kč (10.200 + 3.400). Celkem je tedy povinen
žalovaný zaplatit stěžovatelce částku 19.456 Kč (13.600 + 2.856 + 3.000). Tuto částku je žalovaný
povinen zaplatit stěžovatelce k rukám advokáta do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2016
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu