ECLI:CZ:NSS:2016:1.AS.204.2015:33
sp. zn. 1 As 204/2015 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: J. K., zastoupen
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 14. 5. 2014, č. j. KUJI 32107/2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2015, č. j. 41 A 49/2014 - 24,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2015, č. j. 41 A 49/2014 - 24,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 5. 2014, č. j. KUJI 32107/2014, a rozhodnutí
Magistrátu města Jihlavy ze dne 7. 4. 2014, č. j. MMJ/OD/27989/2013-10,
se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti částku 24.456 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám Mgr. Jaroslava Topola, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Magistrát města Jihlavy rozhodnutím ze dne 7. 4. 2014 uznal žalobce vinným ze spáchání
přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Žalobce porušil
§4 písm. c) zákona o silničním provozu tím, že dne 19. 11. 2013 stál na vyhrazeném parkovišti,
aniž by vozidlo bylo označeno povolením ke stání na tomto místě. Za spáchání tohoto přestupku
magistrát uložil žalobci pokutu ve výši 1.500 Kč.
[2] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce prostřednictvím svého obecného zmocněnce
společnosti FLEET CONTROL, s. r. o. blanketní odvolání, které ani na výzvu magistrátu
nedoplnil. Žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím odvolání zamítl a napadené
rozhodnutí potvrdil.
[3] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou. Popíral v ní, že by se jednání
dávaného mu za vinu dopustil. Správní orgány vyšly z výpovědi policistů, shodně uvádějících,
že se jim žalobce přiznal, že motorové vozidlo na místě zákazu parkování zaparkoval. Přiznání
žalobce v žalobě popírá, neměl důvod se přiznávat k protiprávnímu jednání. Je nelogické, aby
se k protiprávnímu jednání přiznal a zároveň odmítl věc řešit na místě a navrhl její projednání
ve správním řízení, jak shodně policisté vypověděli. Vozidlo na místě zaparkoval jeho známý J.
F., který ho měl v dané době se souhlasem žalobce k dispozici. Navíc policisté vypověděli, že na
místě požadovali od žalobce k věci potřebné vysvětlení, které mělo přispět k objasnění
skutečností důležitých pro odhalení přestupku nebo jiného správního deliktu. Nevypověděli však,
že by splnili svoji povinnost a žalobce při tomto úkonu poučili ve smyslu §11 odst. 4 a 6 zákona
č. 553/1991 Sb., o obecní policii, o možnosti odepřít výpověď jestliže by jí mohl způsobit újmu
sobě nebo osobě blízké. Poskytnutí poučení není uvedeno ani v úředním záznamu městské
policie. Bez tohoto poučení přitom platí, že i kdyby se žalobce k jednání doznal, doznání je vůči
správním orgánům neúčinné. Nadto, i v případě doznání má správní orgán povinnost přestupek
prokázat.
[4] Dále žalobce v žalobě namítl, že ve správním spise není zdokumentována samotná
existence a umístění dopravní značky, jejímž údajným nerespektováním měl žalobce spáchat
přestupek.
[5] Rovněž žalobce spatřoval nedostatky v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
spočívající v tom, že skutek, pro který byl uznán vinným ze spáchání přestupku, je v něm
nedostatečně popsán a že neobsahuje přesný název zákona, který měl porušit.
[6] Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Námitky žalobce poprvé vznesl až v řízení
před soudem. Na ústní jednání před správním orgánem prvního stupně se nedostavil,
své blanketní odvolání nedoplnil. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014 – 43, krajský soud uvedl, že cílem správního soudnictví není
nahrazovat řízení před správním orgánem. Soudní přezkum správních rozhodnutí nelze vnímat
jako odvolací řízení v plné jurisdikci. Účastník správního řízení nemůže svoji liknavost hojit
až v řízení soudním. Krajský soud považoval postup žalobce za účelový a dospěl tak k závěru,
že žalobcovy námitky nelze ve stádiu řízení před soudem projednat, neboť nebyly v důsledku
pasivity na straně žalobce přezkoumávány v průběhu správního řízení. Smyslem přezkumu
správních rozhodnutí ve správním soudnictví je poskytnutí ochrany v případech, kdy osoby, které
tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem,
ač se o to pokusily. Z obsahu správního spisu přitom ve shodě se správními orgány soud dospěl
k tomu, že o zjištěném skutkovém stavu nejsou důvodné pochybnosti.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[7] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Napadený
rozsudek krajského soudu je nezákonný, neboť vychází z popření zásady in dubio pro reo a zásady
materiální pravdy.
[8] Krajský soud zcela nepřípustně dovodil vinu stěžovatele z toho, že se proti obvinění
nebránil. Upřednostnil tím soukromoprávní zásadu vigilantibus iura před trestněprávní zásadou
in dubio pro reo. Soud hledí na správní řízení tak, že je to obviněný, kdo se má obvinění zprostit,
a je tedy nutné, aby ve správním řízení argumentoval, proč není vinen. Přitom je to ale stát,
kdo nese důkazní břemeno, bez ohledu na aktivitu či pasivitu obviněného. Stát musí shromáždit
takové důkazy, které nade vší pochybnost prokážou vinu obviněného. Není vůbec podstatné,
zda žalobce v žalobě předložil nová skutková tvrzení, ale to, zda důkazy, které byly v řízení před
správními orgány provedeny, dostatečně prokázaly spáchání skutku a zavinění žalobce.
[9] Provedené důkazy neumožňují učinit závěr, že přestupek spáchal on. Pouze fakt,
že to byl on, kdo požádal o sejmutí „botičky“ z vozidla, nedokazuje jeho zavinění, tedy
to, že vozidlo na místě zaparkoval právě on. Z toho, že stěžovatel při ztotožnění policií slovy
krajského soudu „ničeho nenamítal v tom směru, že by to nebyl on, kdo vozidlo na uvedeném místě
zaparkoval“ nelze vyvozovat, že tam vozidlo zaparkoval. To by bylo v rozporu se zásadami
trestního řízení.
[10] Reprodukovaná výpověď policistů také není důkazem (k tomu stěžovatel odkazuje
na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012, č. j. 7 Tdo 1116/2012 – 42). Krajský soud
se navíc této námitce o nepoužitelnosti údajného podání vysvětlení vůbec nevěnoval.
[11] Spáchání přestupku mu tedy nebylo prokázáno. Z uvedeného důvodu stěžovatel
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu
k dalšímu řízení.
[12] Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že považuje kasační stížnost za nedůvodnou
a navrhuje, aby ji soud zamítl. Upozorňuje, že je třeba vycházet ze skutkového stavu, který tu byl
v době rozhodování správního orgánu. V době rozhodování žalovaného existovala jediná verze
skutkového děje, který byl předmětem řízení. Tato verze vyplynula z podkladů pro rozhodnutí,
a nejen díky pasivitě stěžovatele o ní nebyla žádná pochybnost.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Kasační je projednatelná. Po jejím posouzení soud dospěl k závěru, že je i důvodná.
[14] Stěžejní kasační námitkou stěžovatel namítá, že krajský soud byl povinen přezkoumat
žalobní námitky i tehdy, pokud byl stěžovatel ve správním řízení pasivní. Pokud by tak soud
postupoval, dospěl by k závěru, že spáchání přestupku stěžovatelem nebylo prokázáno.
[15] Tato námitka je důvodná.
[16] Ze správního spisu plyne, že stěžovatel (resp. jeho zmocněnec) byl po celou dobu
správního řízení pasivní. Na místě se odmítl k okolnostem písemně vyjádřit, odmítl podepsat
oznámení o podezření ze spáchání přestupku, nedostavil se na ústní jednání a proti rozhodnutí
magistrátu podal blanketní odvolání, které ani na výzvu nedoplnil. Veškeré námitky proti
zjištěnému skutkovému stavu a důkazy k jeho zpochybnění tedy uvedl až v žalobě u krajského
soudu.
[17] Obdobnou situaci posuzoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6. 1. 2016,
č. j. 2 As 217/2015 – 47. Soud v rozhodnutí uvedl, že u pasivity obviněného z přestupku
lze rozlišit dva typy situací.
[18] V prvním případě půjde o situaci, kdy již v samotném správním řízení správní orgány
opatří takovou sadu důkazů, jež s ohledem na povahu věci sama o sobě s dostatečnou
přesvědčivostí vede k závěru, že obviněný se příslušného přestupku dopustil. Zároveň nesmí
existovat žádné rozumné důvody k pochybám o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění
pro posouzení viny obviněného z přestupku. V takovém případě pasivita obviněného z přestupku
ve správním řízení zásadně nemůže vést k jeho úspěchu v navazujícím soudním řízení. Výjimkou
by bylo, pokud by se mu podařilo účinně zpochybnit věrohodnost nebo dostatečnost správními
orgány provedených důkazů.
[19] Příkladem prvního typu situace může být měření rychlosti provedené patřičným úředně
schváleným přístrojem, které je dostatečně zdokumentováno. Pokud takové měření bylo
provedeno za okolností nevzbuzujících pochybnosti o jeho správnosti, zejména pokud není
rozumného a přiměřeně pravděpodobného důvodu pro obavu z nějaké chyby měření, lze takový
důkaz považovat zásadně za dostatečný pro prokázání, že řidič měřeného vozidla se dopustil
přestupku spočívajícího v překročení rychlostního limitu. Pokud takový řidič jako obviněný
z přestupku zůstane v řízení o přestupku pasivní, musel by v navazujícím soudním řízení
věrohodně zpochybnit správnost provedených důkazů, tedy prokázat, že je přiměřeně
pravděpodobné, že na takovéto důkazy se nelze pro zvláštní okolnosti či důvody spolehnout.
[20] Takového případu se týkal rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2015,
č. j. 2 As 215/2014 – 43, kterým v napadeném rozsudku argumentoval také krajský soud.
Na tento rozsudek poukázal ve svých rozhodnutích i později Nejvyšší správní soud
(srov. rozsudek ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 - 39, rozsudek ze dne 30. 7. 2015,
č. j. 9 As 42/2015 – 39, rozsudek ze dne 7. 10. 2015, č. j. 9 As 27/2015 – 59). Závěry všech
uvedených rozsudků je nutno vykládat v kontextu jejich skutkových okolností. Jednalo
se o situace, kdy správní orgány postupovaly tak, že skutkové okolnosti byly zjištěny tak,
že o nich nebyly důvodné pochybnosti. Šlo o měření rychlosti, u nichž byly k dispozici fotografie
dokumentující daná měření, nebyly zde patrné důvody pro pochyby o správnosti měření a k nimž
byly zpravidla k dispozici i svědecké výpovědi zasahujících policistů a další související důkazy.
Námitky uváděné obviněnými v těchto věcech až v následných řízeních před správními soudy
pak nebyly natolik zásadní a silné, aby způsobily pochybnost o skutkovém stavu do té doby
zjištěném.
[21] Druhým typem situace je, že správní orgány v rámci přestupkového řízení neprovedou
dostatečně úplné dokazování rozhodných skutečností. V takovém případě postačí obviněnému
z přestupku, který byl v řízení před správními orgány pasivní, aby poukázal na jiné realistické
varianty rozhodného skutkového děje, jež nebyly provedeným dokazováním vyvráceny, k tomu,
aby byl v řízení před soudem úspěšný. Je případně na správním soudu, aby v mezích možností
daných povahou soudního přezkumu správních rozhodnutí důkazně „oddělil zrno od plev“
a případné zcela nepravděpodobné či jinak bizarní námitky obviněného provedením důkazů
eliminoval.
[22] V nyní projednávané věci přitom nastala druhá z popisovaných situací. Správními orgány
opatřený souhrn podkladů je k prokázání viny stěžovatele nedostatečný. Nevyvrátily s rozumnou
mírou jistoty jiné varianty skutkového děje.
[23] Správní orgány své skutkové závěry založily na fotografiích stěžovatelova zaparkovaného
vozidla, svědeckých výpovědích dvou zasahujících policistů a stěžovatelově pasivitě
při vyšetřování přestupku. Policisté jako svědci vypověděli, že o sundání „botičky“ z vozidla
je požádal stěžovatel. Po příjezdu na místo stěžovatele vyzvali k prokázání totožnosti,
což stěžovatel učinil. Následně jim měl k jejich dotazu stěžovatel sdělit, že vozidlo zaparkoval
on. Odmítl ale věc řešit na místě. Správní orgány i krajský soud takto zjištěný stav považovaly
za dostatečný. Takový postup je však chybný. Údajné sdělení stěžovatele učiněné na výzvu
policistů ani pasivitu žalobce při vyšetřování totiž nelze v přestupkovém řízení použít jako důkaz.
[24] Předně, pokud policisté požadovali po stěžovateli vysvětlení, byli povinni o podaném
vysvětlení vyhotovit úřední záznam (srov. §11 odst. 10 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii).
Rovněž platí, že před podáním vysvětlení jsou policisté povinni osobu poučit o možnosti odepřít
vysvětlení (§11 odst. 6 posledně citovaného zákona). I kdyby však bylo vysvětlení podáno
v souladu se zákonem, nešel by záznam o tomto úkonu použít jako důkazní prostředek (srov.
§137 odst. 4 správního řádu, a ho aplikující rozsudky, např. ze dne 22. 1. 2009,
č. j. 1 As 96/2008 – 115, publ. pod č. 1856/2009 Sb. NSS, či ze dne 9. 9. 2010,
č. j. 1 As 34/2010 – 73).
[25] Nepřípustnost použití záznamu o podání vysvětlení přitom nelze obcházet
tím, že by policisté byli v postavení svědků vyslechnuti k tomu, jak se k věci před nimi osoba
při šetření přestupku vyjádřila. Tato část výpovědi policistů je jako důkaz nepoužitelná, neboť
by tím došlo k obcházení výslovného zákazu uvedeného v §137 odst. 4 správního řádu. Tento
závěr již dovodila judikatura Nejvyššího soudu vztahující se k obdobným institutům v trestním
řízení dle zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), (např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012, č. j. 7 Tdo 1116/2012 – 42, publ. pod č. 5/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 27. 3. 2013, č. j. Tdo 347/2012 – 17).
[26] Například v rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. Tdo 347/2012 – 17, byla v trestním řízení
předmětem dokazování otázka, zda obviněný řídil vozidlo, které se srazilo s cyklistou. Instančně
nižší soudy pro zjištění, že vozidlo řídil obviněný, považovaly svědecké výpovědi policistů, kteří
prováděli šetření na místě nehody, za stěžejní důkazy. Policisté ve svědeckých výpovědích uvedli,
že se obviněný dostavil na místo nehody, zajímal se o to, co se stalo, přihlásil se jako řidič vozidla
a řekl, že podle svého domnění srazil srnu. Nejvyšší soud tuto svědeckou reprodukci vyjádření
obviněného označil za neúčinnou. Podle soudu by sebeobviňující vyjádření vůči státní moci
mohlo mít při trestním stíhání relevanci usvědčujícího důkazu jedině za předpokladu,
že ho učinila osoba, která měla postavení obviněného podle §160 odst. 1 trestního řádu, byla
v tomto postavení vyslechnuta podle §91 a násl. trestního řádu, a při tom byla poučena
o právech a povinnostech obviněného podle §33 trestního řádu. V uvedené věci podle
Nejvyššího soudu mohlo mít vyjádření obviněného na místě v krajním případě povahu vysvětlení
dle §158 odst. 3 písm. a) trestního řádu. Policisté o něm měli sepsat úřední záznam, který by však
nebyl použitelný v trestním řízení jako důkaz (§158 trestního řádu). Soud tedy uzavřel, že nebyl-li
jako důkaz použitelný úřední záznam o podaném vysvětlení, nepoužitelné jsou i svědectví
policistů o obsahu vyjádření obviněného.
[27] Totožné závěry zastává i Ústavní soud, který hovoří o neústavním „zprocesnění“
záznamu o podaném vysvětlení výslechem policistů jako svědků (srov. např. nález ze dne
14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/2007, N 86/49 SbNU 217, bod 11 a násl.).
[28] Uvedené závěry vztahující se k trestnímu řízení jsou plně aplikovatelné na řízení
o přestupku. Správní soudy konstantně judikují, že osobě obviněné z přestupku náležejí procesní
práva obdobná těm, jakých požívá obviněný z trestného činu (viz např. výše uvedený rozsudek
1 As 96/2008 – 115, rozsudek ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1 As 34/2010 – 73, nebo rozsudek ze dne
22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013 – 27). Instituty přestupkového řízení srovnatelné ohledně jejich
konstrukce a účelu s instituty trestněprávními, je tedy třeba nazírat optikou trestněprávní
doktríny. V řízení o přestupku a jemu předcházejících úkonech obecní policie se zrcadlí všechny
Nejvyšším soudem ve výše uvedeném rozhodnutí aplikované instituty trestního řádu – podání
vysvětlení (§11 zákona o obecní policii), nepoužitelnost záznamu o něm jako důkazu v řízení
o přestupku (§137 odst. 4 správního řádu), zákaz nucení k sebeobviňování (§11 odst. 4 zákona
o obecní policii). Lze proto uzavřít, že výpovědi policistů ohledně obsahu sdělení stěžovatele
při šetření přestupku nelze v řízení o přestupku jako důkazy použít.
[29] Rovněž jeden ze základních kamenů jakéhokoliv trestního řízení v právním státě
je, že mlčení obviněného nelze vykládat k jeho tíži. Je to stát, kdo je povinen naplnění všech
potřebných elementů trestní normy prokázat (k tomu srov. např. usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 – 68, publ. pod
č. 3014/2014 Sb. NSS, nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 677/03, N 153/47
SbNU 11, nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Saunders proti Spojenému
království ze dne 17. 12. 1996, Recueil VI/1996).
[30] Výpovědi policistů ohledně otázky kdo vozidlo na místo zaparkoval, jsou tedy
nepoužitelné. Stejně tak nic nelze dovozovat z pasivity stěžovatele při prošetřování přestupku.
Správní orgány a následně i krajský soud přitom výpovědi policistů a pasivitu stěžovatele
považovaly za rozhodující důkazy ohledně otázky, kdo vozidlo na místě zaparkoval. Po vyřazení
těchto důkazů ovšem k otázce osoby pachatele přestupku zbývají důkazy, které k ní mají pouze
nepřímý vztah a jsou nedostatečné. Prokazují jedině to, že stěžovatel na místě věc s policisty řešil
a že se odmítl jakkoliv písemně k věci vyjádřit, stejně jako podepsat oznámení o podezření
ze spáchání přestupku. Jistá pravděpodobnost, že vozidlo na místě zaparkoval stěžovatel, existuje.
Pravděpodobnost však pro účely ukládání sankcí státní mocí nestačí. Je nutné bez jakýchkoliv
rozumných pochybností prokázat, že prohřešek spáchala právě osoba, které je dáván za vinu.
To v projednávaném případě učiněno nebylo.
[31] Správní orgány se dopustily vady řízení při zjišťování skutkového stavu. Pokud krajský
soud takový postup aproboval, přehlédl vadu řízení před správními orgány při zjišťování
skutkového stavu, která mohla mít vliv na zákonnost jejich rozhodnutí.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[32] Ze shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
byla s ohledem na §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. podána důvodně, a proto podle §110 odst. 1 věty
první s. ř. s. zrušil napadený rozsudek krajského soudu. Jelikož již v řízení před krajským soudem
byly dány předpoklady pro zrušení rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně (neboť v daném řízení bude třeba provést a doplnit dokazování), zrušil Nejvyšší
správní soud podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. obě správní rozhodnutí a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný podle §78 odst. 5 s. ř. s. vázán shora uvedeným právním
názorem Nejvyššího správního soudu.
[33] Pokud Nejvyšší správní soud zruší rozhodnutí krajského soudu a současně i rozhodnutí
žalovaného, rozhodne i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského
soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační
stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich náhradě
jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 – 98).
[34] Při úvaze o náhradě nákladů řízení se soud řídil §60 odst. 1 s. ř. s. Jelikož měl stěžovatel
ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení. Náklady v jeho případě tvoří odměna
a hotové výdaje jejich zástupce, přičemž výše odměny za jeden úkon právní služby činí 3.100 Kč
[§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu ve znění od 1. 1. 2013]. Soud proto
stěžovateli přiznal částku 12.400 Kč za čtyři úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě
zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu], a podání ve věci samé - správní žaloby,
repliky a kasační stížnosti [písm. d)]. Ke čtyřem úkonům právní služby soud připočetl paušální
náhradu hotových výdajů zástupce stěžovatele ve výši 300 Kč za jeden úkon, tj. celkem částku
1.200 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu).
[35] Protože zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, jeho odměna se podle
§57 odst. 2 s. ř. s. zvyšuje o částku odpovídající této dani, která činí 21 % z částky 13.600 Kč,
tedy 2.856 Kč.
[36] Další náklady stěžovatelů tvoří zaplacené soudní poplatky, a to 3.000 Kč za žalobu proti
rozhodnutí správního orgánu [položka 14a bod 2. písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích] a 5.000 Kč za kasační stížnost (položka 19 přílohy).
[37] Celkem tedy stěžovateli náleží náhrada nákladů řízení před správními soudy ve výši
24.456 Kč. Žalovaný neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. února 2016
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu