ECLI:CZ:NSS:2016:1.AZS.112.2016:27
sp. zn. 1 Azs 112/2016 - 27
Spis 1 Azs 112/2016 byl spojen se spisem číslo 1 Azs 111/2016 a pod touto spisovou značkou bylo rozhodnuto takto:
sp. zn. 1 Azs 111/2016 – 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobců: a) Z. L., b) Z.
L., zastoupeni Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Helénská 4, Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 14. 5. 2014, č. j. OAM-215/LE-BE02-ZA14-R2-2009, v řízení o kasační
stížnosti žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2016,
č. j. 2 Az 17/2014 - 43, a kasační stížnosti žalobce b) proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 27. 4. 2016, č. j. 2 Az 18/2014 – 31,
takto:
I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 Azs 111/2016
a sp. zn. 1 Azs 112/2016 se s p o j u j í ke společnému projednání. Nadále budou
vedeny pod sp. zn. 1 Azs 111/2016.
II. Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2016, č. j. 2 Az 17/2014 – 43
a č. j. 2 Az 18/2014 – 31 se zrušují .
III. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 14. 5. 2014,
č. j. OAM-215/LE-BE02-ZA14-R2-2009 se zrušuje a věc se vrací
žalovanému k dalšímu řízení.
IV. Žalobcům se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
V. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. et Bc. Filipa Schmidta, LL.M.,
advokáta se sídlem Helénská 4, Praha 2 se u r č u je částkou 20.400 Kč, která bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a shrnutí předcházejících řízení
[1] Žalobce a) požádal dne 6. 8. 2009 jménem svým a svého syna [žalobce b)] v České
republice o udělení mezinárodní ochrany. Ve správním řízení uvedl, že v roce 1992 opustil svou
vlast v důsledku abchazsko-gruzínského konfliktu. Pochází ze smíšené rodiny (otec byl Abcházec,
matka Gruzínka). Poté, co k němu domů přišli třikrát ozbrojenci (Abcházci a následně
též Čečenci), nutili jej bojovat se zbraní v ruce na straně Abcházie, on odmítl, byl odvlečen
a držen jako rukojmí 22 dnů pod zemí, byla mu podávána narkotika, v důsledku čehož se nakazil
hepatitidou, a byl mučen. Ozbrojenci po něm chtěli informace o gruzínské armádě a o tom,
kde má jeho rodina uschovány peníze. Podařilo se mu sice uprchnout a vrátit se domů, ale hned
druhý den po návratu zaslechl, jak jeho otec s někým mluví, poté následovala střelba a výbuch,
po kterém žalobce upadl do bezvědomí. Po několika dnech jej takto nalezli jeho kamarádi
a převezli jej do nemocnice v Rusku, kde podstoupil operaci hlavy. Později se dozvěděl,
že oba jeho rodiče zahynuli. Následně žil jako uprchlík v Rusku, kde se oženil s další utečenkou
z Abcházie, s níž má syna [žalobce b)]. Odtud odešel v roce 2007 na Ukrajinu, v roce 2009
dále do Maďarska. Téhož roku přicestoval do České republiky, odkud chtěl pokračovat
do Německa. Po zadržení policií požádal o mezinárodní ochranu. Do Abcházie se dle svého
tvrzení nemůže vrátit, má obavu, že by mu tam lidé připomínali, že namísto boje proti
Gruzíncům uprchl a že by jej i jeho rodinu mohl potkat stejný osud, jako jeho rodiče.
K důvodům žádosti svého nezletilého syna o mezinárodní ochranu sdělil, že jsou shodné s jeho
důvody.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 1. 2010, č. j. OAM-215/LE-BE02-ZA04-2009
žalobcům mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o azylu“)
neudělil.
[3] Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podali žalobci u Krajského soudu v Ostravě
(dále jen „krajský soud“) žalobu, kterou krajský soud nejprve zamítl rozsudkem ze dne
29. 9. 2011, č. j. 61 Az 4/2010 - 76. Tento rozsudek však zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem
ze dne 11. 1. 2012, č. j. 1 Azs 22/2011 – 104, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Zdejší soud vytkl krajskému soudu zejména skutečnost, že se nedostatečně zabýval žalobními
body, v nichž žalobci namítali, že mají obavy z pronásledování, respektive že v případě návratu
do Gruzie jim hrozí vážná újma ve smyslu §14a zákona o azylu, a to ze strany soukromých osob.
Zdůraznil, že žalobce a) v předcházejícím řízení konzistentně tvrdil, že nikdy neměl problémy
se státními orgány, nýbrž se soukromými osobami, a že má za to, že jej gruzínské státní orgány
nemohou v případě návratu do vlasti před pronásledováním ze strany těchto osob dostatečně
chránit.
[4] Krajský soud žalobu opětovně zamítl rozsudkem ze dne 19. 9. 2013,
č. j. 61 Az 4/2010 - 151, proti němuž žalobci podali kasační stížnost, na jejímž základě Nejvyšší
správní soud rozsudkem ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 Azs 18/2013 – 20, zrušil jak posledně
jmenovaný rozsudek krajského soudu, tak rozhodnutí žalovaného.
[5] Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí uvedl, že ze zpráv o zemi původu obsažených
ve spise vyplývá, že národnostní konflikty, které v letech 1992 a 1993 vyústily
v abchazsko-gruzínský ozbrojený konflikt, před nímž žalobce uprchl, jsou stále živé a vyostřené.
Lze velmi pochybovat o možnostech gruzínských státních orgánů ochránit žalobce
před eventuálním pronásledováním nebo hrozbou vážné újmy v případě návratu do Abcházie,
která je de facto mimo jejich kontrolu. Dle Nejvyššího správního soudu nemohly obstát ani závěry
krajského soudu, podle nichž lze na žalobce a) nahlížet jako na jakéhosi běžného občana Gruzie,
jehož eventuální pronásledování by nemohlo být motivováno žádným z azylově relevantních
důvodů. Krajský soud konkrétně uvedl, že nelze na žalobce nahlížet jako na příslušníky určité
sociální skupiny ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu a dále že poměry v zemi jejich původu
co do dodržování lidských práv a svobod mají řadu problémů, ale tyto problémy je nutno vidět
jako všeobecně postihující veškeré obyvatelstvo, nikoli výlučně stěžovatele. Žalobce a) sice není
gruzínské národnosti, pochází ale ze smíšené abchazsko-gruzínské rodiny, přičemž Nejvyšší
správní soud konstatoval, že gruzínsko-abchazský národnostní spor je nadále velmi živý.
V takovém prostředí může uvedený původ bezpochyby představovat azylově relevantní důvod
(případného) pronásledování. Lze pak uvažovat buď o pronásledování z důvodu příslušnosti
k sociální skupině (osob pocházejících ze smíšených abchazsko-gruzínský rodin), anebo přímo
z důvodu národnosti [v praxi může být hranice mezi jednotlivými důvody pronásledování
vypočtenými v §12 písm. b) volná a může docházet k jejich překrývání].
[6] Také žalovaný se dle Nejvyššího správního soudu v odůvodnění svého prvního
rozhodnutí zcela nedostatečně vypořádal s otázkou, zda by žalobcům nehrozilo pronásledování
či hrozba vážné újmy ve vazbě na jejich původ. Žalovaný argumentoval ve vztahu k otázce,
zda žalobci splňují podmínky stanovené v §12 písm. b) zákona o azylu tím, že gruzínské zákony
zakazují diskriminaci na základě rasy, pohlaví, vyznání, postižení, jazyka nebo společenského
postavení. Připustil, že vymáhání těchto zákonů se sice setkává s určitými problémy, ale žalobci
dle něj v případě negativních reakcí na svou osobu budou moci hledat pomoc u příslušných
gruzínských státních orgánů. S ohledem na postavení Abcházie coby regionu, nad jehož územím
gruzínské státní orgány fakticky nemají kontrolu, se tato argumentace míjí podstatou věci. Totéž
platí pro argumentaci žalovaného, podle které neshledal důvody pro udělení doplňkové ochrany
podle §14a zákona o azylu. Nejvyšší správní soud proto ve svém předcházejícím rozsudku zrušil
jak rozhodnutí krajského soudu, tak rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
II. Shrnutí dalšího řízení před žalovaným a odůvodnění napadeného rozsudku
městského soudu
[7] Žalovaný dne 3. 3. 2014 uskutečnil s žalobcem a) doplňující pohovor k žádosti o udělení
mezinárodní ochrany. V jeho rámci žalobce a) uvedl, že byl členem ochranky Igora Giorgadzeho,
který bojoval jako partyzán. Sám žalobce a) působil jako partyzán na straně Gruzie, byl proti
odtržení Abcházie. Hrozí mu nebezpečí ze strany vlády, neboť „ví moc věcí“. Nejdřív bojovali
pro vládu, ale ta šla proti nim, neboť Giorgadze se chtěl po válce stát prezidentem; byl ovšem
obviněn z atentátu na Ševarnadzeho, všichni pak z Gruzie odjeli, i Giorgadze. Když se vrátí
do Gruzie on, může se vrátit též žalobce a). Před rokem se do Gruzie vrátil jeden z bývalých
partyzánů a ihned druhý den po návratu zmizel, nikdo o něm nic neví. Situaci žalobce
a) by nevyřešilo ani přesídlení do jiné části Gruzie, neboť lidé, kteří jej ohrožují, jsou
jak v Abcházii, tak v Gruzii. Jakmile by se vrátil, zmizel by také. Dříve se domníval, že mu hrozí
nebezpečí ze strany soukromých osob mimo vládu, nyní, po zmizení svého přítele, pochopil,
že jde o nebezpečí od ministerstva pro bezpečnost. O svém zapojení do bojů v průběhu
předchozího řízení nehovořil, neboť o něm neměl žádný důkaz. Začal bojovat poté, co lidé
kolem jistého K. zabili jeho rodiče. Tímto bojem má na mysli pomstu smrti svých rodičů. Na
straně Giorgadzeho bojoval ještě před jejich smrtí v podstatě celou válku.
[8] Žalovaný následně v záhlaví popsaným rozhodnutím žalobcům podle §12, §13, §14,
§14a a §14b zákona o azylu mezinárodní ochranu neudělil. Žalobci brojili proti rozhodnutí
žalovaného žalobami u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který je rozsudky
ze dne 27. 4. 2016, č. j. 2 Az 17/2014 – 43 [v případě žalobce a)] a č. j. 2 Az 18/2016 – 31
[v případě žalobce b)] zamítl.
[9] Městský soud v odůvodnění svých rozsudků konstatoval, že žalobcem a) popsaný příběh
nemůže působit věrohodně, neboť se konstantně nedrží jedné linie, ale jeho výpovědi učiněné
v rámci prvního a druhého pohovoru se značně rozcházejí. Žalobce a) nedokázal nijak
uspokojivě vyjádřit, proč nastal tak zásadní rozpor v jeho výpovědích. Žalobce a) sice doložil
obrazový materiál, na kterém je zachycen, jak se účastní bojů v abchazsko-gruzínském konfliktu
na straně Gruzie. Samotná skutečnost, že se žalobce a) zúčastnil bojů, nemůže být brána jako
uplatňování politických práv nebo svobod, ale jako součást občanské povinnosti k obraně vlasti.
Z vyjádření žalobce a) navíc vyplývá, že se do bojů rozhodl zapojit až po smrti svých rodičů,
nikoli pod tlakem třetích osob, ale v důsledku okolností, které se udály v průběhu války. Městský
soud dále uvedl, že nebylo nijak prokázáno, že by žalobce a) mohl pociťovat odůvodněnou
obavu z pronásledování ani z důvodů podle §12 písm. b) zákona o azylu. V průběhu konfliktu
mezi abchazskými separatisty a gruzínskou armádou bylo nuceno z Abcházie uprchnout více
než 200 000 lidí, zejména gruzínské národnosti. Špatná bezpečnostní situace a strádání
tak dopadlo na všechny vrstvy obyvatelstva bez rozdílu, žalobce a) v tomto ohledu nebyl
výjimkou. Žalobce a) sám uvádí svůj abchazsko-gruzínský původ, proto měl na rozdíl od osob
s jasným původem možnost se rozhodnout, na jakou stranu konfliktu se přidá, což žalobce
a) potvrzuje tím, že uvedl, že ho verbovaly obě strany konfliktu.
[10] Městský soud uvedl, že ze zdrojů obsažených ve spise vyplynulo, že nic nebrání vnitřnímu
přesídlení žalobců rodiny na území pod faktickým vlivem gruzínské vlády. Žalobce a) sice splnil
povinnost tvrzení ohledně pronásledování své osoby, vzhledem k rozpornosti jeho výpovědí však
nebyla naplněna podmínka věrohodnosti této výpovědi.
[11] Proti rozsudkům nyní žalobce a) [dále jen „stěžovatel a)“] a žalobce b) [dále jen
„stěžovatel b)“] brojí kasačními stížnostmi. Nejvyšší správní soud pro přehlednost uvádí
jednotlivé kasační námitky přímo v části zabývající se jejich vypořádáním.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Vzhledem k tomu, že kasační stížnosti směřují proti rozsudkům městského soudu,
které spolu skutkově i právně souvisejí a které byly vydány na základě dvou žalob mířících
proti témuž správnímu rozhodnutí, rozhodl soud ve shodě s §39 odst. 1 a §120 s. ř. s. o spojení
těchto kasačních stížností ke společnému projednání.
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnosti svým významem
podstatně přesahují vlastní zájmy stěžovatelů, ve smyslu §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Pokud by tomu tak nebylo, musely by být podle tohoto
ustanovení odmítnuty jako nepřijatelné.
[14] K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany (azylu) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS). Podle tohoto
usnesení se o případ přijatelnosti kasační stížnosti může jednat mj. tehdy, pokud by bylo
v napadeném rozsudku městského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do právního postavení stěžovatele. Zároveň je třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud
není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoli pochybení
soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí městského soudu by bylo odlišné. Nejvyšší správní
soud dospěl k závěru, že městský soud se při posouzení dané věci dopustil některých pochybení,
která mohla mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelů; podané kasační stížnosti
lze ve smyslu §104a s. ř. s. kvalifikovat jako přijatelné.
[15] Nejvyšší správní soud tedy mohl přistoupit k meritorním přezkumu napadených
rozsudků. Kasační stížnosti přitom shledal důvodnými.
[16] Námitky obsažené v kasačních stížnostech, kterými se Nejvyšší správní soud bude
postupně zabývat, lze shrnout do následujících okruhů: a) důvěryhodnost výpovědí stěžovatele
a), b) dostatečnost informací o abchazsko-gruzínském konfliktu, c) dostatečnost hodnocení
aktuální situace v Gruzii, resp. Abcházii a nezohlednění varování Ministerstva zahraničí ze dne
30. 5. 2014, d) opomenutí zkoumání důvodů pro udělení humanitárního azylu v případě
stěžovatele b).
III.a) Důvěryhodnost výpovědí stěžovatele a)
[17] Stěžovatelé v kasační stížnosti namítají, že žalovaný účelově vyložil výpovědi stěžovatele
a) během pohovorů, které absolvoval v průběhu mnohaletého správního řízení. Zejména
se to týká údajných nesrovnalostí ohledně okolností života a odchodu stěžovatele a) ze země jeho
původu, resp. z Abcházie. Na účelovém zneužití výpovědi a z ní soudem vyvozované
nedůvěryhodnosti stěžovatele stojí v podstatě celé rozhodnutí a negativní argumentace
jak správního orgánu, tak městského soudu. Stěžovatel a) uváděl při druhém pohovoru pouze
další podrobnosti, v žádném případě však netvrdil nic, co by bylo v rozporu s předcházejícími
vyjádřeními. Povinností správního orgánu je zjistit objektivně všechny skutečnosti rozhodné
pro řízení a v tomto ohledu také činit veškeré vhodné úkony. Pokud měl tedy žalovaný nějaké
pochybnosti na základě druhé výpovědi stěžovatele a), měl využít možnosti tyto rozpory
odstranit při dalším pohovoru.
[18] Stěžovatel a) od počátku řízení uváděl jako důvod jeho obavy z návratu do Abcházie
či Gruzie pronásledování soukromými osobami při současné hrozbě diskriminace ze strany
gruzínských úřadů [resp. neochotě zasáhnout ve prospěch ochrany stěžovatele a) a jeho rodiny]
v důsledku jeho zapojení ve válce, tedy, dle jeho názoru, nejpodstatnější okolnost pro jeho
odchod z vlasti. Stěžovateli a) nelze vyčítat, že po absolvování celého správního řízení, několika
soudních řízení, důkladném právním rozboru a konzultacích jeho případu s odborníky na azylové
právo při dalším pohovoru uváděl i další okolnosti jeho odchodu z vlasti, které, jak zjistil, mohou
hrát v azylovém řízení roli. Nejedná se v žádném případě o účelové výmysly stěžovatele a).
Žalovaný ani městský soud žádným hodnověrným způsobem nedokázali vyvrátit jeho tvrzení.
[19] Události popsané stěžovatelem a), zejména působení vojenských ozbrojených
mnohonárodnostních skupin (motivovaných spíše než bojem za vlast zištnými cíli) potvrzuje
i výpověď manželky stěžovatele a) v rámci řízení o její žádosti. S manželem se seznámili
až několik let po odchodu z vlasti v Rusku, přitom ale ze svého života a odchodu ze země měla
identickou zkušenost jako stěžovatel a). Soud tuto skutečnost nijak nereflektoval a je tedy zcela
neopodstatněný jeho závěr, že snad existují zásadní rozpory ve výpovědích stěžovatele a),
ba naopak žalovaný ani městský soud žádný takový rozpor neuvedli.
[20] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasačním stížnostem tvrzení o účelovém zneužití
výpovědi stěžovatele a) odmítá. Co se týče výpovědi manželky stěžovatele a), ta se v prvním
pohovoru k potížím jejího manžela blíže nevyjádřila a v doplňkovém pohovoru uvedla problémy,
o nichž byla následně informována právě stěžovatelem a). Nejeví se proto důvodné ověřovat
výpověď stěžovatele a) porovnáním obou výpovědí.
[21] Nejvyšší správní soud k této kasační námitce uvádí následující. Posouzení věrohodnosti
žadatele o azyl a jeho příběhu má nepochybně zásadní vliv na výsledek azylového řízení.
Žalovaný je při tomto posouzení povinen postupovat v souladu se zásadou materiální pravdy
a zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (srov. §3 správního řádu v souvislosti
s §9 zákona o azylu). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005,
č. j. 6 Azs 235/2004 – 57, přitom „není povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval
jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu,
aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí
či zpochybňují.“ V rozsudku ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 Azs 103/2007 – 63, potom Nejvyšší správní
soud dále upřesnil, že „zásada tzv. materiální pravdy má v řízení o udělení azylu svá specifika spočívající
v pravidelné nedostatečnosti důkazů prokazující věrohodnost žadatelových tvrzení. Je však na správním orgánu,
aby prokázal či vyvrátil pravdivost žadatelových tvrzení, a to buď zcela nevyvratitelně zjištěním přesných okolností
vážících se na stěžovatelova tvrzení, anebo alespoň s takovou mírou pravděpodobnosti, která nevyvolává zásadní
pochybnosti o správnosti úsudku správního orgánu.“
[22] Pro azylové řízení je totiž typické, že k jednoznačnému prokázání žadatelem tvrzených
skutečností jsou k dispozici značně omezené důkazní prostředky. Ani maximální úsilí žadatele
a žalovaného správního orgánu mnohdy nemusí být vždy úspěšné a řadu tvrzení žadatele nebude
možné doložit ani vyvrátit. Pro takové případy se obecně aplikuje důkazní standard přiměřené
pravděpodobnosti, podle kterého „pokud je byť jen přiměřeně pravděpodobné, že tvrzení žadatele
je pravdivé či že se určitá skutečnost udála tak, jak uvádí žadatel, žalovaný nesmí toto tvrzení prohlásit
za nevěrohodné a vyloučit jej z dalšího posuzování; naopak, musí toto tvrzení vzít v potaz při celkovém posouzení
odůvodněnosti žádosti a přiřadit mu patřičnou váhu“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publ. pod č. 1749/2009 Sb. NSS.).
[23] Nejvyšší správní soud na základě níže uvedených úvah dospěl k závěru, že žalovaný
neposoudil věrohodnost stěžovatele v souladu se shora citovanou judikaturou a nedostál
své zákonné povinnosti řádně zjistit skutkový stav věci. Žalovaný bez adekvátního vysvětlení
akcentoval pouze některá z tvrzení stěžovatele a) a provedených důkazů. Skutkové závěry
žalovaného o věrohodnosti stěžovatele a) a o azylové relevanci jeho příběhu nejsou v důsledku
tohoto postupu přesvědčivé. Proto měl městský soud napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit
žalovanému k dalšímu řízení.
[24] Nejvyšší správní soud při vypořádání této kasační námitky porovnal tvrzení stěžovatele
a) obsažená v jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 6. 8. 2009, v Protokolu
o pohovoru k důvodům žádosti o udělení mezinárodní ochrany na území ČR ze dne 25. 8. 2009
a v Protokolu o doplňujícím pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne
3. 3. 2014. Na rozdíl od žalovaného a městského soudu dospěl k závěru, že informace uváděné
stěžovatelem a) v rámci doplňkového pohovoru nejsou v zásadním rozporu s jeho dřívější
výpovědí.
[25] Žalovaný předně dovozoval nevěrohodnost stěžovatele a) ze skutečnosti, že v průběhu
prvního pohovoru nehovořil o svém zapojení do abchazsko-gruzínského konfliktu na straně
tehdejšího gruzínského ministra vnitra Giorgadzeho, své problémy ve vlasti spojoval s tím,
že se do bojů odmítal zapojit. Nejvyšší správní soud však v této dodatečné výpovědi stěžovatele
a) nespatřuje rozpor s dříve uvedeným, nýbrž má za to, že jde o doplnění již dříve řečeného.
Stěžovatel a) v rámci prvního pohovoru a žádosti uvedl, že válka začala prakticky již v letech
1990 a 1991, kdy se konaly různé mítinky na podporu odtržení Abcházie. V roce 1992 se začaly
seskupovat skupiny ozbrojených lidí. Ke stěžovatelovi domů pak přišla ozbrojená skupina
DŠP (výsadkářská útočná brigáda), která rabovala a nutila stěžovatele a), aby se přidal k bojům
na straně Abcházců. To stěžovatel a) odmítl. Za několik dní přišli ozbrojenci znovu, tentokrát
tam kromě Abcházců byli též Čečenci. Stěžovatel a) opět odmítl vzít zbraň do ruky. Potřetí
jej odvlekli do lesa, kde jej drželi asi 22 dní, žádali po něm informace, kde jsou zbraně a tanky
na gruzínské straně. V této době stěžovatel a) pracoval v bezpečnostní agentuře, která hlídala
starostu města Gali, Davida Šengeliu. Chtěli též výkupné od jeho otce. Začali jej mučit a podávat
mu drogu, aby jim sdělil informace. Následně stěžovatel a) zůstal v „nějaké jámě“, utekl
a pak se dostal domů, kde druhý den zaslechl výstřely, výkřiky rodičů a následný výbuch.
Tři dny ležel v bezvědomí u svého domu, než byl převezen lodí do Rostova, kde podstoupil
operaci kvůli poranění hlavy. Zde se dozvěděl, že před výbuchem byli zabiti jeho rodiče.
[26] Je tedy zjevné, že stěžovatel a) dříve hovořil o odmítání zapojit se do bojů na straně
abchazských separatistů. Nyní však uváděl, že bojoval na straně Gruzie pod vedením
Giorgadzeho, a to již od počátku války. Toto tvrzení tedy není v rozporu s dříve řečeným,
spíše objasňuje, proč by jej separatisti měli unášet a chtít po něm informace o tom, kde jsou
zbraně a tanky gruzínské armády. Městský soud konstatuje, že z vyjádření stěžovatele a) vyplývá,
že se do boje zapojil až po smrti svých rodičů. Stěžovatel a) však v rámci doplňujícího pohovoru
uvedl, že „bojem po smrti svých rodičů“ měl na mysli organizování pomsty jejich smrti.
Na straně Giorgadzeho bojoval ještě před jejich smrtí v podstatě celou válku (s. 209 správního
spisu).
[27] Sám stěžovatel a) skutečnost, že o svém zapojení do bojů na straně Gruzínců
dříve nemluvil, vysvětluje tím, že pro to neměl žádné důkazy a podklady a proto nevěděl,
o čem má mluvit. V rámci řízení před žalovaným předložil stěžovatel a) CD nosič (který dle svých
slov získal od svého spolubojovníka), který obsahuje záznam natočený pro gruzínskou televizi
zachycující sběr a výcvik bojovníků v období let 1991 a 1992. Mezi osobami na záznamu
lze spatřit v bojovém oděvu též stěžovatele a) [dle záznamu ve správním spise jde o muže
s červeným baretem na hlavě]. Podstatný je pak závěr žalovaného, který z tohoto důkazu vyvodil
na s. 6 nového rozhodnutí, že „správní orgán nijak nepolemizuje s žadatelovým tvrzením o jeho zapojení
do bojů občanské války, jelikož jím předložený videozáznam zachycuje fragmenty těchto bojů a dotyčný
je na videozáznamu zachycen.“ Žalovaný tedy na jedné straně zpochybňuje tvrzení stěžovatele
a) o tom, že byl do občanské války zapojen na straně Giorgadzeho, na druhé straně má postaveno
najisto (a nikdy v řízení tento závěr nebyl zpochybněn), že se stěžovatel a) bojů účastnil. Následně
pak žalovaný uzavírá, že tyto důvody nemůže považovat za relevantní ve vztahu k žádosti
o mezinárodní ochranu, a že jde o ryze účelová tvrzení. Pokud by je totiž stěžovatel a) považoval
za opravdu vážné, uvedl by je dle žalovaného již při podání žádosti o mezinárodní ochranu.
Tento závěr žalovaného je však dle Nejvyššího správního soudu zcela nepřípadný. Stěžovateli
a) nelze klást k tíži, že správní řízení o jeho žádosti se táhne již několik let, že s ním byl proveden
doplňující pohovor, v jehož rámci, poučen již o tom, jaké informace jsou pro správní orgán
azylově relevantní, doplnil další skutečnosti týkající se jeho života a odchodu ze země.
Ze stejného důvodu se Nejvyšší správní soud shoduje se stěžovatelem a), že nelze přistoupit
na argumentaci městského soudu, podle které čím více uplyne času od určité události, tím méně
detailů z azylového příběhu by měl žadatel o mezinárodní ochranu předestřít, a pokud je tomu
naopak, lze usuzovat na nedůvěryhodnost žadatele.
[28] Nadto tato nová tvrzení podporují i stěžovatelem a) předložené důkazy (zmíněný
videozáznam z válečných let). Městský soud k otázce zapojení stěžovatele a) do válečných bojů
uvedl, že samotná skutečnost, že se zúčastnil bojů, nemůže být brána jako uplatňování politických
práv a svobod, ale jako součást občanské povinnosti k obraně vlasti. To je sice pravdou, nicméně
stěžovatel a) ze skutečnosti, že bojoval na straně Gruzie, dovozuje nebezpečí pro svou osobu
v případě návratu, neboť jak v oblasti Gali, ze které stěžovatel a) uprchl a která leží
v separatistickém regionu Abcházie, tak na území ovládaném gruzínskými státními orgány může
být na bojovníky proti separaci dříve bojujícími na straně tehdejšího ministra vnitra Giorgadzeho
(který se nyní nachází v exilu), nahlíženo negativně.
[29] Ani další dílčí tvrzení, která žalovaný a městský soud považovali za rozporná, nemohou
dle Nejvyššího správního soudu vést k závěru o nevěrohodnosti stěžovatele a). Dle žalovaného
v předchozím řízení stěžovatel a) tvrdil, že z Ruska odjel proto, že se po něm ptali nějací lidé,
zřejmě ti, kteří ho věznili v Abcházii. Ukrajinu měl opustit proto, že se s ním tamní Abcházci
na tržišti hádali, protože je Gruzín. V opakovaném řízení však vypověděl, že Rusko opustil,
protože ho tam hledali příbuzní vrahů jeho rodičů kvůli krevní mstě. Stěžovatel
a) sám v původním řízení nepostavil najisto, jaké osoby ho měli na území Ruska hledat,
vyjadřoval pouze určité domněnky ve vztahu ke své minulosti; stejně tomu bylo i v rámci
doplňujícího pohovoru. Nadto nelze vyloučit, jak vyplývá z azylového příběhu stěžovatele a),
že osoby, které jej věznily v Abcházii a které zavraždily jeho rodiče, mohou být totožné
(ostatně to z výpovědí stěžovatele vyplývá).
[30] Stejně tak nemůže způsobit nedůvěryhodnost domněnka vyjádřená stěžovatelem a),
že za zmizením jeho spolubojovníka, který se v roce 2013 vrátil do Gali, stojí ministerstvo
pro státní bezpečnost Gruzie. Žalovaný i městský soud toto tvrzení zpochybnili tím, že orgány
Gruzie na území Abcházie (kde se nachází též Gali) reálně nevykonávají žádnou pravomoc
a nemohly se proto dozvědět o tom, že se určitá osoba nachází na území Abcházie. Stěžovateli a)
jistě nelze přičítat k tíži, že není schopen přesně určit, kdo či jaké orgány stojí za zmizením
bývalého vojáka v zemi s problematickou politickou situací, kde nadto sám již téměř 25 let
nepobýval.
[31] Vzhledem ke shora uvedenému lze proto uzavřít, že žalovaný i městský soud
se na základě toho, že označili výpověď stěžovatele a) ve vztahu k jeho zapojení do válečných
bojů na straně bývalého ministra vnitra Giorgadzeho za nedůvěryhodnou, zprostili povinnosti
posuzovat toto tvrzení jako azylově relevantní. Jak však výše dovodil Nejvyšší správní soud,
zmíněné tvrzení stěžovatele a) zapadá do celkového kontextu jeho azylového příběhu.
Nadto rozhodnutí žalovaného (obdobné jako rozsudek městského soudu) je v tomto směru
vnitřně rozporné, neboť na jedné straně označuje nové tvrzení stěžovatele a) o zapojení
do válečných bojů za nedůvěryhodné, na straně druhé je má za prokázané, přičemž se jedná
o rozpornost, která se vztahuje k zásadní otázce celého řízení o žádosti, tedy k věrohodnosti
stěžovatele a).
[32] V řízení o žádosti stěžovatelů proto bude nutno posoudit, jaká je situace bývalých
bojovníků na straně Gruzie (a jejich rodinných příslušníků), a to v případě jejich návratu
do Abcházie, tedy do části Gruzie, která není pod plnou kontrolou gruzínských státních orgánů,
či do Gruzie, kde, jak tvrdil stěžovatel a), také hrozí bývalým bojovníkům nebezpečí z důvodu
spojení s bývalým ministrem vnitra Giorgadzem. S ohledem na dosavadní výklad pojmu „sociální
skupina“ v judikatuře Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek ze dne 19. 5. 2004,
č. j. 5 Azs 63/2004 – 60, publ. pod č. 364/2004 Sb. NSS) lze totiž „osoby bojující
v abchazsko-gruzínské válce na počátku 90. let 20. století na straně bývalého ministra vnitra
Giorgadzeho“ vnímat jako „určitou sociální skupinu“ ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu
(srov. obdobně rozsudek NSS ze dne 2. 8. 2012, č. j. 5 Azs 2/2012 – 49, týkající se bývalých
příslušníků irácké armády). Žalovaný proto bude muset hodnotit žádost stěžovatelů i z tohoto
hlediska.
[33] Stěžovatel a) předestřel tvrzení, která dle Nejvyššího správního soudu odpovídají
standardům přiměřené pravděpodobnosti vymezeným ve shora citované judikatuře. Jak uvedl
ve svém rozhodnutí též žalovaný, stěžovatel a) vykreslil svůj azylový příběh na pozadí skutečné
historické události. Stěžovatel a) uváděl konkrétní dějinné momenty, včetně jmen svých
spolubojovníků, novinářů působících na bojišti, tehdejších představitelů bojujících stran, doložil
též obrazový materiál z doby předcházející jeho odchodu ze země, který podporuje jeho tvrzení.
Je tedy přiměřeně pravděpodobné, že se skutečnosti udály tak, jak uvedl stěžovatel a). Žalovaný
proto nesměl tato tvrzení prohlásit za nevěrohodná a vyloučit je z dalšího posuzování; naopak
musí je vzít v potaz při celkovém posouzení odůvodněnosti žádosti a přiřadit jim patřičnou váhu
(srov. rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 – 70).
[34] Tato kasační námitka je tedy důvodná.
III.b) Dostatečnost informací o abchazsko-gruzínském konfliktu
[35] Stěžovatelé dále namítají, že si žalovaný ani městský soud neopatřili žádné relevantní
informace o válečném konfliktu, který byl důvodem odchodu stěžovatele a) z vlasti. Pro tento
konflikt bylo specifické, že se jej účastnily mnohonárodnostní složky (zejména ruské a „proruské“
armády za účasti bojovníků mnoha národností bývalého Sovětského svazu). Je tedy více
než možné, že osoby, které se po ukončení bojů v Abcházii přesouvaly do oblastí dalšího
konfliktu, nebo vrátili do svých „domovin“, mohou představovat nebezpečí pro stěžovatele
v Rusku. Žalovaný i městský soud odhlížejí při hodnocení výpovědi stěžovatele a) od zpráv
ze země původu v rozhodném období a takové hodnocení jak v rozsudku, tak v rozhodnutí
žalovaného absentuje. Žalovaný se k této kasační námitce nevyjádřil.
[36] Nejvyšší správní soud uvádí, že ve vztahu k dokazování prováděnému v rámci řízení
o udělení mezinárodní ochrany je důležité, že se jedná o rozhodování prospektivní, posuzuje
se tedy riziko pronásledování dle §12 písm. b) zákona o azylu či vážné újmy dle §14a
téhož zákona v budoucnu (rozsudek NSS ze dne 18. 12. 2014, č. j. 2 Azs 139/2014 – 38).
[37] Stěžovatelé zdůrazňují, že v průběhu abchazsko-gruzínské války na počátku 90. let
20. století docházelo na území Abcházie k mučení, nelidskému zacházení a týrání zajatců
i civilistů. To jsou sice skutečnosti podstatné pro pochopení historického pozadí azylového
příběhu stěžovatele, nicméně nejsou relevantní pro posuzování rizika pronásledování či vážné
újmy v souvislosti s jejich žádostí o mezinárodní ochranu podanou v roce 2009, resp. v dalším
řízení vedeném v roce 2014. Z uplatněné kasační námitky nadto nevyplývá, k čemu by měly tyto
chybějící podklady sloužit, resp. jakou část azylového příběhu stěžovatelů objasnit, neboť sám
žalovaný hodnotil výpověď stěžovatele a) jako „vykreslenou na pozadí skutečné historické
události“ a o povaze abchazsko-gruzínské konfliktu mezi stranami v průběhu řízení nebylo sporu.
[38] Tato kasační námitka není důvodná.
III.c) Dostatečnost hodnocení aktuální situace v Gruzii, resp. Abcházii a nezohlednění varování
Ministerstva zahraničí ze dne 30. 5. 2014
[39] Stěžovatelé považují za absurdní hodnocení aktuální situace v Abcházii a Gruzii.
Žalovaný ani soud vůbec neřeší podstatné mezinárodní postavení Abcházie a situaci v celé
oblasti, pouze se snaží účelovým vytrháváním jednotlivých částí zdrojových informací vyvodit
dojem, že Abcházie a Gruzie jsou bezpečnými místy pro návrat stěžovatele a) a jeho rodiny.
Stěžovatel a) dokládal zhoršení bezpečnostní situace v Abcházii městskému soudu zprávou
Ministerstva zahraničních věcí ze dne 30. 5. 2014 (dále jen „Zpráva MZV ze dne 30. 5. 2014“),
kterou však soud odmítl vzít v potaz s odůvodněním, že v ní obsažené varování bylo vydáno
až dva týdny po vydání napadeného rozhodnutí žalovaného. Zhoršená bezpečnostní
situace je jistě skutečností, která může mít z hlediska naplnění podmínek doplňkové ochrany
podle §14a zákona o azylu relevanci, přičemž stěžovatel a) ji nemohl uplatnit již v předchozím
řízení. Judikatura Nejvyššího správního soudu i nové znění procedurální směrnice měly vést
k samostatnému posouzení této otázky v řízení před městským soudem.
[40] Žalovaný ve vztahu k §14a zákona o azylu odkázal na konstatovanou možnost vnitřního
přesídlení. Žalovaný tuto variantu shledal jako možnou a účinnou.
[41] Podle §14a zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, „který nesplňuje důvody
pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy,
že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem (...) by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné
újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu,
jehož je státním občanem (...)“. Za vážnou újmu se podle odst. 2 citovaného ustanovení považuje
„a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele
o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích
mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky.“
[42] Nejvyšší správní soud k této kasační námitce v prvé řadě uvádí, že z rozhodnutí
žalovaného nevyplývá, že by jakýmkoli způsobem posuzoval aktuální situaci v původní oblasti
stěžovatele a), tedy v Gali, nacházející se v separatistickém regionu Abcházie. K této otázce uvedl
toliko, že gruzínské státní orgány de facto nevykonávají na území Abcházie žádnou pravomoc.
Dále uvedl, že „k posouzení možnosti žadatelova návratu do vlasti, tj. do Gruzie si správní orgán opatřil řadu
aktuálních informací o zemi původu“ a následně hodnotil zejména postavení abchazské menšiny
na území Gruzie ovládané gruzínskými státními orgány (srov. s. 7 a 10 rozhodnutí žalovaného).
Jak vyplývá již z vypořádání předcházejících kasačních námitek, toto posouzení je nedostačující
v prvé řadě z toho důvodu, že nebylo zohledněno azylově relevantní tvrzení stěžovatele a)
o jeho účasti na válečných bojích na gruzínské straně. Žalovaný tak na jeho situaci po případném
návratu do vlasti nenahlížel z tohoto hlediska.
[43] Dále je nutno uvést, že z rozhodnutí žalovaného není jasně seznatelné, proč nehodnotil
aktuální situaci právě v Abcházii, tedy oblasti původu stěžovatele a). Lze se domnívat,
že žalovaný ve svém rozhodnutí popisoval situaci v Gruzii (mimo Abcházii) s ohledem
na možnost tzv. vnitřního přesídlení. K tomu pouze stručně uvedl, že „žadatel jako občan Gruzie,
má možnost se v případě jakéhokoli nezákonného jednání vůči své osobě obrátit na kompetentní státní orgány.
Vzhledem ke zřejmému pozitivnímu vývoji postoje k etnickým menšinám v Gruzii, vezmeme-li v potaz žadatelův
smíšený původ, správní orgán neshledal v případě žadatele žádné objektivní důvody, kdy by mu gruzínské státní
orgány měly požadovanou pomoc odmítnout.“
[44] Jak vyplývá z požadavků vznesených v judikatuře Nejvyššího správního soudu týkající
se vnitřního přesídlení žadatelů o mezinárodní ochranu, je shora popsané vypořádání této otázky
ze strany žalovaného nedostatečné. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 – 93 (publ. pod č. 1551/2008 Sb. NSS) je při posuzování
možnosti vnitřní ochrany nezbytné zhodnotit především reálnost (faktickou i právní),
přiměřenost, rozumnost a smysluplnost tohoto řešení. Je třeba se zabývat zejména její
dostupností, celkovými poměry panujícími v zemi původu, osobními poměry žadatele
(např. pohlaví, etnická příslušnost, rodinné vazby, zdravotní stav, věk a ekonomická situace),
účinností vnitřní ochrany a postavením žadatele po jeho přesunu z hlediska respektování
a zajištění základních lidských práv v místě vnitřní ochrany. Rovněž je třeba zvážit bezpečnost
žadatele, a to jak při přesunu do cílové části země, tak po jeho přesídlení. Z rozsudku ze dne
28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 – 74, pak vyplývá, že při posuzování možnosti vnitřní ochrany
je nutné posoudit čtyři kritéria: (1) zda je jiná část země pro žadatele dostupná; (2) zda přesun
do jiné části země je účinným řešením proti pronásledování či vážné újmě v původní oblasti;
(3) zda žadateli nehrozí navrácení do původní oblasti a (4) zda ochrana v jiné části země splňuje
minimální standard ochrany lidských práv. Tyto čtyři podmínky musí být splněny kumulativně
a při jejich posouzení je třeba brát v potaz celkové poměry panující v zemi původu a osobní
poměry žadatele.
[45] Ze shora uvedeného je patrné, že žalovaný posuzoval toliko dostupnost ochrany ze strany
státních orgánů v případě přesídlení, nikoli však další podmínky, které, jak vyplývá ze zmíněné
judikatury, musí být naplněny kumulativně. Jak vyplývá ze Zprávy Ministerstva zahraničí
Spojených států amerických ze dne 27. 2. 2014 o dodržování lidských práv v Gruzii za rok 2013
(dále jen „Zpráva MZ USA“), která je součástí správního spisu (Oddíl 2 Respektování
občanských svobod, bod d. Svoboda pohybu, vnitřně vysídlené osoby, ochrana uprchlíků a osoby
bez státní příslušnosti), fakticky vládnoucí orgány a ruské síly v okupovaných regionech Abcházie
a Jižní Osetie omezovaly pohyb místních obyvatel přes administrativní hranice za účelem lékařské
péče, důchodových služeb, náboženských obřadů a vzdělávání. Tato omezení se zpřísnila
v důsledku ruských opatření, jimiž se obě linie administrativních hranic měnily ve státní hranice,
což stále více postihovalo svobodu pohybu, vytvářelo fyzické bariéry oddělující od sebe přátele
a rodiny apod. V abchazském regionu Gali, kde žila většina etnických Gruzínů, stále panovalo
napětí, a to kvůli omezením svobody pohybu i zprávám o únosech, svévolném zatýkání a úmrtích
ve vazbě. V květnu pozastavily abchazské fakticky vládnoucí orgány vydávání cestovních pasů
obyvatelům okresu Gali a zdůvodňovali to potřebou vyšetřit případy neoprávněného vydávání
cestovních pasů obyvatelům, kteří mají gruzínské státní občanství. Bez takového „cestovního
pasu“ bylo pro obyvatele Gali obtížné přejít přes linii administrativní hranice na nesporné
gruzínské území.
[46] S vědomím toho, že stěžovatel a) pochází právě z Gali se jeví jako značně problematická
ihned první z podmínek pro vnitřní přesídlení stanovená judikaturou kasačního soudu,
tedy faktická i právní reálnost přesídlení. Jak již ale bylo výše řečeno, žalovaný se těmito otázkami
dostatečně nezabýval a bude tedy na něm, aby v dalším řízení, pokud bude možnost vnitřního
přesídlení zvažovat, zhodnotil všechny judikaturou požadované podmínky.
[47] I tuto kasační námitku shledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
[48] Stěžovatel a) dále namítal, že městský soud postupoval nesprávně, odmítl-li aktuální
situaci v Abcházii hodnotit i pomocí Zprávy Ministerstva zahraničních věcí České republiky
ze dne 30. 5. 2014, neboť tato zpráva byla vydána až dva týdny po vydání napadeného
rozhodnutí žalovaného.
[49] K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že správní orgán posuzuje možné důvody
pro udělení mezinárodní ochrany vždy podle skutkového stavu ke dni svého rozhodnutí. Správní
soudy jsou pak i ve věcech mezinárodní ochrany vázány §75 odst. 1 s. ř. s., podle něhož soud
vychází při přezkoumání rozhodnutí správního orgánu ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Z tohoto základního principu správního
soudnictví ovšem dovodila judikatura ve věcech mezinárodní ochrany úzce vymezené výjimky
pro ty případy, kdy je pro dodržení mezinárodního závazku non-refoulement nezbytně třeba,
aby správní soudy zohlednily rovněž případné změny skutkového stavu, ke kterým došlo v době
od rozhodnutí správního orgánu do doby rozhodování soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011 – 131). Krajský soud je povinen
se odchýlit od §75 odst. 1 s. ř. s. a přihlížet i ke skutečnostem relevantním z hlediska
mezinárodní ochrany, které vyšly najevo až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí,
tehdy, pokud by v daném případě neshledal dostatečné záruky k tomu, že budou tyto nové
skutečnosti posouzeny v novém správním řízení k tomu příslušným správním orgánem z hlediska
respektování zásady non-refoulement a že bude mít žadatel o mezinárodní ochranu možnost
dosáhnout soudního přezkoumání tohoto nového rozhodnutí dříve, než by mělo dojít k jeho
navrácení do země původu. Tuto otázku je třeba posuzovat vždy individuálně, tedy vzhledem
ke konkrétní situaci daného žadatele o mezinárodní ochranu. Stěžovateli a) lze přisvědčit,
že městský soud neměl odmítnout zabývat se shora popsanou Zprávou MZV ze dne 30. 5. 2014
z toho důvodu, že byla vydána až po rozhodnutí žalovaného, nýbrž se měl minimálně zabývat
otázkou, zda tato zpráva neobsahuje informace o takové změně skutkového stavu, která by byla
podstatná pro dodržení mezinárodního závazku non-refoulement. I tato kasační námitka je proto
důvodná.
III.d) Opomenutí zkoumání důvodů pro udělení humanitárního azylu v případě stěžovatele b)
[50] Stěžovatel b) ve své kasační stížnosti dále namítá, že žalovaný i městský soud,
zcela pominuli zkoumat důvody pro udělení humanitárního azylu stěžovateli b). V tomto ohledu
se zcela nesprávně omezili na hodnocení důvodů jeho otce, nikoli nezletilého stěžovatele.
[51] Žalovaný k této námitce uvádí, že odůvodnění ve vztahu k §14 zákona o azylu je stručné,
nicméně nelze pominout, že odráží tvrzené skutečnosti, které by mohly představovat důvody
hodné zvláštního zřetele. Sdělení otce nezletilého v řízení o mezinárodní ochraně nejsou
k takovým důvodům nikterak obsáhlá.
[52] Podle §14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod
pro udělení mezinárodní ochrany podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního
důvodu.
[53] Ustanovení §14 zákona o azylu, je kombinací neurčitého právního pojmu
a správního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“
a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „lze udělit humanitární azyl“
přestavuje správní uvážení (rozsudek NSS ze dne 19. 7. 2004, čj. 5 Azs 105/2004 - 72,
publ. pod č. 375/2004 Sb. NSS). Na rozdíl od omezeného soudního přezkumu správního
uvážení (§78 odst. 1 druhá věta s. ř. s.) jsou výklad neurčitého právního pojmu a jeho aplikace
na konkrétní skutkový stav v souladu s §75 s. ř. s. plně a meritorně přezkoumatelné soudem
(rozsudek NSS ze dne 28. 1. 2015, čj. 1 Azs 200/2014 - 27, publ. pod č. 3200/2015 Sb. NSS).
[54] Nejvyšší správní soud přisvědčuje stěžovateli b), že k otázce případných důvodů hodných
zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu přímo jeho osobě nelze v rozhodnutí
žalovaného ničeho nalézt. Žalovaný se ve svém rozhodnutí výkladu tohoto neurčitého právního
pojmu ve vztahu ke stěžovateli b) vůbec nevěnoval. Argumentuje-li ve vyjádření ke kasační
stížnosti žalovaný tím, že otec stěžovatele b) v řízení o mezinárodní ochraně k těmto
důvodům nic neuvedl, je nutno zdůraznit, že z provedených pohovorů vyplývá, že žalovaný
se na případnou aktuální situaci stěžovatele b) nijak nedotazoval (např. otázky na aktuální
zdravotní stav apod.). Přímo stěžovatele b) pak žalovaný nevyslýchal, a to z důvodu jeho nízkého
věku. Dle žalovaného by mělo zásadní vliv na jeho svědectví fakt, že se narodil mimo území
vlasti. Nebylo tedy vinou stěžovatele b), že v řízení nebyly zmíněny žádné důvody,
které by mohly vést k úvahám o udělení humanitárního azylu, neboť otec stěžovatele b)
na ně v průběhu pohovorů nebyl tázán a přímo se stěžovatelem b) pohovor veden nebyl.
[55] Žalovaný tedy pochybil, neboť v otázce udělení humanitárního azylu stěžovateli b)
neuvedl žádné úvahy vztahující se k přímo k tomuto stěžovateli, čímž v této části zatížil své
rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů.
[56] Tato kasační námitka je proto důvodná.
IV. Závěr
[57] S ohledem na shora uvedené rozhodl Nejvyšší správní soud o zrušení napadeného
rozsudku městského soudu ve věci stěžovatele a). Vzhledem k tomu, že rozsudek městského
soudu ve věci stěžovatele b) byl postaven na totožném odůvodnění jako v případě jeho otce,
rozhodl Nejvyšší správní soud též o zrušení rozsudku městského soudu ve věci stěžovatele b).
[58] Podle §110 odst. 1 s. ř. s. dospěje-li Nejvyšší správní soud k tomu, že kasační stížnost
je důvodná, rozsudkem zruší rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátí k dalšímu řízení,
pokud ve věci sám nerozhodl způsobem podle odst. 2. Podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.
zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským
soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může
podle povahy věci sám rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu nebo vyslovení jeho
nicotnosti; ustanovení §75, §76, a §78 se použijí přiměřeně.
[59] V daném případě dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že jsou dány důvody k postupu
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. a vyhověl tak petitu stěžovatelů v kasačních stížnostech.
Rozhodnutí žalovaného totiž nemůže obstát z obdobných důvodů jako rozsudky městského
soudu. Také žalovaný odůvodnění svého rozhodnutí postavil na závěru o nedůvěryhodnosti
výpovědi stěžovatele a), a tím pádem se nezabýval otázkou hrozby pronásledování či vážné
újmy, která by mohla stěžovatelům v případě návratu do vlasti z důvodu zapojení stěžovatele a)
do válečných bojů na straně bývalého ministra vnitra Giorgadzeho. Zcela nedostatečně
pak vypořádal otázku možnosti případného vnitřního přesídlení stěžovatelů a udělení
humanitárního azylu stěžovateli b).
[60] Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil kasační stížností
napadené rozsudky městského soudu. Věci mu však nevrátil k dalšímu řízení, neboť podle
§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. a §78 odst. 3 užitého přiměřeně na základě tohoto ustanovení
současně zrušil žalobou napadené rozhodnutí žalovaného. Žalovanému podle §78 odst. 4 s. ř. s.
kasační soud věc vrací k dalšímu řízení, v němž je podle odst. 5 téhož ustanovení vázán právním
názorem v tomto rozsudku vysloveným.
[61] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační
stížnosti i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatelé měli ve věci úspěch,
podle §60 odst. 1 s. ř. s. jim tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Ze soudního spisu
ovšem nevyplývá, že by stěžovatelům v řízení o kasační stížnosti nebo v řízení před městským
soudem jakékoliv důvodně vynaložené náklady vznikly.
[62] Stěžovatelům byl v řízení před městským soudem jako zástupce ustanoven Mgr. Bc. Filip
Schmidt, LL.M., advokát se sídlem Helénská 1799/4, Praha 2, který stěžovatele zastupoval
i v řízeních o kasačních stížnostech. Podle §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu
advokáta včetně hotových výdajů stát. Podle §7 a §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
s přihlédnutím k §11 odst. 1 písm. b) a d) citované vyhlášky náleží advokátovi odměna za šest
úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání k soudu – doplnění žaloby,
podání kasační stížnosti – vše dvakrát) v částce 18.600 Kč (6 x 3.100 Kč), a podle §13 odst. 3
citované vyhlášky náhrada hotových výdajů v částce 1.800 Kč (6 x 300 Kč). Advokát stěžovatelů
nedoložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, nebyl tu proto důvod pro zvýšení odměny
o částku odpovídající dani, kterou je povinen odvést podle zvláštního zákona z odměny
za zastupování a náhrad. Celková výše odměny ustanoveného zástupce proto činí 20.400 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne právní
moci tohoto rozsudku. Nejvyšší správní soud si je vědom skutečnosti, že o odměně
ustanoveného zástupce za řízení před městským soudem již bylo rozhodnuto nyní zrušenými
rozsudky a příslušné odměny s největší pravděpodobností již vyplaceny. Bude věcí městského
soudu, aby s uvedenou skutečností (vyplacení odměny advokátu na základě zrušených rozsudků)
sám naložil a požadoval navrácení vyplacených odměn.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. července 2016
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu