ECLI:CZ:NSS:2016:1.AZS.137.2016:30
sp. zn. 1 Azs 137/2016 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: O. M.,
zastoupen Mgr. Janem Urbanem, advokátem se sídlem Haškova 1714/3, Hradec Králové, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, poštovní schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 2. 2016, č. j. OAM-1087/ZA-ZA02-ZA15-2015, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 5. 2016,
č. j. 43 Az 10/2016 - 58,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Janu Urbanovi, advokátovi se sídlem
Haškova 1714/3, Hradec Králové, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši
4.114 Kč, která mu bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora
nadepsaného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 2. 2016, č. j. OAM-1087/ZA-ZA02-ZA15-2015. Tímto
rozhodnutím žalovaný označil žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany za nepřípustnou
ve smyslu §10 odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“) a řízení
zastavil podle §25 písm. i) téhož zákona. Zároveň rozhodl, že státem příslušným k posouzení
podané žádosti podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým
se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti
o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní
příslušnosti v některém z členských států (dále „nařízení Dublin III“, nebo jen „nařízení“),
je Polská republika.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[2] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížností.
Opírá ji o důvody podle §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), a navrhuje zrušení napadeného rozsudku spolu s vrácením věci k dalšímu
řízení krajskému soudu. Návrhem ze dne 12. 6. 2016 pak stěžovatel požádal o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
[3] Stěžovatel namítl, že se krajský soud nevypořádal s jeho námitkou porušení §2 a 3 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „spr. ř.“), a porušení povinností v kontextu nařízení
Dublin III. Stěžovatel namítal, že žalovaný nedbal dostatečně povinnosti zjistit řádně stav věci
a řádně se nevypořádal se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí ve věci. Z rozsudku
je zřejmé, že se krajský soud s námitkami stěžovatele vypořádal v podstatě pouze odkazem nebo
zopakováním argumentace žalovaného, aniž by se skutečně věcně zabýval stěžovatelem
uváděnými důvody. Stěžovatel se domnívá, že se krajský soud měl zabývat jím uváděnými důvody
po věcné stránce.
[4] Stěžovatel je dále přesvědčen, že řízení před žalovaným je zatíženo vadou, pro kterou
mělo být napadené rozhodnutí zrušeno. Tento závěr opírá o nedostatečné množství relevantních
podkladů, které si žalovaný a zejména krajský soud opatřili, a to ve vztahu k reálné situaci
v konfliktem zasažených částech Ukrajiny a také ve vztahu k postupu Polské republiky v rámci
řešení azylových otázek. Stěžovatel se domnívá, že v Polské republice mu hrozí, že bude odvlečen
na Ukrajinu. Na základě absence relevantních podkladů tak žalovaný ani krajský soud neměli
možnost posoudit hrozbu ohrožení života nebo jiné závažné újmy hrozící stěžovateli při návratu
do Polské republiky. S podobnými snahami o různé druhy pomsty na všech, byť i jen zdánlivých,
sympatizantech separatistických tendencí se dá setkat napříč celou Ukrajinou a ochrany se nedá
dovolat ani tam, neboť tyto tendence jsou státními orgány tolerovány.
[5] Stěžovatel se domnívá, že jeho kasační stížnost je přijatelná, neboť svým významem
podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy. Z rozsudku není zřejmé, jak se vypořádal s konkrétními
tvrzeními stěžovatele, která mohou mít význam z hlediska možného naplnění podmínek pro
udělení některé z forem mezinárodní ochrany, resp. pro rozhodnutí o příslušnosti České
republiky k posouzení jeho azylové žádosti. Toto pochybení má dopad do hmotněprávní sféry
stěžovatele. Krajské soudy mají povinnosti se vypořádat se všemi námitkami účastníků řízení,
přičemž stěžovatel v této souvislosti poukázal na některé rozsudky kasačního soudu.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření setrval na názoru, že státem příslušným k rozhodování
o žádosti stěžovatele je Polská republika. Plně se také ztotožnil se závěry rozsudku krajského
soudu. Poukázal na to, že Polská republika dne 11. 1. 2016 uznala svou příslušnost k posouzení
žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu a vyjádřila souhlas s jeho přijetím na svém území.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost je přípustná. O žádosti stěžovatele
na přiznání odkladného účinku kasační soud nerozhodoval, neboť již rozhoduje věc samou. Dále
Nejvyšší správní soud upozorňuje, že se jedná o věc mezinárodní ochrany, a proto
se podle §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje zájmy stěžovatele. V opačném případě je totiž na místě kasační stížnost odmítnout
jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší
správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod
č. 933/2006 Sb. NSS. V něm interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“.
O přijatelnou kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících
typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec
či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních
otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro
potřebu učinit judikatorní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[8] Stěžovatel konkrétně uvedl, že důvod zakládající přijatelnost jeho kasační stížnosti
spočívá v pochybení krajského soudu (nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku), které zasáhlo
do jeho hmotněprávního postavení. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že o takové pochybení
se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu a nelze navíc
vyloučit, že k tomuto nerespektování bude docházet i v budoucnu, nebo pokud krajský soud
v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této
souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského
soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního charakteru, proto zpravidla
nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti. (Obdobně
již výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39).
[9] Kasační stížnost je nepřijatelná, neboť svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele.
[10] Stěžovatel namítá ve velice obecné rovině, že se krajský soud nevypořádal s jeho
námitkou porušení §2 a 3 správního řádu, tedy nedostatečnosti zjištění skutkového stavu.
Nejvyšší správní soud se stěžovatelem nesouhlasí. Krajský soud vyšel ze spisového materiálu,
z nějž plynulo, že stěžovatel má platné Schengenské vízum vydané Polskou republikou, ta je tudíž
příslušná k posouzení jeho žádostí o mezinárodní ochranu dle čl. 3 nařízení Dublin III. Polská
republika navíc již svoji příslušnost akceptovala ve sdělení ze dne 11. 1. 2016. Nejvyšší správní
soud tak má za to, že krajský soud i žalovaný vycházeli z dostatečně zjištěného skutkového stavu.
[11] Pokud jde o námitku, že krajský soud vesměs opakoval nebo odkazoval na argumentaci
žalovaného, Nejvyšší správní soud v tomto postupu neshledává pochybení. Smyslem soudního
přezkumu není stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto v případech shody
názoru soudu a odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje krajský soud právě na toto
odůvodnění (k tomu viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007,
č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006 - 86, a ze dne 29. 5. 2013,
č. j. 2 Afs 37/2012 – 47).
[12] Námitky stěžovatele týkající se merita žádosti, tedy jeho obav z návratu na Ukrajinu,
krajský soud posuzovat nemohl, neboť se jimi v důsledku zastavení řízení o žádosti nezabýval ani
žalovaný. Těmito námitkami se bude zabývat Polská republika při vyřizování žádosti stěžovatele.
[13] Další námitka ohledně nedostatku podkladů o situaci v Polské republice je nepřípustná,
neboť byla prvně uplatněna až v řízení o kasační stížnosti (§104 odst. 4 s. ř. s.). Přesto však
Nejvyšší správní soud uvádí, že situací v Polské republice se již zabýval v nedávných rozsudcích
ze dne 26. 5. 2016, č. j. 2 Azs 113/2016 - 26 a ze dne 22. 3. 2016, č. j. 9 Azs 27/2016 – 37,
v nichž dospěl k závěru, že Polská republika je bezpečnou zemí, která neporušuje základní lidská
práva a dbá na jejich dodržování. Žádné informace ani skutečnosti totiž nenasvědčují tomu,
že by v Polské republice docházelo k nelidskému či ponižujícímu zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny
základních práv Evropské unie. Není znám žádný případ zavlečení žadatele o azyl z Polské
republiky na Ukrajinu. Posouzení žádosti stěžovatele v Polské republice proto nevede k vážné
obavě podle čl. 3 odst. 2 věty druhé nařízení Dublin III. Přísnější přístup totiž sám o sobě ještě
neznačí, že žádosti o mezinárodní ochranu nejsou dostatečně individuálně posuzovány. Za
situace, kdy instituce působící v oblasti ochrany práv uprchlíků, respektive žadatelů
o mezinárodní ochranu, mají dostatečné možnosti k tomu, aby stav v jednotlivých zemích
monitorovaly, lze oprávněně očekávat, že by na existující vážné nedostatky upozornily.
Řeč přitom není jen o soudních institucích, tedy o Evropském soudu pro lidská práva a Soudním
dvoru Evropské unie, jejichž rozhodnutí logicky přicházejí s určitým časovým odstupem,
ale především o Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, případně o Evropském
podpůrném úřadu pro otázky azylu a dalších organizacích, ať už vládních či nevládních.
Ty reagují o poznání rychleji a o situaci v jednotlivých zemích informují. Pokud žádná z těchto
institucí nevydala prohlášení o systematických nedostatcích polského azylového řízení
nebo tamních přijímacích podmínek, nelze k takovému závěru dospět pouze na základě
informací, že v Polsku je mezinárodní ochrana přiznávána v menším procentu případů než
v některých jiných členských státech.
[14] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
podmínky přijatelnosti nesplňuje. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly
řešeny judikaturou zdejšího soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně; nebyl shledán
důvod pro přistoupení k judikatornímu odklonu; ani nebylo shledáno zásadní pochybení
krajského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené soudní judikatury, či ve formě hrubého
pochybení při výkladu hmotného nebo procesního práva.
IV. Závěr a náklady řízení
[15] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost stěžovatele odmítl jako
nepřijatelnou podle §104a odst. 1 s. ř. s.
[16] Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s., podle
něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
[17] Stěžovateli byl v řízení před krajským soudem jako zástupce ustanoven Mgr. Jan Urban,
advokát se sídlem Haškova 1714/3, Hradec Králové, který stěžovatele zastupoval i v řízení
o kasační stížnosti. Podle §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně
hotových výdajů stát. Podle §7 a §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., s přihlédnutím
k §11 odst. 1 písm. b) a d) citované vyhlášky náleží advokátovi odměna za jeden úkon právní
služby (podání kasační stížnosti) v částce 3.100 Kč, podle §13 odst. 3 citované vyhlášky náhrada
hotových výdajů v částce 300 Kč a DPH ve výši 714 Kč. Celkem tedy zástupci přísluší odměna
ve výši 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. července 2016
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu