ECLI:CZ:NSS:2016:1.AZS.162.2016:22
sp. zn. 1 Azs 162/2016 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: M. S. A. M.,
zastoupen Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem se sídlem Farní 19, Frýdek-Místek,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 2. 2016, čj. OAM-
1110/ZA-ZA11-LE22-2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Ostravě ze dne 8. 6. 2016, č. j. 63 Az 6/2016 – 66,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ondřeji Novákovi, advokátovi se sídlem Farní 19,
Frýdek - Místek, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 3.400 Kč, která
mu bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 29. 2. 2016, čj. OAM-1110/ZA-ZA11-LE22-2015, žalovaný
rozhodl, že žádost žalobce o mezinárodní ochranu je nepřípustná podle §10a odst. 1 písm. b)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a řízení podle §25 písm. i) zákona o azylu zastavil.
[2] Proti tomuto rozhodnutí brojil žalobce správní žalobou. Krajský soud napadeným
usnesením podle §47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve spojení
s §33 písm. b) zákona o azylu, zastavil řízení o žalobě. Uvedl, že před vydáním usnesení zjišťoval
aktuální místo pobytu žalobce (u zástupce žalobce i v evidenci žalovaného), které se však
nepodařilo zjistit. Proto byly naplněný podmínky podle §33 písm. b) zákona o azylu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Proti usnesení krajského soudu brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností.
Důvod kasační stížnosti podřazuje pod §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Navrhuje zrušení
napadeného usnesení spolu s vrácením věci k dalšímu řízení krajskému soudu.
[4] Stěžovatel má za to, že přijatelnost kasační stížnosti je dána něboť se týká právních
otázek, které doposud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu,
případně tím, že je třeba učinit judikatorní odklon. Právní otázkou je, zda lze důvod zastavení
řízení o žalobě ve věci mezinárodní ochrany podle §33 písm. b) zákona o azylu aplikovat
na případy nuceného opuštění území České republiky po nepřiznání odkladného účinku podané
žalobě, a to s ohledem na čl. 28 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/32/EU
ze dne 26. 6. 2013 (dále jen „směrnice“). Pokud by kasační soud dospěl k závěru, že tato
otázka již byla vyřešena rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2009,
čj. 8 Azs 26/2009 - 45, tak se stěžovatel domnívá, že je třeba učinit judikatorní odklon.
[5] Jelikož stěžovatel obdržel výjezdní příkaz do 1. 6. 2016 a jeho žalobě nebyl přiznán
odkladný účinek, je logické, že se nemůže zdržovat na území České republiky, jakož i to, že není
žalovaná zpravena o místu jeho pobytu. Snaha soudu o zjištění místa pobytu stěžovatele
je tak principiálně bezvýsledná. Dále stěžovatel poukazuje na čl. 28 směrnice, jehož prizmatem
je třeba vykládat §33 zákona o azylu, zejména pak písm. b), c) a e). Smyslem čl. 28 směrnice
je vystavět rámec domněnky konkludentního zpětvzetí žádosti o mezinárodní ochranu tak,
aby tato domněnka zachycovala pokud možno skutečné případy ztráty faktického zájmu
o mezinárodní ochranu v daném členském státě. Ačkoliv je výčet demonstrativní, je zřejmé,
že pojem konkludentního zpětvzetí žádosti nemůže být rozšiřován bezbřeze a nemůže sloužit
prvoplánově ke snížení nápadu soudních řízení v členských státech. Z toho pohledu pak nemůže
obstát prosté naplnění §33 písm. b) zákona o azylu, pokud existují relevantní okolnosti nasvědčující
tomu, že stěžovatel nespolupracuje při sdělení místa svého pobytu s ohledem na objektivní skutečnosti,
které mu v tom brání. Takové skutečnosti v případě stěžovatele nastaly, neboť byl nucen opustit
území České republiky, aby nebyl zajištěn. Legálně mohl vstoupit pouze na území Egypta,
kde je pro něj pobyt velmi nebezpečný. Stěžovatel se svévolně neskrývá a neignoruje
své povinnosti. Naopak by rád v řízení o udělení mezinárodní ochrany pokračoval, ovšem
objektivní okolnosti spojené s jeho povinností opustit Českou republiku mu znemožnily udržovat
styk se soudem. Stěžovatel nedisponuje žádným zázemím mimo Českou republiku a ve své vlasti
je subjektem útlaku a pronásledování. Konstatování, že není známo místo pobytu stěžovatele,
nemůže postačovat pro naplnění domněnky konkludentního zpětvzetí žádosti, a tudíž není dána
možnost řízení zastavit podle §33 písm. b) zákona o azylu. Stěžovatel dále navrhl, aby Nejvyšší
správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské Unie předběžnou otázku ohledně souladu
zastavení řízení o přezkumu opravného prostředku (pro absenci informace o místě pobytu
stěžovatele) proti rozhodnutí o zastavení řízení o udělení mezinárodní ochrany s čl. 28 směrnice.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření trvá na správnosti svého rozhodnutí a zároveň je přesvědčen,
že z jeho strany i ze strany krajského soudu nedošlo k porušení zákona nebo k vadám v průběhu
řízení. Krajský soud rozhodl správně a dle ustálené judikatury. Skutečnost, že stěžovatel obdržel
výjezdní příkaz či se nezdržuje v České republice, neznamená, že nemůže vyvinout alespoň
minimální aktivitu ohledně sdělení místa svého aktuálního pobytu, resp. by měl prokázat,
že má osobní zájem na kladném vyřízení žaloby. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti
pro její nedůvodnost.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost je přípustná. Protože se jedná
o věc mezinárodní ochrany (§104a s. ř. s.), zabýval se otázkou, zda kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. V opačném případě je totiž na místě kasační
stížnost odmítnout jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení
správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
čj. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. V něm interpretoval neurčitý právní
pokr a č ová n í 1 Azs 162/2016 - 23
pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle výše citovaného
rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního
soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon; (4) pokud
by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[8] Stěžovatel konkrétně uvedl, že přijatelnost kasační stížnosti je dána s ohledem
na to, že se týká právních otázek, které doposud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu, případně tím, že je třeba učinit judikatorní odklon. Z obsahu
kasační stížnosti je rovněž zjevné, že krajskému soudu vytýká pochybení, která mohla mít dopad
do jeho hmotněprávního postavení. O ně se může jednat tehdy, pokud krajský soud „v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší
správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru
proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti“
(srov. shora citované usnesení čj. 1 Azs 13/2006 - 39).
[9] Kasační stížnost je nepřijatelná, neboť svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele.
[10] V nyní posuzované věci krajský soud zastavil řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
o zastavení správního řízení. Důvodem byla absence informace o místu pobytu stěžovatele.
Proto Nejvyšší správní soud zkoumal přijatelnost kasační stížnosti pouze ve vztahu ke splnění
podmínek pro zákonnost zastavení soudního řízení, neboť zastavením soudního řízení byly dány
meze kasačního přezkumu.
[11] Podle §47 písm. c) s. ř. s. soud řízení zastaví, stanoví-li tak zvláštní zákon.
Podle §33 písm. b) zákona o azylu soud řízení zastaví, jestliže nelze zjistit místo pobytu žadatele
o udělení mezinárodní ochrany (stěžovatele).
[12] Nejvyšší správní soud nesouhlasí s názorem stěžovatele, že kasační stížnost poukazuje
na právní otázky judikaturou doposud neřešené. Problematice zastavení řízení o správní žalobě
z důvodu podle §33 písm. b) zákona o azylu se věnovala řada rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu (viz např. rozsudky ze dne 14. 8. 2009, čj. 8 Azs 21/2009 – 91, ze dne 26. 5. 2005,
čj. 7 Azs 271/2004 – 58, publ. pod č. 707/2005 Sb. NSS, nebo ze dne 4. 9. 2008,
čj. 3 Azs 40/2008 - 67). Obecně lze shrnout, že krajský soud musí před vydáním zastavujícího
usnesení vyvinout úsilí ke zjištění skutečného místa pobytu stěžovatele (srov. např. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, čj. 2 Azs 177/2014 - 63, nebo již uvedený
rozsudek 7 Azs 271/2004 - 58).
[13] Na nyní posuzovanou věc zcela dopadají závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 6. 8. 2009, čj. 8 Azs 26/2009 - 45, dle kterého „[v] dané situaci byl splněn pouze důvod
podle písm. b) citovaného ustanovení, tj. že v případě stěžovatele nebylo možné zjistit jeho pobyt. Ustanovení
§33 písm. e) zákona o azylu nedopadá na případy, kdy je účastník řízení vyhoštěn, tj. nikoliv o své vůli donucen
opustit území České republiky. V takovém případě, jsou-li splněny jeho podmínky, lze aplikovat pouze
§33 písm. b) zákona o azylu. Mezi jednotlivými důvody pro výrok o zastavení řízení podle uvedeného ustanovení
zákona o azylu však není důvodu rozlišovat, v případě nastoupení některé se zákonem předpokládaných okolností
je soud povinen řízení zastavit.“ Je tedy zřejmé, že podmínky pro zastavení řízení ve smyslu
§33 písm. b) zákona o azylu mohou být naplněny i v případě nuceného opuštění území České
republiky. Tento závěr je v judikatuře Nejvyššího správního soudu dále potvrzován
(srov. např. usnesení ze dne 13. 11. 2013, čj. 7 Azs 3/2010 - 93, nebo rozsudek ze dne
25. 9. 2009, čj. 4 Azs 44/2009 - 69). Není tedy relevantní, z jakého důvodu nastala okolnost,
že soudu není známo místo pobytu stěžovatele, ale naopak je podstatné, že místo pobytu
stěžovatele není známo. V takovém případě má soud povinnost, nikoli možnost, řízení zastavit
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2008, čj 3 Azs 40/2008 - 67).
Nejvyšší správní soud se s výše uvedenými závěry plně ztotožňuje a nenalezl důvod se o nich
odchýlit.
[14] Kasační soud zdůrazňuje, že stěžovatel zmizel z dohledu orgánů veřejné moci,
aniž by poskytl jakoukoli informaci o tom, kde se bude nadále zdržovat či na jakou adresu
je možné mu doručovat písemnosti v souvislosti se správním či soudním řízením. Doručování
mimo území České republiky není vyloučeno (srov. již uvedený rozsudek čj. 4 Azs 44/2009 - 69).
Rovněž bylo možné soud informovat, že místo pobytu či doručovací adresa budou sděleny
později, až si stěžovatel zajistí území v zemi původu. Nic takového však stěžovatel neučinil.
[15] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
podmínky přijatelnosti nesplňuje. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly
řešeny judikaturou zdejšího soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně; nebyl shledán
důvod pro přistoupení k judikatornímu odklonu; ani nebylo shledáno zásadní pochybení
krajského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené soudní judikatury, či ve formě hrubého
pochybení při výkladu hmotného nebo procesního práva.
[16] Nejvyšší správní soud se rovněž zabýval stěžovatelovým návrhem na položení předběžné
otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, přičemž jej neshledal důvodným. Článek 28 směrnice
poskytuje pouze demonstrativní výčet případu, kdy lze dospět k závěru, že žadatel vzal svou
žádost o mezinárodní ochranu konkludentně zpět. Dle přesvědčení Nejvyššího správního soudu
spadá pod čl. 28 směrnice i nyní posuzovaná věc, tedy situace, kdy není známo místo pobytu
žadatele v důsledku jeho vyhoštění. Výčet případu v čl. 28 a nyní posuzovaná věc mají
společného jmenovatele, a totiž to, že žadatel o mezinárodní ochranu není kontaktní, resp. není
známo místo jeho pobytu. Jak bylo uvedeno výše, judikatura nerozlišuje důvody, pro které není
znám pobyt žadatele, ale je podstatné, že stěžovatel zmizel z dohledu orgánů veřejné moci, nijak
je nekontaktoval a ani neuvedl, že doručovací adresu či místo pobytu sdělí později. Nejvyšší
správní soud tedy považuje znění článku 28 směrnice za acte clair, a proto nepřistoupil
k předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské Unie. Zbývá dodat, že čl. 28 směrnice
není žádnou novinkou, nýbrž totožné znění bylo obsaženo v předchozí procedurální směrnici
(č. 2005/85/ES) v čl. 20.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost stěžovatele odmítl
jako nepřijatelnou podle §104a odst. 1 s. ř. s.
[18] Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
[19] Stěžovateli byl v řízení před krajským soudem jako zástupce ustanoven Mgr. Ondřej
Novák, advokát se sídlem Farní 19, Frýdek-Místek, který stěžovatele zastupoval i v řízení
o kasační stížnosti. Podle §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně
hotových výdajů stát. Podle §7 a §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., s přihlédnutím
k §11 odst. 1 písm. b) a d) citované vyhlášky náleží advokátovi odměna za jeden úkon právní
služby (podání kasační stížnosti) v částce 3.100 Kč, podle §13 odst. 3 citované vyhlášky náhrada
pokr a č ová n í 1 Azs 162/2016 - 24
hotových výdajů v částce 300 Kč. Zástupce není plátcem DPH. Celkem tedy zástupci přísluší
odměna ve výši 3.400 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. července 2016
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu