ECLI:CZ:NSS:2016:1.AZS.188.2016:26
sp. zn. 1 Azs 188/2016 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: V. I., zastoupen
Mgr. Bc. Romanem Knedlhansem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 795/40, Praha 1,
proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů
1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 10. 2014, č. j. MV-142186-3/SO-
2013, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
31. 5. 2016, č. j. 30 A 35/2015 – 141,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního
stupně“), rozhodnutím ze dne 8. 10. 2013, č. j. OAM-1088-10/ZR-2013, zrušilo postupem podle
§77 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), platnost žalobcova povolení k trvalému pobytu na území
České republiky.
[2] Žalovaná toto rozhodnutí v odvolacím řízení potvrdila. Rozhodnutí o odvolání zaslala
na žalobcovu adresu, která byla zapsána v centrální evidenci cizinců. Žalobce nebyl na této adrese
zastižen, proto mu byla zásilka uložena u poskytovatele poštovních služeb. Po marném uplynutí
lhůty pro její vyzvednutí ji doručovatel zaslal zpět žalované. Ta poté vyvěsila rozhodnutí
na úřední desce.
[3] Žalobce brojil proti rozhodnutí o odvolání u Krajského soudu v Plzni žalobou
ze dne 31. 3. 2015. Krajský soud při zkoumání naplnění podmínek řízení zjistil, že napadené
rozhodnutí bylo žalobci doručeno fikcí (poté, co si je v desetidenní lhůtě nevyzvedl
u provozovatele poštovních služeb) dne 14. 11. 2014. Dle §172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců
musí být žaloba proti správnímu rozhodnutí podána do 30 dnů od doručení rozhodnutí
správního orgánu v posledním stupni. Žalobci bylo rozhodnutí doručeno 14. 11. 2014, lhůta
pro podání žaloby tedy uplynula 14. 12. 2014. Podání ze dne 31. 3. 2015 tak krajský soud
jako opožděné odmítl.
[4] Žalobce podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost, na základě níž Nejvyšší
správní soud toto usnesení rozsudkem ze dne 5. 8. 2015, č. j. 1 Azs 125/2015 - 31, zrušil. Zjistil
totiž, že žalovaná nerespektovala žalobcem uvedenou adresu pro doručování, v důsledku čehož
nemohlo být provedené doručení rozhodnutí o odvolání účinné. Úkolem krajského soudu
v dalším řízení tak bylo posoudit, v jakém okamžiku počala běžet lhůta pro podání žaloby a zda
byla žaloba podána včas.
[5] Krajský soud vycházel z toho, že se žalobce s napadeným rozhodnutím seznámil,
neboť proti němu podal žalobu. Sám žalobce tvrdí, že se s rozhodnutím seznámil 23. 3. 2015,
kdy nahlédl do správního spisu. Správní spis přitom neobsahuje žádné potvrzení o tom,
že by se nahlédnutí tento den realizovalo. Vyplývá z něj pouze, že do něj žalobce nahlížel
4. 6. 2015, tedy až několik dnů po podání žaloby. Krajský soud však uvedl, že považuje
za nelogické, že by se žalobce s rozhodnutím seznámil až několik dní po podání žaloby,
a konstatoval, že nejpravděpodobnější datum, kdy došlo k seznámení žalobce s rozhodnutím
žalované, je jím uváděný den 23. 3. 2015. Tuto skutečnost sice nebylo možné jednoznačně
prokázat, avšak v takové situaci soud postupoval při posuzování otázky včasnosti žaloby
v souladu se zásadou in dubio mitius a dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas.
[6] Při jejím věcném posouzení poté krajský soud zjistil, že obsahuje pouze jediný žalobní
bod, který spočívá v procesním pochybení žalovaného, tedy konkrétně v tom, že žalobci nebylo
napadené rozhodnutí doručeno a žalovaný pochybil v tom, že doručoval na adresu uvedenou
v cizineckém informačním systému.
[7] Jelikož však žalobci bylo napadené rozhodnutí doručeno ve chvíli, kdy se s ním skutečně
seznámil (tedy okamžikem nahlédnutí do správního spisu), bylo vadné doručení zhojeno, a jediný
žalobní bod tak není relevantní. Soud proto označil žalobu za nedůvodnou a již se nezabýval
podáními žalobce z jara 2016, která měla prokázat nutnost jeho pobytu v zahraničí. Žalobce
v žalobě totiž neuvedl žádné námitky týkající se samotného obsahu napadeného rozhodnutí
a dle §71 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) platí,
že žalobce může rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky nebo o další žalobní body
jen ve lhůtě pro podání žaloby, což neučinil.
II. Kasační stížnost
[8] Žalobce (stěžovatel) se domáhá opětovného zrušení rozsudku krajského soudu z důvodu
jeho nezákonnosti dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[9] Krajský soud měl dle jeho názoru zkoumat, zda může být vůbec jiný způsob doručení
zásilky, než ten, který je předvídán správním řádem, považován za řádné doručení. Závěr soudu
o tom, že otázka, zda bylo doručení učiněno zákonem předepsaným způsobem, není podstatná,
byl-li adresát s obsahem písemnosti seznámen, je dle stěžovatele chybný. Takový výklad by vedl
k tomu, že správní orgán nemá vlastně povinnost postupovat v souladu se zákonem – postačí,
pokud se účastník řízení z vlastní iniciativy nebo zcela náhodně dozví, že správní rozhodnutí
bylo vydáno. Nezákonný postup správního orgánu by pak byl zhojen jednáním účastníka řízení,
který by byl stižen negativními důsledky takového rozhodnutí, ačkoliv správní orgán při jeho
vydávání postupoval v rozporu se zákonem. Pokud by se stěžovatel o vydání napadeného
rozhodnutí nedozvěděl, platilo by přitom, že je nepravomocné a běh lhůty pro podání žaloby
proti němu nezapočal. Takový závěr je nepřijatelný, neboť ten účastník správního řízení, který
se aktivně zajímá o svá práva a povinnosti, by byl znevýhodněn oproti zcela pasivnímu účastníku,
který s ohledem na pochybení správního orgánu při doručování vůbec nekoná.
[10] Dle stěžovatele mu nebylo rozhodnutí dosud doručeno, neboť nebyly splněny podmínky
pro doručování stanovené správním řádem a tato skutečnost nemůže být jakkoliv zhojena,
také s ohledem na nemožnost stoprocentního prokázání okamžiku, kdy bylo stěžovateli napadené
rozhodnutí doručeno. Z toho důvodu měla být vzata v potaz stěžovatelova podání z jara 2016.
[11] Stěžovateli bylo v důsledku postupu správních orgánů a krajského soudu znemožněno
efektivní uplatňování práv. Nebylo mu uděleno vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění,
správní orgán stěžovatelovu dovolání nevyhověl. Nevydání tohoto víza bylo protiprávní,
neboť příslušný správní orgán jeho nevydání opřel o zcela nesprávný předpoklad opožděného
podání žaloby. V důsledku těchto událostí nebyla stěžovateli dána možnost efektivně brojit
proti zrušení trvalého pobytu. I k této skutečnosti měl dle stěžovatele krajský soud přihlédnout,
stejně jako k dalším předloženým podáním a vyjádřením.
[12] Závěrem kasační stížnosti se stěžovatel vyjádřil k okolnostem a skutečnostem, v důsledku
kterých byl nucen pobývat mimo Českou republiku. Po úmrtí svého otce v roce 2011
se po nezbytně nutnou dobu staral na Ukrajině o svou matku. Poté stěžovatel onemocněl,
byl hospitalizován a následně se léčil pod dohledem své matky, lékařky. Tyto skutečnosti
dle stěžovatele odůvodňují existenci závažných důvodů dle §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu
cizinců. Rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu bylo zcela nepřiměřeným zásahem
do soukromého života stěžovatele. Zároveň vyjádřil stěžovatel obavy ohledně současné
bezpečnostní situace na Ukrajině.
[13] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se plně ztotožňuje s tím,
jak věc posoudil krajský soud, a navrhla Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti,
byla podána včas a osobou oprávněnou.
[15] K přípustnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvádí, že podle §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho
původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti
namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Ustanovení
§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je nutno v souladu s ustálenou judikaturou interpretovat tak,
že brání Nejvyššímu správnímu soudu v tom, aby se v řízení o opakované kasační stížnosti
za nezměněného skutkového a právního stavu vyjadřoval k námitkám, které ve svém dřívějším
rozsudku označil za nedůvodné, neboť také tímto závěrem svého předchozího rozsudku v dané
věci je vázán. V opakované kasační stížnosti může účastník řízení napadnout jedině
nesprávnou realizaci závazného právního názoru či pokynu a závěry z ní vyplývající, případně
zpochybnit otázky, které nemohly být předmětem první kasační stížnosti [srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, publikované
pod č. 2365/2011 Sb. NSS, bod 28 nebo nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 136/05 ze dne
8. 6. 2005 (N 119/37 SbNU 519)].
[16] Předchozím zrušeným rozhodnutím krajského soudu, byla žaloba odmítnuta
pro opožděnost. K samotné důvodnosti žalobních námitek se tak krajský soud vyjádřil až v řízení
následujícím, jeho závěry tak mohou být předmětem řízení před Nejvyšším správním soudem
až nyní, kasační stížnost je proto přípustná.
[17] Důvodnost kasační stížnosti poté posoudil Nejvyšší správní soud v mezích této námitky
a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou, že rozhodnutí žalovaného nebylo
doručeno řádně, a krajský soud měl jeho rozhodnutí z toho důvodu zrušit. Tato kasační námitka
není důvodná.
[20] Dle §172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců musí být žaloba proti rozhodnutí podána
do 30 dnů od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni nebo ode dne sdělení
jiného rozhodnutí správního orgánu. Obdobná je i obecná úprava podání žaloby obsažená
v §72 odst. 1 s. ř. s., který spojuje počátek běhu lhůty pro podání žaloby s oznámením
napadeného rozhodnutí doručením jeho písemného vyhotovení nebo jiným zákonem
stanoveným způsobem.
[21] Nejvyšší správní soud se výkladem tohoto ustanovení v minulosti mnohokrát zabýval.
Opakovaně judikuje, že nerespektování zákonem stanovených pravidel pro doručování nemůže
mít vliv na účinnost doručení, pokud adresát písemnost převzal, a mohl se s jejím obsahem
fakticky seznámit. Na straně jedné je totiž nutno trvat na tom, aby bylo řádně doručováno,
neboť v opačném případě účastníci řízení mohou být výrazně dotčeni na svých právech
(včetně přístupu k soudu), ale na druhé straně nelze přijmout formalistický přístup, je-li naplněna
materiální funkce doručení, tj. seznámení se s obsahem písemnosti (v podrobnostech
srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2010, č. j. 1 As 90/2010 - 95, a další
v něm citovanou judikaturu). Pokud tedy měl stěžovatel prokazatelně možnost se s obsahem
rozhodnutí seznámit, lze tuto skutečnost považovat za doručení se všemi jeho účinky a není třeba
trvat na novém, formálně bezvadném doručení.
[22] Sám stěžovatel od počátku tvrdí, že se s rozhodnutím žalované seznámil dne 23. 3. 2015
při nahlížení do správního spisu. Ve spisu o tomto nahlížení není proveden záznam, avšak krajský
soud dal v takové situaci za pravdu stěžovateli a žalobu díky tomu posoudil jako včas podanou.
Tato úvaha krajského soudu byla správná a ve prospěch přístupu stěžovatele k soudu, neboť díky
ní mohla být žaloba projednána věcně. Důvodem jejího zamítnutí byla poté skutečnost,
že neobsahovala žádné další námitky nad rámec vytýkaných vad doručování, které však byly
reálným seznámením se stěžovatele s rozhodnutím zhojeny, a nebylo tak třeba (v souladu s výše
rozvedenou zásadou materiálního doručení) trvat na novém, formálně bezvadném doručení.
[23] Vzhledem k tomu, že stěžovatel v žalobě skutečně uplatnil pouze jedinou námitku,
a sice pochybení správního orgánu při doručování, krajský soud byl takto vymezeným předmětem
řízení omezen. Nemohl proto přihlédnout k námitkám uplatněným stěžovatelem několik měsíců
po podání žaloby, které se týkaly nutnosti pobytu stěžovatele mimo území České republiky.
Ani Nejvyšší správní soud se jimi nyní nemůže s ohledem na §104 odst. 4 s. ř. s. zabývat.
Nejvyšší správní soud totiž přezkoumává pouze zákonnost závěrů krajských soudů k jednotlivým
skutkovým a právním otázkám, které jim byly v žalobách předestřeny (srov. rozsudek ze dne
25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155).
[24] Námitky týkající se neudělení víza za účelem strpění stěžovateli jsou rovněž mimo
předmět řízení o této kasační stížnosti. V řízení přezkoumávaným rozhodnutím je rozhodnutí
o zrušení trvalého pobytu stěžovateli, Nejvyšší správní soud tak nemůže přihlédnout k jeho
problémům při získávání jiného typu pobytového oprávnění, o němž se vedlo samostatné řízení.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů podle §110 odst. 1 s. ř. s.,
poslední věty, zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou.
[26] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalované v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec
běžné úřední činnosti nevznikly.
[27] O návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní
soud nerozhodoval, protože bez zbytečného prodlení po poučení účastníků a obstarání nutných
podkladů rovnou, v zákonné lhůtě pro rozhodnutí o odkladném účinku, přistoupil k rozhodnutí
ve věci samé.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2016
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu