ECLI:CZ:NSS:2016:1.AZS.292.2015:28
sp. zn. 1 Azs 292/2015 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: T. M.,
zastoupeného Mgr. Anetou Bendovou, advokátkou se sídlem U Soudu 388, Hradec Králové,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 2. 2015, č. j. OAM-395/ZA-ZA04-K01-2014, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 11. 2015,
č. j. 29 Az 5/2015 – 49,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Anetě Bendové, advokátce se sídlem U Soudu 388,
Hradec Králové, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 4.114 Kč,
která jí bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím neudělil žalobci žádnou z forem
mezinárodní ochrany podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
(dále jen „zákon o azylu“).
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného u Krajského soudu v Hradci Králové, přičemž
soud jeho žalobu zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění uvedl, že v průběhu správního řízení
ani v napadeném rozhodnutí neshledal pochybení. Sám žalobce v průběhu správního řízení
neuváděl žádné skutečnosti, které by mohly vést správní orgán k závěru, že žalobce splňuje
podmínky udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Naopak uvedl, že zemi původu opouštěl
od roku 1997 cestami za prací, posléze se rozvedl a měl dluhy. Žalovaný se na str. 4 - 6
napadeného rozhodnutí velmi podrobně zabýval situací na Ukrajině, vyargumentoval zcela
dostatečně, proč nelze považovat za relevantní žalobcovy obavy z možného povolání do armády
a rovněž se zabýval ekonomickou situací v zemi původu. Jednání žalobce je zcela účelové, jelikož
zde žije mnoho let, avšak o mezinárodní ochranu požádal až poté, kdy byl zkontrolován
a přistižen s padělanými doklady Slovenské republiky, za což mu bylo uloženo vyhoštění v délce
trvání 5 let. Žalobce ani nesplňuje podmínky pro udělení ochrany podle §13 až §14b zákona
o azylu. Neudělením humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu se žalovaný zabýval
na str. 7 - 8 napadeného rozhodnutí, přičemž řádně zdůvodnil, proč nepovažuje zdravotní obtíže
žalobce za důvod hodný zvláštního zřetele; ani věk žalobce není takovýmto důvodem. Závěr
o účelovosti žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu je pouze logickým vyústěním popsané
situace, neboť byl žalobce odsouzen za vědomé porušení zákonných norem státu v souvislosti
s paděláním a pozměněním veřejné listiny, a dále, že dlouhodobě spoléhal, že nebude orgány
státu kontrolován a nevynaložil žádnou snahu upravit svojí pobytovou situaci legálním
způsobem, např. cestou podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů. Žalovaný se rovněž dostatečně vypořádal na str. 9 a 10
napadeného rozhodnutí s neudělením doplňkové ochrany z důvodu probíhajících vnitřních
nepokojů na Ukrajině a žalobcova možného povolání do armády, s čím se soud rovněž ztotožnil.
Žalobce žil před vycestováním z Ukrajiny v Ivanofrankovské oblasti, která žádným konfliktem
bezprostředně zasažena nebyla, přičemž soud dodal, že i na východě Ukrajiny se v mezidobí
situace zcela zklidnila. Žalobce tak není ohrožen bezprostředním nebezpečím ozbrojeného
konfliktu, nehrozí mu žádný postih za dlouhodobé pobývání mimo území své vlasti a jeho život
a zdraví nejsou azylově relevantně ohroženy zásadnějším způsobem.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížností.
Opírá ji o důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), a navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí spolu s vrácením věci k dalšímu
řízení žalovanému.
[4] Stěžovatel namítá, že žalovaný ani krajský soud nevycházeli z aktuálních zpráv
mezinárodních institucí o stavu ochrany lidských práv na Ukrajině, zejména pak v oblasti
válečného práva. Výkon vojenské služby je obecně pojímán jako občanská povinnost.
Avšak v případě porušování základních vojenských práv takováto povinnost není, což je i případ
na Ukrajině. Ve vztahu k §14 a 14a zákona o azylu je nutné se existencí ozbrojeného konfliktu
zabývat. Správní orgán vybočil z mezí správního uvážení při neudělení humanitárního azylu
a jeho rozhodnutí je tak aktem libovůle. Stěžovatel nemá mimo svého syna a bratrance na území
Ukrajiny žádné bližší osoby, které by mu byly nápomocny v případě zdravotních obtíží. Lékařská
péče na Ukrajině by měla být bezplatná, avšak skutečnost je taková, že bez úplatků či darů
je nedosažitelná. Stěžovatel dosáhne v roce 2016 věku 50 let, přičemž z obecně dostupných
informací v tisku i jiných médií je zřejmé, že by mohl být adeptem na výkon vojenské služby.
V nové vlně mobilizace z ledna 2015 bylo nabráno 75 000 nových branců ve věku 20 – 60 let
včetně lidí se zdravotním postižením. Proto nesouhlasí se závěry žalovaného i krajského soudu,
že nepodléhá povolání k vojenské službě, a to s ohledem na jeho věk a zdravotní stav.
Při soudním jednání popsal svůj zdravotní stav. Uvedl rovněž důvody, proč pobýval na území
České republiky bez řádného povolení. Ozbrojený konflikt na Ukrajině nastal až v roce 2014
a proto požádal o mezinárodní ochranu až v srpnu 2014. Odkaz soudu, že tak učinil až poté,
kdy byl zadržen Policií ČR, tedy neobstojí. Dále nesouhlasí se závěry žalovaného i krajského
soudu ohledně neudělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Odmítá, že není
v případě návratu do vlasti ohrožen vážnou újmou. Jednak mu brání jeho zdravotní stav v účasti
na bojích, resp. by účastí na bojích byl ohrožen na životě a zdraví pro fyzickou a psychickou
zátěž nevhodnou pro kardiaka. A dále dle prezidentských dekretů o částečných mobilizacích
je fakticky povolán k výkonu vojenské služby, přičemž v případě odmítnutí by byl považován
za dezertéra. Uzavírá, že mu měl být udělen humanitární azyl podle §14 zákona o azylu
či minimálně doplňková ochrana podle §14a odst. 2 písm. b) a c) zákona o azylu.
[5] Žalovaný trvá na správnosti jím vydaného rozhodnutí i rozsudku krajského soudu.
Odkazuje na obsah správního spisu a vyjádření k žalobě ze dne 27. 4. 2015. Žalovaný zjistil
skutečný stav věci, případ posuzoval ve všech souvislostech, zabýval se všemi skutečnostmi,
které stěžovatel v průběhu správního řízení uvedl, opatřil si potřebné podklady a objektivní
informace pro rozhodnutí. Tento závěr pak potvrdil i krajský soud v napadeném rozsudku.
Je přesvědčen, že kasační stížnost nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele a jedná se tak
o nepřijatelnou kasační stížnost ve smyslu §104a s. ř. s. Proto navrhuje zamítnutí kasační
stížnosti, pokud nebude odmítnuta pro nepřijatelnost.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost je přípustná. Jedná se však o věc
mezinárodní ochrany, a proto se podle §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
zájmy stěžovatele. V opačném případě je totiž na místě kasační stížnost odmítnout
jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního
Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. V něm interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů
stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat
v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud
nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká
právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude
přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele.
[7] Stěžovatel konkrétně neuvedl, co podle něj představuje důvod zakládající přijatelnost
jeho kasační stížnosti. Z jejího obsahu je však zjevné, že krajskému soudu vytýká pochybení,
která mohla mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. O ně se může jednat tehdy, pokud
krajský soud „v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba
zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv
pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby
k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační
stížnosti“ (srov. shora citované usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 - 39).
[8] Kasační stížnost je nepřijatelná. S odkazem na citované rozhodnutí Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele.
[9] K otázce (ne)udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu se Nejvyšší
správní soud mnohokrát vyjádřil, přičemž se jedná o konstantní judikaturu. V rozsudku ze dne
11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, Nejvyšší správní soud uvedl, že „[s]mysl institutu humanitárního
azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost
azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení
§12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky
tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé
důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících
z oblastí postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace,
jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle,
vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“
K tomu v rozsudku ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54, dodal, že „[n]ebyla-li žádost o azyl
podána bezprostředně po příjezdu na území České republiky, ale až poté, co (…) na území České republiky
pobýval nelegálně a hrozilo mu správní vyhoštění, svědčí to o její účelovosti.“ Obdobně se vyjádřil
též v rozsudcích ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, ze dne 1. 8. 2013,
č. j. 9 Azs 7/2013 - 20, či ze dne 28. 4. 2014, č. j. 5 Azs 19/2013 - 45.
[10] Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatele, že se žalovaný dopustil pochybení
při rozhodování o udělení humanitárního azylu. Žalovaný naopak dostatečně zjistil skutkový stav,
na jehož základě přehledným, srozumitelným a velmi podrobným způsobem vyložil,
proč stěžovatel podmínky pro udělení mezinárodní ochrany včetně humanitárního azylu
nesplňuje. Nejde o institut, který by měl být „záchrannou brzdou“, pokud jednotlivec vlastním
přičiněním nepožádá o příslušné pobytové oprávnění, ačkoliv tak učinit mohl a měl.
Stěžovatelova žádost se spíše zdá být účelovou snahou o zabránění správnímu vyhoštění,
jak ji popisuje výše citovaná judikatura Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel měl bezesporu
možnost požádat o pobytové oprávnění, pokud pobývá na území České republiky více než 10 let.
Jeho námitka nedostatku finančních prostředku pro získání pobytového oprávnění je rovněž
lichá. Pokud měl stěžovatel prostředky (€ 1.000) pro získání padělaných dokladů, tím spíše mohl
tyto prostředky vynaložit na náklady spojené se získáním pobytového oprávnění.
[11] Otázka (ne)udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. b) a c) zákona o azylu
byla rovněž mnohokrát předmětem rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, přičemž se jedná
o ustálenou rozhodovací praxi (srov. např. rozsudek ze dne 9. 10. 2009, č. j. 6 Azs 34/2009 - 89,
ze dne 16. 5. 2013, č. j. 5 Azs 10/2012 - 68, ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 - 68, nebo
ze dne 14. 11. 2013, č. j. 5 Azs 12/2012 - 44). Nejvyšší správní soud v posuzované věci neshledal
důvody, které by jej vedly k odchýlení se od této judikatury.
[12] Krajský soud se nedopustil žádného zásadního pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele. Náležitě a přezkoumatelně odůvodnil, proč
se ztotožňuje s názorem žalovaného, že žádost stěžovatele neobsahuje žádné skutečnosti,
které by zakládaly důvody zvláštního zřetele hodné pro udělení humanitárního azylu,
resp. pro případné udělení doplňkové ochrany. Rozhodnutí žalovaného bylo taktéž pečlivě
odůvodněno na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu. Z pohledu Nejvyššího
správního soudu odůvodnění obou rozhodnutí splňují požadavky na kvalitu odůvodnění
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130,
publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS). Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního
soudu pak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti
a krajský soud při svém rozhodování postupoval ve smyslu této judikatury. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost stěžovatele odmítl
jako nepřijatelnou podle §104a odst. 1 s. ř. s.
[14] Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
[15] Stěžovateli byla v řízení před krajským soudem jako zástupkyně ustanovena Mgr. Aneta
Bendová, advokátka se sídlem U Soudu 388, Hradec Králové, která stěžovatele zastupovala
i v řízení o kasační stížnosti. Podle §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta
včetně hotových výdajů stát. Podle §7 a §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
s přihlédnutím k §11 odst. 1 písm. b) a d) citované vyhlášky náleží advokátovi odměna za jeden
úkon právní služby (podání kasační stížnosti) v částce 3.100 Kč, podle §13 odst. 3 citované
vyhlášky náhrada hotových výdajů v částce 300 Kč a DPH ve výši 714 Kč. Celkem tedy
zástupkyni přísluší odměna ve výši 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2016
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu