ECLI:CZ:NSS:2016:1.AZS.306.2016:19
sp. zn. 1 Azs 306/2016 - 19
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobkyně: N. M.,
zastoupena JUDr. Jiřím Burešem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 471/29, Praha 7,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2016, č. j. OAM-538/ZA-ZA11-ZA15-2016, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2016,
č. j. 60 Az 22/2016 – 35,
takto:
Kasační stížnosti se p ř i z n á v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností brojí žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) proti v záhlaví specifikovaném
rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „napadený rozsudek“), kterým byla zamítnuta žaloba,
jíž se domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2016, vydaného pod
č. j. OAM-538/ZA-ZA11-ZA15-2016 (dále jen „rozhodnutí žalovaného), kterým byla její žádost
o udělení mezinárodní ochrany shledána nepřípustnou podle §10a odst. 1 písm. b) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, a řízení o žádosti bylo podle §25 písm. i) téhož zákona zastaveno. Dále
bylo napadeným rozhodnutím stanoveno, že státem příslušným k posouzení podané žádosti
podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria
a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu
podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém
z členských států (dále jen „Dublinské nařízení“) je Polská republika. S blanketní kasační stížností
byla spojena žádost o přiznání odkladného účinku, která je odůvodněna následovně.
[2] Na území České republiky stěžovatelka pobývá společně se svým manželem, který je také
v postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany dle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Česká
republika posuzuje žádost manžela stěžovatelky meritorně a jeho řízení o udělení mezinárodní
ochrany bylo započato dříve, než řízení o žádosti stěžovatelky. Na území České republiky má
stěžovatelka rodinné zázemí. Je tak fakticky nutné, aby měla možnost pobývat v České republice
a žít dál plnohodnotně svůj život.
[3] Pro výkon ústavního práva na spravedlivý proces je nezbytné, aby mohla zůstat na území
České republiky do skončení řízení o její správní žalobě (zřejmě myšleno o její kasační stížnosti – pozn.
NSS). Byť je v tomto řízení zastoupena advokátem, nelze přehlédnout, že k právu na spravedlivý
proces náleží i právo účastníka vystupovat v tomto řízení osobně, být v kontaktu se svým
zástupcem, udělovat mu konkrétní pokyny pro výkon zastoupení atd. Pokud by nedošlo
k odkladu právních účinků pravomocného rozhodnutí žalovaného do doby rozsudku Krajského
soudu v Plzni (zřejmě myšleno „rozsudku Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti“ –viz výše - pozn.
NSS), je zde reálné nebezpečí, že by stěžovatelka byla nucena opustit území České republiky
a mohlo by tak dojít k nenahraditelné újmě na její straně.
[4] Ke své žádosti o přiznání odkladného účinku stěžovatelka upozornila i na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. října 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, publikovaný pod
č. 1072/2007 Sb. NSS, podle kterého: „rozhodnutí o přiznání odkladného účinku žalobě a o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti jsou svou podstatou rozhodnutími předběžné povahy a nelze v nich předjímat
rozhodnutí o věci samé, přičemž dále uvádí, že usnesení o přiznání odkladného účinku může soud i bez návrhu
usnesením zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody, nebo že tyto
v mezidobí odpadly“. Dále stěžovatelka poukázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
ze dne 18. srpna 2011, č. j. 5 As 73/2011 - 100, které uvádí: „Nejvyšší správní soud souhlasí
se stěžovatelem, že vzhledem k jeho stávajícím osobním a rodinným poměrům, jak je stěžovatel vylíčil v návrhu
na přiznání odkladného účinku a jak vyplývají ze správního spisu, by nucené opuštění ČR pro něho a jeho rodinu
mohlo znamenat nenahraditelnou újmu. Navíc má Nejvyšší správní soud za to, že může být výkon stěžovatelova
ústavního práva na spravedlivý proces nezbytné, aby stěžovatel mohl zůstat na území ČR do skončení řízení o jeho
kasační stížnosti. Byť je stěžovatel v tomto řízení, jak požaduje soudní řád správní, zastoupen advokátem, nelze
přehlédnout, že k právu na spravedlivý proces náleží i právo účastníka vystupovat v řízení osobně, být v kontaktu
se svým zástupcem, udělovat mu konkrétní pokyny pro výkon zastoupení atd.“ S ohledem na výše uvedené
má stěžovatelka za to, že by pro ni výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí žalovaného
znamenaly nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným
osobám, zároveň má za to, přiznání odkladného účinku nebude v rozporu s důležitým veřejným
zájmem.
[5] Žalovaný ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku uvedl, že s návrhem
nesouhlasí. Účinky napadeného pravomocného rozhodnutí neznamenají pro stěžovatelku
nepoměrně větší újmu, než jaká může vzniknout jiným osobám. Přiznání odkladného účinku je
vyhrazeno pouze pro ojedinělé případy, kdy by v důsledku okamžitého výkonu rozhodnutí
správního orgánu došlo ke zcela konkrétní, závažné a nevratné újmě. Nestačí přitom v návrhu
poukázat na možnost vzniku újmy. Její vznik musí být v příčinné souvislosti s výkonem
napadeného rozhodnutí. Musí jít zároveň o následek určité intenzity, aby jej bylo možné označit
za újmu. Důvody, které stěžovatelka ve své žádosti o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti uvádí, nemohou prokázat vznik natolik intenzivního následku. Stěžovatelka se svou
žádostí zjevně domáhá řešení svého pobytu na území České republiky. K tomuto účelu však
institut odkladného účinku neslouží. Případné vycestování stěžovatelky do Polské republiky
označit za újmu nelze, tím spíš, že se v daném případě jedná o uplatnění bezprostředně
závazného Dublinského nařízení a Polská republika jako členský stát Evropské unie je z tohoto
pohledu považována za bezpečnou zemi původu, kde státní moc dodržuje závazky plynoucí
z mezinárodního práva. V rámci posuzování návrhu na přiznání odkladného účinku (v tomto
konkrétním případě) platí, že se rozhodování o něm odvíjí od posouzení stejných skutečností
jako rozhodnutí ve věci samé, tedy například i toho, zda v uvedeném členském státě nedochází
k systematickým nedostatkům ve smyslu čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení. V Polské republice
ke zmíněným systematickým nedostatkům nedochází.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení návrhu a po zvážení všech důvodů
a skutečností přednesených stěžovatelkou dospěl k závěru, že jsou naplněny podmínky pro
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle §73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §107 odst. 1
s. ř. s.
[7] Podle §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“) „kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může
na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.“
[8] Podle §73 odst. 2 s. ř. s. „soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě
odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší
újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu
s důležitým veřejným zájmem.“
[9] Z citovaných ustanovení vyplývá, že možnost přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti je ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s. podmíněna kumulativním naplněním dvou objektivních
podmínek: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by znamenaly pro stěžovatele
nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám,
a 2) přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným
zájmem. Odkladný účinek má charakter institutu mimořádného, vyhrazeného pro ojedinělé
případy; je koncipován jako dočasná procesní ochrana stěžovatele jako účastníka řízení před okamžitým
výkonem pro něj nepříznivého soudního, resp. správního rozhodnutí; přiznáním odkladného
účinku je prolamována právní moc rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 8. 2015, č. j. 6 Azs 163/2015 – 38).
[10] V nyní projednávaném případě stěžovatelka zdůvodnila svou žádost zásahem do práva
na soukromý a rodinný život, ke kterému by nepřiznáním odkladného účinku kasační stížnosti
nepochybně došlo. Stěžovatelka uvedla, že žije se svým manželem, jehož žádost o udělení
mezinárodní ochrany se v současné době rovněž posuzuje. Dále svou žádost zdůvodnila
požadavkem práva na spravedlivý proces, kterého by podle jejího názoru jen stěží mohlo dostát
řízení za její současné nepřítomnosti na území České republiky.
[11] V dané věci by mohlo být dotčeno právo stěžovatelky na respektování soukromého
a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Z tohoto ustanovení kromě substantivních negativních
a pozitivních závazků vyplývají i závazky procedurální. Zásahy do zájmů chráněných čl. 8 Úmluvy
totiž musí vyplývat z rozhodovacího procesu, který je spravedlivý, a poskytuje dostatečný respekt
k zájmům vyplývajícím z práva na respektování soukromého a rodinného života (srov. rozsudek
velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 5. 2001 ve věci T. P. a K. M. proti
Spojenému království, č. 28945/95, §72, či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne
25. 9. 1996 ve věci Buckley proti Spojenému království, stížnost č. 20348/92, §76). Osobám,
do jejichž práv je v určitém řízení zasaženo, musí být dostatečným způsobem umožněno v tomto
řízení chránit své zájmy. V tomto ohledu proto existuje určitá provázanost mezi čl. 8 Úmluvy
a zárukami, která garantuje právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy (viz Kmec, J., Kosař, D.,
Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,
2012, s. 887).
[12] Tento pozitivní závazek musel Nejvyšší správní soud vzít v potaz při poměřování újmy,
která by mohla stěžovatelce vzniknout nepřiznáním odkladného účinku a újmy, která by mohla
vzniknout jiným osobám, pokud by k odložení účinků jinak závazného rozhodnutí došlo. Zásah
do práv stěžovatelky by byl v případě nepřiznání odkladného účinku podstatný, protože
by musela opustit území České republiky již předtím, než by Nejvyšší správní soud rozhodl o její
kasační stížnosti. Nemohla by proto náležitě chránit své zájmy díky nemožnosti vystupovat
v řízení osobně, být v kontaktu se svým zástupcem, udělovat mu konkrétní pokyny pro výkon
zastoupení apod. (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j.
5 As 73/2011 – 100). Naproti tomu nelze dovozovat, že by přiznání odkladného účinku mělo
způsobit jakoukoliv újmu jiným osobám. V tomto poměřování proto lze dojít k závěru,
že by újma hrozící stěžovatelce v důsledku nepřiznání odkladného účinku byla nepoměrně větší,
než možná újma hrozící jiným osobám v důsledku jeho přiznání. První kritérium přiznání
odkladného účinku je proto splněno.
[13] Pokud jde o možný rozpor s důležitými veřejným zájmem, je nutné poměřit zájem
stěžovatelky na ochraně jejích výše uvedených procesních práv se zájmem společnosti na ochraně
veřejné bezpečnosti a veřejném pořádku. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje pouze
existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu ustanovení
§73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení je třeba vykládat ústavně konformním způsobem, a proto
je třeba za pomoci testu proporcionality poměřovat intenzitu hrozícího zásahu do základního
práva svědčícího stěžovatelce s intenzitou narušení veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 – 131, publ. pod č. 1698/2008 Sb. NSS).
Jak již bylo výše uvedeno, újma způsobená stěžovatelce nepřiznáním odkladného účinku
by mohla být podstatná. Intenzita narušení zmíněného veřejného zájmu by naopak vzhledem
k předběžné povaze přiznání odkladného účinku byla nízká nebo maximálně mírná. Přiznání
odkladného účinku by proto nebylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Tím je splněna
druhá podmínka pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[14] Z výše uvedeného tedy vyplývá, že by Nejvyšší správní soud v případě nepřiznání
odkladného účinku kasační stížnosti v projednávané věci nectil výše popsaný závazek státu
umožnit stěžovatelce účinně chránit své zájmy. Pokud by došlo k rozhodnutí o povinnosti
opustit území podle §50a odst. 3 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České publiky a o změně některých zákonů, po nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
jen stěží by bylo možno hovořit o spravedlivém rozhodování o její kasační stížnosti, které
by dostatečně respektovalo zájmy vyplývající z čl. 8 Úmluvy, jak vyžaduje výše citovaná
judikatura. Tím ovšem nemá být řečeno, že je třeba přiznávat odkladný účinek všem kasačním
stížnostem proti zamítavému rozsudku o žalobě proti rozhodnutí, kterým byla správním orgánem
žádost o udělení mezinárodní ochrany shledána nepřípustnou podle §10a odst. 1 písm. b) zákona
o azylu a řízení o žádosti bylo podle §25 písm. i) téhož zákona zastaveno. I zde je třeba zvažovat
individuální okolnosti každé konkrétní věci.
[15] Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud stěžovatelce vyhověl a její kasační stížnosti
přiznal odkladný účinek podle §107 ve spojení s §73 odst. 2 s. ř. s. Do rozhodnutí o kasační
stížnosti se tak pozastavují účinky rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2016,
č. j. 60 Az 22/2016 – 35, i rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2016,
č. j. OAM-538/ZA-ZA11-ZA15-2016.
[16] Soud však připomíná, že může usnesení o přiznání odkladného účinku i bez návrhu
usnesením zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody,
nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly (§73 odst. 5 ve spojení s §107 odst. 1 s. ř. s.).
Z usnesení o přiznání či nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti rovněž nelze dovozovat
jakékoli závěry ohledně toho, jak bude rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. října 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, publikováno pod
č. 1072/2007 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2016
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu