ECLI:CZ:NSS:2016:1.AZS.31.2016:36
sp. zn. 1 Azs 31/2016 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: K. F.,
zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1,
proti žalované: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha
3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 11. 2015, č. j. CPR-5958-15/ČJ-2015-930310-
V231, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
26. 1. 2016, č. j. 1 A 98/2015 – 27,
takto:
Odůvodnění:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
I. Vymezení věci
[1] Žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím změnila rozhodnutí Policie ČR, Krajského
ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 8. 1. 2015, č. j. KRPA-336287-40/ČJ-2014-000022.
Žalobci bylo pravomocně uloženo správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bod 9
a §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/ 1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně
některých zákonů (dále „zákon o pobytu cizinců“). Žalobci nelze umožnit vstup na území
členských států Evropské unie po dobu dvou let. V reakci na předchozí zrušující rozsudek
Městského soudu v Praze žalovaná vypustila z rozhodnutí část výroku ve znění „současně se podle
§118 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., stanoví doba k vycestování z území České republiky do 30 dnů
po odpadnutí důvodů znemožňujících vycestování cizince podle ustanovení §179 zákona č. 326/1999 Sb.“
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze, v níž namítal
zejména nerespektování právního názoru vysloveného ve zrušujícím rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 31. 8. 2015, č. j. 2 A 51/2016 - 26.
[3] Soud žalobu zamítl. I přesto, že žalovaná proti předchozímu zrušujícímu rozsudku
nepodala kasační stížnost a je tímto rozhodnutím vázána, neznamená to, že by v dalším řízení
nemohla vycházet z judikatury Nejvyššího správního soudu zpřesněné v mezidobí, která se sice
netýkala přímo posuzované věci, ale její obecnost je zjevná a typově na rozhodovaný případ
dopadá. Vypustila-li žalovaná výrok správního rozhodnutí o stanovení lhůty k vycestování,
vyhověla rozsudku městského soudu, jímž byla vázána, přičemž svůj právní názor opřela o závěry
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2015, č. j. 2 Azs 206/2015 - 31. K povaze
správního vyhoštění pak odkázal na argumentaci obsaženou v tomto rozhodnutí
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností,
a to z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Navrhuje zrušení rozsudku městského soudu spolu s vrácením věci
k dalšímu řízení, případně zrušení rozhodnutí správních orgánů a vrácení věci k novému
projednání.
[5] Podle stěžovatele správní orgány nezjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Nepřihlédly ke specifickým okolnostem řešeného případu a nešetřily oprávněné zájmy účastníka
řízení, jež byly povinny zjistit s o to větší zodpovědností s ohledem na skutečnost, že se jedná
o řízení vedené z moci úřední, v němž má být účastníkovi uložena povinnost.
[6] Dále uvádí, že soud řádně nevypořádal všechny žalobní námitky, respektive nesouhlasí
se způsobem, jakým tak učinil. Za nesprávný považuje názor soudu i žalované, že správní orgán
může nové rozhodnutí opřít o mezitím precizovanější judikaturu Nejvyššího správního
soudu a nerespektovat tak striktně vymezený právní názor vyslovený ve zrušujícím
rozsudku městského soudu. Ač je judikatura Nejvyššího správního soudu precizovanější,
nelze ji vztáhnout ke každému rozhodnutí. V posuzované věci soud nerespektoval dikci
§149 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu.
[7] Rozhodnutí žalované považuje za vnitřně rozporné. Vztahují-li se na stěžovatele důvody
znemožňující vycestování podle §179 zákona o pobytu cizinců, nelze setrvávat na uložení
předmětného vyhoštění. Povinností žalované bylo vydat nové rozhodnutí o správním vyhoštění.
Pokud žalovaná pouze vypustila výrok o lhůtě k vycestování, svou chybu nezhojila, ba naopak.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 8. 2015, č. j. 2 A 51/2015 - 26, stanovil, že doba
k vycestování musí být stanovena konkrétním časovým údaje a po pominutí důvodů
znemožňujících vycestování následně žalovaná vydá nové rozhodnutí. Soud neuvedl,
že by postačovalo vypuštění výroku o lhůtě k vycestování. Rozsudek městského soudu je proto
nepřezkoumatelný a nezákonný. Stěžovatel považuje za tristní, pokud správní orgán rozhodoval,
přestože nebylo vydáno nové závazné stanovisko.
[8] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti shrnuje průběh předchozích řízení
a své vyjádření k žalobě. Je přesvědčena o správnosti svého postupu a navrhuje kasační stížnost
zamítnout.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Kasační stížnost je přípustná. Její důvodnost Nejvyšší správní soud posoudil v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnosti není důvodná.
[11] Stěžejní je v posuzované věci otázka, zda žalovaná postupovala správně, jestliže se řídila
odlišným právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu vydaném poté,
co městský soud zrušil její předchozí rozhodnutí a vrátil jí věc k dalšímu řízení.
[12] Konkrétně Městský soud v Praze v předchozím kasačním rozsudku ze dne 31. 8. 2015,
č. j. 2 A 51/2015 - 26, uvedl, že doba k vycestování musí být stanovena konkrétním časovým
údajem, a nikoli vágním a nekonkrétním, jakým bylo odpadnutí důvodů znemožňujících
vycestování. Vzhledem k závaznému stanovisku Ministerstva vnitra týkajícímu se důvodů
znemožnění vycestování cizince není možné konkrétně stanovit přesnou dobu vycestování
cizince a je třeba po odpadnutí těchto důvodů vydat nové rozhodnutí.
[13] Nejvyšší správní soud následně v rozsudku ze dne 9. 10. 2015, č. j. 2 Azs 206/2015 - 31
dospěl k závěru, že „z ustanovení §119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců přitom nevyplývá, že nezbytnou
součástí výroku rozhodnutí o správním vyhoštění musí být i stanovení lhůty, ve které je cizinec povinen vycestovat.
Požadavek na stanovení lhůty k vycestování cizince, kterému bylo uloženo správní vyhoštění, je zakotven toliko
v ustanovení §118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, kterýžto však pojednává o faktické povaze správního
vyhoštění, nikoliv o náležitostech rozhodnutí o správním vyhoštění. Z toho lze dovozovat, že neurčitost stanovení
lhůty pro vycestování cizince nezpůsobuje nezákonnost takového rozhodnutí, ale spíše jeho faktickou
nevykonatelnost.“ Dále uvedl, že „Jelikož pro účely realizace správního vyhoštění (a tedy pro vykonatelnost
rozhodnutí o správním vyhoštění), je za výše popsané situace nutné stanovení lhůty, která musí být určena
jednoznačným způsobem v rámci rozmezí 7 až 60 dnů, odkazuje zákon o pobytu cizinců v ustanovení
§120a odst. 5 na institut nového rozhodnutí dle §101 správního řádu. Po odpadnutí překážky vycestování
představované negativním závazným stanoviskem stran možnosti vycestování je proto třeba vydat nové rozhodnutí
podle §101 písm. e) správního řádu.“
[14] Podle §78 odst. 5 s. ř. s. platí, že „[p]rávním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku
nebo rozsudku vyslovujícím nicotnost, je v dalším řízení správní orgán vázán.“ Vázanost soudem
vysloveným názorem pak plyne rovněž ze samotného kasačního principu, ovládajícího jak řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, tak řízení o kasační stížnosti.
[15] Závaznost kasačního rozhodnutí soudu však není bezvýjimečná. Nejvyšší správní soud
ve své ustálené judikatuře připouští, že správní orgán je oprávněn odchýlit se od zrušujícího
rozsudku v téže věci pouze ve výjimečných případech. V rozsudku ze dne 23. 9. 2004,
č. j. 5 A 110/2002 - 25, č. 442/2005 Sb. NSS, soud zdůraznil, že „[p]rávní názor soudu nelze
ponižovat na pouhou ‚námitku‘ […], o níž by správnímu orgánu bylo v dalším řízení umožněno uvážit, tj. kterou
by žalovaný mohl i odmítnout, ale je třeba na něj nahlížet jako na pravidlo, jež je určujícím pro další kroky
správního orgánu i pro úvahy, o něž bude správní orgán opírat závěrečné hodnocení zjištěných skutkových
okolností. Prolomení povinnosti správního orgánu být vázán právním názorem soudu přichází v úvahu výjimečně,
a to pouze tehdy, pokud v průběhu dalšího správního řízení po zrušení rozhodnutí správního orgánu byla učiněna
nová skutková zjištění nebo pokud došlo ke změně právní úpravy, podle níž má být věc posuzována “ (obdobně
např. rozsudek ze dne 18. 6. 2004, č. j. 2 Ads 16/2003 – 56, publ. pod č. 352/2004 Sb. NSS).
[16] Rozšířený senát následně v usnesení ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 - 56,
publ. pod č. 1723/2008 Sb. NSS, uvedl, že průlom v závaznosti zrušujícího rozsudku Nejvyššího
správního soudu v téže věci může nastat i při podstatné změně judikatury, a to na úrovni, kterou
by byl krajský soud i každý senát Nejvyššího správního soudu povinen akceptovat v novém
rozhodnutí.
[17] Ač byly tyto závěry vysloveny ve vztahu k závaznosti rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu, lze je aplikovat rovněž ve vztahu k závaznosti zrušujícího rozsudku krajského soudu
(zde Městského soudu v Praze).
[18] Opačný závěr, tedy povinnost správních orgánů a konečně i městského soudu řídit
se dříve vysloveným závazným právním názorem za situace, kdy v mezidobí došlo (byť v jiné,
typově však obdobné věci) k formulaci odlišného právního závěru Nejvyšším správním soudem,
by byl i v rozporu se zásadou procesní ekonomie a v konečném důsledku i s požadavkem
na účinnou ochranu práv osob dotčených činností veřejné správy. Taková rozhodnutí
by v případě podání kasační stížnosti a jejich přezkumu Nejvyšším správním soudem nemohla
obstát, neboť i ten je (s výjimkou aktivace rozšířeného senátu) vázán svou předchozí judikaturou.
Formalistické lpění na dodržení mezitím překonaného závazného právního názoru městského
soudu by tak mělo jediný reálný efekt – prodloužení soudního i správního řízení ve věci.
[19] Z hlediska právní jistoty adresátů veřejné správy i její obecné kultivace je naopak žádoucí,
aby správní orgány ve své činnosti v maximální možné míře respektovaly právní závěry soudů
vyslovené ve skutkově a právně obdobných věcech.
[20] V nyní posuzované věci žalovaná nepostupovala nezákonně, řídila-li se pozdějším
právním názorem Nejvyššího správního soudu, své závěry odůvodnila, včetně vysvětlení,
proč za dané situace nemohla doslovně naplnit závazný právní názor vyslovený v předchozím
zrušujícím rozsudku městského soudu.
[21] K námitkám, že správní orgány nezjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
a že soud řádně nevypořádal všechny žalobní námitky, Nejvyšší správní soud nepřihlédl,
neboť stěžovatel ani v doplnění kasační stížnosti na výzvu soudu neuvedl žádné konkrétní
skutečnosti, v nichž spatřuje vytýkané vady postupu správních orgánů, resp. městského soudu.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, proto ji za podmínek
vyplývajících z §110 odst. 1, věty druhé s. ř. s. rozsudkem zamítl.
[23] O náhradě nákladů tohoto řízení rozhodl ve smyslu §60 odst. 1, věty první s. ř. s.
(ve spojení s §120 s. ř. s.), podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení
mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovanou, v jejím případě nebylo
prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud
proto v jejím případě rozhodl tak, že se jí právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu