ECLI:CZ:NSS:2016:1.AZS.91.2016:27
sp. zn. 1 Azs 91/2016 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: A. N.,
zastoupeného Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Dušní 907/10, Praha 1,
proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského
kraje, se sídlem Kounicova 24, Brno, proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 2. 2016,
č. j. KRPB-44955-22/ČJ-2016-060026-50A, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2016, č. j. 33 A 17/2016 – 46,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2016, č. j. 33 A 17/2016 – 46,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje ze dne 21. 2. 2016,
č. j. KRPB-44955-22/ČJ-2016-060026-50A se zrušuje a věc se vrací
žalované k dalšímu řízení.
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
IV. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátovi se sídlem
Dušní 907/10, Praha 1, se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení před
krajským soudem a o kasační stížnosti v částce 16.456 Kč, která mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včasně podanou kasační stížností brojí žalobce, jakožto stěžovatel, proti v záhlaví
označenému rozsudku Krajského soudu v Brně. Tímto rozsudkem byla zamítnuta jeho žaloba
proti v záhlaví označenému rozhodnutí žalované, jímž bylo rozhodnuto o zajištění stěžovatele
dle §129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění účinném ke dni rozhodnutí žalované (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), ve spojení s §129 odst. 3 téhož zákona, za účelem jeho předání podle přímo
použitelného právního předpisu Evropských společenství – nařízení Evropského parlamentu
a Rady č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení
členského státu příslušného k posuzovaní žádosti o mezinárodní ochranu podané státním
příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále
jen „nařízení Dublin III“). Žalovaná současně stanovila dobu zajištění stěžovatele podle
§129 odst. 5 zákona o pobytu cizinců na 30 dnů, tedy od 21. 2. 2016 do 21. 3. 2016.
[2] Východiskem pro rozhodnutí krajského soudu byla nespornost skutkového stavu,
dokumentovaného ve správním spise žalované. Zamítnutí žaloby odůvodnil soud zejména tím,
že z hlediska přípustného účelu zajištění (tedy předání žalobce do příslušného státu Evropské
unie – Maďarska) je rozhodnutí žalované zákonné, neboť krátce po zajištění stěžovatele začalo
Ministerstvo vnitra činit příslušné kroky k předání stěžovatele do Maďarska. Stěžovatelem
předestřené statistické informace dokumentující zatížení maďarského azylového systému v roce
2015 lze jen těžko vztahovat k aktuální situaci maďarského azylového systému. Dle krajského
soudu tedy stěžovatelem tvrzené údaje a informace o namítané existenci systematických
nedostatků maďarského azylového systému nevypovídají. Maďarská právní úprava azylového
řízení je pro posouzení věci nerozhodná. Poukazoval-li stěžovatel na nedostatečné lhůty k podání
opravných prostředků v řízení o azylu dle maďarské právní úpravy, muselo by být prokázáno,
že tyto lhůty jsou v maďarském právním řádu stanoveny natolik krátkou dobou, že by bylo
podání opravného prostředku fakticky znemožněno. Dokazování obsahu cizí právní úpravy,
které by bylo třeba k ověření jejího obsahu, však žádná ze stran řízení před krajským soudem
nenavrhla a ani krajský soud je nepovažoval pro posouzení věci za nezbytné. Krajský soud tak
uzavřel, že stěžovatelem nebylo osvědčeno, že v důsledku aktuálního stavu maďarského
azylového systému mu hrozí zásah do jeho základních lidských práv, který by bylo možno
zohlednit ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Pokud stěžovatel odkazoval na závěry
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2016, č. j. 49 Az 109/2015 – 74, konstatoval
krajský soud, že tam podaný právní názor není opřen o provedené dokazování ve smyslu
ustanovení §52 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), nýbrž pouze o skutečnosti tvrzené žalobcem, se kterými se Krajský soud v Praze
bez dalšího ztotožnil. Odkazovaný právní názor Krajského soudu v Praze považuje krajský soud
za nesprávný a dodává, že pro něj není závazný. Ve vztahu k výkladu závěrů rozsudku
Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci Nabil proti Maďarsku ze dne
22. 9. 2015 (stížnost č. 62116/12), se krajský soud ztotožnil s názorem žalované, že námitka
stěžovatele je manipulativní vzhledem k obsahu a smyslu tohoto rozsudku, a to jak ve smyslu
temporálním, tak ve smyslu aplikovatelnosti v rozsudku uvedených právních závěrů
na předmětnou věc. Nezákonnost a rozpor s Evropskou úmluvou byly ze strany ESLP shledány
pouze ve vztahu k opakovanému prodloužení zajištění tehdejších stěžovatelů. Ve věci
posuzované krajským soudem se však jednalo o prvotní zajištění stěžovatele, navíc za podstatně
odlišných okolností. Krajský soud tudíž neshledal stěžovatelovu žalobu důvodnou.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Proti tomuto rozsudku brojí stěžovatel kasační stížností odůvodněnou podle
§103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. V obecné rovině tvrdí, že skutková podstata, z níž žalovaná
ve svém rozhodnutí vycházela, nemá oporu ve spise nebo je s ním v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před žalovanou takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto stěžovatelem důvodně vytýkanou vadu měl krajský
soud rozhodnutí žalované zrušit. Dále pak tvrdí, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný.
[4] Konkrétně pak stěžovatel rozvádí uplatněné kasační důvody tak, že v žalobě namítal,
že jeho předání do Maďarska za účelem pokračování v řízení o mezinárodní ochraně právě
v Maďarsku je nepřípustné, neboť Maďarsko není schopné zabezpečit řádný průběh azylového
řízení a v maďarském azylovém řízení jsou dány systematické nedostatky, které činí vydání
do Maďarska za účelem azylového řízení nepřípustným. Z tohoto důvodu je pak nepřípustné
i samotné zajištění, pokud jeho účelem má být právě předání zajištěné osoby do Maďarska.
Krajský soud však vypořádal stěžovatelovu námitku jen velmi zběžně a nikoliv úplně.
[5] Údaji o počtu žádostí o azyl podaných v Maďarsku v roce 2015 se stěžovatel snažil
osvětlit příčinu přijetí změn maďarské azylové legislativy, v jejichž důsledku je nyní v Maďarsku
o žádostech o udělení azylu rozhodováno zcela automaticky zamítavě, případně jsou tato řízení
z formálních důvodů zastavována. To se dle stěžovatele projevuje mj. ve skutečnosti,
že Maďarsko bylo schopno během několika měsíců vyřídit desítky tisíc žádostí o udělení
mezinárodní ochrany, přičemž dle stěžovatele je nabíledni, že se tak stalo v podstatné většině
případů zcela formálně a bez možnosti skutečného uplatnění práva na mezinárodní ochranu.
Krajský soud se však tomuto stěžovatelovu žalobnímu argumentu věnoval velmi omezeně, když
pouze uvedl, že stěžovatelem uvedené statistické údaje nemají žádnou vypovídací hodnotu
ve vztahu k současné situaci. Ačkoli tedy stěžovatel poukazoval na zcela evidentní zlom
v neustále menším počtu probíhajících azylových řízení, který již z logiky věci nemůže být
způsoben pouhým poklesem počtu nových žadatelů o mezinárodní ochranu, krajský soud tento
argument nijak nevypořádal a soustředil se na pouhé konstatování počtu azylových řízení
v průběhu podzimu 2015, což by samo o sobě vskutku nemuselo být pro zákonnost rozhodnutí
žalované relevantní. Předmětný argument však stěžovatel vznesl ve snaze prokázat změny
v právní úpravě maďarské azylové procedury, což ovšem krajský soud nikterak nezohlednil
a zatížil tak napadený rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.
[6] Dle stěžovatele krajský soud vycházel z mylného předpokladu, že podstatou žalobní
námitky stěžovatele je nesouhlas s podmínkami v maďarských azylových centrech, které by měly
pramenit z přeplněnosti těchto center nebo nevyhovujícího materiálního zázemí osob žádajících
v Maďarsku o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel však měl na mysli nedostatky maďarské
právní úpravy azylového řízení, pro které je de facto nemožné azyl získat nehledě na osobu
žádajícího, jeho azylový příběh a další individuální okolnosti kteréhokoli žadatele o mezinárodní
ochranu v Maďarsku. Krajský soud tak stěžovatelův žalobní bod nesprávně uchopil a s žalobními
námitkami se vypořádal nedostatečně, čímž rovněž zatížil napadený rozsudek vadou
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.
[7] Dále stěžovatel namítá, že mu není srozumitelný názor krajského soudu, dle kterého
má být maďarská právní úprava nerozhodná, pokud je zcela neoddiskutovatelné, že právě tato
právní úprava je objektivním právem, jež upravuje azylové řízení, k vyčkání jehož výsledku
na území Maďarska má být stěžovatel předán. Oblast hmotněprávní azylové úpravy, stejně jako
specifické otázky azylového řízení, jsou ponechány mimo komunitární úpravu, tedy v gesci
jednotlivých členských států. Stěžovatel proto namítá, že právě úroveň konkrétní právní úpravy
je zcela zásadním faktorem ovlivňujícím to, zda lze vůbec dosáhnout ochrany základního práva
na mezinárodní ochranu v tom konkrétním členském státě. V případě, že by tedy národní právní
úprava azylové problematiky měla být nerozhodným faktorem, jak se domnívá krajský soud,
ztratilo by posuzování přípustnosti předání žadatele o mezinárodní ochranu do jiného členského
státu smysl.
[8] Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem krajského soudu, dle kterého mohou krátké
lhůty pro podání opravných prostředků jen těžko založit existenci systémových nedostatků
ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. V tomto ohledu, obdobně jako již v doplnění žaloby,
odkazuje na závěry přijaté plénem Ústavního soudu v nálezu ze dne 1. 12. 2009,
sp. zn. Pl. ÚS 17/09, s tím, že pokud Ústavní soud považuje sedmidenní lhůtu za protiústavní,
není zřejmé, z čeho krajský soud vyvozuje, že stejně krátká lhůta nemůže způsobit přímý zásah
do právní sféry stěžovatele. Krom toho stěžovatel namítá, že se krajský soud nikterak
nevypořádal se stěžovatelovými důkazními návrhy, konkrétně s návrhem důkazu zprávou Human
Rights Watch, či Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky.
[9] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] V prvé řadě se Nejvyšší správní soud zabýval posouzením přípustnosti kasační stížnosti.
Kasační stížnosti byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a směřuje proti pravomocnému
rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví. Kasační stížnost rovněž obsahuje právní
argumentaci podřaditelnou pod důvody §103 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel je v řízení o kasační
stížnosti zastoupen advokátem a je osvobozen od soudních poplatků na základě ustanovení
§11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších
předpisů. Byly tedy splněny veškeré podmínky pro věcné projednání kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v rozsahu uplatněných kasačních důvodů
a námitek, jimiž je vázán (§109 odst. 3 s. ř. s.), přičemž z úřední povinnosti též zkoumal
přítomnost případných vad napadeného rozhodnutí, uvedených v ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s.
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Přednostně Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení přezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, kterým by se musel zabývat dle §109 odst. 4 s. ř. s. z úřední povinnosti i bez
stěžovatelovy námitky. Vlastní přezkum rozhodnutí je totiž možný pouze za předpokladu,
že napadené rozhodnutí je srozumitelné a vychází z relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč
krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[13] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „[…]
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“ K tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů se v obecné rovině Nejvyšší správní soud
mnohokrát vyjádřil (viz např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne
29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb.
NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006,
č. j. 2 Afs 154/2005 - 245, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64). Rozhodnutí soudu je třeba
považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů zejména tehdy, pokud zřejmé, jakými
úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů nebo při utváření
právního závěru, z jakého důvodu soud považoval žalobní námitky za liché či mylné nebo proč
nepovažoval právní argumentaci v žalobě za důvodnou.
[14] Namítanou nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů spatřuje stěžovatel v tom,
že krajský soud vypořádal jeho žalobní námitky co do systematických nedostatků maďarské
azylové právní úpravy jen velmi zběžně a nikoliv úplně. Stěžovatel v žalobě poukazoval na tyto
systematické nedostatky poukazem na platnou maďarskou právní úpravu azylového řízení, její
dopady na azylové řízení dokládal uvedením statistických údajů o počtu a způsobu vyřizování
žádostí o mezinárodní ochranu v Maďarsku z databáze Eurostat. Pokud krajský soud shledal
starší statistické údaje nevypovídajícími ve vztahu k současné situaci, podle názoru stěžovatele
nereflektoval pokles probíhajících azylových řízení, jakožto výsledek azylové politiky vykazující
systematické nedostatky. Závěry soudu o snížení žádostí z důvodů razantních kroků Evropské
unie k odklonění toku migrantů z balkánské cesty, vedoucí přes Srbsko a Maďarsko dále
do cílových zemí západní Evropy, stěžovatel nezpochybňoval. Snížení počtu žadatelů podle
interpretace stěžovatele vypovídá výhradně o přijetí takové právní úpravy azylového řízení, jehož
zřejmým a hlavním účelem je zabránit byť jen eventuální možnosti získat v Maďarsku
mezinárodní ochranu.
[15] Již ze samotné formulace stěžovatelovy kasační námitky je zřejmé, že se ani on sám
nedomnívá, že by rozsudek krajského soudu trpěl nedostatkem důvodů. Jejich skutečným
obsahem je nesouhlas stěžovatele se způsobem vypořádání jeho žalobních námitek, nikoliv
tvrzení, že by tak soud neučinil. I podle Nejvyššího správního soudu se krajský soud vypořádal
se všemi žalobními námitkami, jednotlivě je posoudil a v dostatečném rozsahu zdůvodnil své
závěry. To se týká jak otázky relevance statistických údajů i stěžovatelem namítané judikatury
Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, stejně tak krajský soud odůvodnil
neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů. Správnost těchto závěrů je předmětem dalšího
přezkumu. Námitka nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů je však nedůvodná.
[16] Hlavní stěžovatelova kasační námitka spočívá v tvrzené existenci systematických
nedostatků maďarské azylové právní úpravy, které naplňují kritéria čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin
III. Pro tyto nedostatky nemá být předán k vyřízení své žádosti o mezinárodní ochranu
do Maďarska a nemůže být proto za účelem takového předání ani zajištěn. Jeho argumentace
směřovala jak k této právní úpravě samotné, tak k prokázání, že na jejím základě je v Maďarsku
vyřizování žádostí o poskytnutí mezinárodní ochrany prováděno formalisticky a není tam reálná
šance na poskytnutí mezinárodní ochrany. Současně není zajištěno naplnění požadavků
spravedlivého procesu ve věcech mezinárodní ochrany, včetně možnosti opravných prostředků
a reálně i soudního přezkumu. Na některé tyto nedostatky poukazoval v žalobě přímo, na další
odkazem na zprávy nevládní organizace Human Rights Watch a Úřadu Vysokého komisaře OSN
pro uprchlíky.
[17] Čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III stanovuje kritéria, při jejichž naplnění není možno
přemístit žadatele o mezinárodní ochranu do členského státu, který byl primárně určen jako
příslušný. Dle tohoto ustanovení mimo platí, že: Existují-li závažné důvody se domnívat, že dochází
k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě,
které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv
Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií
stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát. Čl. 4 Listiny
základních práv Evropské unie (dále jen: „Charta EU“) poté stanoví: Nikdo nesmí být mučen nebo
podroben nelidskému či ponižujícímu trestu anebo zacházení.
[18] Při posuzování otázky zákonnosti zajištění cizince za účelem předání do státu příslušného
pro vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu je správní orgán povinen zahrnout do svých úvah
i otázku faktické a právní uskutečnitelnosti takového předání. Musí se proto zabývat i tím, zda
nejsou v případě státu, do nějž má být cizinec předán, naplněna kritéria podle čl. 3 odst. 2
nařízení Dublin III. Zajištění osoby totiž představuje významný zásah do jejích práv a svobod
a může být realizováno nejen za podmínky, že to umožňuje zákon, ale také pouze v případě,
že je to nezbytné k naplnění zákonem stanoveného účelu tohoto opatření.
[19] Řízení o zajištění je přitom správním řízením, v němž má být účastníku z moci úřední
uložena povinnost, proto je správní orgán podle §50 odst. 3 správního řádu „povinen i bez návrhu
zjistit všechny rozhodné okolnosti, svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.“
Případnou existencí systematických nedostatků azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů
o mezinárodní ochranu v zemi, kam má být cizinec předán se proto správní orgán musí zabývat
vždy z úřední povinnosti.
[20] Shodné závěry opakovaně vyslovil Nejvyšší správní soud v případě zajištění za účelem
správního vyhoštění (za všechny srovnej rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
16. března 2016, č. j. 1 Azs 5/2016 – 25, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 8. 2013, č. j. 8 As 33/2013 - 35. Podle usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011,
č. j. 7 As 79/2010 – 150, se stejné požadavky uplatní i na zajištění za účelem předání cizince
po dle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III: „[s]právní orgán […] povinnost zabývat se v řízení o zajištění
cizince podle §124, §124b nebo §129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky,
možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy
v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo.
V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit
si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné. […]
O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně
možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit na svobodu.“
Tyto závěry proto plně dopadají i na posuzovanou věc.
[21] Žalovaná se však ani předběžně nevypořádala s možnou překážkou realizace předání
stěžovatele ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, tj. zda v Maďarsku neexistují závažné
důvody domnívat se, že dochází k systematickým nedostatkům a) azylového řízení nebo
b) podmínek přijetí žadatelů v Maďarsku, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího
zacházení nebo trestání ve smyslu čl. 4 Charty. Vypořádání této otázky nevyplývá ani z kontextu
napadeného rozhodnutí. Žalovaná ve svém rozhodnutí o zajištění k otázce splnění podmínek pro
zajištění za účelem předání do Maďarska uvádí: „Jak bylo zjištěno a uvedeno, se jmenovaným je vedeno
řízení o udělení azylu v Maďarsku. Uvedený stát je bezpečnou zemí, která dodržuje právní předpisy zabývající
se ochranou uprchlíků a bude s ní zahájeno řízení o předání dle Nařízení Evropského parlamentu a rady /EU/
č. 604/2013 ze dne 29. června 2013. S ohledem na uvedené skutečnosti správní orgán dospěl k závěru,
že předání cizince je v době trvání zajištění uskutečnitelné, neboť k této realizaci nebrání v době rozhodování
žádná překážka.“ Z výše uvedeného vyplývá, že se správní orgán kritérii podle čl. 3 odst. 2
nařízení Dublin III, zabýval jen zcela povšechně, v rovině obecného tvrzení o Maďarsku jakožto
bezpečné zemi.
[22] Problematičnost situace žadatelů o poskytnutí mezinárodní ochrany v Maďarsku je, i když
jen v obecné rovině, všeobecně známou skutečností, Nejvyššímu správnímu soudu je pak z jeho
rozhodovací činnosti v obdobných případech známo, že jak nevládní organizace, tak především
Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky poukazují na skutečnosti, které by mohly
nasvědčovat existenci závažných důvodů pro závěr o existenci systematických nedostatků
maďarské azylové praxe. Rovněž v rozhodovací praxi soudů některých evropských zemí se již
vyskytly případy, kdy byly ve vztahu k Maďarsku konstatovány systematické nedostatky ve smyslu
čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu Finska ze dne
20. dubna 2016 ve věci KHO:2016:53, dostupný na http://www.finlex.fi/fi/oikeus
/kho/vuosikirjat/2016/201601503; obdobně rozsudek Rakouského spolkového správního
soudního dvora ze dne 27. 8. 2015, ve věci W 125 2111611-1/7E).
[23] Za této situace je zcela nezbytné, aby se žalovaná jako kompetentní správní orgán při
rozhodování o zajištění pro účely takového předání, vždy znovu zabývala aktuální situací v zemi,
do níž má být cizinec předán a výslovně se vyjádřila k otázce realizovatelnosti předání z hlediska
kritérií čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III.
[24] Krajský soud se při přezkumu rozhodnutí žalované omezil na konstatování, že „je napadené
rozhodnutí zákonné, neboť krátce po zajištění žalobce začalo Ministerstvo vnitra činit příslušné kroky k předání
cizince do Maďarska.“ Jak ale vyplývá z výše uvedeného, kritériem zákonnosti rozhodnutí o zajištění
však není pouze navazující aktivita Ministerstva vnitra spočívající v bezodkladné realizaci předání
cizince, případně součinnost příslušného státu, ale také právní přípustnost takového předání
podle kritérií čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Proto měl krajský soud rozhodnutí žalované zrušit
pro jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, jak žalovaná usoudila na naplnění těchto
kritérií.
[25] V reakci na žalobní námitky stěžovatele se sice krajský soud pokusil sám vypořádat
i se samotnou otázkou existence systematických nedostatků azylového řízení a podmínek přijetí
žadatelů o mezinárodní ochranu v Maďarsku, avšak nedostatečně. Chybně vyhodnotil zejména
potřebu zabývat se maďarskou právní úpravou azylového řízení, a to nikoliv jako relevantní
právní úpravou pro posouzení věci, ale pro zjištění stěžovatelem namítaného skutkového stavu
- existence systematických nedostatků azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní
ochranu v Maďarsku. Pokud by tak učinil, mohl i při posuzování ostatních stěžovatelových
tvrzení a jím navrhovaných důkazů dospět k odlišným závěrům. Činil by tak ovšem namísto
žalované, která se touto otázkou v napadeném rozhodnutí sama dostatečně nezabývala.
[26] Jakkoliv je v pravomoci soudů ve správním soudnictví ověřovat či doplňovat dokazování
provedené dříve správními orgány (§77 odst. 2 s. ř. s.), není jejich úkolem (a nezřídka ani v jejich
možnostech) namísto správních orgánů tento stav prvotně zjišťovat. Jak Nejvyšší správní soud
konstatoval například ve svém rozsudku ze dne 16. 4. 2015 č. j. 5 Afs 89/2013 – 29, „těžiště
dokazování má probíhat před správními orgány, přičemž není úlohou správních soudů provádět složitá
dokazování a nahrazovat tak to, co měl již před nimi učinit správní orgán … Správnímu soudu přísluší v rámci
soudního přezkoumání správního rozhodnutí posoudit, zda správní orgán provedl dokazování v potřebném
rozsahu, tedy zda si opatřil dostatečné podklady pro rozhodnutí tak, aby mohl řádně usuzovat na skutkové
i právní otázky, které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět. Soudní řízení správní není pokračováním
správního řízení. Úloha správního soudu je tak primárně přezkumná, v zásadě se nejedná o soud nalézací, byť
je správní soud samozřejmě oprávněn v přiměřeném rozsahu doplnit dokazování provedené správním orgánem
(§77 odst. 2 s. ř. s.).“ Obdobně podle rozsudku ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 As 114/2015 - 36,
„v řízení o žalobě podle §65 a násl. s. ř. s. má krajský soud běžně řešit, a to typicky prováděním důkazů,
skutkové otázky, jež byly zkoumány ve správním řízení, jehož výsledek, tedy žalobou napadené správní
rozhodnutí, přezkoumává. Dokazování před soudem se však má zásadně omezit na prověření toho, zda skutkové
závěry ze správního řízení obstojí.“
[27] Uvedené závěry jsou plně aplikovatelné i v případech, kdy na základě požadavku
plynoucího z čl. 46 odst. 3 směrnice č. 2013/32/EU, o společných řízeních pro přiznávání
a odnímání statusu mezinárodní ochrany, členské státy zajistí, aby účinný opravný prostředek
obsahoval úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného
posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU, a to alespoň v řízeních
o opravném prostředku u soudu prvního stupně. Navíc je třeba zohlednit, že v případě zajištění
za účelem předání ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III se nejedná o řízení, spadající
do režimu čl. 46 odst. 3 citované směrnice.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou a podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zrušil napadený rozsudek krajského soudu. Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského
soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně
se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení
rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by krajský soud
v souladu s vysloveným závazným právním názorem neměl jinou možnost, vzhledem
ke zjištěným vadám správního rozhodnutí, než zrušit rozhodnutí žalované. Nejvyšší správní soud
proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám
rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V něm je žalovaná vázána
právním názorem Nejvyššího správního soudu [§78 odst. 5 ve spojení s §110 odst. 2 písm. a)
s. ř. s.].
[29] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalované, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatel měl ve věci úspěch, podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s., mu tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které
důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ze soudního spisu ovšem
nevyplývá, že by stěžovateli v řízení o kasační stížnosti nebo v řízení před krajským soudem
jakékoliv důvodně vynaložené náklady vznikly. Žalovaný ve věci úspěch neměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení.
[30] V řízení před krajským soudem byl stěžovateli ustanoven zástupce advokát Mgr. Jindřich
Lechovský. Krajským soudem ustanovený zástupce ze zákona zastupuje účastníka i v řízení
o kasační stížnosti. Ustanovenému advokátovi platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 8 s. ř. s.). Konkrétně mu v tomto řízení náleží mimosmluvní odměna za čtyři úkony
právní služby [tj. tři před krajským soudem: převzetí a příprava zastoupení podle
§11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu a sepis žaloby a repliky podle
§11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky; jeden úkon před Nejvyšším správním soudem: sepis
kasační stížnosti podle §11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky]. Soud mu proto přiznal v souladu
se sazbou mimosmluvní odměny 12.400 Kč za čtyři úkony právní služby [§7 bod 5 ve spojení
s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a 1.200 Kč jako paušální náhradu výdajů s těmito úkony
spojenými (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Zástupce je plátcem DPH, a proto mu v souladu
s §35 odst. 8 s. ř. s. soud odměnu zvýšil o 21 % DPH. Celková výše přiznané odměny činí
16.456 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2016
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu
(řádná dovolená)
v zastoupení JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu