ECLI:CZ:NSS:2016:10.AFS.154.2015:41
sp. zn. 10 Afs 154/2015 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna,
soudkyně Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobce:
Agrodružstvo v Bykoši, družstvo, se sídlem Bykoš 10, zast. JUDr. Tomášem
Samkem, advokátem se sídlem Pražská 140, Příbram, proti žalovanému: Ministerstvo
zemědělství, se sídlem Těšnov 17, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 3. 2011,
čj. 33560/2010-14130, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 29. 6. 2015, čj. 5 A 84/2011-28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Státní zemědělský intervenční fond uložil žalobci rozhodnutím ze dne 14. 10. 2010
povinnost vrátit část dotace na podopatření Ošetřování travních porostů,
která mu byla poskytnuta pro roky 2004, 2005 a 2006 v rámci agroenvironmentálního opatření.
K povinnosti vrátit část dotace došlo v souvislosti se snížením výměry půdy obhospodařované
žalobcem. Žalobce přitom neprokázal, že dané snížení bylo způsobeno některou ze skutečností,
pro kterou nařízení vlády č. 242/2004 Sb., o provádění agroenvironmentálních opatření,
stanovuje v §5 odst. 5 výjimku.
[2] Žalovaný svým rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku zamítl odvolání
žalobce a rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu potvrdil.
[3] Žalobce se následně proti uvedenému rozhodnutí bránil žalobou, kterou krajský soud
zamítl svým rozsudkem rovněž označeným v záhlaví.
II. Stručné shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu včasnou kasační
stížnost. V kasační stížnosti nejprve namítá pochybení soudu spočívající v nedostatečném
odůvodnění rozhodnutí. Soud v rámci napadeného rozhodnutí prý pouze zrekapituloval obsah
spisu, odkázal na jednotlivá ustanovení právních předpisů a následně pouze převzal právní názor
správních orgánů, aniž by se jakkoli relevantním způsobem vypořádal s argumentací stěžovatele.
[5] Dále má stěžovatel za to, že správní orgány v řízení stíhala zákonná povinnost učinit
objektivní zjištění ohledně skutkového stavu věci. Měly dle §3 správ ního řádu zjišťovat skutkový
stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Z výše uvedeného pak dle stěžovatele vyplývá
nesprávnost závěru krajského soudu, podle kterého správní orgán z úřední povinnosti nemusí
vyvíjet snahu ke zjištění skutkového stavu, a le pouze spoléhat na důkazní návrhy účastníků,
v tomto případě ohledně důvodů snížení výměr obhospodařovaných ploch.
[6] V souvislosti s prokazováním je stěžovatel přesvědčen, že poskytl správním orgánům
dostatečnou součinnost při prokazování příčiny snížení výměry obhospodařovaných ploch
a nebyl tak v daném řízení nečinný. Za prokázanou má skutečnost, že ke snížení výměr došlo
z příčin předvídaných nařízením vlády v §5 odst. 5, konkrétně na základě pozbytí právního
důvodu k užívání pozemku. Sám stěžovatel nemohl objem snížení výměr jím užívaných pozemků
jakkoli ovlivnit, neboť je musel po uplynutí nájemní doby vrátit jejich majitelům.
Tím bylo i dostatečně prokázáno, že k závadnému stavu došlo mimo jeho vůli,
resp. že se po celou dobu pobírání dotačních prostředků nacházel v dobré víře a že je obdržel
plně v souladu s platnými právními předpisy. Postup správních orgánů nedodržujících §3 a §2
odst. 3 správního řádu shledává rozporným se zásadou minimalizace zásahů do práv stěžovatele,
nabytých v dobré víře.
[7] Konečně, stěžovatel zpochybňuje i názor krajského soudu na otázku běhu lhůt.
Nacházel-li se v dobré víře, měl krajský soud přistoupit ke zkrácení doby, po které se již neuplatní
povinnost vrátit část dotace. Tato povinnost se v obecné rovině neuplatní, pokud mezi dnem
výplaty podpory a dnem, ve kterém poprvé oznámil příjemci, že platba byla provedena
neoprávněně, uplyne doba delší než deset let. V případě jednání příjemce v dobré víře se doba
zkrátí na čtyři roky.
[8] Žalovaný k obsahu kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel pouze opakuje argumenty,
se kterými se již vypořádal žalovaný v dosavadním průběhu sporu. Stěžovatel zejména uvádí
nesprávnost zjištěného skutkového stavu správním orgánem a dobrou víru,
přičemž žalovaný se v tomto plně ztotožňuje s odůvodněním uvedeným v rozhodnutí krajského
soudu.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[9] Kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; neshledal přitom žádné vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval nepřezkoumatelností rozsudku krajského soud u
spočívající dle stěžovatele v nedostatečném odůvodnění a pouhém převzetí právních závěrů
správních orgánů [kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[12] Povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit je jedním ze základních principů
představujících součást právního státu (čl. 1 Ústavy) i práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1
Listiny), která zároveň slouží jako prostředek vyloučení libovůle při soudním rozhodování
[srov. např. nález ÚS ze dne 17. 8. 2005 sp. zn. I. ÚS 403/03 (N 160/38 SbNU 277)].
Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů
na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Při hodnocení soud dále musí uvést jednotlivé
myšlenkové konstrukce a argumenty, nikoli pouze reprodukovat text zákonného ustanovení
a bez dalšího k němu přiřadit svůj právní závěr. V neposlední řadě se soud vypořádá s námitkami
uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti.
Podle Ústavního soudu však zároveň „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy
nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim
staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich
závěrů je sama o sobě dostatečná “ [viz nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08
(N 26/52 SbNU 247), věc M. CAMBELL & SONS LIMITED, bod 68; srov. též rozsudky
NSS ze dne 12. 3. 2015, čj. 9 As 221/2014- 43, věc To & Mi Vdf., bod 41; ze dne 29. 3. 2013,
čj. 8 Afs 41/2012-50, věc SAFINA, bod 21; ze dne 6. 6. 2013, čj. 1 Afs 44/2013- 30,
věc SOLARPARK gama, bod 41; nebo ze dne 25. 2. 2015, čj. 6 As 153/2014- 108, bod 37].
[13] V posuzovaném případě dospěl zdejší soud k závěru, že odůvodnění rozhodnutí
krajského soudu splňuje veškeré výše uvedené požadavky. Krajský soud se vypořádal se všemi
stěžovatelem uvedenými námitkami srozumitelně a dostatečně, svoje právní závěry argumentačně
i právně podložil. Krajskému soudu nelze vytýkat odkazy na relevantní právní předpisy,
neboť ty tvoří prvotní východisko pro výklad práva v jednotlivých případech. Daná ustanovení
následně krajský soud řádně aplikoval na posuzovanou situaci a vyvodil konkrétní právní závěry.
Pokud tedy právní názor krajského soudu plynul především z právních předpisů, kterými soud
vyvrátil argumentaci stěžovatele, a tyto právní předpisy jasně a zcela určitě stanovily jednoznačná
práva a povinnosti, nelze takové odůvodnění považovat za nedostatečné či va dné.
[14] Nejvyšší správní soud považuje za nedůvodnou i námitku nedostatečně zjištěného
skutkového stavu v řízení před správními orgány [kasační námitka dle §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s.]. V §3 správního řádu je zakotvena zásada materiální pravdy, ze které plyne povinnost
správních orgánů postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Zásada materiální pravdy stanoví nejen povinnost správním orgánům opatřovat si podklady
pro vydání rozhodnutí, ale také povinnost účastníků při jejich opatřování poskytnout veškerou
součinnost (§50 odst. 2 správního řádu) a povinnost účastníků označit důkazy na podporu svých
tvrzení (§52). Pokud se správnímu orgánu určité důkazy nenabízí ze spisu, ani z kontextu věci,
je na odpovědnosti účastníka, aby vlastní aktivitou přispěl k objasnění věci.
V souladu s uvedenými úvahami ostatně samotný §5 odst. 5 nařízení vlády č. 242/2004 Sb.
předpokládá, že důkazy k prokázání tam uvedených skutečností předkládá žadatel.
1
1
Ustanovení §5 odst. 5 nařízení vlády č. 242/2004 Sb. zní včetně poznámek pod čarou
takto:
Jestliže žadatel prokáže, že v průběhu příslušného pětiletého období došlo ke snížení výměry zemědělské půdy zařazené do příslušného
agroenvironmentálního opatření na základě
a) restituce,
11)
b) provedení pozemkové úpravy v souladu se zvláštním právním předpisem,
12)
c) zásahu vyšší moci,
9)
[15] Správní orgán v souladu se zmiňovanými zásadami zjistil, že ke snížení výměry
obhospodařované půdy skutečně došlo. To nezpochybňuje ani sám stěžovatel.
Následně stěžovatele v souladu s §36 odst. 3 správního řádu poučil o možnosti vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí, přičemž již v rámci oznámení o zahájení řízení o vrácení dotace
ze dne 15. 9. 2010 správní orgán stěžovatele upozornil, že doposud neprokázal snížení výměry
z některého z důvodů uvedených v §5 odst. 5 nařízení vlády č. 242/2004 Sb., a že je s touto
skutečností spojena povinnost vrátit část přijaté dotace.
[16] Sdělení správního orgánu o neprokázání skutečností předpokládaných v nařízení lze
dle jeho smyslu a účelu považovat za přiměřenou výzvu k předložení důkazů prokazujících opak.
Stěžovatel tak měl následně požadované důkazy předložit. Jestliže tak neučinil, ačkoli mohl,
byl srozuměn s následkem jejich neposkytnutí. Proto nelze nastalou situaci vyhodnotit
jako nesprávný postup správního orgánu, nýbrž jako nedostatečnou aktivitu stěžovatele,
s níž ostatně počítá samotná zásada materiální pravdy (srov. bod [14] shora).
[17] Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal v postupu správního orgánu žádné
pochybení. Dodržena pak byla i zásada minimalizace zásahů do stěžovatelových práv nabytých
v dobré víře ve smyslu §2 odst. 3 správního řádu, neboť správní orgány postupovaly
pouze na základě právních předpisů upravující odebírání dotace a poskytly stěžovateli
dostatečnou možnost k prokázání všech relevantních skutečností.
[18] V souvislosti se související námitkou porušení zásady ochrany práv nabytých v dobré víře
[kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] je třeba nejprve upozornit, že ochranu dobré
víry zemědělce zakotvuje čl. 73 odst. 5 nařízení Komise č. 796/2004, ve znění nařízení Komise
č. 2184/2005.
2
Soudní dvůr EU již toto ustanovení vyložil, a to tak, že se má za to,
d) provedení změny v evidenci půdy
5)
podle §3h zákona, jestliže touto změnou nedošlo ke snížení výměry jednotlivého půdního bloku,
případně jeho dílu o více než 5 % původní výměry tohoto bloku, případně jeho dílu,
e) zařazení půdního bloku, případně jeho dílu do programu na podporu zalesňování zemědělské půdy
12a)
nejpozději do 9 měsíců ode dne,
kdy ke snížení výměry došlo, popřípadě zalesnění zemědělské půdy na půdním bloku, popřípadě jeho dílu
12b)
,
f) zřízení stavby ve veřejném zájmu
12c)
, nebo
g) pozbytí právního důvodu užívání pozemku, nejvýše však do 5 % celkové výměry zemědělské půdy zařazené do tohoto opatření
v rozhodnutí podle §3 odst. 5; ke snížení výměry podle písmen a) až f) se nepřihlíží,
bude výše dotace upravena podle odstavce 6 a tato skutečnost nebude důvodem pro snížení, neposkytnutí nebo vrácení dotace
podle odstavce 7.
---------
5) §3a až 3i zákona č. 252/1997 Sb., ve znění zákona č. 128/2003 Sb.
9) Čl. 39 nařízení Komise (ES) č. 817/2004.
11) Zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vzta hů k půdě a jinému zemědělskému ma jetku, ve znění zákona č. 42/1992 Sb., zákona
č. 93/1992 Sb., zákona č. 39/1993 Sb., zákona č. 183/1993 Sb., nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 131/1994 Sb., nálezu Ús tavního
soudu vyhlášeného pod č. 166/1995 Sb., nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 29/1996 Sb., zákona č. 30/1996 Sb., zákona č . 139/2002 Sb., zákona č. 320/2002 Sb. a zákona č. 253/2003 Sb.
12) Zákon č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřa dech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů
k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 309/2002 Sb. a zákona č. 53/2004 Sb.
12a) §3 až 8 nařízení vlády č. 308/2004 Sb., o stanovení ně kterých podmínek pro poskytování dota cí na za lesňová ní zemědělské půdy
a na založení porostů rychle rostoucích dřevin na zemědělské půdě určených pro energetické využití.
12b) Čl. 43 na řízení Rady (ES) č. 1698/2005 ze dne 20. zá ří 2005 o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj
venkova (EZFRV), v platném znění.
12c) §170 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plá nování a stavebním řádu (stavební zákon).
2
Nařízení Komise č. 796/2004, kterým se stanoví prováděcí pravidla pro podmíněnost, odlišení a integrovaný
administrativní a kontrolní systém podle nařízení Rady č. 1782/2003, kterým se stanoví společná pravidla pro režimy
přímých podpor v rámci společné zemědělské politiky a kterým se zavádějí některé režimy podpor pro zemědělce,
zvláštní vydání v českém jazyce: Kapitola 03 Svazek 044 S. 243 – 283. Nařízení č. 796/2004 bylo sice k 1. 1. 2010
zrušeno, stále se však použije na ty žádosti o podporu, které se vztahují k hospodářským rokům nebo prémiovým
obdobím počínajícím před 1. 1. 2010 [čl. 86 odst. 1 nařízení Komise č. 1122/2009, kterým se stanoví prováděcí
pravidla k nařízení Rady č. 73/2009, pokud jde o podmíněnost, modulaci a integrovaný administrativní a kontrolní
systém v rámci režimů přímých podpor pro zemědělce stanovených v uvedeném nařízení, a k nařízení Rady
č. 1234/2007, pokud jde podmíněnost v rám ci režimu přímé podpory pro odvětví vína (Úř. věst. L 316, s. 65) ].
že zemědělec jednal v dobré víře, pokud byl upřímně přesvědčen o tom, že lze na dotčené plochy
poskytnout podporu. Posouzení toho, zda tento zemědělec jednal v dobré víře pro účely čl. 73
odst. 5 nařízení č. 796/2004, se provádí zvlášť pro každý dotčený rok a tento zemědělec musí
jednat v dobré víře až do uplynutí čtyř let od data vyplacení podpory (rozsudek Demmer,
C-684/13, EU:C:2015:439).
[19] Na nynější věc aplikovatelné nařízení Komise č. 796/2004 chrání dobrou víru a legitimní
očekávání zemědělců řadou dalších norem: např. dle čl. 73 odst. 4 uvedeného nařízení zemědělec
v zásadě nemusí vracet neoprávněně získanou podporu, pokud mu byla vyplacena v důsledku
omylu příslušného orgánu, který zemědělec nemohl přiměřeným způsobem zjistit .
[20] Nejvyššímu správnímu soudu nicméně nezbývá než konstatovat, že námitka stěžovatele
o jeho dobré víře zůstala, obdobně jako v řízení před krajským soudem, zcela obecná a paušální.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu, že stěžovatelův odkaz
na dobrou víru v žalobě představuje pouze obecné vyjádření bez jakékoli bližší konkretizace.
[21] V nařízení Komise č. 796/2004 a v nařízení vlády č. 242/2004 Sb. jsou upraveny základní
podmínky a náležitosti potřebné pro získání dotace v oblasti agroenvironmentálních opatření
a zároveň tyto právní předpisy stanoví i skutečnosti a důvody, na základě kterých lze dotaci
(byť zpětně) odebrat. V souladu s judikaturou Soudního dvora EU je třeba připomenout,
že pokud jde o agroenvironmentální podpory, pro něž je charakteristický víceletý závazek,
musí být podmínky poskytnutí podpory dodržovány během celého období závazku,
pro které byly tyto podpory přiznány (rozsudek Hehenberger, C-188/11, EU:C:2012:312, bod 34).
Poskytnutí agroenvironmentálních podpor proto podléhá dodržování všech podmínek
způsobilosti po celou dobu trvání projektu, na kterou se uvedený příjemce zavázal.
Nedodržení jedné z těchto podmínek postačuje samo o sobě k vyloučení. V případě vyloučení
poskytnutí agroenvironmentálních podpor z důvodu nedodržení podmínek jejich poskytnutí
je zřejmé, že příjemce uvedených podpor má povinnost vrátit všechny již vyplacené částky,
které souvisejí s podporami, jejichž poskytnutí bylo vyloučeno (rozsudek Gunars Pusts, C-454/11,
EU:C:2013:64, body 36 a 37).
[22] Jestliže tedy dojde k naplnění podmínek pro odebrání dotace, nelze považovat za dobrou
víru prostý a ničím neodůvodněný předpoklad stěžovatele, že mu budou finanční prostředky
i nadále ponechány.
[23] S výše uvedeným pak souvisí i posouzení běhu lhůt pro povinnost vrácení dotace.
Jelikož stěžovatel nemohl být v dobré víře, správní orgány i krajský soud správně posoudily délku
lhůty pro vrácení dotace, stanovenou čl. 73 odst. 5 nařízení č. 796/2004, na deset let ode dne
výplaty do dne, ve kterém příslušný orgán poprvé oznámil příjemci neoprávněnost provedené
platby.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného neshledal kasační stížnost stěžovatele
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[25] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl
úspěch; žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu
nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2016
Zdeněk Kühn
předseda senátu