ECLI:CZ:NSS:2016:10.AFS.87.2015:30
sp. zn. 10 Afs 87/2015- 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Zdeňka Kühna a Petra Mikeše v právní věci žalobkyně: JUDr. Jiřina Lužová,
insolvenční správce dlužníka Sei group, a. s., se sídlem Na Strži 65/1702, Praha 4 - Nusle,
adresa pro doručování: Dušní 22, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu
ze dne 8. 6. 2012, čj. 7664/12-1300-109360, a čj. 7978/12-1300-109360, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2015, čj. 11 Af 31/2012 – 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Společnost Sei group, a. s., podala řádné daňové přiznání k dani z přidané hodnoty
za zdaňovací období říjen 2010, ve kterém vykázala nadměrný odpočet ve výši 4 903 679 Kč.
Finanční úřad pro Prahu 4 vydal na základě výsledku postupu k odstranění pochybností dne
4. 11. 2011 platební výměr, kterým společnosti Sei group, a. s., vyměřil nadměrný odpočet
ve výši 231 489 Kč. Obdobně tato společnost podala daňové přiznání k dani z přidané hodnoty
za zdaňovací období prosinec 2010, ve kterém vykázala nadměrný odpočet ve výši 1 658 775 Kč;
správce daně jí platebním výměrem vyměřil nadměrný odpočet ve výši 1 458 775 Kč.
[2] Žalovaný následně zamítl podané odvolání, jelikož dospěl k závěru, že společnost
Sei group, a. s., byla zapojena do obchodního řetězce, jehož jediným účelem bylo získání
daňového zvýhodnění.
[3] Žalobu za společnost Sei group, a. s. (dále jen „dlužník“), podala insolvenční správkyně
JUDr. Jiřina Lužová. Uvedla, že dlužník byl ke dni podání žaloby 100% dceřinou společností
společnosti THE WASHINGTON INVESTMENT COMPANY LLC, a je tedy členem skupiny
označované jako WIC group. Vedle dlužníka je členem této skupiny i společnost A-Investment,
a. s., a řada dalších asi 20 společností. Samotný dlužník je zároveň členem i jediným společníkem
či jediným akcionářem několika dalších společností, se kterými tvoří jednu obchodní skupinu.
Poukázala na to, že smyslem činnosti skupiny WIC group nebyl žádný pokus o čerpání
nadměrného odpočtu, ale vybudování universálního privátního obchodního a investičního
portálu, díky kterému by byly dosahovány finanční úspory vzhledem ke zlepšení řídících
a kontrolních procesů výroby neomezené škály výrobků. Prostřednictvím portálu by mohlo být
dosaženo efektivní správy různých aktiv v rámci mnoha zemí, a skupina by tímto způsobem
dosáhla legálního plnění v řádu desítek miliard korun v průběhu několika málo let.
[4] Městský soud se ztotožnil s hodnocením žalovaného a žalobu zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[5] Insolvenční správkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu
kasační stížnost. Je přesvědčena, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu
ve spisech, a městský soud nesprávně vyložil daňové zákony.
[6] Namítá, že z předložených dokladů vyplývá dodržení podmínek stanovených v §72
zákona o dani z přidané hodnoty. Při posouzení všech souvisejících skutečností je zřejmé,
že se v žádném případě nejedná o uměle vytvořené vztahy, kdy nelze dlužníkovi nárok
na odpočet daně přiznat. Jedná se pouze o spekulace, neboť všechny zákonné podmínky
pro postup dlužníka byly splněny.
[7] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s odůvodněním rozsudku
městského soudu. Setrval na svém závěru, že účelem dokladově vykázaných transakcí
mezi dlužníkem a společností A-Investment je pouze čerpání nadměrných odpočtů.
Dlužník musel s ohledem na majetkové a personální propojení uvedených společností nutně
vědět o tom, že daň z přidané hodnoty uvedená na daňových dokladech není a nebude
společností A-Investment odvedena do státního rozpočtu. Jednalo se tedy o ryze účelový
obchodní řetězec, jehož cílem bylo získání daňového zvýhodnění formou nárokování
nadměrných odpočtů.
[9] Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Kasační stížnost je přípustná a podle jejího obsahu jsou v nich namítány důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., tj. nezákonnost rozhodnutí městského soudu a nesprávně
zjištěný skutkový stav správními orgány. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní
soud podle ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán; to neplatí, trpí-li rozhodnutí soudu vadou
dle §103 odst. 1 písm. c) nebo d) s. ř. s.
[11] Nejvyšší správní soud na úvod konstatuje, že řízení ve správním soudnictví je ovládáno
dispoziční zásadou, což platí i o řízení o kasační stížnosti. S výjimkami uvedenými v §109 odst. 4,
větě za středníkem s. ř. s., je tak Nejvyšší správní soud vázán důvody tvrzené nezákonnosti,
uvedenými v kasační stížnosti (§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.), a proto obsah
stížnostních bodů a jejich odůvodnění v kasační stížnosti v podstatě předurčuje obsah
rozhodnutí kasačního soudu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011,
čj. 1 As 67/2011-108, ze dne 23. 6. 2005, čj. 7 Afs 104/2004-54, nebo ze dne 13. 4. 2004,
čj. 3 Azs 18/2004-37). Rozsudek krajského soudu je tedy přezkoumáván pouze v intencích
kasačních námitek.
[12] Stěžovatelka velmi obecně namítla, že z předložených dokladů vyplývá dodržení
podmínek stanovených v §72 zákona o dani z přidané hodnoty, a závěr o uměle vytvořených
obchodních vztazích tedy považuje za pouhé spekulace.
[13] Ustanovení §72 zákona o dani z přidané hodnoty stanovuje podmínky, za kterých má
plátce nárok na odpočet daně. Žalovaný existenci fakturovaných plnění nezpochybnil a ve shodě
s městským soudem konstatoval, že podmínky stanovené citovaným ustanovením byly formálně
dodrženy. Závěr o tom, že činnost dlužníka považuje za zneužití práva za účelem získání
daňového zvýhodnění, učinil žalovaný na základě majetkového propojení, schématu obchodního
případu a vzhledem k absenci úhrady plnění mezi zúčastněnými subjekty. Všechny tyto informace
nasvědčovaly závěru, že se jednalo o uměle vytvořený plán. Společnost A-investment neodvedla
daň z přidané hodnoty a dlužník jako další článek řetězce následně nárokoval odpočet daně.
Dlužník o této skutečnosti věděl, resp. vzhledem k propojení zúčastněných subjektů vědět mohl,
a vědomě se tak podílel na podvodu na dani z přidané hodnoty.
[14] Žalovaný se podrobně zabýval majetkovým propojením jednotlivých společností
zapojených do obchodní transakce. Zjistil, že jediným akcionářem dlužníka i společnosti
A-Investment je společnost THE WASHINGTON INVESTMENT COMPANY LLC.
Z provedených důkazů (specifikovaných na str. 2 – 3 rozhodnutí žalovaného)
vyplynulo, že tato společnost je prokazatelně prvním a posledním článkem v řetězci.
Společnosti, které byly součástí tohoto obchodního řetězce, byly povětšinou založeny v krátkém
časovém období a většina byla založena a registrována k dani z přidané hodnoty až v souvislosti
s činností, ze které jsou uplatňovány vysoké nadměrné odpočty. Žalovaný dále vycházel
ze zjištění, že všechny společnosti mají jediného majitele, a to společnost THE WASHINGTON
INVESTMENT COMPANY LLC. se sídlem v USA (viz str. 5 rozhodnutí žalovaného).
Statutární orgány těchto společností jsou osoby ze Seychelské republiky nebo Kypru a pouze dvě
společnosti – A-Investment a Zahrady, spol. s r. o., v likvidaci – vykazují vlastní daňové
povinnosti, ostatní uplatňují nadměrné odpočty. Ve všech případech, ve kterých byla společností
A-Investment fakturována jiným členům skupiny WIC plnění ohodnocená vysokou finanční
částkou, nebyla daň do státního rozpočtu odvedena, ale deklarovanými odběrateli byl nárokován
odpočet daně. Žalovaný rovněž vycházel z tvrzení samotného dlužníka, který se v průběhu
daňového řízení dovolával toho, že nevyplacením nadměrného odpočtu došlo k ohrožení celého
projektu.
[15] Na základě shora uvedeného se nelze ztotožnit s námitkou stěžovatelky, že se v daném
případě jednalo o pouhé spekulace. Žalovaný shromáždil zcela konkrétní informace a důkazy
o průběhu obchodních transakcí, které jej vedly k závěru, že účelem činnosti zapojených
společností bylo čerpání daňového zvýhodnění formou nárokování nadměrného odpočtu.
Zcela konkrétně odůvodnil, z jakého důvodu uskutečněné operace neodpovídají běžným
obchodním podmínkám, a v celém řetězci není dostatek finančních prostředků. Žalovaný tedy
shromáždil dostatečné množství podkladů pro to, aby učinil závěr, že činnost obchodních
společností vykazovala znaky zneužití daňového práva.
[16] Městský soud se celou věcí podrobně zabýval. Rozebral skutková zjištění a právní závěry
žalovaného a ztotožnil se s jeho závěrem, že se jedná o uměle vytvořené vztahy v obchodním
řetězci. Současně konstatoval, že námitky uplatněné v žalobě jsou obecné a spíše formální
a nejsou schopny závěry žalovaného zvrátit. Nejvyšší správní soud považuje závěry městského
soudu za zcela logické a podrobně odůvodněné. Stěžovatelka naproti tomu závěry žalovaného
a městského soudu pouze obecně negovala, aniž do věci vnesla jakékoli vlastní protiargumenty.
Neuvedla žádné konkrétní důkazy či podklady, které by závěry žalovaného zpochybnily.
Žádným způsobem ani nepolemizovala s názory městského soudu a ani se nepokusila
jeho závěry účinně zpochybnit. Prostým popřením závěrů soudu a žalovaného, nadto zcela
obecným, však nelze úspěchu ve věci dosáhnout. Nejvyšší správní soud proto takto
formulovanou kasační stížnost považuje za nedůvodnou.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Stěžovatelkou uplatněné kasační námitky nebyly ve vztahu k napadenému
rozsudku městského soudu shledány důvodnými, v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky,
ke kterým Nejvyšší správní soud dle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti,
kasační stížnost byla proto v souladu s §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
[18] Stěžovatelka nebyla v tomto soudním řízení úspěšná, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.).
[19] Žalovaný požadoval paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč v souvislosti
s jedním úkonem právní služby spočívajícím v písemném vyjádření ke kasační stížnosti podle §13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný dovodil, že má nárok
na tuto náhradu podle §36 odst. 1 s. ř. s. a nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014,
sp. zn. Pl. ÚS 39/13. Z tohoto nálezu však vyplývá, že paušální náhradu hotových výdajů
nelze přiznat účastníku řízení, pokud by mu nepříslušela ani při zastoupení advokátem
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2014, čj. 4 As 220/2014 - 20).
Judikatura Nejvyššího správního soudu přitom dospěla k závěru, že žalovanému správnímu
orgánu nelze přiznat paušální náhradu hotových výdajů, pokud by byl zastoupen advokátem,
neboť náklady právního zastoupení orgánu veřejné správy zásadně nepředstavují důvodně
vynaložený náklad (srov. rozsudek ze dne 26. 4. 2007, čj. 6 As 40/2006 - 87, č. 1260/2007 Sb.
NSS). Žalovanému proto nelze tuto náhradu přiznat ani tehdy, není-li advokátem zastoupen.
[20] Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2016
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu