ECLI:CZ:NSS:2016:10.AFS.99.2015:54
sp. zn. 10 Afs 99/2015 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely
Zemanové a soudců Pavla Molka a Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: V. Ž., zast. JUDr.
Lubošem Hendrychem, advokátem se sídlem Vaníčkova 1112/27, Ústí nad Labem, proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 2. 4. 2014, č. j. 8890/14/5000-14203-711315, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 3. 2015, č. j. 15 Af
39/2014 – 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým krajský soud
jako nedůvodnou zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2014,
čj. 8890/14/5000-14203-711315 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“). Tímto rozhodnutím
finanční ředitelství zamítlo stěžovatelovo odvolání proti dvanácti dodatečným platebním
výměrům vydaným Finančním úřadem v Ústí nad Labem (dále jen „správce daně“) dne
19. 9. 2005, kterými mu byla za zdaňovací období leden až prosinec 2003 doměřena daň
z přidané hodnoty podle pomůcek ve smyslu §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“).
II. Relevantní skutkové okolnosti vyplývající ze správního spisu
[2] Spor stěžovatele a žalovaného, resp. jeho předchůdce, Finančního ředitelství v Ústí
nad Labem (dále jen „finanční ředitelství“), ohledně dodatečného vyměření daně z přidané
hodnoty byl předmětem řízení před Nejvyšším správním soudem již několikrát.
Vyjma zmíněných dvanácti dodatečných platebních výměrů za zdaňovací období leden
až prosinec 2003 vydal správce daně stejného dne dalších osm dodatečných platebních výměrů,
a to za zdaňovací období 1. až 4. čtvrtletí roku 2001 a 1. až 4. čtvrtletí roku 2002, kterými mu byla
rovněž doměřena daň z přidané hodnoty podle pomůcek; předmětem původního řízení tedy bylo
celkem dvacet dodatečných platebních výměrů za zdaňovací období roků 2001, 2002 a 2003.
Rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 5. 10. 2006, čj. 16461/06-1300, jímž zamítlo
stěžovatelovo odvolání proti všem dvaceti dodatečným platebním výměrům, zrušil krajský soud
rozsudkem ze dne 12. 12. 2007, čj. 15 Ca 280/2006 – 59, neboť dospěl k závěru,
že daňová povinnost mohla být stanovena dokazováním. Rozsudek krajského soudu byl
na základě kasační stížnosti finančního ředitelství zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 10. 2008, čj. 9 Afs 30/2008 – 86, pro nesprávné posouzení právní otázky.
[3] V druhém rozsudku ze dne 1. 3. 2010, čj. 15 Ca 280/2006 – 142, krajský soud dospěl
k závěru, že daňová kontrola za všechna zmíněná zdaňovací období nebyla zahájena v souladu
se zákonem o správě daní a poplatků a ústavními principy; dodatečné výměry za zdaňovací
období let 2001, 2002 a měsíců leden až září roku 2003 byly vydány po marném uplynutí
prekluzivních lhůt pro vyměření daně ve smyslu §47 zákona o správě daní a poplatků.
Rozhodnutí finančního ředitelství, jakož i všechny dodatečné platební výměry, proto zrušil.
Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti finančního ředitelství rozsudek krajského
soudu opětovně zrušil rozsudkem ze dne 13. 1. 2011, čj. 9 Afs 50/2010 – 202. Dospěl k závěru,
že daňová kontrola nebyla zahájena ze strany správce daně svévolně ani v důsledku libovůle,
nedošlo k žádným zásadním nedostatkům. Zahájením kontroly proto došlo k přerušení běhu
prekluzivních lhůt a napadená rozhodnutí správních orgánů, s výjimkou dodatečného platebního
výměru pro zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2001, tedy byla vydána v zákonem stanovené lhůtě
pro vyměření daně.
[4] Třetím rozsudkem ze dne 26. 9. 2011, čj. 15 Af 47/2011 – 243, krajský soud rozhodnutí
finančního ředitelství opět zrušil. Stěžovatelovy žalobní námitky týkající se zdaňovacích období
let 2001 a 2002 zamítl, ve vztahu ke zdaňovacímu období leden až prosinec roku 2003
však konstatoval, že daňová povinnost byla stanovena v rozporu s §31 odst. 5 zákona o správě
daní a poplatků. V návaznosti na tento rozsudek proto finanční ředitelství vydalo dne 19. 3. 2012
rozhodnutí čj. 3372/12-1300-505196, jímž zrušilo dodatečný platební výměr za zdaňovací
období 1. čtvrtletí roku 2001; rozhodnutí čj. 3373/12-1300-505196, jímž zamítlo stěžovatelovo
odvolání proti dodatečným platebním výměrům týkajícím se zdaňovacích období 2. až 4. čtvrtletí
roku 2001; a rozhodnutí čj. 3378/12-1300-505196, jímž zamítlo odvolání proti dodatečným
platebním výměrům týkajícím se zdaňovacích období 1. až 4. čtvrtletí roku 2002. Ve vztahu
k dodatečným platebním výměrům za zdaňovací období roku 2003 podalo finanční ředitelství
kasační stížnost; kasační stížnost podal rovněž stěžovatel, avšak pouze ve vztahu k dodatečným
platebním výměrům za zdaňovací období let 2001 a 2002. Nejvyšší správní soud rozsudkem
ze dne 10. 5. 2012, čj. 9 Afs 2/2012 – 38, kasační stížnost stěžovatele zamítl, avšak vyhověl
kasační stížnosti finančního ředitelství a rozsudek krajského soudu zrušil.
[5] Krajský soud čtvrtým rozsudkem v řadě ze dne 15. 8. 2012, čj. 15 Af 47/2011 – 291,
žalobu zamítl. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 10. 10. 2013, čj. 9 Afs 71/2012 – 34,
shledal stěžovatelovy kasační námitky nedůvodnými, avšak konstatoval, že krajský soud opomněl
zohlednit prekluzi práva vyměřit daň ve vztahu ke zdaňovacímu období 1. čtvrtletí roku 2001,
a proto zrušil rozsudek krajského soudu, jakož i rozhodnutí finančního ředitelství ze dne
5. 10. 2006, čj. 16461/06-1300, a dodatečný platební výměr za období 1. čtvrtletí
roku 2001, a věc vrátil k dalšímu řízení přímo odvolacímu orgánu, nyní již žalovanému
Odvolacímu finančnímu ředitelství. Žalovaný pak rozhodnutím ze dne 2. 4. 2014,
čj. 8890/14/5000-14203-711315, zamítl stěžovatelovo odvolání proti výše zmíněným
dodatečným platebním výměrům za zdaňovací období roku 2003.
[6] V důsledku vydání nových rozhodnutí žalovaného, zmíněných výše v bodech 4
a 5 tohoto rozsudku, se původní jedno řízení rozdělilo na tři samostatná řízení.
Proti rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 19. 3. 2012, čj. 3378/12-1300-505196,
o odvolání proti dodatečným platebním výměrům týkajícím se zdaňovacích období
1. Až 4. čtvrtletí roku 2002, podal stěžovatel novou žalobu, kterou krajský soud zamítl
v samostatném soudním řízení rozsudkem ze dne 25. 3. 2015, čj. 15 Af 237/2012 – 77.
Kasační stížnost stěžovatele proti tomuto rozsudku byla zamítnuta rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2016, čj. 6 Afs 104/2015 – 41; řízení ve vztahu
k dodatečným platebním výměrům za zdaňovací období roku 2002 je tak definitivně
ukončeno. V dalším samostatném soudním řízení krajský soud rozsudkem ze dne 25. 3. 2015,
čj. 15 Af 239/2012 – 86, zamítl stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí finančního ředitelství
ze dne 19. 3. 2012, čj. 3373/12-1300-505196, o odvolání proti dodatečným platebním výměrům
týkajícím se zdaňovacích období 2. až 4. čtvrtletí roku 2001. Kasační stížnost proti tomuto
rozsudku je vedena pod sp. zn. 10 Afs 100/2015.
III. Řízení před krajským soudem
[7] Proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2014, čj. 8890/14/5000-14203-711315,
jímž bylo zamítnuto odvolání proti dodatečným platebním výměrům za zdaňovací období roku
2003, podal stěžovatel žalobu, jež byla zamítnuta rozsudkem krajského soudu napadeným nyní
projednávanou kasační stížností.
[8] V žalobě stěžovatel vznesl z procesní opatrnosti námitku prekluze s odkazem
na §148 odst. 1 a 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „daňový řád“), neboť otázku prekluze je podle jeho názoru zapotřebí posuzovat
podle nové právní úpravy, přičemž subjektivní i objektivní prekluzivní lhůty k vyměření
daně z přidané hodnoty za zdaňovací období leden až prosinec roku 2003 marně uplynuly.
Stěžovatel poté obsáhle polemizoval s názorem, že byly splněny podmínky pro stanovení daně
z přidané hodnoty podle pomůcek ve smyslu §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků;
v materiálech předkládaných stěžovatelem v průběhu daňové kontroly se sice nacházely
nesrovnalosti, i přes ně však bylo možné daňovou povinnost stanovit dokazováním.
[9] K ukončení daňové kontroly podle stěžovatele došlo v rozporu s ustálenou judikaturou,
neboť správce daně při podpisu protokolu o jednání ze dne 3. 8. 2005 zjevně akceptoval,
že se stěžovatel ve lhůtě do 22. 8. 2005 vyjádří k výsledkům kontroly. Toto vyjádření
stěžovatel dne 22. 8. 2005 skutečně předložil, avšak správce daně se jím odmítl zabývat
s odůvodněním, že bylo předloženo až po ukončení daňové kontroly. Ta byla ukončena již dne
3. 8. 2005, a to na základě podpisu stěžovatelova zástupce do protokolu o ústním jednání.
Tím podle stěžovatele došlo k porušení jeho práv vyplývajících z §16 odst. 8 zákona o správě
daní a poplatků. Protokol o projednání zprávy ze dne 3. 8. 2005 protokolem obsahově není,
neboť je v něm uvedeno, že stěžovatel byl se zprávou „seznámen“, nikoliv, že s ním byla řádně
„projednána“. V protokolu navíc chybí odkaz na číslo jednací zprávy a jsou v něm uvedeny
zmatečně tři body, jež měly být předmětem projednání: „1) stanovisko správce daně k vyjádření žalobce
ze dne 19. 5. 2005 k protokolu o jednání ze dne 4. 5. 2005; 2) projednání zprávy daně z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období roků 2001 až 2003; a 3) projednání zprávy daně z přidané hodnoty za zdaňovací období
roků 2001 až 2003.“
[10] K pochybení na straně žalovaného došlo i tím, že neseznámil stěžovatele s obsahem
pomůcek použitých k doměření daně. Úřední záznam o pomůckách vznikl dne 31. 8. 2005,
tedy až po 3. 8. 2005, dni, kterým měla být daňová kontrola ukončena. Protokol o pomůckách
tak stěžovateli nemohl být a nebyl předložen za účelem vyjádření případných námitek a dodržení
zásady dvojinstančnosti řízení. V důsledku toho bylo porušeno stěžovatelovo právo na vyjádření,
vyplývající z §16 odst. 4 písm. f) zákona o správě daní a poplatků.
[11] Krajský soud neshledal stěžovatelovy námitky důvodnými a žalobu zamítl.
Prekluzivní lhůty začaly běžet před účinností nového daňového řádu, proto se počítání času
v souladu s přechodnými ustanoveními nového daňového řádu (srov. §264 odst. 4) a judikaturou
Nejvyššího správního soudu řídí pravidly stanovenými v zákoně o správě daní a poplatků,
podle kterých k uplynutí prekluzivních lhůt pro vyměření daně nedošlo. Ke splnění
podmínek pro stanovení daně z přidané hodnoty podle pomůcek ve smyslu §31 odst. 5 zákona
o správě daní a poplatků krajský soud uvedl, že se jedná o otázku, jež byla ve vztahu
ke stěžovateli pravomocně vyřešena rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2013,
čj. 9 Afs 71/2012 – 34. Na závěry zdejšího soudu proto krajský soud odkázal s tím, že neshledal
důvody, proč by měl otázku opětovně posuzovat či se od závěrů Nejvyššího správního soudu
odchýlit.
[12] K otázce ukončení daňové kontroly krajský soud uvedl, že zařazení projednání
stanoviska a zprávy o výsledku daňové kontroly ve vztahu k dani z příjmů fyzických osob
do předmětu jednání nezpůsobuje nesrozumitelnost protokolace, neboť obsah protokolu
vymezenému předmětu plně odpovídá. Z obsahu protokolu především vyplývá, že správce daně
se stěžovatelem skutečně dne 3. 8. 2005 projednával výsledky zprávy z daňové kontroly
vyhotovené pod čj. 151735/05/214931/6715. Není podstatné, že číslo jednací zprávy
nebylo v protokolu výslovně uvedeno, neboť z obsahu protokolu a zmíněné zprávy
je zřejmé, že byla projednávána právě tato zpráva. O řádném projednání pak dále svědčí
jak skutečnost, že stěžovatelův zástupce dne 3. 8. 2005 zmiňovaný protokol podepsal,
tak to, že dva stěžovatelovi zástupci podepsali zprávu o výsledku daňové kontroly,
čímž její projednání potvrdili. Podpisem zprávy o daňové kontrole jsou přitom daňová kontrola
a projednání zprávy o ní s ohledem na §16 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků zakončeny.
K porušení zmíněného ustanovení pak nemohlo dojít tím, že správce daně a původní žalovaný
neakceptovali vyjádření stěžovatele předložené 22. 8. 2005.
[13] Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku směřující k seznámení stěžovatele
s obsahem pomůcek. Nezpochybnil skutečnosti uvedené stěžovatelem, avšak tento postup
s ohledem na specifické skutkové okolnosti daného případu nezakládá nezákonnost žalobou
napadeného rozhodnutí. Postup správce daně, který datoval úřední záznam o pomůckách
až po ukončení daňové kontroly, soud vyhodnotil jako standardní pro danou dobu s ohledem
na tehdy platnou úpravu obsaženou v zákoně o správě daní a poplatků a tehdejší judikaturu
správních soudů. Stěžovatel nevyužil možnosti do pomůcek nahlédnout, a to po celou dobu
od ukončení daňové kontroly 3. 8. 2005 až do 19. 9. 2005, kdy byly vydány dodatečné platební
výměry, ani po jejich vydání během prvního odvolacího řízení, ani později, až do vydání výše
zmíněných rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 3. 2012. Krajský soud na základě uvedeného dospěl
k závěru, že stěžovatel nevyužil možnosti seznámit se s pomůckami prostřednictvím §23
zákona o správě daní a poplatků nevyužil během daňového řízení, tuto námitku uplatnil poprvé
až při ústním jednání před soudem dne 16. 9. 2009 v řízení vedeném pod sp. zn. 15 Ca 280/2006,
nelze proto dovodit zkrácení jeho práv.
IV. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[14] Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel včas podanou kasační stížností z důvodů
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. S ohledem na pravomocná rozhodnutí již vydaná
v dané věci a meritorní otázky v nich vyřešené stěžovatel předmětem své kasační
stížnosti učinil dvě otázky, a to (i) nezákonnost ukončení daňové kontroly a (ii) skutečnost,
že nebyl při ukončení daňové kontroly seznámen s obsahem opatřených pomůcek.
[15] Pokud jde o nezákonnost ukončení daňové kontroly, stěžovatel opakuje svou
argumentaci předestřenou již v žalobě proti rozhodnutí žalovaného. Nezákonnost tedy spatřuje
především v tom, že se správce daně odmítl zabývat jeho vyjádřením k výsledkům daňové
kontroly s ohledem na její ukončení, jakož i ve zmatečném vymezení předmětu jednání
v protokolu a absenci čísla jednacího zprávy o daňové kontrole. Z obsahu protokolu
nevyplývá nic, co by svědčilo o řádném projednání zprávy; kontrolovaný subjekt přitom
nelze při jediném jednání seznámit se zprávou, sdělit mu, že je tím zpráva projednána,
a kontrolu uzavřít. Takový postup vede ke krácení stěžovatelových práv, neboť v jeho důsledku
nemohl navrhovat případné doplnění zprávy a vyjádřit se ke způsobu hodnocení důkazních
prostředků. Pokud bylo předmětem projednání rovněž stanovisko správce daně uvedené
v protokolu pod bodem 1), ke kterému měl stěžovatel rovněž právo se vyjádřit, správce daně
nebyl oprávněn zároveň projednávat zprávu o výsledku kontroly. Právo se vyjádřit zároveň
nemůže být nahrazeno seznamováním stěžovatele s dílčími stanovisky správce daně v průběhu
daňové kontroly.
[16] Pokud jde o nahlížení do pomůcek, stěžovatel považuje za nepřípadnou výtku krajského
soudu, že nevyužil práva do pomůcek nahlédnout, pokud krajský soud sám uznal, že do pomůcek
v době kontroly v důsledku tehdejší praxe nahlížet nemohl. Úřední záznam o pomůckách navíc
vznikl až 6. 9. 2005, tedy až po skončení daňové kontroly. Protokol o pomůckách tak nemohl být
při ukončení daňové kontroly stěžovateli předložen, aby mohl realizovat své právo vyjádřit
se podle §16 odst. 4 písm. f) zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatel přitom poukazuje
na pozdější judikaturu správních soudů a na pokyn finančního ředitelství ze dne 1. 7. 2009,
který zmíněnou praxi usměrnil tak, aby daňové subjekty byly napříště o obsahu pomůcek
seznámeny před vydáním platebního výměru. Za nepřípadnou považuje stěžovatel i výtku
krajského soudu, že neuplatnil tuto námitku v původním odvolacím řízení, zakončeném vydáním
rozhodnutí dne 5. 10. 2006. Žalovaný totiž nové rozhodnutí o odvolání vydal 2. 4. 2014,
tedy až po usměrnění rozhodovací praxe; tuto nezákonnost měl proto reflektovat buď žalovaný,
anebo krajský soud.
[17] Žalovaný ve vyjádření uvedl, že se zcela ztotožňuje se závěry krajského soudu uvedenými
v kasační stížností napadeném rozsudku. Poukázal přitom i na předchozí rozhodnutí
vydaná v této věci, zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2013,
čj. 9 Afs 71/2012 – 34, kterým sice bylo rozhodnutí krajského soudu zrušeno z důvodu
nezohlednění prekluze, avšak meritorní námitky stěžovatele byly shledány nedůvodnými.
Žalovaný pak v novém řízení při posuzování odvolání stěžovatele postupoval v souladu
s názorem soudu a vycházel ze skutkového stavu v době podání původního odvolání a z námitek
v tomto odvolání obsažených. Závěrem žalovaný zrekapituloval okolnosti, jež odůvodňovaly
splnění zákonných podmínek pro přistoupení ke stanovení daně podle pomůcek.
V. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[18] Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Na základě ustanovení
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud při přezkumu rozhodnutí krajských soudů vázán
rozsahem a důvody kasační stížnosti, ledaže by bylo řízení před soudem zmatečné, bylo zatíženo
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li rozhodnutí
správního orgánu nicotné. K výše uvedeným vadám Nejvyšší správní soud přihlíží z úřední
povinnosti. Soud přezkoumal napadený rozsudek, přihlédl k námitkám uplatněným stěžovatelem
a žádné z výše uvedených pochybení v řízení před krajským soudem neshledal.
[19] Nejvyšší správní soud považuje za nutné ještě před vypořádáním stěžovatelových
kasačních námitek vymezit rámec vlastního přezkumu. S ohledem na to, že daná věc byla
Nejvyšším správním soudem již několikrát projednávána, stěžovatel omezil své kasační námitky
pouze na výše zmíněné dvě. Avšak v důsledku rozdělení odvolacího řízení, jakož i následných
soudních řízení o žalobách proti samostatným rozhodnutím žalovaného ve vztahu k dodatečným
platebním výměrům za zdaňovací období let 2001, 2002 a 2003, Nejvyšší správní soud již věcně
přezkoumal i námitky uplatněné v nyní projednávané kasační stížnosti, a to v bodech 42–51
rozsudku ze dne 27. 4. 2016, čj. 6 Afs 104/2015 – 41, vztahujícímu se k dodatečným platebním
výměrům za zdaňovací období roku 2002. Tyto námitky přitom zdejší soud neshledal
důvodnými. Přestože se původní řízení „rozštěpilo“ na tři samostatná, jedná se stále o totožné
daňové řízení. Nejvyšší správní soud by nemohl stěžovatelovy námitky posoudit v tomto
rozhodnutí odlišně, než jak to udělal ve výše zmíněném rozsudku týkajícím se dodatečných
platebních výměrů za zdaňovací období roku 2002; svou argumentaci obsaženou ve zmíněném
rozsudku proto níže pouze ve stručnosti rekapituluje.
[20] Ve vztahu k námitce nezákonného ukončení daňové kontroly Nejvyšší správní
soud v rozsudku čj. 6 Afs 104/2015 – 41 uvedl, že v postupu krajského soudu a správních
orgánů neshledal pochybení. Krajský soud totiž správně dovodil, že obsah protokolu
o ústním jednání ze dne 3. 8. 2005 odpovídá zprávě o daňové kontrole z téhož dne,
vyhotovené pod čj. 151735/05/214931/6715. Absence čísla jednacího zmíněné zprávy
v protokolu proto nemůže způsobit vadu mající vliv na zákonnost žalobou napadeného
rozhodnutí. Tato zpráva byla navíc stěžovatelovým právním zástupcem dne 3. 8. 2005
podepsána, stejně jako protokol o jejím projednání, čímž bylo její projednání a zakončení
daňové kontroly ve smyslu §16 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků bez pochyb potvrzeno
[pozn.: rozhodnutí krajského soudu, stejně jako jiná rozhodnutí v dané věci chybně uvádějí, že zpráva byla
podepsána dvěma zástupci stěžovatele; dvěma zástupci stěžovatele byl však podepsán protokol o jejím
projednání, samotná zpráva byla podepsána pouze právním zástupcem stěžovatele, JUDr. Lubošem
Hendrychem]. Nelze se ztotožnit ani s názorem, že protokol je „zmatečný“, jak tvrdí stěžovatel,
neboť obsah protokolu odpovídá vymezenému předmětu jednání o třech bodech.
[21] Také odmítnutí správce daně akceptovat vyjádření stěžovatele ke zprávě o daňové
kontrole po ukončení daňové kontroly shledal Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským
soudem legitimním. Stěžovatel ve svém vyjádření k protokolu o ústním jednání uváděl konkrétní
okolnosti, které podle jeho názoru vedly k nesprávnému stanovení daňové povinnosti pomocí
pomůcek, a nikoli pomocí řádně provedeného dokazování, a to poté, co v průběhu daňové
kontroly účelově měnil svá tvrzení a předkládané důkazy podle toho, která z jeho předchozích
tvrzení zrovna správce daně zpochybnil. V takovém případě, pokud je daňové řízení vnímáno
jako celek, nelze hodnotit jako nezákonné, že správce daně odmítl akceptovat další vyjádření
po ukončení daňové kontroly. Okolnostmi a tvrzeními obsaženými ve vyjádření
se navíc v průběhu dalšího řízení zabývaly jak správní orgány, tak správní soudy,
v souvislosti s čímž Nejvyšší správní soud opět odkazuje na svůj rozsudek ze dne 10. 10. 2013,
čj. 9 Afs 71/2012 – 34, v němž se podrobně a úplně vypořádal s námitkami směřujícími
proti stanovení daně podle pomůcek.
[22] Nejvyšší správní soud se ztotožnil rovněž s úvahou krajského soudu,
podle které neseznámení stěžovatele s obsahem pomůcek před vydáním dodatečných platebních
výměrů nezakládá bez dalšího nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Je sice pravda,
že pozdější judikatura dovodila, že správce daně by měl navzdory znění §23 odst. 2
zákona o správě daní a poplatků daňovému subjektu nahlédnutí do pomůcek zásadně
umožnit (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2007,
čj. 1 Afs 94/2006 – 60, publ. pod č. 1146/2007 Sb. NSS). Nicméně postup správce daně,
který stěžovateli neodepřel nahlížet do správního spisu a do pomůcek, neboť ten se o to během
původního řízení ani nepokoušel, ale pouze jej nevyzval k tomu, aby se s obsahem pomůcek
seznámil, byl v dané době s ohledem na právní úpravu obsaženou v §23 odst. 2 zákona o správě
daní a poplatků a tehdejší judikaturu správních soudů konformní.
[23] Stěžovatel se přitom nepokusil využít možnosti nahlédnout do pomůcek po celou dobu
od 3. 8. 2005, kdy byl podle výše zmiňovaného protokolu o ústním jednání srozuměn
s tím, že mu bude daň vyměřena pomocí pomůcek, až do vydání nového rozhodnutí o odvolání
žalovaným dne 2. 4. 2014. Tuto námitku vznesl poprvé až při ústním jednání před krajským
soudem dne 16. 9. 2009. S ohledem na tyto okolnosti Nejvyšší správní soud přisvědčil názoru
krajského soudu, že postupem správce daně nedošlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení
před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[24] Nejvyšší správní soud uzavírá, že zákonnost správního řízení a řízení před krajským
soudem byla podrobena zevrubnému přezkumu, veškeré stěžovatelovy námitky byly postupně
vyvráceny.
VI. Závěr a náklady řízení
[25] Kasační námitky proto nebyly Nejvyšším správním soudem shledány důvodnými
a ani z přezkumu dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., který Nejvyšší správní soud provádí z úřední
povinnosti, nevyplynul důvod pro zrušení napadeného rozsudku krajského soudu.
V důsledku toho byla kasační stížnost v souladu s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s. větou
poslední zamítnuta.
[26] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů řízení nenáleží. Toto právo by náleželo žalovanému, protože však žalovaný
žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že ani žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. července 2016
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu