ECLI:CZ:NSS:2016:10.AS.172.2016:61
sp. zn. 10 As 172/2016 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna
a soudkyň Daniely Zemanové a Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: VETT a.s.,
se sídlem Nad Opatovem 2140/2, Praha 11, zast. JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem
Ke Klimentce 2186/15, Praha 5, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje,
se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Město Česká Lípa,
se sídlem T. G. Masaryka 1, Česká Lípa, zast. JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D.,
advokátem se sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 3. 2013,
čj. KULK 17594/2013, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 6. 2016, čj. 59 A 90/2014-135,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 6. 2016,
čj. 59 A 90/2014-135, se r uší .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 3. 2013, čj. KULK 17594/2013, se r uší
a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o žalobě
a řízení o kasační stížnosti částku 19 456 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám JUDr. Michala Říhy, advokáta.
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Návrhem ze dne 28. 12. 2011 se žalobkyně u žalovaného domáhala, aby osobě zúčastněné
na řízení uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 17 105 032 Kč spolu s vypočtenými úroky
z prodlení, a to na základě závazku z veřejné služby v městské autobusové dopravě. Žalovaný
tento návrh podle §141 odst. 7 správního řádu zamítl, neboť ze souvisejících rozhodnutí
civilních soudů zjistil, že smlouva o závazku veřejné služby byla absolutně neplatná. Otázku
bezdůvodného obohacení vzniklou z plnění bez základu v existující smlouvě mají posuzovat
civilní soudy, nikoliv žalovaný ve sporném řízení podle §141 správního řádu.
[2] Žalobkyně rozhodnutí žalovaného napadla žalobou, kterou krajský soud rozsudkem
zamítl a přidržel se závěrů žalovaného. Žalovaný prý nepochybil, pokud vyhodnotil pro správní
řízení veřejnoprávní smlouvu jako právní akt, který nebyl schopen mezi žalobkyní a osobou
zúčastněnou založit závazkový vztah; proto z této smlouvy nemohou plynout ani jakékoliv
nároky. Základem závazku veřejné služby je smlouva mezi dopravním úřadem a dopravcem.
Samotnou licencí, kterou žalobkyně nepochybně disponovala, nevzniká závazek veřejné služby.
V nynější věci proto žalobkyně poskytovala dopravní služby, aniž mezi ní a osobou zúčastněnou
závazek veřejné služby vznikl.
[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu obsáhlou
kasační stížnost. V ní nejprve shrnuje spletitý procesní vývoj celé věci, upozorňuje na letité
průtahy na straně žalovaného, dále zpochybňuje závěr krajského soudu o absolutní neplatnosti
veřejnoprávní smlouvy. Žalovaný nebyl vázán závěry civilních soudů o neplatnosti veřejnoprávní
smlouvy. V každém případě však byl povinen o nároku stěžovatelky ve sporném řízení podle
§141 správního řádu rozhodnout. Veřejnoprávní nároky stěžovatelky jsou totiž ve věci
nepochybně dány. V kasační stížnosti stěžovatelka namítá rovněž nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku.
[4] Žalovaný se k obsahu kasační stížnosti nevyjádřil.
[5] Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření zdůraznila, že žalovaný se žádných průtahů
nedopustil. Žalovaný řízení přerušil a vyčkával, jak se civilní soudy postaví k otázce
vzniku (platnosti) veřejnoprávní smlouvy. Podle usnesení NS ze dne 12. 1. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 4410/2010, „vychází-li žalovaný nárok ze skutkových tvrzení, že bylo poskytnuto plnění
jinému, aniž by mezi účastníky existoval odpovídající smluvní vztah, a dovozuje-li se tak vznik závazkového
vztahu z bezdůvodného obohacení, je dána pravomoc soudů v civilním řízení, nehledě na to, že v případě platně
uzavřené smlouvy by byl povolán rozhodovat spor správní orgán“. Osoba zúčastněná proto uzavírá,
že nelze přiznat finanční plnění z veřejnoprávní smlouvy, pokud žádná veřejnoprávní smlouva
platně nevznikla, resp. neexistuje.
[6] NSS při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž
dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou
oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů; neshledal přitom, že by napadený rozsudek trpěl vadami, k nimž je povinen přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost je důvodná.
[8] Rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný. Je naopak velmi detailně a precizně
odůvodněn. Nepřezkoumatelnost není založena jen proto, že stěžovatelka s argumentací
krajského soudu nesouhlasí, eventuálně krajský soud nařkla z toho, že se některým problémům
„vyhnul“. Ostatně s rozsudkem krajského soudu stěžovatelka detailně polemizuje, což samo
nasvědčuje jeho přezkoumatelnosti.
[9] Krajský soud nicméně ve svém rozsudku dospěl k nesprávnému závěru, obdobně
jako to učinil ve svém rozhodnutí již žalovaný. Je tomu tak proto, že krajský soud pominul
aktuální judikaturu zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., která dále
upřesňuje rozhodování správních orgánů ve sporném řízení podle §141 správního řádu.
[10] Zvláštní senát v usnesení ze dne 25. 2. 2016, čj. Konf 10/2015-11, věc ČAS – SERVICE,
vysvětlil, že sporem z veřejnoprávní smlouvy „je nutno rozumět podstatně širší okruh nároků svou
povahou a podstatou veřejnoprávních než pouze nároků vyplývajících z konkrétního ujednání o plnění obsaženého
v platné veřejnoprávní smlouvě. Právní úprava zakotvující možnost uzavřít v určité věci v oblasti veřejného práva
veřejnoprávní smlouvu již tím, že zakládá možnost vzniku právního vztahu mezi jednotlivcem a veřejnoprávní
entitou jinak než autoritativním jednostranným jednáním veřejnoprávní entity, předpokládá vznik komplexního
„souboru“ vzájemných a navzájem provázaných práv a povinností a z nich plynoucích nároků mezi těmito
subjekty. Centrálním bodem tohoto souboru práv a povinností bude daná veřejnoprávní smlouva. Nezřídka však,
ačkoli by mělo jít spíše o výjimky, půjde i o práva a povinnosti – striktně vzato – povahy mimosmluvní. Ty budou
s veřejnoprávní smlouvou spojené pouze volně, ve smyslu faktické souvislosti mezi nárokem a veřejnoprávní
smlouvou, která byla uzavřena, ať už platně nebo neplatně, nebo nebyla uzavřena, avšak s ohledem na povahu
a podstatu vztahu uzavřena být mohla (tzn. že daný vztah mohl být podle zákona veřejnoprávní smlouvou
upraven). V tomto smyslu je i v oblasti veřejnoprávních smluv představitelná veřejnoprávní obdoba nároků, jakými
jsou v oblasti práva soukromého nárok na vydání bezdůvodné obohacení […]“. „Soubor“ práv a povinností,
„jehož centrálním bodem je zákonem předvídaná, byť ne vždy nezbytně nutně platná či vůbec uzavřená
veřejnoprávní smlouva, má být posuzován komplexně, ve všech svých vzájemných souvislostech, a pokud možno
jedním orgánem, resp. soustavou orgánů. Je tedy zásadně třeba v pochybnostech vykládat ustanovení o pravomocech
rozhodovat o právech a povinnostech majících určitou povahu a podstatu (veřejnoprávní či naopak
soukromoprávní) tak, že o nich bude rozhodovat pokud možno jeden orgán“.
[11] Jelikož stěžovatelka v nynějším případě netvrdila, že jí uplatněný nárok vůbec nesouvisí
s právními vztahy v oblasti veřejného práva, například proto, že se jedná o čistě soukromoprávní
bezdůvodné obohacení podle §451 a násl. občanského zákoníku z roku 1964 (naopak
argumentovala přesně naopak a svůj nárok z veřejnoprávní smlouvy odvozovala), je nutno
obdobně jako ve věci ČAS – SERVICE řešené zvláštním senátem uzavřít, že o návrhu
stěžovatelky měl rozhodnout žalovaný. Nemohl tedy návrh zamítnout jen s jednoduchou
argumentací, že nárok stěžovatelky není důvodný, neboť veřejnoprávní smlouva nebyla platně
uzavřena. V tomto smyslu je nutno korigovat též judikaturu NS či NSS, kterou argumentovala
osoba zúčastněná na řízení (viz bod [5] shora), respektive krajský soud. Eventuální závěr,
že veřejnoprávní smlouva nebyla platně uzavřena (kteroužto otázku NSS nyní řešit nemusel),
ve smyslu citovaných závěrů zvláštního senátu na věci nic nemění.
[12] Rozsudek krajského soudu je tedy nesprávný. Protože důvody zrušení rozsudku krajského
soudu dopadají též na rozhodnutí žalovaného, NSS v souladu s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.
rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude
žalovaný postupovat podle závazného právního názoru vysloveného v tomto rozsudku [§110
odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 5 s. ř. s. ].
[13] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne NSS v případě, že zruší podle §110
odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech
řízení před krajským soudem. Stěžovatelka měla ve věci úspěch, podle §60 odst. 1 s. ř. s.
jí tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení.
[14] V řízení o žalobě představovaly náklady řízení zaplacený soudní poplatek ve výši 3000 Kč,
odměna a náhrada hotových výdajů advokáta. Odměna náleží celkem za tři úkony právní služby
[převzetí a příprava zastoupení před podáním žaloby, podání žaloby ze dne 30. 9. 2014, replika
k vyjádření žalovaného ze dne 9. 4. 2015; §1 odst. 1, §7, §9 odst. 3 písm. d), §11 odst. 1
písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu], a to v hodnotě 3 100 Kč za každý
úkon právní služby, celkem částku 9 300 Kč. K tomu je třeba připočíst 3 × režijní paušál
po 300 Kč, tj. 900 Kč. Celkem tedy činí náklady řízení před městským soudem částku 10 200 Kč
plus 3000 Kč jako úhrada za zaplacený soudní poplatek.
[15] V řízení o kasační stížnosti představovaly náklady řízení pouze odměna a náhrada
hotových výdajů advokáta (stěžovatelka byla od placení soudního poplatku osvobozena). NSS
přiznal stěžovatelce jeden úkon po 3100 Kč (podání kasační stížnosti) [§1 odst. 1, §7,
§9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Náhrada hotových výdajů pak
sestává z paušální částky 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy činí náklady
stěžovatelky v řízení před NSS částku 3400 Kč.
[16] Jelikož je zástupce plátcem DPH, NSS zvýšil odměnu advokáta o částku 2856 Kč
odpovídající DPH ve výši 21 % z částky 13 600 Kč (10 200 + 3400). Celkem je tedy povinen
žalovaný zaplatit stěžovatelce částku 19 456 Kč (13 600 + 2856 + 3000). Tuto částku je žalovaný
povinen zaplatit stěžovatelce k rukám advokáta do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2016
Zdeněk Kühn
předseda senátu