ECLI:CZ:NSS:2016:10.AS.221.2015:58
sp. zn. 10 As 221/2015 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci navrhovatelů: a) A. K., b) MUDr.
P. K., c) MUDr. J. V., d) P. P., e) Ing. P. J. a f) Ing. R. V., všichni zast. Mgr. Pavlem
Fryntou, advokátem se sídlem Břevnovská 433/12, Praha 6, proti odpůrci: Hlavní město
Praha, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, zast. Mgr. Vojtěchem Novotným,
advokátem se sídlem Karlovo náměstí 24, Praha 1, o návrhu na zrušení opatření obecné povahy
č. 23/2012 – celoměstsky významné změny I+II Územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy,
schválené usnesením zastupitelstva hl. m. Prahy č. 16/4, v části obsahující změnu Z 2440/00,
v řízení o kasační stížnosti odpůrce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2015,
čj. 3 A 48/2015-92,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Odpůrce je povinen zaplatit navrhovatelům a) až f) náhradu nákladů řízení
v celkové výši 27 733 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
jejich zástupce Mgr. Pavla Frynty, advokáta.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Navrhovatelé se návrhem doručeným městskému soudu 23. 4. 2015 domáhali zrušení
opatření obecné povahy č. 23/2012 – Celoměstsky významné změny I+II Územního plánu
sídelního útvaru hl. m. Prahy, schváleného usnesením Zastupitelstva hl. m. Prahy č. 16/4 ze dn e
26. 4. 2012, v části obsahující změnu Z 2440/00.
[2] Městský soud výrokem I. v záhlaví označeného rozsudku napadenou část uvedené
změny územního plánu zrušil. Ze čtyř uplatněných návrhových bodů shledal důvodným
jediný. Přisvědčil totiž argumentaci navrhovatelů, dle níž nezákonnost napadeného opatření
obecné povahy způsobují chybějící důvody stanoviska dotčeného orgánu státní správy
upouštějícího od SEA, tedy rozpor s kogentním ustanovením §10d odst. 5 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů
(zákon o posuzování vlivů na životní prostředí). Městský soud v této souvislosti mimo jiné uvedl,
že „[z]měna územního plánu hl. m. Prahy je koncepcí ve smyslu zákona o posuzování vlivů na životní
prostředí a podléhá povinnosti posouzení dle tohoto zákona, tj. provedení zjišťovacího řízení. Stanovisko k zadání
musí obsahovat jasný závěr buď o nutnosti komplexního posouzení vlivů řešení předložené dokumentace
na životní prostředí, nebo o jeho ukončení závěre m zjišťovacího řízení. Pokud posouzení vlivů na životní
prostředí není požadováno, musí závěr zjišťovacího řízení obsahovat odůvodnění. Tato povinnost vyplývá zřetelně
z §10d odst. 5 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (zákon č. 100/2001 Sb.), podle kterého
je příslušný úřad povinen uvést v závěru zjišťovacího řízení důvody, pro které není posuzování
podle tohoto zákona požadováno. Vydané stanovisko Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 29. 5. 2009,
sp. zn. S-MHMP-388985/2009/1/OOP/VI, těmto požadavkům nevyhovuje. V bodu III. tohoto stanoviska
je pouze uvedeno, že změny č. Z 939/00, Z 1175/00, Z 2143/00, Z 2156/00, Z 2215/00 a Z 2743/00
je nutno posoudit z hlediska vlivů na životní prostředí. K napadené změně Z 2440/00 se stanovisko vůbec
nevyjadřuje, natož aby výsledek zjišťovacího řízení jakkoliv odůvodňovalo. Bez odůvodnění tohoto stanoviska není
zřejmé, zda vůbec byla napadená změna územního plánu hodnocena. Absence odůvodnění, které je vyžadováno
přímo zákonem, pak nemůže být překlenuta ani žádnými jinými dokumenty, které zamýšlenou změnu z různých
hledisek hodnotí ani vyjádřeními odpůrce při jednání u soudu. “
II.
Obsah kasační stížnosti
[3] Odpůrce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti proti tomuto rozsudku,
resp. jejím doplnění, uvedl, že se městský soud přes výslovnou námitku nezabýval jeho právem
na samosprávu ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 1669/11,
č. 69/2013 Sb. ÚS. Rozsudek je proto nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
[4] Městský soud neoprávněně zasáhl do stěžovatelova práva na samosprávu,
neboť se v projednávané věci dostal do „do extrémního rozporu s principy spravedlnosti.“
[5] Odkaz městského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2013,
čj. 2 Aos 1/2013-138, označil stěžovatel za nepřiléhavý, neboť Nejvyšší správní soud
v něm ve vztahu k nutnosti odůvodnění neposuzování vlivů na životní prostředí konstatoval,
že tento závěr „platí obzvláště tehdy, argumentují-li […] osoby uplatňující námitky výrazným zhoršením
životního prostředí v okolí jejich nemovitostí vlivem provedených změn. “ Navrhovatelé však v nyní
posuzované věci žádný zásah do životního prostřední netvrdili, a to ani v průběhu přijímání
změny Z 2440/00, přestože námitky z jiných důvodů podali. Tvrzené procesní pochybení
tak nemohlo zasáhnout do právní sféry navrhovatelů a nezpůsobilo nezákonnost napadené
změny územního plánu. Na tuto skutečnost stěžovatel městský soud výslovně upozornil,
přičemž jeho argumentace v této souvislosti směřovala k posouzení aktivní věcné legitimace
(úspěšnosti návrhu) a nikoli k posouzení aktivní legitimace procesní, kterou se v odůvodnění
svého rozsudku městský soud zabýval. Jeho postup stěžovatel označil za formalistický.
[6] Stanovisko odboru životního prostředí ze dne 29. 5. 2009 se dle stěžovatele posouzením
změny Z 2440/00 zabývalo; na toto stanovisko, které se skládá ze tří částí, je totiž nutno nahlížet
komplexně. Stěžovatel se navíc nad rámec svých povinností obrátil na příslušný odbor
životního prostředí s žádostí o potvrzení, že v případě změn, u nichž nebyla vyhotovena SEA,
nenastaly skutečnosti, „které by dotčený orgán vedly k dodatečnému uplatnění stanoviska SEA“.
[7] Městský soud též nepřihlédl k tomu, že koridor veřejně prospěšné stavby (trasa metra D)
a s ní související plochy byly v územním plánu ještě před přijetím změny Z 2440/00; tato změna
dosavadní územní plán pouze zpřesňuje. Trasa metra D přitom byla z hlediska vlivů na životní
prostředí prověřena již při přijímání příslušných zásad územního rozvoje.
[8] Městský soud měl vzít v potaz také skutečnost, že změna územního plánu byla účinná
více než tři rok a návrh na její zrušení byl podán necelý měsíc před uplynutím tříleté lhůty
dle §101b odst. 1 s. ř. s. Zájmu na stabilitě územního plánu a právní jistotě dotčených osob,
jakož i strategickému významu stavby metra trasy D (představující mimo jiné předpoklad
pro zlepšení životního prostředí v Praze) se však při svém rozhodování městský soud nevěnoval.
Stěžovatel dále zdůraznil, že cílem přijaté změny Z 2440/00 je naplnění veřejného zájmu a nikoli
zájmu soukromého, jak tomu bylo ve věci řešené Nejvyšším správním soudem ve shora
citovaném rozsudku čj. 2 Aos 1/2013-138.
[9] Na základě uvedeného stěžovatel dovodil, že dotčený orgán správně nepožadoval
posouzení změny Z 2440/00 z hlediska vlivů na životní prostředí. V závěrečném shrnutí
stěžovatel uvedl, že městský soud zasáhl též do hospodárnosti procesu pořizování územně
plánovací dokumentace, neboť shodná změna musí z formálních důvodů znovu projít
schvalovacím procesem, ačkoli výsledek bude shodný.
[10] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
III.
Vyjádření navrhovatelů
[11] Navrhovatelé ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedli, že stěžovatel městskému soudu
vytýká prakticky pouze přepjatý formalismus, který dovozuje z nálezu Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 1669/11. Uvedený nález však na věc nedopadá, neboť v něm bylo řešeno
nedostatečně rozvedené vypořádání námitek dotčených osob, zatímco v nyní posuzované věci
neexistovalo žádné odůvodnění závěru zjišťovacího řízení, a to v rozporu s §10d odst. 5 zákona
o posuzování vlivů na životní prostředí. Z toho důvodu je naopak zcela přiléhavý závěr obsažený
v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 2 Aos 1/2013-138, dle něhož absence
takovéhoto odůvodnění není pouhým formálním nedostatkem.
[12] Argumentaci, podle které nedošlo k zasažení jejich hmotných práv, označili navrhovatelé
za účelovou, neboť v úvodu návrhu na zrušení napadené změny územního plánu uvedli
rozsáhlý seznam pozemků v jejich vlastnictví, které mají být touto změnou přímo dotčeny
(vlastní dokonce další, taktéž potenciálně dotčené pozemky, které v návrhu nezmínili),
jímž dokládali, že jejich zájmy v daném území jsou zásadní. Je pro ně proto podstatný i celkový
stav životního prostředí na těchto pozemcích.
[13] K dalším námitkám stěžovatele navrhovatelé uvedli, že koridor veřejně prospěšné
stavby byl v územním plánu původně zakreslen na jiném místě a byl menšího rozsahu.
Stěžovatelem zmiňované zásady územního rozvoje nebyly předmětem tohoto řízení;
jde o dokument zpracovávaný v mnohem větším měřítku než územní plán a z pohledu vlivů
na životní prostředí je hodnocena pouhá koncepce. Stavba metra včetně záchytných parkovišť
dle stěžovatelů jednoznačně bude mít na životní prostředí vliv. Je přitom lhostejno, že návrh
na zrušení změny územního plánu podali až těsně před koncem tříleté lhůty stanovené v §101b
odst. 1 s. ř. s. Irelevantní je též rozlišování veřejného a soukromého zájmu, neboť to samo
nemůže ospravedlnit porušování principu zákonnosti. Navrhovatelé se neztotožnili s tvrzením
stěžovatele, dle něhož by zrušená změna musela znovu procházet procesem schvalování,
neboť trasa metra D je stále zakreslena v územním plánu, v němž došlo v důsledku zrušení
změny k navrácení původního stavu. Do extrémního rozporu s principy spravedlnosti se naopak
dostala napadená změna územního plánu; ačkoli zábor ploch pro veřejně prospěšnou stavbu
byl v desetinásobcích oproti původnímu rozsahu a tímto opatřením obecné povahy bylo přijato
23 změn územního plánu, stěžovatel se spokojil se závěrem zjišťovacího řízení v rozsahu jedné
strany při současném nerespektování kogentní normy obsažené v §10d odst. 5 zákona
o posuzování vlivů na životní prostředí.
[14] Navrhovatelé navrhli, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti a předpoklady věcné
projednatelnosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas,
napadá rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je řádně zastoupen
(§105 s. ř. s.). Důvodnost kasační stížnosti poté posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); neshledal přitom, že by napadené rozhodnutí či řízení
jeho vydání předcházející trpěly vadami, jimiž by se muse l zabývat i bez návrhu.
[16] Kasační stížnost není důvodná.
IV.A K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
[17] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumate lnosti rozsudku
městského soudu. Ve své ustálené judikatuře Nejvyšší správní sou d opakovaně konstatoval,
že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vz al
správní soud za rozhodný, jakým způsobem posoudil rozhodné skutečnosti (srov. např. rozsudek
ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud neshledal,
že by v napadeném rozhodnutí městského soudu absentoval některý z výše uvedených
požadavků. Městský soud přehledně popsal rozhodný skutkový stav a s žalobními námitkami
se řádně a srozumitelně vypořádal.
[18] Stěžovatel spatřoval nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tom, že se městský
soud údajně přes výslovnou stěžovatelovu námitku nezabýval zásahem do stěžovatelova
práva na samosprávu ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1669/11.
Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že městský soud se v odůvodnění svého rozsudku výslovně
k právu stěžovatele na samosprávu nevyjádřil. Tato skutečnost však sama o sobě
nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí nezakládá.
[19] Správní soud je při rozhodování o návrhu na zrušení opatření obecné povahy vázán
rozsahem a důvody návrhu (§101d odst. 1 s. ř. s.). Jeho primární povinností je tedy
přezkoumatelným způsobem vypořádat žalobní body a nikoli nezbytně veškeré námitky obsažené
ve vyjádření k němu. Městský soud se fakticky problematikou zásahu do práva na samosprávu,
jež je podstatou stěžovatelem citovaného nálezu, zabýval; neboť hodnotil, zda chybějící
odůvodnění nepotřebnosti provedení SEA představuje pouhý formální požadavek či nikoli.
Námitky napadající nepřezkoumatelnost rozhodnutí jsou proto nedůvodné.
IV.B K námitkám týkajícím se porušení práva na samosprávu stěžovatele
[20] Nedůvodná je též námitka, dle níž městský soud nepřípustným způsobem zasáhl
do stěžovatelova práva na samosprávu.
[21] Nejvyšší správní soud se neztotožnil s názorem stěžovatele, dle kterého
se stanovisko Magistrátu hl. m. Prahy, odboru ochrany prostředí, ze dne 29. 5. 2009,
sp. zn. S-MHMP-388985/2009/1/OOP/VI, fakticky posouzením změny Z 2440/00
z hlediska vlivů na životní prostředí zabývalo. Dotčený orgán totiž v souvislosti se změnou
Z 2440/00 pouze konstatoval, že „[n]ávrh zadání změny je z hlediska námi chráněných zájmů přípustný. “
Žádné další odůvodnění ve vztahu k uvedené změně toto stanovisko neobsahuje a ani da lší obsah
tohoto stanoviska „faktickému“ posouzení dané otázky nenasvědčuje. Ostatně ani sám stěžovatel
neuvádí, z čeho konkrétně vyplývá, že se dotčený orgán otázkou vlivů změny Z 2440/00
na životní prostředí skutečně zabýval. Na uvedeném nic nemění ani to, že se stěžovatel následně
na dotčený orgán obrátil s dotazem, zda nově nenastaly skutečnosti odůvodňující provedení SEA.
[22] Naproti tomu Nejvyšší správní soud v této souvislosti nesdílí názor navrhovatelů,
dle něhož závěry obsažené ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1669/11
nejsou v nyní posuzované věci relevantní, neboť v tehdy projednávané věci bylo opatření
obecné povahy zrušeno pouze pro nedostatečně rozvedené vypořádání námitek dotčených
osob. Stále totiž platí, jak v obecné rovině Ústavní soud v citovaném nálezu konstatoval,
že „[p]ři rozhodování o zásahu do samosprávy musí soud náležitě zvážit význam základního práva územního
samosprávného celku na samosprávu na jedné straně a význam důvodů svědčících pro takový zásah na straně
druhé; zásah musí být přiměřený závažnosti takových důvodů. Výsledek poměřování těchto dvou skupin hodnot
musí soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vyjádřit. “ I v nyní posuzované věci pak lze přiměřeně aplikovat
i závěr Ústavního soudu, dle něhož „[p]ožadavky vznášené Nejvyšším správním soudem vůči zastupitelstvu
obce, pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami vlastníka pozemku uplatněnými proti územnímu
plánu, nesmí být přemrštěné “, jelikož „[t]akové přehnané požadavky jsou výrazem přepjatého formalismu,
který ohrožuje funkčnost územního plánování a přispívá k narušení stability systému územního plánování
a právních jistot občanů; lze je hodnotit jako nepřípustný zásah do práva na samosprávu. “
[23] Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že městský soud uvedeným požadavkům
vyhověl. Citovaný nález Ústavního soudu sice ukládá správním soudům zachovávat větší
shovívavost, pokud jde o formální nedostatky územního plánu, resp. řízení jeho přijetí
předcházejícímu, avšak nelze jej vykládat tak, že by pořizovatel územního plánu mohl
na jeho odůvodnění, resp. odůvodnění podkladových stanovisek dotčených orgánů, zcela
rezignovat. Jak přitom Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 7. 1. 2010,
čj. 9 Ao 4/2009-111, „[z]ávěr zjišťovacího řízení dle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní
prostředí, že změnu územního plánu není nutno posuzovat z hlediska vlivů na životní prostředí, musí být náležitě
odůvodněn.“ Ustanovení §10d odst. 5 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí
totiž výslovně stanoví, že nejedná-li se o koncepci podléhající posuzování podle tohoto zákona,
je příslušný úřad povinen uvést v závěru zjišťovacího řízení důvody, pro které není posuzování podle tohoto zákona
požadováno.
[24] Totožný právní názor zaujal Nejvyšší správní soud v (též městským soudem citovaném)
rozsudku čj. 2 Aos 1/2013-138, v němž uvedl, že „[t]aké k tomu, že závěr zjišťovacího řízení musí
být odůvodněn, existuje judikatura Nejvyššího správního soudu. Z rozsudku ze dne 7. 1. 2010,
č. j. 9 Ao 4/2009 - 111, plyne, že §10d odst. 5 zákona o EIA představuje transpozici čl. 3 odst. 7 směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2001/42/ES ze dne 21. 6. 2001, který tuto povinnost shodně stanoví.
Absence odůvodnění neposuzování vlivů na životní prostře dí není pouhým formálním nedostatkem, který by byl
bez vlivu na zákonnost postupu při pořizování a schválení změny územního plán; to platí obzvláště tehdy,
argumentují-li (stejně jako v nyní posuzované věci) osoby uplatňující námitky výrazným zhoršením živ otního
prostředí v okolí jejich nemovitostí vlivem provedených změn. Je sice pravdou, že výsledkem zjišťovacího řízení
je odpůrce vázán, avšak tato skutečnost nemůže sama o sobě zhojit nepřezkoumatelnost vydaného stanoviska,
jakož i absenci jeho zákonných náležitostí. Bez odůvodnění tohoto stanoviska totiž není zřejmé, zda vůbec byla
změna územního plánu hodnocena. Absence odůvodnění, které je vyžadováno přímo zákonem, pak nemůže být
překlenuta ani žádnými jinými dokumenty, které zamýšlenou změnu z různých hledisek hodnotí.“
[25] Nedůvodná je též stěžovatelova námitka, dle které uvedený závěr nelze v nyní
posuzované věci aplikovat, neboť navrhovatelé od počátku nenamítali zhoršení životního
prostředí. Nejvyšší správní soud ve shora citované judikatuře vyslovil, že na odůvodnění
neposuzování vlivů na životní prostředí je nutno trvat vždy. Pokud dotčené osoby uplatňují
námitku zhoršení životního prostředí, je potřeba odůvodnění opodstatněná tím spíše
(proto Nejvyšším správním soudem zvolená formulace „obzvláště tehdy“). Jedná se o typický
argument a fortiori, dle něhož základní pravidlo (zde nutnost odůvodnění neposuzování vlivů
na životní prostředí) platí o to více, přistoupí-li k němu některá jiná okolnost (případná výslovná
námitka navrhovatelů). Nelze z něj však dovodit, že pokud taková dodatečná okolnost
nenastane, stává se základní pravidlo obsoletním či neaplikovatelným, jak sugeruje stěžovatel.
Závěr o nutnosti odůvodnit neposuzování vlivů na životní prostředí při změně územního plánu
je proto použitelný i v nyní projednávané věci.
[26] Nelze přehlédnout, že požadavek odůvodnění výsledku zjišťovacího řízení ve smyslu
§10d odst. 5 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí je ochrana životního prostředí
coby ústavně zakotvené hodnoty (čl. 7 Ústavy). Zrušení změny územního plánu pro absenci
(tedy nikoli pouze pro dílčí či marginální nedostatky) takového odůvodnění proto nejenže
nepředstavuje přepjatý formalismus, ale neobstojí ani stěžovatelova námitka, dle které měl v nyní
projednávané věci převážit zájem na stabilitě územního plánu a právní jistotě dotčených osob,
jakož i strategický význam stavby metra trasy D či zájem na hospodárnosti řízení. Pokud totiž
ze závazného stanoviska dotčeného orgánu není vůbec zřejmé, proč ve vztahu ke změně
územního plánu Z 2440/00 není zapotřebí vliv na životní prostředí posoudit, nelze proti sobě
stojící zájem na ochraně životního prostředí a zájmy uvedené stěžovatelem v kasační stížnosti
fakticky (vůbec) poměřovat. Takové poměřování by se pak totiž mohlo odehrávat pouze ve zc ela
abstraktní rovině a bez jakéhokoli praktického významu. Městský soud proto nepochybil
ani tím, že se této otázce v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně nevěnoval,
neboť bez odůvodnění závěrů zjišťovacího řízení neměl v posuzované věci co poměřovat.
[27] Ze stejných důvodů nelze přisvědčit ani námitce , dle níž změna územního plánu koridor
veřejně prospěšné stavby (trasa metra D) a s ní související plochy byly v územním plánu ještě
před přijetím změny Z 2440/00, tato změna dosavadní územní plán pouze zpřes ňuje. Chybělo-li
v rozporu s §10d odst. 5 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí odůvodnění, proč není
požadováno posouzení vlivů změny Z 2440/00 na životní prostředí, nebylo možno posoudit,
zda charakter či rozsah uvedené změny mohl mít na případné posouzení vlivů této změny
na životní prostředí vliv. Samotné (a navrhovateli navíc zpochybněné) tvrzení stěžovatele,
dle něhož změna Z 2440/00 představuje pouhou konkretizaci dříve vytýčeného koridoru,
v této souvislosti nepostačuje. Z týchž důvodů je irelevantní skutečnost, že trasa metra D
byla z hlediska vlivů na životní prostředí prověřena již při přijímání příslušných zásad územního
rozvoje. Je nutno přisvědčit navrhovatelům, že toto posouzení má z povahy věci obecnější
charakter.
[28] Je nerozhodné, zda se změna územního plánu týká naplnění veřejného či soukromého
zájmu, neboť taková změna se může dostat do rozporu se zájmem na ochraně životního
prostředí v obou případech; na aplikovatelnost závěrů obsažených ve shora citovaném rozsudku
Nejvyššího správního soudu čj. 2 Aos 1/2013-138 (resp. též rozsudku čj. 9 Ao 4/2009-111)
proto povaha zájmů upravených změnou územního plánu nemůže mít vliv.
[29] Pro nyní posuzovanou věc je irelevantní i stěžovatelova námitka, dle které navrhovatelé
podali návrh na zrušení změny územního plánu Z 2440/00 až těsně před uplynutím tříleté lhůty
pro jeho podání. Navrhovatelům totiž nelze bez dalšího klást k tíži, že využili možnost podání
předmětného návrhu v rámci lhůty poskytnuté zákonem.
[30] Rozsudek městského soudu vytýkající stěžovateli chybějící odůvodnění
neposuzování vlivu změny Z 2440/00 na životní prostředí proto Nejvyšší správní soud
nepovažuje za „extrémně rozporný s principy spravedlnosti“ pro přejatý formalismus ve smyslu
nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1669/11. O formalistickém přístupu k této otázce,
jakož i o tom, jakou váhu posuzování vlivů na životní prostředí přikládá, naopak svědčí postoj
stěžovatele vyjádřený v kasační stížnosti, dle něhož zrušená změna musí znovu projít
schvalovacím procesem „z důvodů čistě formálních (doplnění odůvodnění závěru zjišťovacího řízení,
které jinak bude mít shodný výsledek).“
[31] Přestože má stěžovateli vytýkané pochybení „pouze“ procesní charakter, jeho možné
hmotněprávní dopady nelze vyloučit, a to právě proto, že dané závazné stanovisko
v této souvislosti postrádá odůvodnění. Je přitom zřejmé, že případné negativní ovlivnění
životního prostředí na dotčených pozemcích by představovalo zásah do práv jejich vlastníků,
mezi něž patří i navrhovatelé. Námitka stěžovatele, dle které navrhovatelé postrádají aktivní
věcnou legitimaci (jejich procesní legitimaci dle svých slov nezpochybňoval), neboť vytýkaným
pochybením nedošlo k zásahu do jejich práv, je proto zcela mimoběžná a nepodložená,
neboť absence odůvodnění neposuzování vlivů změny Z 2440/00 na životní prostředí vylučuje
možnost zásah do jejich hmotných práv v této souvislosti posoudit.
V.
Závěr a náklady řízení
[32] Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů kasační stížnost dle §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl. Stěžovatel podáním ze dne 9. 11. 2016 požadoval nařízení jednání ve věci,
Nejvyšší správní soud takový postup nepovažoval za nutný, neboť neprováděl žádné dokazování.
O věci proto rozhodl bez jednání dle §109 odst. 2 s. ř. s.
[33] Akcesorickým návrhem stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť zamítnutím kasační stížnosti stal se tento návrh
bezpředmětným.
[34] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první s. ř. s.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl ve vě ci úspěch, mají navrhovatelé a) až f) právo
na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení spočívají v odměně advokáta za společný úkon právní
služby při zastupování šesti navrhovatelů ve výši 6krát 2 480 Kč (sepis vyjádření ke kasační
stížnosti) a společný úkon právní služby ve výši poloviční odměny (sepis vyjádření k návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti) při zastupování šesti navrhovatelů ve výši
6krát 1240 Kč [§7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d), §11 odst. 2 písm. a),
§11 dost. 3, §12 odst. 4 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů], a paušální náhradě hotových výdajů 2krát 300 Kč. Jelikož zástupce n avrhovatelů
a) až f) doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, Nejvyšší správní soud odměnu a paušální
náhradu nákladů navýšil o sazbu této daně ve výši 21 % na výslednou částku 27 733 Kč splatnou
k rukám zástupce navrhovatelů a) až f) do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2016
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu