ECLI:CZ:NSS:2016:10.AS.275.2016:14
sp. zn. 10 As 275/2016 - 14
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové,
soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Z. C., zast. JUDr.
Karlem Frimlem, CSc., advokátem se sídlem V Sedlci 15, Praha 6, proti žalované: Česká správa
sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne
22. 8. 2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
12. 10. 2016, čj. 4 Ad 30/2016-13,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Okresní správa sociálního zabezpečení (OSSZ) Písek uložila žalobci svým rozhodnutím
ze dne 7. 7. 2016 povinnost uhradit regresní náhradu ve výši 75 820 Kč. Žalobce se proti
rozhodnutí odvolal k České správě sociálního zabezpečení (ČSSZ), pracovišti v Českých
Budějovicích; žalovaná však jeho odvolání zamítla dne 22. srpna 2016 a potvrdila rozhodnutí
vydané v prvním stupni.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou podanou u Městského soudu v Praze.
Jako žalovanou označil jednak ČSSZ se sídlem Křížová 25, Praha 5, jednak ČSSZ,
pracoviště České Budějovice, se sídlem A. Barcala 1461, České Budějovice. Ani na pracovišti
ČSSZ v Českých Budějovicích nezjistil, zda by měl žalovat přímo ČSSZ v Praze,
nebo její pracoviště v Českých Budějovicích; z opatrnosti proto uvedl dvě žalované.
[3] Městský soud postoupil věc usnesením ze dne 12. 10. 2016 Krajskému soudu v Českých
Budějovicích. Postupoval podle §7 odst. 2 soudního řádu správního (s. ř. s.),
podle nějž je k řízení o žalobě místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu,
který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni. V projednávané věci byla tímto orgánem OSSZ
Písek, jejíž sídlo leží v obvodu Krajského soudu v Českých Budějovicích.
II. Kasační stížnost
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) trvá na tom, že jeho žalobu by měl projednat Městský
soud v Praze. Místní příslušnost soudu podle §7 odst. 2 s. ř. s. se totiž uplatní jen tehdy,
nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Stěžovatel zde odkázal na svou žalobu, kde vysvětlil,
proč volil jako pasivně legitimovanou nejen ČSSZ se sídlem v Praze, ale i ČSSZ, pracoviště
v Českých Budějovicích. Zvláštním zákonem je podle něj v tomto případě zákon č. 187/2006 Sb.,
o nemocenském pojištění, jehož §85 odst. 1 písm. b) určuje právě ČSSZ se sídlem v Praze jako
orgán příslušný rozhodnout o odvolání. Pasivně legitimována podle zvláštního zákona je tedy
ČSSZ v Praze a o žalobě by měl rozhodnout místně příslušný Krajský (pozn.: stěžovatel zjevně mínil
„Městský“) soud v Praze.
[5] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Stěžovatel v kasační stížnosti zpochybnil důvod, pro který Městský soud v Praze
postoupil jeho věc místně příslušnému Krajskému soudu v Českých Budějovicích.
Jeho argumentace však nemůže obstát, protože stěžovatel zaměňuje kritéria pro stanovení místní
příslušnosti soudu a pravidlo pro určení pasivní legitimace v řízení o správní žalobě.
[8] Jak je zřejmé z obsahu soudního spisu, stěžovatel při podání žaloby váhal nad označením
pasivně legitimovaného subjektu. Ačkoli totiž podle obecného zákonného pravidla [§85 odst. 1
písm. b) zákona o nemocenském pojištění] rozhoduje o odvoláních ve věcech pojištění,
v nichž v prvním stupni rozhodla okresní správa sociálního zabezpečení, ČSSZ (tedy orgán
se sídlem v Praze), ve stěžovatelově věci rozhodla o odvolání ČSSZ, pracoviště v Českých
Budějovicích. Stěžovatel proto označil jako pasivně legitimované oba tyto subjekty.
[9] Ve skutečnosti je pasivně legitimována jen ČSSZ se sídlem v Praze. Její pracoviště
v Českých Budějovicích je jen jedním z řady regionálních pracovišť, která sama o sobě nejsou
správními orgány. K tomu soud odkazuje na §3a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb.,
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, který označuje jako „správní úřady“ pouze
Českou správu sociálního zabezpečení (její sídlo v Praze nestanoví zákon, ale statut ředitele
ČSSZ, jehož současná verze je účinná od 1. 1. 2011) a okresní správy sociálního zabezpečení.
Regionální pracoviště slouží pouze k lepšímu plnění pravomocí ČSSZ na celém území státu;
nejde o subjekty, které by měly procesní způsobilost v řízení před správním soudem,
a které by tedy mohly vystupovat samostatně vedle „ústřední“ ČSSZ se sídlem v Praze.
[10] Kdo je žalovaným, určuje v řízení před správním soudem zákon – konkrétně §69 s. ř. s.,
podle nějž je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni. Stěžovatel tedy správně
považoval za pasivně legitimovanou ČSSZ, protože ta rozhodla o odvolání proti rozhodnutí
OSSZ. To, že stěžovatel vedle ČSSZ se sídlem v Praze (která je správním orgánem) označil
nadbytečně i její pracoviště v Českých Budějovicích (které správním orgánem není), není v dalším
řízení na závadu: krajský soud bude zkrátka jednat jen s tím subjektem, který je žalovaným podle
zákona, tedy s ČSSZ se sídlem v Praze.
[11] Skutečnost, že žalovaná jako orgán, který rozhodl v posledním stupni, sídlí v Praze,
však není určující pro stanovení místně příslušného soudu. Místní příslušnost soudu se primárně
řídí sídlem správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni, ve zvláštních
případech pak bydlištěm nebo sídlem navrhovatele (§7 odst. 2, 3 s. ř. s.). Sídlem OSSZ,
která ve věci rozhodla v prvním stupni, je Písek, a ten spadá do soudního obvodu Krajského
soudu v Českých Budějovicích; místní příslušnost Městského soudu v Praze (ani žádného jiného
pražského soudu) tedy není dána. Před tzv. velkou novelou soudního řádu správního
(zákon č. 303/2011 Sb. účinný od 1. 1. 2012) platilo jiné pravidlo: tehdy byl zásadně místně
příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí
v posledním stupni. Kdyby tedy stěžovatel v obdobné procesní situaci podával žalobu před pěti
lety, byl by místně příslušným soudem opravdu Městský soud v Praze; současná úprava je však
jiná a městský soud ji v této věci užil správně.
IV. Závěr a náklady řízení
[12] Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1
s. ř. s.
[13] Stěžovatel, který neměl v soudním řízení ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalované, jak vyplývá
z obsahu spisu, náklady v tomto řízení nevznikly, Nejvyšší správní soud proto rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2016
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu