ECLI:CZ:NSS:2016:10.AS.63.2016:72
sp. zn. 10 As 63/2016 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna,
soudkyně Daniely Zemanové a soudce Petra Mikeše v právní věci žalobkyně: Mgr. J. B., zast.
Mgr. MUDr. Jaroslavem Maršíkem, advokátem se sídlem náměstí Svobody 1/40, Teplice
(původní žalobkyně: PharmDr. J. N.), proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem
Palackého náměstí 4, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2011, čj.
MZDR33569/2010, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 9. 3. 2016, čj. 6 Ad 8/2011-47,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2016, čj. 6 Ad 8/2011-47,
se zru š u j e.
II. Žaloba proti rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 8. 2. 2011,
čj. MZDR33569/2010, se od m ít á .
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 18. 3. 2010 Státní ústav pro kontrolu léčiv
(správní orgán I. stupně) shledal původní žalobkyni, provozovatelku nestátního zdravotnického
zařízení, odpovědnou za spáchání správního deliktu podle §103 odst. 9 písm. c) zákona
č. 378/2007 Sb., o léčivech, neboť v období od 1. 11. 2009 do 15. 1. 2010 neposkytovala
správnímu orgánu I. stupně údaje o vydaných léčivých přípravcích v nestátním zdravotnickém
zařízení. Za to ji uložil pokutu 100 000 Kč. K odvolání původní žalobkyně žalovaný rozhodnutím
specifikovaným v záhlaví změnil výši uložené pokuty na částku 10 000 Kč.
[2] Původní žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí bránila správní žalobou.
V průběhu řízení před městským soudem zemřela. Městský soud usnesením ze dne 30. 11. 2011,
čj. 6 Ad 8/2011-41, v řízení pokračoval na místo původní žalobkyně s nynější žalobkyní,
která jakožto jediná dědička zemřelé zdědila také podnik zemřelé. Výše označeným rozsudkem
pak městský soud žalobu zamítl.
[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku obsáhlou kasační stížnost.
V ní zejména polemizovala s právním názorem městského soudu i správních orgánů,
namítla jinou vadu řízení před městským soudem a nepřezkoumatelnost jeho rozsudku.
Žalovaný ve svém vyjádření s výtkami stěžovatelky nesouhlasí. Navrhuje, aby zdejší soud kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítl.
[4] Nejvyšší správní soud předně hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení.
Shledal přitom, že napadený rozsudek trpí vadami, k nimž je soud povinen přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[5] V průběhu řízení před městským soudem zemřela žalobkyně, tj. osoba odpovědná
za spáchání jiného správního deliktu. V reakci na to městský soud usnesením ze dne 30. 11. 2011
dovodil, že „charakter přezkoumávaného rozhodnutí umožňuje, aby v řízení bylo pokračováno s její právní
nástupkyní“. Nic dalšího k tomu neuvedl. Na místě původní žalobkyně dále pokračoval s nynější
stěžovatelkou, jakožto dcerou a jedinou dědičkou původní žalobkyně.
[6] Zdejší soud stěžovatelku vyzval, aby označila právní zájem, pro který chtěla v řízení
o žalobě pokračovat na místě zemřelé žalobkyně. Stěžovatelka sdělila, že se správním
rozhodnutím nesouhlasí a že jakožto dědička zemřelé žalobkyně převzala i závazek k úhradě
uložené sankce. Zemřelá žalobkyně ani stěžovatelka udělenou pokutu totiž nezaplatila.
Krom toho stěžovatelka uvedla, že nyní pokračuje ve stejné činnosti jako zemřelá žalobkyně
a při nezměněné právní úpravě je i ona vystavena riziku, že bude potrestána za neposkytování
údajů o vydaných léčivých přípravcích. Žalovaný v replice sdělil, že již ke dni 28. 2. 2011
byla vymáhaná pokuta uhrazena. Zemřelá žalobkyně zaplatila také náklady správního řízení.
V reakci na to stěžovatelka změnila své původní vyjádření. Nyní tvrdí, že vystupuje v roli
věřitelky pohledávky na vrácení zaplacené pokuty.
[7] Nejvyšší správní soud má za to, že stěžovatelka neměla v řízení před městským
soudem aktivní procesní legitimaci vystupovat na místě původní žalobkyně. Smrtí původní
žalobkyně v průběhu řízení o žalobě vznikla překážka řízení. Městský soud sice správně
posuzoval, zda její smrt v průběhu řízení o žalobě představuje překážku řízení odstranitelnou
nebo neodstranitelnou, nedošel však ke správnému závěru. Zemřela-li původní žalobkyně,
nebylo možné v řízení o žalobě proti rozhodnutí o odpovědnosti za jiný správní delikt
pokračovat.
[8] Pro procesní nástupnictví se ve správním soudnictví v souladu s §64 s. ř. s. použijí
přiměřeně ustanovení třetí části občanského soudního řádu. Jestliže účastník ztratí po zahájení
soudního řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno,
pak podle §107 odst. 1 o. s. ř. soud posoudí podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat.
Podle druhého odstavce téhož ustanovení, ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická
osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon
jinak, ti, kteří vstoupili do práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde.
[9] Pro závěr o možnosti pokračovat v řízení s procesním nástupcem je tedy rozhodující
posouzení povahy věci. Pokračování v řízení není možné mj. v situaci, kdy předmětem řízení jsou
práva a povinnosti, jež jsou podle hmotného práva vázána na osobu stěžovatele a jejichž povaha
vylučuje přechod na právní nástupce.
[10] Předmětem řízení v projednávaném případě byla žaloba proti rozhodnutí o odpovědnosti
původní žalobkyně za spáchání správního deliktu podle §103 odst. 9 písm. c) zákona o léčivech,
za který byla udělena pokuta ve výši 10 000 Kč. Řízení o sporném správním deliktu
podnikající fyzické osoby se přitom vztahuje jen a pouze k osobě, která tento delikt spáchala.
Právní nástupnictví ohledně pokuty za posuzovaný delikt není možné, neboť dle hmotného
práva jsou povinnosti uložené za spáchání správního deliktu vázány jen a pouze na osobu
konkrétního delikventa (srov. např. rozsudek NSS ze dne 20. 12. 2012, čj. 7 As 168/2012-32).
K přechodu sporné veřejnoprávní povinnosti na dědice může dojít, pouze pokud tak zákon
výslovně stanoví. Nic takového nestanoví ani zákon o léčivech, podle něhož byla zemřelá
shledána odpovědnou za spáchání sporného deliktu, ani zákony č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči
v nestátních zdravotnických zařízeních a č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání
odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře,
zubního lékaře a farmaceuta.
[11] Odpovědnost za delikt, ani sankce, jako např. peněžitý trest, rozhodně nemůže přejít
na jinou osobu, tj. na dědice. Na udělenou pokutu ostatně nelze zjednodušeně nahlížet
pouze jako na pohledávku státu vůči fyzické osobě, u níž by přicházel v úvahu přechod
na dědice. Je nutno vzít v úvahu, že represivní, ale i výchovný a preventivní charakter
sankce je naplňován nikoliv jen vydáním pravomocného rozhodnutí, nýbrž i jeho výkonem.
Výkon sporné sankce proto nemůže v důsledku smrti odpovědné osoby jednoduše přejít na jinou
fyzickou osobu – dědice. Stejnou logikou ovšem platí, že pokud by došlo ke zrušení správního
rozhodnutí, nelze zemřelým za jeho života zaplacenou pokutu považovat ani za pohledávku
dědice vůči státu. Právní nástupce zemřelého delikventa proto nemůže z titulu dědění dosáhnout
na zrušení již jednou vykonaného trestu, tj. v tomto případě na vrácení zaplacené pokuty.
[12] Uvedené závěry plně korespondují s dosavadní judikaturou. Již v rozsudku ze dne
30. 4. 2008, čj. 3 Ads 42/2008-75, č. 1592/2008 Sb. NSS, soud totiž konstatoval,
že pokud „ten, kdo podal u krajského soudu žalobu proti rozhodnutí správního orgánu o vině za spáchání
správního deliktu a o uložení správní sankce, v průběhu tohoto řízení zemřel, nemůže krajský soud v řízení
pokračovat s procesním nástupcem (§107 odst. 1, 2 o. s. ř.), protože to povaha věci neumožňuje“.
[13] V řízení o žalobě tedy nebyla v důsledku smrti původní žalobkyně splněna jedna
z podmínek řízení, přičemž, jak vysvětleno výše, jednalo se o nedostatek neodstranitelný.
Městský soud tedy pochybil, pokud žalobu věcně projednal a vydal napadený rozsudek.
Žaloba měla být podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítnuta. Na tom nemůže nic změnit
argumentace stěžovatelky, že se jí napadená věc rovněž dotýká, neboť v budoucnu může být
za totéž jednání sankcionována i ona. Je totiž evidentní, že správní rozhodnutí do její právní sféry
přímo nijak nezasahuje. Jakékoliv hypotézy o budoucím možném rozhodování správních orgánů
se zcela míjí s povahou české správní justice, která chrání proti skutečné činnosti správních
orgánů, nikoliv proti činnosti, k níž v budoucnu (možná) dojde.
[14] Nejvyšší správní soud se proto nemohl zabývat dalšími námitkami, jimiž stěžovatelka
poukazuje na vady řízení před městským soudem a rozporuje správnost jeho právního názoru.
[15] Městský soud žalobu zamítl, ovšem za situace, v níž měl žalobu pro neodstranitelný
nedostatek podmínek řízení odmítnout. Podle §110 odst. 1 s. ř. s. jestliže již v řízení
před městským soudem byly důvody pro odmítnutí návrhu, rozhodne o tom současně
se zrušením rozhodnutí městského soudu Nejvyšší správní soud. Zdejší soud proto podle §110
odst. 1 s. ř. s. věta za středníkem rozsudek městského soudu zrušil a žalobu sám odmítl.
[16] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta.
Protože soud rozhodl současně se zrušením rozsudku městského soudu i o odmítnutí žaloby,
rozhodl rovněž o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí městského soudu
(§110 odst. 2 s. ř. s. věta druhá). Z tohoto důvodu nemají ani stěžovatelka, ani žalovaný právo
na náhradu nákladů řízení před městským soudem a zdejším soudem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2016
Zdeněk Kühn
předseda senátu