ECLI:CZ:NSS:2016:10.AS.68.2015:34
sp. zn. 10 As 68/2015 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely
Zemanové a soudců Pavla Molka a Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: A. Ch., zast. Mgr.
Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 25. 2. 2014, čj. MSK 23442/2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2015, čj. 20 A 17/2014 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Relevantní skutkové okolnosti vyplývající ze správního spisu
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Odry (dále jen „městský úřad“) ze dne 31. 7. 2013,
čj. 41/3573/13, byl žalobce (dále jen „stěžovatel“) uznán vinným z přestupku podle §125c
odst. 1 písm. f) bod 2 zá kona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
(zákon o silničním provozu), neboť mu byla jako řidiči dne 17. 3. 2013 na silnici v obci Fulnek
(u restaurace Na Stovce) naměřena silničním radarovým rychloměrem RAMER 7CCD rychlost
107 km/h, po započtení odchylky 3 % nejméně 103 km/h, čímž překročil nejvyšší dovolenou
rychlost v obci o 53 km/h. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 6 000 Kč
a zákaz řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců. Stěžovatel byl v řízení na základě plné moci
ze dne 14. 4. 2013 zastoupen zmocněncem R. K. (dále jen „zmocněnec“), který elektronickou
zprávou ze dne 10. 5. 2013 požádal o doručování písemností na elektronickou adresu X. Krajský
úřad Moravskoslezského kraje (dále jen „žalovaný“) na základě odvolání rozhodnutí městského
úřadu zrušil rozhodnutím ze dne 23. 10. 2013, čj. MSK 133500/2013. Městský úřad v dalším
řízení doplnil dokazování o výslech svědků, příslušníků Policie ČR, kteří prováděli měření, a
rozhodnutím ze dne 10. 12. 2013, čj. 41/3573/13, rozhodl totožně jako svým prvním
rozhodnutím. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel blanketní odvolání, které žalovaný zamítl
rozhodnutím ze dne 25. 2. 2014, čj. MSK 23442/2014.
II. Řízení před krajským soudem
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel ke krajskému soudu žalobu podle §65
a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). V ní namítal,
že jeho zmocněnec požádal o doručování na elektronickou adresu podle §19 odst. 3 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, žalovaný se však o doručování na tuto adresu nepokusil,
a proto nelze na základě doručení rozhodnutí prostřednictvím provozovatele poštovních služeb
na adresu trvalého pobytu zmocněnce dovozovat fikci doručení. K doručení proto došlo až dne
2. 5. 2014, kdy zmocněnec nahlédl do spisu a seznámil se s obsahem rozhodnutí,
přičemž odpovědnost za přestupek zanikla již dne 18. 3. 2014. Druhou námitkou stěžovatel
zpochybňoval správnost změřené rychlosti, což dokládal přiložením „odborného posudku“
zpracovaného Mgr. P. Š., Dis. a Bc. T. R.. K pochybení mělo dojít postupem obsluhy měřicího
zařízení, která nedodržela požadavek na dodržení úhlu odklonu radaru od osy měřeného vozidla,
a užívala je tak v rozporu s návodem k obsluze.
[3] Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem napadeným kasační stížností. K námitce týkající
se doručování uvedl, že z přehledu odeslaných zásilek obsaženého ve spise vyplývá,
že rozhodnutí žalovaného bylo zmocněnci doručováno na jím uvedenou elektronickou adresu,
avšak ten přijetí zprávy podle §19 odst. 8 správního řádu nepotvrdil. Žalovaný následně podle
§19 odst. 9 správního řádu přistoupil k doručování prostřednictvím provozovatele poštovních
služeb na adresu trvalého pobytu zmocněnce, zmocněnec však nebyl zastižen a zásilku
ani nevyzvednul, přičemž byl písemně vyrozuměn o uložení zásilky a poučen o právních
následcích jejího nepřevzetí. Rozhodnutí tak bylo v souladu se zákonem doručeno fikcí dne
10. 3. 2014, před uplynutím lhůty k projednání přestupku, k jehož spáchání došlo 17. 3. 2013.
[4] Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku týkající se správnosti měření rychlosti,
neboť podle jeho názoru správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav, jestliže vyšly
z fotodokumentace opatřené údaji o rychlosti vozidla a vyslechly jako svědka policistu
provádějícího měření. Ten byl k ovládání měřicího přístroje oprávněn a proškolen,
požadované metrologické vlastnosti rychloměru byly prokázány ověřovacím listem.
Stěžovatel nepředložil tvrzení ani důkazy, které by mohly doložit, že postup policisty při měření
rychlosti byl v rozporu s návodem k obsluze, resp. že naměřená rychlost nebyla skutečnou
rychlostí měřeného vozidla. Důkaz „odborným posudkem“ krajský soud odmítl provést,
neboť zákonnost průběhu měření byla podle něj dostatečně prokázána a důkaz
„odborným posudkem“ by tak byl nadbytečný. Nadto krajský soud zpochybnil věrohodnost
zmíněného posudku a odbornou kvalifikaci jeho autora, jenž není evidovaným soudním znalcem
z oboru dopravy, přičemž přihlédl také k vyjádření žalovaného, podle něhož je posudek založen
na nepřezkoumatelném postupu.
III. Obsah kasační stížnosti
[5] Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností z důvodů dle ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[6] Ve vztahu k otázce doručování krajskému soudu vytýká, že „přehled odeslaných zásilek
žalovaného“, z něhož krajský soud vycházel, není součástí spisu, nebyl předmětem dokazování
a stěžovatel se k němu nemohl vyjádřit. Zmocněnci žádná e-mailová zpráva od žalovaného
na jeho elektronickou adresu nebyla doručena, zmíněná listina proto nemůže prokazovat řádný
pokus o doručení rozhodnutí. Krajský soud dále nedostatečně vypořádal stěžovatelovu
argumentaci týkající se nesprávnosti měření. Stěžovatel v „odborném posudku“ popsal a doložil
výpočty založenými na podkladech ve spise, v čem měla spočívat vada měření rychlosti.
Krajský soud však tyto argumenty nevyvrátil a nepředložil ani vlastní, ucelený argumentační
systém, čímž zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností.
IV. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[7] Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Na základě ustanovení
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud při přezkumu rozhodnutí krajských soudů vázán
rozsahem a důvody kasační stížnosti, ledaže by bylo řízení před soudem zmatečné, bylo zatíženo
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li rozhodnutí
správního orgánu nicotné. K výše uvedeným vadám Nejvyšší správní soud přihlíží z úřední
povinnosti. Soud přezkoumal napadený rozsudek, přihlédl k námitkám uplatněným stěžovatelem
a žádné z výše uvedených pochybení v řízení před krajským soudem neshledal.
[8] První stěžovatelovu námitku, podle které zmiňovaný přehled není součástí spisu a nebyl
předmětem dokazování, nepovažuje Nejvyšší správní soud za důvodnou. Ze spisového přehledu,
na který krajský soud nepochybně odkazoval a jehož kopii stěžovatel rovněž přiložil ke kasační
stížnosti, i ze spisu samotného vyplývá, že správní orgány skutečně doručovaly na elektronickou
adresu, kterou stěžovatelův zmocněnec uvedl. Zmocněnec přitom přijetí písemností v průběhu
řízení dvakrát potvrdil způsobem předvídaným v §19 odst. 8 správního řádu (viz potvrzení
předvolání ze dne 10. 6. 2013, č.l. 42 správního spisu; a ze dne 2. 7. 2013, č.l. 47 správního spisu),
což svědčí o tom, že na zmocněncovu adresu doručováno být mohlo a bylo. Při doručování
rozhodnutí městského úřadu a žalovaného však k potvrzení o doručení ze strany zmocněnce
nedošlo. Podle doručenek u rozhodnutí městského úřadu (č.l. 92 správního spisu) a žalovaného
(č.l. 3 správního spisu DSH/4612/2014/Now) správní orgány v souladu s §19 odst. 8 správního
řádu vypravily rozhodnutí primárně na elektronickou adresu uvedenou zmocněncem,
a teprve v důsledku absence zmocněncova potvrzení podle citovaného ustanovení doručovaly
na adresu jeho trvalého pobytu. Krajský soud proto správně určil den doručení rozhodnutí
žalovaného a tedy také den, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci.
[9] Druhou námitkou stěžovatel krajskému soudu vytýká, že nedostatečně odůvodnil,
proč odmítl provést důkaz „odborným posudkem“. O tzv. opomenutý důkaz se podle nálezu
Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn IV. ÚS 570/03, jedná tehdy, pokud „bylo účastníky
řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně
adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích
důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající
povaze a závažnosti věci. Dílem se dále jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění
meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu,
tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny“. Krajský soud však
způsobem popsaným v citovaném nálezu nepochybil. Své rozhodnutí neprovést důkaz
„odborným posudkem“ odůvodnil, a to sice stručným, avšak v kontextu celého řízení
dostačujícím způsobem. Jak správně uvedl, v průběhu řízení byly, mj. v důsledku úspěšného
odvolání stěžovatele, prostřednictvím listinných důkazů a výpovědí zasahujících policistů,
dostatečně prokázány relevantní skutečnosti, a to zejména stěžovatelovo zavinění, proškolení
policisty obsluhujícího měřicí zařízení, požadované metrologické vlastnosti měřicího zařízení
i okolnosti spáchání přestupku. Krajský soud proto nezasáhl do stěžovatelových práv a nezatížil
své rozhodnutí vadou, pokud považoval skutkový stav za dostatečně prokázaný a odmítl důkaz
tímto „odborným posudkem“ provést s odkazem jednak na jeho nadbytečnost,
ale i jeho nevěrohodnost. Nejvyšší správní soud proto tuto stěžovatelovu námitku považuje
za nedůvodnou, a to stejně jako v rozsudku ze dne 28. 1. 2016, č. j. 10 As 121/2015 – 40,
v němž byla v rámci posuzování obdobné věci vznesena totožná kasační námitka týkající
se „odborného posudku“ zpracovaného týmiž osobami, jímž se krajský soud odmítl zabývat
s prakticky totožným odůvodněním.
[10] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že usnesením ze dne 3. 3. 2016,
č. j. 10 As 24/2015 – 58, byla rozšířenému senátu postoupena k posouzení otázka, zda je krajský
soud v případě, kdy byl stěžovatel v řízení ve věcech správního trestání pasivní (podal blanketní
odvolání), povinen připustit jakákoliv tvrzení zpochybňující skutkový stav, a to včetně tvrzení
neuplatněných v průběhu správního řízení. V nyní posuzovaném případě však krajský soud
odmítl provést důkaz „odborným posudkem“ na základě odlišných důvodů než ve věci
postoupené rozšířenému senátu, a proto bylo možné tuto kasační stížnost posoudit bez ohledu
na to, jak rozšířený senát o dané otázce rozhodne.
V. Závěr a náklady řízení
[11] Kasační námitky tedy nebyly Nejvyšším správním soudem shledány důvodnými
a ani z přezkumu dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., který Nejvyšší správní soud provádí z úřední
povinnosti, nevyplynul důvod pro zrušení napadeného rozsudku krajského soudu.
Kasační stížnost proto byla v souladu s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s. větou poslední
zamítnuta.
[12] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů řízení nenáleží. Toto právo by náleželo žalovanému, protože však žalovaný
žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. září 2016
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu