ECLI:CZ:NSS:2016:10.AZS.162.2016:25
sp. zn. 10 Azs 162/2016 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Zdeňka Kühna a Pavla Molka v právní věci žalobce: Z. K., zast. doc. JUDr. Milanem
Kindlem, CSc., advokátem se sídlem Blatenská 3218/83, Chomutov, proti žalovanému:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3,
Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 4. 2016, čj. MV-133681-6/SO-2015, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 6. 2016,
čj. 15 A 80/2016 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Krajský soud napadeným usnesením zastavil řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované
ze dne 6. 4. 2016, čj. MV-133681-6/SO-2015. Důvodem pro zastavení řízení bylo nezaplacení
soudního poplatku. Žalobce nezaplatil soudní poplatek spolu s podáním žaloby,
soud jej proto usnesením ze dne 18. 5. 2016, čj. 15 A 80/2016-22, vyzval, aby ve lhůtě 5 dnů
ode dne doručení usnesení poplatek uhradil. Výzva k zaplacení soudního poplatku byla doručena
do datové schránky zástupce žalobce následujícího dne, tj. 19. 5. 2016. Lhůta pro zaplacení
uplynula dne 24. 5. 2016, žalobce soudní poplatek v této lhůtě ani později neuhradil,
soud proto v souladu s §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
ve spojení s §47 písm. c) s. ř. s. řízení o žalobě dne 13. 6. 2016 zastavil.
[2] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost.
Namítá, že soud stěžovateli výzvu k zaplacení soudního poplatku nesprávně doručoval
prostřednictvím jeho zástupce. Dovolává se výkladu ustanovení §49 odst. 1 o. s. ř.,
dle kterého je soud v případech, kdy má účastník v řízení osobně něco vykonat, povinen doručit
písemnost nejen jeho zástupci, ale i účastníku. Odkázal v této souvislosti na judikaturu Ústavního
soudu, zejm. na nález ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 238/99, nebo nález ze dne 10. 1. 2001,
sp. zn. II. ÚS 377/2000, která dospěla k závěru, že placení soudního poplatku spadá do okruhu
povinností, které je účastník povinen sám vykonat, a výzvu k zaplacení soudního poplatku
je tudíž třeba doručit nejen zástupci, ale i účastníkovi samému. Stěžovatel je proto přesvědčen,
že se soud dopustil nezákonného postupu, a navrhl, aby Nejvyšší správní soud jeho usnesení
zrušil.
[3] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[4] Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
jsou v ní namítány důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. nezákonnost
rozhodnutí o zastavení řízení. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud
podle ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán.
[5] Spornou otázkou v dané věci je posouzení, zda je nutné doručovat výzvu soudu
k zaplacení soudního poplatku za podaný návrh rovněž účastníkovi řízení a nikoli pouze
právnímu zástupci, resp. zda se jedná o úkon, který musí účastník řízení vykonat osobně.
Není tedy sporu o tom, že stěžovatel soudní poplatek do právní moci napadeného usnesení
nezaplatil. Stěžovatel naopak přílohou kasační stížnosti učinil oznámení o provedení příkazu
k úhradě, ze kterého vyplývá, že částka soudního poplatku byla poukázána dne 24. 6. 2016,
tedy téměř 2 týdny po právní moci usnesení krajského soudu.
[6] Stěžovatel v kasační stížnosti poukazoval na §49 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší správní soud
na úvod konstatuje, že se stěžovatel domáhá obsahu citovaného ustanovení ve znění
do 31. 2. 2004. Současné znění občanského soudního řádu obsahuje shodná pravidla
pro doručování v §50b odst. 4 písm. a).
[7] Procesním předpisem přednostně aplikovaným pro oblast správního soudnictví je soudní
řád správní, který v §42 odst. 2 stanoví, že pokud má „účastník nebo osoba zúčastněná na řízení
zástupce, doručuje se pouze zástupci. Má-li však účastník nebo osoba zúčastněná na řízení něco osobně vykonat,
doručí se i jim.“ Nejvyšší správní soud se tedy analogicky zabýval možnou aplikací uvedeného
ustanovení soudního řádu správního, aniž se jí stěžovatel výslovně domáhal.
[8] Nejvyšší správní soud předestřenou otázku řešil v rozsudku rozšířeného senátu ze dne
22. 7. 2005, čj. 2 Afs 187/2004-69, ve kterém dospěl k závěru, že „[…] placení soudního poplatku
není úkonem, který by musel vykonat účastník osobně, nýbrž že se jedná o úkon, který může vykonat
jeho zástupce. Z žádného ustanovení zákona č. 549/1991 Sb. neplyne povinnost poplatníka osobně zaplatit
soudní poplatek. Jde proto o zastupitelné jednání a nedostatek osobního prvku jednajícího nezpůsobuje neplatnost
či neúčinnost tohoto jednání. Účinky doručení usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek nastávají
u zastoupeného účastníka proto doručením tohoto usnesení jeho zástupci.“ Nejvyšší správní soud
v podrobnostech odkazuje na úplné znění citovaného rozsudku, ve kterém se soud vypořádal
rovněž s dosavadním výkladem povinnosti doručovat výzvu k zaplacení soudního poplatku
jak zástupci, tak účastníku řízení, který byl v souladu s výkladem Ústavního soudu vysloven
např. v rozsudku ze dne 27. 1. 2005, čj. 1 As 25/2004-54.
[9] Závěry rozšířeného senátu následoval Nejvyšší správní soud dále např. v rozsudku ze dne
16. 3. 2007, čj. 5 As 2/2007-59, ve kterém vyslovil, že „zaplacení soudního poplatku není úkonem,
který má osobně vykonat účastník řízení. Je-li tedy účastník zastoupen, doručuje se výzva k zaplacení soudního
poplatku (§9 odst. 1 zákona ČNR č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) pouze jeho zástupci
(§42 odst. 2 s. ř. s.).“ Totožný závěr byl judikován i v rozsudku ze dne 19. 1. 2006,
čj. 6 As 61/2004-45, ve kterém soud uvedl, že „je-li účastník řízení zastoupen, doručuje se výzva
k zaplacení soudního poplatku pouze jeho zástupci (§42 odst. 2 s. ř. s.). Zaplacení soudního poplatku
totiž není úkonem, který má osobně vykonat účastník řízení.“ Zaplacení soudního poplatku tedy není
podle ustálené judikatury zdejšího soudu úkonem, který musí být vykonán účastníkem řízení
osobně, a výzva k jeho zaplacení se doručuje pouze zástupci, je-li účastník řízení zastoupen.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že se jedná o ustálenou rozhodovací praxi v posuzované
otázce, přičemž zde nejsou okolnosti pro to, aby se od ní soud odchýlil.
III. Závěr a náklady řízení
[10] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl.
[11] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl,
nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady řízení nevnikly.
Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. července 2016
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu