ECLI:CZ:NSS:2016:10.AZS.20.2016:37
sp. zn. 10 Azs 20/2016 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna,
soudkyně Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobce: A. Z.,
zast. Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem
Helénská 1799/4, Praha 2, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu
cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 8. 2014,
čj. MV-94991-4/SO-2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 25. 11. 2015, čj. 30 A 111/2014-113,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 11. 2015, čj. 30 A 111/2014-113,
se r uší .
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 15. 4. 2014, čj. OAM-574-15/TP-2014, a rozhodnutí
žalované ze dne 25. 8. 2014, čj. MV-94991-4/SO-2014, se r uší a věc se v r ací
žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je po v i nna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 13 142 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupce Mgr. et Bc. Filipa
Schmidta, LL.M., advokáta.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobce podal dne 9. 1. 2014 žádost o povolení k trvalému pobytu. V průběhu správního
řízení uvedl, že byl od 1. 7. 2005 žadatelem o mezinárodní ochranu, přičemž v této věci
bylo vydáno několik rozhodnutí, jež byla v následných soudních řízeních zrušena.
Rozhodnutím Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán
prvního stupně“), ze dne 14. 11. 2013, čj. OAM-1204/VL-07-ZA14-R3-2005, byla žalobci následně
udělena doplňková ochrana dle §14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Uvedené rozhodnutí nabylo
právní moci 6. 12. 2013. Vzhledem k délce řízení o udělení mezinárodní ochrany se žalobce rozhodl
využít možnosti podat žádost o povolení k trvalému pobytu dle §67 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), avšak jelikož posledně citované ustanovení ve spojení s §2 a §17 zákona
o pobytu cizinců neumožňují podat tuto žádost držiteli mezinárodní ochrany, žalobce se doplňkové
ochrany 8. 1. 2014 vzdal, v důsledku čehož mu byl vydán výjezdní příkaz. Žalobce dále uvedl,
že sdílí společnou domácnost se svou manželkou, dvěma dětmi a matkou, která je držitelkou
doplňkové ochrany a jako jediná z rodiny může v České republice legálně pracovat; rodina by tudíž
nemohla prokázat tzv. prostředky k pobytu pro účely žádosti o povolení k trvalému pobytu
dle §68 zákona o pobytu cizinců. Manželka a děti žalobce mají ukrajinské státní občanství.
Žalovaný dále doplnil, že jeho nezletilá dcera získala povolení k trvalému pobytu dle §67 odst. 2
zákona o pobytu cizinců. Žalobce též poukázal na obdobné případy, v nichž žadateli povolení
k trvalému pobytu bylo správním orgánem prvního stupně uděleno. Zamítnutí žádosti by tudíž bylo
nejen v rozporu se zásadou legitimního očekávání, ale též s principem proporcionality.
[2] Správní orgán prvního stupně rozhodnutím ze dne 15. 4. 2014, čj. OAM-574-15/TP-2014,
dle §75 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců žalobcovu žádost o povolení k trvalému pobytu
zamítl, neboť nebyla dle jeho názoru naplněna jedna z podmínek, dle níž cizinec musí pobývat
na území České republiky v rámci přechodného pobytu po ukončení řízení o udělení mezinárodní
ochrany. Případy, na které žalobce na podporu své žádosti poukázal, nejsou s nyní projednávanou
věcí srovnatelné, neboť se v nich vždy jednalo o žádosti osob, jimž mezinárodní ochrana udělena
nebyla. Žalobce se doplňkové ochrany vzdal dobrovolně, přičemž se chtěl vyhnout podání žádosti
o povolení k trvalému pobytu dle §68 zákona o pobytu cizinců a tedy i povinnosti dokládat
finanční prostředky. Ustanovení §67 zákona o pobytu cizinců má sloužit osobám, kterým nebyla
udělena mezinárodní ochrana a chránit neúspěšné žadatele před případnými restrikcemi ze strany
státu původu. Závěrem správní orgán prvního stupně konstatoval, že při zamítnutí žádosti
o povolení k trvalému pobytu dle §75 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců mu citovaný zákon
povinnost zkoumat případný zásah do žadatelova soukromého a rodinného života neukládá.
[3] Žalobcovo odvolání žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím zamítla a rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně potvrdila. Žalovaná se ztotožnila se závěry správního orgánu
prvního stupně, k čemuž mimo jiné uvedla, že postup žalobce představuje obcházení zákona
o pobytu cizinců. Žalovaná konstatovala, že dle úmyslu zákonodárce je „cizincem pobývajícím na území
v rámci přechodného pobytu po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany“ ve smyslu §67 zákona o pobytu
cizinců pouze „neúspěšný žadatel o mezinárodní ochranu“. Dle názoru žalované taktéž správní řád
ani zákon o pobytu cizinců správnímu orgánu neumožňují a tím spíše neukládají, aby hodnotil
případný rozpor svého rozhodnutí s mezinárodními závazky, konkrétně s čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
[4] Krajský soud žalobu proti rozhodnutí žalované kasační stížností napadeným rozsudkem
zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že setrvání na území České republiky na základě
výjezdního příkazu je jistě formou přechodného pobytu, „avšak obsah takového pobytu je bezpodmínečně
nutné vykládat v kontextu s §50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Podle tohoto ustanovení výjezdní příkaz
opravňuje cizince k přechodnému pobytu na území po dobu, která je nezbytná k provedení
neodkladných úkonů, a k vycestování z území . A striktní znění §50 odst. 3 je v žalobcově věci
to podstatné. Zákonodárce jím jasně vymezil prostor, v němž se cizinec po udělení výjezdního příkazu
nachází, a tím je pouze provedení neodkladných úkonů a následně samotné vycestování.
Vzhledem k povaze výjezdního příkazu je zřejmé, že oněmi ‚neodkladnými úkony‘
jsou úkony směřující k naplnění cíle výjezdního příkazu , kterým je vycestování z ú zemí
ČR.“ Žádost o získání jiného pobytového oprávnění však za takový úkon považovat nelze.
Režim stanovený v §67 odst. 1 zákona o pobytu přitom dopadá „pouze na ty cizince, kteří nebyli úspěšní
v řízení o udělení mezinárodní ochrany. Logice této úvahy se dá přisvědčit, protože cizinec, který požádal o udělení
mezinárodní ochrany a byl úspěšný, je při pobytu na území chráněn právě touto poskytnutou ochranou
(doplňkovou ochranu nevyjímaje). Není pak důvodu, aby žádal o dobrodiní přechodného nebo trvalého pobytu
v rámci zákona o pobytu cizinců.“ Krajský soud taktéž dovodil, že „[p]římé důsledky, které by vedly k zásahu
do soukromého a rodinného života cizince, by mohla přinášet jen rozhodnutí, která žalobci přímo ukládají
povinnost vycestovat a která zakládají změnu jeho právního postavení s reálnou možností ohrožení jeho soukromého
a rodinného života. To se ale v daném případě nestalo.“
II.
Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalované
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti proti tomuto rozsudku,
resp. jejím doplnění, namítl, že „zákon o azylu nezná a nedefinuje žádný specifický druh
‚přechodného pobytu po ukončení řízení o mezinárodní ochrany.‘ Zákon o pobytu cizinců
zná pouze definici tzv. přechodného pobytu (§17), mezi něž se řadí i pobyt v rámci výjezdního příkazu,
bez jakéhokoliv dalšího rozlišení jednotlivých typů výjezdních příkazů.“ Stěžovateli byl výjezdní příkaz
udělen poté, co se vzdal doplňkové ochrany. Stěžovatel tedy podmínku pobytu na území České
republiky v rámci přechodného pobytu po skončení řízení o udělení mezinárodní ochrany splnil.
[6] Údajně teleologický výklad §67 zákona o pobytu cizinců omezující jeho dopad pouze
na neúspěšné žadatele o mezinárodní ochranu označil stěžovatel za nesprávný a odporující
jasnému znění zákona. Nadto sám stěžovatel vnímal výsledek správního řízení za neúspěch,
neboť usiloval o vyšší formu mezinárodní ochrany, tedy azyl. Argumentace správních orgánů
i soudu jde dle názoru stěžovatele proti smyslu institutu trvalého pobytu, kterým „je nepochybně
stabilizovat pobytové oprávnění těch, kteří v ČR strávili dlouhou dobu. Postup stěžovatele nebyl proto nijak
‚spekulativní‘ ve snaze zákon obejít. Prostě chtěl po devíti letech řízení o mezinárodní ochraně získat stabilní a trvalé
povolení k pobytu.“
[7] Stěžovatel uvedl, že správní orgány musí v každém rozhodnutí hodnotit jeho případný zásah
do soukromého a rodinného života cizince, a tedy nikoli pouze v rozhodnutích o vycestování
či vyhoštění. Stěžovatel dodal, že v nyní projednávané věci k takovému zásahu ve smyslu čl. 8
Úmluvy dochází, neboť „[n]ezletilá dcera odvolatele [stěžovatele] již disponuje povolením k trvalému
pobytu. ČR zároveň deklarovala v jiném řízení, že minimálně dočasně se odvolatel nemůže vrátit do Běloruska.
Stěžovatel se tohoto statusu nevzdával ve vidině návratu do země původu, ale získaní trvalého pobytu.
Dcera stěžovatele povolení k pobytu získala. Matka žadatele má v ČR udělenu doplňkovou ochranu a manželka
se synem dlouhodobý pobyt za účelem strpění.“
[8] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozhodnutí městského soudu i rozhodnutí
žalované zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
[9] Žalovaná vyjádření ke kasační stížnosti nepodala.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti a předpoklady věcné
projednatelnosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas,
napadá rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je řádně zastoupen
(§105 s. ř. s.). Důvodnost kasační stížnosti poté posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Předně Nejvyšší správní soud konstatuje, že nepřisvědčil stěžovatelově námitce
nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu formulované pouze v blanketní kasační stížnosti
obecným odkazem na §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (v následném doplnění důvodů kasační stížnosti
již k této námitce žádnou argumentaci nepřednesl). Krajský soud přehledně popsal rozhodný
skutkový stav a s žalobními námitkami se řádně a srozumitelně vypořádal.
[13] Nejvyšší správní soud se však ztotožnil se stěžovatelovou námitkou, dle níž teleologický
výklad §67 zákona o pobytu cizinců aplikovaný správními orgány a krajským soudem nemůže
v projednávané věci obstát.
[14] Ustanovení §67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ve znění rozhodném pro projednávanou
věc, stanoví, že povolení k trvalému pobytu se po 4 letech nepřetržitého pobytu na území vydá na žádost cizinci,
který na území pobývá v rámci přechodného pobytu po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany za podmínky,
že nejméně poslední dva roky probíhalo poslední řízení o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného řízení
o kasační stížnosti, pokud tato stížnost byla podána v zákonné lhůtě. Do doby pobytu podle věty první se započítává
doba pobytu na území na dlouhodobé vízum, na povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu a doba pobytu
po dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného řízení o kasační stížnosti. Nepřetržitost pobytu
na území je zachována, pokud cizinec podal žádost o udělení mezinárodní ochrany nejpozději do 7 dnů po skončení
přechodného pobytu na dlouhodobé vízum nebo na povolení k dlouhodobému anebo trvalému pobytu; to neplatí,
pokud platnost těchto pobytových oprávnění byla zrušena. Dle §17 písm. d) zákona o pobytu cizinců
je přitom jedním z pobytových titulů, na jejichž základě může cizinec na území České republiky
přechodně pobývat, i výjezdní příkaz. Ten dle §85b zákona o azylu udělí cizinci ministerstvo z moci
úřední po ukončení poskytování mezinárodní ochrany na území, po nabytí právní moci rozhodnutí o neudělení
mezinárodní ochrany, rozhodnutí o zastavení řízení, rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany
jako zjevně nedůvodné nebo po nabytí právní moci rozhodnutí soudu o žalobě proti takovému rozhodnutí
ministerstva, nebylo-li soudem zrušeno.
[15] Nejvyšší správní soud v této souvislosti nejprve poznamenává, že dle §2 písm. c) zákona
o pobytu cizinců se tento zákon nevztahuje na cizince, který je žadatelem o udělení mezinárodní ochrany,
cizincem, který je strpěn na území, azylantem nebo osobou požívající doplňkové ochrany, nestanoví-li tento zákon
nebo zvláštní právní předpis jinak. Judikatura správních soudů na základě citovaného ustanovení
dovodila, že cizinec požívající doplňkové ochrany v zásadě není oprávněn žádost dle §67 odst. 1
zákona o pobytu cizinců podat (srov. například rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
13. 9. 2012, čj. 5 A 322/2011-26). Na tomto místě však Nejvyšší správní soud, aniž by hodnotil
správnost uvedeného závěru, konstatuje, že v nyní posuzované věci se o takový případ nejedná,
neboť stěžovatel se před podáním této žádosti doplňkové ochrany vzdal. Jde tedy o situaci
správními soudy doposud neřešenou.
[16] V nyní projednávaném případu není sporu o tom, že pro splnění požadavku pobytu
na území České republiky „v rámci přechodného pobytu po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany“
postačí pobyt na základě výjezdního příkazu uděleného po skončení správního řízení neúspěšným
žadatelům o mezinárodní ochranu, popřípadě při zániku strpění na území (§78b odst. 7 zákona
o azylu); to ostatně výslovně připouští i správní orgán prvního stupně na straně 3 svého rozhodnutí.
Na skutkovém půdorysu posuzované věci je však sporné, zda lze stejný přístup uplatnit i v případě,
že cizinec získal doplňkovou ochranu, avšak ta následně skončila a výjezdní příkaz byl cizinci vydán
teprve v důsledku jejího zániku.
[17] Čistě jazykový výklad shora citovaných ustanovení vede k závěru, že pobývá-li cizinec v čase
po skončení řízení o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky na základě výjezdního
příkazu, který zákon o pobytu cizinců považuje za druh přechodného pobytu, je tím předmětná
podmínka stanovená v §67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců splněna. Zákon o pobytu cizinců totiž
nestanoví, že by k vydání výjezdního příkazu muselo dojít zcela bezprostředně po právní moci
správního rozhodnutí, jímž se řízení o udělení mezinárodní ochrany končí.
[18] Krajskému soudu lze ovšem přisvědčit v jeho závěru, dle něhož se v rámci aplikace
§67 zákona o pobytu cizinců nelze spokojit s pouhým jazykovým výkladem. Krajský soud správně
poukázal na rozsudek ze dne 23. 2. 2010, čj. 4 As 30/2009-67, v němž Nejvyšší správní soud
právě ve vztahu k posledně citovanému ustanovení dovodil, „že to zda smysl a účel právní normy
je skutečně takový, jak se zdá z jazykového výkladu právního předpisu, musí potvrdit nebo vyvrátit ostatní
výkladové metody – především výklad teleologický, logický, systematický a případně historický, jejichž závěry
je nezbytné poměřovat imperativem ústavně konformní interpretace a aplikace.“ S konkrétními závěry,
ke kterým krajský soud a ostatně i žalovaná a správní orgán prvního stupně na základě provedeného
teleologického výkladu v nyní projednávané věci dospěly, se však Nejvyšší správní soud neztotožnil.
Bez legitimního důvodu totiž zvýhodňují ty cizince, kteří s žádostí o udělení mezinárodní ochrany
neuspěli, oproti těm, kterým naopak byla udělena doplňková ochrana.
[19] Pokud by totiž platilo, že cizinci, jimž byl udělen výjezdní příkaz v důsledku zániku
doplňkové ochrany, postup podle §67 zákona o pobytu cizinců využít nemohou, byl by nastolen
paradoxní stav, v němž by neúspěšným žadatelům o mezinárodní ochranu prostřednictvím
tohoto ustanovení bylo umožněno dosáhnout „vyššího“ pobytového titulu (trvalého pobytu)
než těm cizincům, u nichž relevantní důvody pro udělení doplňkové ochrany byly dány.
Doplňková ochrana je totiž institutem pouze dočasným a po jejím skončení je cizinci vydán
výjezdní příkaz stejně jako cizincům, kteří s žádostí o mezinárodní ochranu neuspějí.
[20] Správní orgány i krajský soud opírají své závěry o důvodovou zprávu k zákonu
č. 161/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony
(sněmovní tisk č. 1107/0, 4. volební období Poslanecké sněmovny). Uvedená důvodová
zpráva k dikci §67 zákona o pobytu cizinců, ve znění rozhodném pro projednávanou věc,
uvádí následující: „Ustanovení §67 vychází z dosavadního ustanovení §69a, umožňuje podat žádost o povolení
k trvalému pobytu poté, kdy cizinec na území pobýval minimálně 4 roky, z čehož nejméně 2 roky byl účastníkem
řízení o azylu. Toto ustanovení je svou povahou ustanovením chránícím cizince před případnými restrikcemi státu
jeho původu, které by mu mohly hrozit v důsledku toho, že v jiné zemi požádal o azyl. Současně se zohledňuje délka
dosavadního nepřetržitého pobytu na území, kdy minimálně po 2 roky nenavštívil stát původu, což odůvodňuje
domněnku, že došlo k narušení vazeb cizince na stát původu a cizinec je již do značné míry integrován na území
České republiky.“
[21] Citovaná důvodová zpráva ovšem nehovoří o tom, že by se dikce §67 zákona o pobytu
cizinců měla vztahovat pouze na neúspěšné žadatele o mezinárodní ochranu. Dopadá tedy obecně
na cizince, který „na území pobýval minimálně 4 roky, z čehož nejméně 2 roky byl účastníkem řízení o azylu.“
Zohledněna je pak nejen délka cizincova pobytu, ale i důvodná domněnka zpřetrhání jeho vazeb
v zemi původu. Oba tyto faktory hrají naprosto stejnou úlohu i v případech úspěšných žadatelů,
jimž udělená doplňková ochrana následně zanikla. Opírají-li správní orgány a krajský soud opačný
závěr o ochranný charakter citovaného ustanovení ve vztahu k případným restrikcím ze strany
státu cizincova původu proto, že v České republice požádal o azyl, tím spíše se tato ochranná
povaha projeví v případech cizinců, u nichž byly navíc (vedle toho, že i oni samozřejmě stejně
jako neúspěšní žadatelé o azyl žádali) dány i důvody pro udělení doplňkové ochrany.
[22] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani argumentaci krajského soudu, dle níž výjezdní
příkaz dle §50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců zcela znemožňuje cizincům provedení jiných
než neodkladných úkonů směřujících k vycestování. Lze sice souhlasit s krajským soudem
v tom, že výjezdní příkaz slouží primárně k „obstarání jízdních dokladů, vyřízení nezbytných formalit
k opuštění ČR atp.“, avšak výše uvedený restriktivní výklad krajského soudu by činil institut
žádosti o povolení k trvalému pobytu dle §67 zákona o pobytu cizinců prakticky obsoletním.
Tohoto institutu by totiž v takovém případě nemohli využít ani neúspěšní žadatelé o mezinárodní
ochranu, kteří jsou dle názoru správních orgánů a krajského soudu jedinými adresáty posledně
citovaného ustanovení, neboť i těm je dle §85b zákona o azylu po skončení řízení o udělení
mezinárodní ochrany výjezdní příkaz vydáván. Dovedeno do důsledků by tudíž ani neúspěšní
žadatelé o mezinárodní ochranu na základě názoru krajského soudu nemohli činit jiné
než neodkladné úkony směřující k vycestování z České republiky. Tedy nejenže by nemohli
úspěšně podat žádost dle §67 zákona o pobytu cizinců, ale vyloučena by v takovém případě byla
při rigorózní akceptaci tohoto názoru například i správní žaloba proti rozhodnutí o neudělení
mezinárodní ochrany, neboť ani ta bezpochyby úkon směřující k vycestování nepředstavuje.
Takový výklad nemůže Nejvyšší správní soud aprobovat.
[23] Nepřípadná je i argumentace žalované obsažená v odůvodnění jejího rozhodnutí,
dle níž se stěžovatel svým postupem spočívajícím ve vzdání se doplňkové ochrany a podání
žádosti o povolení k trvalému pobytu dle §67 zákona o pobytu cizinců dopouští obcházení
posledně citovaného zákona, neboť se tím vyhýbá povinnosti doložit prostředky k trvalému pobytu.
Opět lze totiž v této souvislosti poukázat na nedůvodný rozdíl, který by takový výklad činil mezi
neúspěšnými žadateli o mezinárodní ochranu a cizinci, kterým byla udělena ochrana doplňková.
[24] Smyslem institutu žádosti o povolení k trvalému pobytu dle §67 zákona o pobytu cizinců
je totiž především zohlednění délky pobytu cizince na území České republiky a stanovení
výhodnějšího režimu pro získání povolení k trvalému pobytu v případech, ve kterých je dlouholetý
pobyt cizince na území způsoben taktéž trvajícím řízením o udělení mezinárodní ochrany.
Získá-li přitom cizinec v průběhu neúměrně dlouhého řízení doplňkovou ochranu a následně splní
podmínky stanovené v §67 zákona o pobytu cizinců, nelze mu možnost úspěšného podání žádosti
o povolení k trvalému pobytu dle posledně citovaného ustanovení upřít jen proto, že v řízení
o takové žádosti cizinec nemusí dokládat dostatečné prostředky (nadto s poukazem, že si v průběhu
doplňkové ochrany mohl dostatečné prostředky vydělat, jak ve svém rozhodnutí uvádí žalovaná).
Nesmyslnost opačného závěru vyniká právě ve srovnání s postavením neúspěšných žadatelů
o mezinárodní ochranu, tedy osob, jejichž pobyt na území České republiky (nezískají-li jiný
pobytový titul) je na rozdíl od držitelů doplňkové ochrany v zásadě nežádoucí. Na ně §67 zákona
o pobytu cizinců povinnost dokládat dostatečné prostředky neklade, neboť mohou výhodnějšího
režimu dle tohoto ustanovení využít právě a jen z důvodu délky svého pobytu na území České
republiky a dlouhotrvajícího správního řízení.
[25] Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud uzavírá, že zákon o pobytu cizinců
nestanoví, že by povolení k trvalému pobytu dle §67 tohoto zákona mohli získat pouze neúspěšní
žadatelé o mezinárodní ochranu. Není proto vyloučeno, aby žádost dle citovaného ustanovení
při splnění zákonných podmínek s úspěchem podal i cizinec pobývající na území České republiky
na základě výjezdního příkazu vydaného v důsledku zániku dříve udělené doplňkové ochrany.
[26] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud posoudil námitku nesprávného právního
posouzení §67 zákona o pobytu cizinců, a tedy nezákonnosti rozsudku krajského soudu
a rozhodnutí správních orgánů, jako důvodnou, zbylými námitkami stěžovatele se pro nadbytečnost
již nezabýval.
IV.
Závěr a náklady řízení
[27] Pro uvedené Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil.
Jelikož také napadená správní rozhodnutí trpí podstatnou vadou, která způsobuje jejich
nezákonnost, pro kterou měla být zrušena již v řízení před krajským soudem, rozhodl Nejvyšší
správní soud tak, že za použití §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil také rozhodnutí
správních orgánů obou stupňů a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
[28] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první s. ř. s. Stěžovatel měl
ve věci plný úspěch, proto má právo na náhradu nákladů řízení před krajským soudem a Nejvyšším
správním soudem. Náklady řízení spočívají v odměně advokáta za tři úkony právní služby ve výši
3 x 3100 Kč, a to převzetí a příprava zastoupení, písemné podání ve věci samé (sepis doplnění
blanketní kasační stížnosti) a účast na jednání před krajským soudem [§7 bod 5., §9 odst. 4
písm. d), §11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, v náhradě
hotových výdajů ve výši 3 x 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu); celkem tedy 10 200 Kč.
Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele je plátcem DPH, byla odměna advokáta spolu
s paušalizovanou náhradou hotových výdajů navýšena o sazbu této daně ve výši 21 % na částku
12 342 Kč; celková náhrada nákladů řízení spolu s připočtením zaplacených soudních poplatků
za řízení před krajským soudem ve výši 300 Kč a za řízení před Nejvyšším správním soudem
ve výši 500 Kč činí 13 142 Kč splatných k rukám zástupce stěžovatele (§120 a §64 s. ř. s.,
ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. května 2016
Zdeněk Kühn
předseda senátu